Vánoční zamyšlení

Vánoční čas s sebou nese potřeby bilancovat. Co se povedlo, co se nepovedlo, co se mělo povést, kde zůstaly rezervy. Taková trochu výroční zpráva se všemi aktivy a pasivy nebo komplexní prohlídka u doktora. 

Každej to dělá a nikdy jsem nepřišla na to proč. Proč se člověk nesmíří s tim, co má,  co dokázal, než se ujídat stesky nad svými nedokonalostmi.

Například já. 

Fakt jsem se chtěla naučit háčkovat. Ale pak jsem měla tolik jiné práce, která mě ale bavila, že hák se někam přestěhoval a už tam v klidu bydlí, než mě zas posedne, že by se moh vydat na procházku. Možná je to vo nedostatku trpělivosti. Možná na tom mám zásek, že to furt zmiňuju, ale usoudila jsem v tý chvíli, že jsou věci důležitější. 

A ona i ta důležitost je individuální pojem. A pak jsou lidi, který přes moře svý důležitosti, nevidí jediný zrnko písku, který by jim přineslo radost. A pláčou potoky slz, aniž by si ho všimli, nebo metají hromy blesky, aniž by se k tomu zrnku přiblížili. O tom, že existujou jiná zrnka, ze kterejch chce třeba někdo jinej postavit hrad, se jim už vůbec nesní.

A když už o těch zrnkách víte, je potřeba se vo ně starat. A zalejvat je a prosívat a hlídat před vichřicí. Aby se pak s koncem roku mohlo bilancovat.

Přeji vám všem krásné Vánoce, bez ok na punčoše a pecek v mandarinkách. Aby vám svět přinášel nerudovské Vším jsem byl rád.

"Snad osud lecjaký má ještě sen:
však stál jsem vždy, kde svaté stálo právo,
a v mysli mé i v prsou všechno zdrávo -
nechť nový cíl dá tedy nový den,
zas začniž znovu osud, jak by od dítěte,
jinými do mne, mnou do jiných prát -
nechť čímkoli jsem ještě v božím světě,čím budu kdy, tím také budu rád."

(Jan Neruda, Knihy veršů)

Kdo si hraje, nezlobí

Jsem hravá. Hraju. Her je mnoho. Můžu hrát lidem na nervy. Hru v socializaci. Roli. Sázky a dostihy. Sázím se, zda vyhraju v tom složitym závodění, a nestíham. 

Možná jednou dostihnu zelenou tramvaj z Ajvazova Druhýho města, která by byla zas jinou pěknou hříčkou. Hraju na babu, na Superčíču, na krávu i na holčičku. 

Moc nehraju na hospodyňku, jde mi to mizerně. Nejsem špatná herečka a furt číham, až někdo pochopí, že potřebuje novou Helenu Růžičkovou. 

Však jsem dlouhou dobu okupovala divadelní prkna. 

A ačkoli to skončilo, stále čekám, kdy zas moje vnady vystoupěj na jeviště a muži mi budou nosit růže v zubech. Nebo aspoň astry. Jen ne afrikány, ty se mi nikdá nelíbily.

Nehraju na hudební nástroj. Herní nácviky se minuly s talentem, neslyšim čisté ááá. Přesto hra s bubny a trombóny je náramné dobrodružství. Občas doma hraju na poklice. Výhodou je, že nebydlim v panelu, takže se moje hra nerozlejhá po sousedech. To náš soused, když roztočí harmoniku a zahraje, to je jiná.

Hraju ráda různý hry - nejradši ty stolní. Už sem se naučila, že můžu prohrát. Nehraju o peníze, nejsem HRÁČ. Jednou jsem si vsadila na fotbal dvacku a nevyhrála jsem vůbec nic. Favorizovaný tým prohrál. Hru na schovku hraje akorát boxerek, když něco provede, to se snaží nebejt. Lingvista L., se kterym žiju, je taky hravej. Má slabost pro různý krásy, jako je sádrovej trpaslík, a veselý hry a hračky.

V našem bytě to vypadá jak v hračkárně. Mam fůru lega. A to ve volnym čase stavim. Taky plyšáků jsme si za ty roky nadělili dostatek. S kotětem je to ještě lepší - máme pro ty křápy důvod. A Lego Duplo ještě nemáme. Už se tuze těšim, až se bude kotě houpat na vánočnim stromě, a já - neuvidim, neuslyšim - postavim vlak a budu nadšeně koukat, jak houká. Bude mi zase pět, neb to věčný dítě vlastně nikdy nechce dospět.

"Zpět na poslední políčko ve hře (kůň Napoli). Hráč obdrží 4000."

V tuhle chvíli je mi fajn, ač vim, že to nebude trvat furt, teď se ale cítim bejt na koni. I když vylezt na koňskej hřbet je pro mě prohra, neb žuchnu dolu jak žok, ještě než usednu. Ale stejně i přesto - pořád je to, jako kdybych vyhrála. 

Tož postůj chvíle, jsi tak krásná!

Marná snaha

Nerozumim autum. Řízení z bodu A do bodu B považuju za úplně stejnou hrůzu, jako je třeba háčkování. S obojím mám neblahé zkušenosti. Všechny pokusy řídit auto byly zatím marné a teď se k tomu dlouhodobě snažim odhodlat asi poosmé. S tím háčkováním to dopadne stejně, to si člověk říká, že bude-li pilný jako včelka, dostane se brzy ke kýženému výsledku v podobě čepice, rukavic, šál, nákrčníků, voteplouchů, a dokonce svetrů pro hady. 

Ale opět - i po trpělivém mučení vlastní osoby tím hákem byla chvíle, kdy byl zahozen, osvobozující. Určitě ještě bude vytažen při dalším pokusu, ale myslím si, že koupit čepici někde v bazaru nebo poprosit nějakou šikovnou osobu, aby mi to uháčkovala, zatímco já budu hákovat za počítačem, bude asi jednodušší.

Člověk se prej nemá vzdávat a má se kousnout a jít zas hlavou proti zdi a tak pořád a pořád. 

A trpělivost prej přináší růže. 

Ano, ano, je to tak, Superčíča by netrpělivost mohla prodávat na kila. Jak něco není hned, usoudí, že jí to nejde a že to dělat nebude. 

Zároveň už ve svém osvícení došla tak daleko, že ví, že je to její problém a že to musí porazit. 

A protože nikdo neprohrává rád, vede marný boj s větrnými mlýny - ať už si pod nimi lze představit periferní vidění nebo šikovné ruce - je to stejný.

Kdyby totiž všichni lidi na světě řekli, že to nejde a že to dělat nebudou, vypukla by celosvětová anarchie, v níž by nakonec vyhráli ti, kdo by něco dělali. Třeba dali pravý hák sousedovi, aby mu snědli špagety. Prostě bez boje se žít nedá. Ale taky je občas boj nesmyslnej.

No super - a pak je tu ještě pokus zhubnout. To je snad ještě větší hrůza než řidičák a háčkování.

Kdybych to měla seřadit, bude to na prvním místě toho, co nejde. To možná i ty šmodrchanice nakonec ušmodrcham, auto po silnici, kde neni provoz, asi taky dovezu, ale ty špeky by šly snad jedině uřezat a vyškvařit.

Na druhou stranu - jsem dobrej navigátor a málokdy se pod mym vedením náš vůz ztratí. Zmatou mě pouze výluky a objížďky. A přítel Google dokonce dokáže ukázat, jak je ucpaná dálnice. Mam spoustu možností, kde koupit ty háčkovaný křápy. A taky mam spoustu hubenejch přátel. 

Jeden nemůže mít všechno, i když by rád vyhrál.

Takže háku, dneska si zas dáme dostaveníčko!

Ranní

Nemam ráda ráno. Ano, člověk má mít optimismus a radovat se, že přišel nový den, vysvitlo slunko zlaté a všude cvrlikají ptáčkové a radosti je vůkol plný svět. A všechno je ranní - noviny, káva, mlha, ale i kocovina. A někde vám daj i ranajky. 

Nic z toho nemam ráda, obecně mě pronásleduje pocit, že chci každý ráno klepat hlavou do zdi, aby nebylo a abych mohla spát nejmíň do oběda. A to i v případě, že mam vstát a jet na vejlet, na plavbu nebo na nějakou veselici. 

Ráno je modrá tůň a břehy jsou bílý - a já mam mžitky před vočima a chci, aby tu tůň někdo vychlemtal až do dna.

Zas ráno.

Taky je prej ráno moudřejší večera, říká se, ale mě teda ráno napadá jedině, jak se zahrabat do postele a nemuset vstávat. Na nic lepšího se nikdy muj mozek nezmůže. A jak přijde podzim a tma, jsou rána ještě horší, protože vylezt z temnoty do smogový průrvy, to je rána jak od ranaře mokrym hadrem.

Nikdy se mi nelíbilo, pokud práce s s sebou nesla ranní vstávání. Ránu do voka dostat každej den je vážně strašný, to nepomůže ani káva, nejlepší to ranhojič.

To taková noc. To je jinačí dar. To vám mozek sviští na plný obrátky a jste odhodláni k nejvyšším výkonum ve všech ohledech. 

Nic nevadí tma ani zima. Je ticho a všichni spí. Kvete radost nočních dobrodružství, v nichž nesníte a v nichž můžete skutečně přemýšlet. Únava zmizela, ranní vzdechy ustoupily. 

Je skoro ráno. Budíček.

Vstavam pomalu, převaluju se a otvíram na přeskáčku jedno a druhý oko, jestli mam vstát. Nepomůže ani, když na mě skočí boxerek, bláznivej boxer Ferda a Kotě. Obvykle v jinym pořadí, Ferda oba dva totiž nadšeně přeskočí jednim mocným přemetem a dá smeč, tedy jeho tělo přistane na mej hlavě. 

Ranní přemítání je to tam, protože takováto situace musí být operativně řešená. Vyhozením Ferdy na chodbu. A pak už je člověk od božího rána na nohou s občasnym poleháváním u kompu.

A tak děkuju lingvistovi za každý nový ráno, kdy mě nechá vyspat.

Ach, ty šminky!

Dalo by se říci, že ze zakuklený díry vylezl malíř podzim a natřel si, co potřeboval, veselejma, čarovnejma, ba co víc, dokonalejma barvama, který by měly nadšeně zářit do kraje i za mlžných dní plných náruče sychravého kouře a vůně posledního zbytku aster, jiřin a  růží. Afrikány prosím smrdí.

V tom smutnění plném kapek by mohla bejt docela nuda, a tak se podzim maluje. A to teda fakt umí, žádná maskérka na něj nemá, ba ani nejlepší kosmetička, držitelka řádu zlatého štětce. 

Superčíča samozřejmě neni tak dobrá jako podzim, ale vobčas si musí nakreslit vobličej. Situace žádá,aby osmnáctej beďar velikosti vosího hnízda aspoň nebyl rudej jak alkáčovo nos po desátym rumu. Nastává aplikace retuše. 

Už jenom výběr mejakapu pro mě představuje utrpení - zkoušet si ty vzorečky na ruce obvykle dopadne tak, že se mi vobtisknou do svetru, nedej bože dokonce na kalhoty. Ale s velkou slávou to koupim a dotahnu domu. Oční stíny si i vybrat umim a tužku na oči taky - tu musim mít jedině vysunovací, klasickou nevořežu, neb se mi pětkrát zlomí tuha a pak je na vodpis.

Faktem je, že odstínum ala pastelové barvičky, bordó a šampaň vůbec nerozumim. Ani speciálním odstínum smetany - tak proč si bílit pusu. A 50 odstínů šedi mi už tuplem nic neříká.

A pak začne sláva s barvami, velký to přerod nové Superčíči. Obvykle nános mejakpu, od kterého nevim proč jsou postříkaný dlaždičky v koupelně. Jednou se mi ta lahvička taky rozbila. Jen tak si skočila do vany, odstín béž 1, byl uplně všude. Druhá věc je oční stín, to jakž tak jde, až na to, že neumim žádný barevný přechody ani kočičí look. Pak následuje největší utrpení - tužka a řasenka. Pokud si nevypíchnu oči první, tak druhou jistě, oko začne slzet a celá ta nádhera jde dolů. A jede se odznova. Fakt nechápu ty ženy, které se v cuku letu nalíčí v autobuse nebo za volantem auta, který řídí. No a rtěnku vůbec nemam - to kdybych použila se svym uměním trefit se, tak vypadam jak dobrej cirkusovej klaun.

Nechápu ženy, který vzdychaj nad novym odstínem stínů a utrácej za šminky šílenej peníz. U mě se to zredukovalo na tři kusy, protože dřív to po používání cca jednou za půl roku vyschlo, a já měla spoustu křápů, který byly k ničemu. Nejsem dobrej vobjekt pro prodejkyně kosmetiky. Obdobně mam doma spousty krémů a vzorků krémů, který mi někdo vobčas někde vnutil, nebo jsem si je sama koupila, že třeba to beďarstvo zmizí. Nezmizelo. 

Ve svý podstatě tu kresbu fasády považuju za podvod. Stejně tak jako považuju za podvod podzim, protože pak přijde temno a břečka a za sněhem musí člověk v světa kraj. Stejně tak, jako když musí pod tuny šminek hledat, co v tý ženě je. Anebo neni.

Nemam co na sebe

No vážně. Tenhle dojem má Superčíča každej den. Jakmile má někam jít. nastává panika. To oblečení se ztrácí, vůbec není, kde má být. Že ponožky žere pračka Matylda 2, by člověk ještě pochopil, ale když se ztratí mikina nebo kabát? Taky se ty věci podezřele zmenšujou, možná že se taky srazily v pračce nebo nevim. Taky sušička prej všechno zkracuje. Co paní Josefíno? 

Ale do těch skříní se vůbec nic nevejde. Potřebovala bych zřejmě neviditelnej šatník, do kterýho by se vcházelo na tajný heslo NEJEZ. Mohlo by tam bejt nekonečně poliček a šuplíků a ramínek, háčků na kabelky a krabic na boty. Protože mně je ty kousky, co mi nejsou, mnohdy líto vyhodit (a to je disciplinovaně vobčas nosim do kontejneru pro charitu). Mam k nim totiž vztah, který jsem si vypěstovala jejich nošením nebo alespoň nákupem - pak už v životě neopustily dno skříně...

Vobdobný je to s botama, tam pak člověk nosí furt jedny dokola - obvykle žabky a cosi nazouvacího (proboha nenuťte Superčíču chodit v lodičkách, zlomí si v minutě nohu - ale neřikam, že se mi ty jehly nelíbí, jen se mam docela dost ráda). No a v tej bedně, kde jsou naházený všechny boty - nebo spíš jen část - neb je Kotě tahá ven, by se čert vyznal, to vzít a vysypat někam do sběru - asi bych si toho nevšimla. Nákup bot mi činí obdobný trauma jako nákup kalhot. Široký boty, pokud možno kožený s vyztuženou patou, nemaj mnohdy ani ve zdravotní obuvi pro důchodce, no kdo by chtěl obouvat kočičí drápiska. A když si má člověk koupit kozačky, to se mu snad i zpotí zadek, když chce obebnout dva pěkné kůly, na kterejch chodí. Pak se snadno prohlásí, že v zimě se nedá jít ven. No jo - je zima a nemam na to botičky.

Asi by měl člověk voblíct císařovy nové šaty. Lesanstva to již jistě zjistila, a jak říká lingvista - poté, co zahodila pleny, kočáry i lžičky, zahodí i šatstvo a půjde se houpat na liánách a hledat ztracený ráj.  Faktem ale je, že školní uniforma má něco do sebe, zvlášť když do školy chodí malej luxusand, kterej smí bejt jen v tý a v tý značce a ještě se srovnává s ostatními, který pokoutně uplácí tim, že jim na minutu pujčí svuj novej ajfon. Ale Superčíča by potřebovala nějaký kalhoty na gumu a vytahaný tričko, kdyby měla sedět v uniformě celej den.  Tak nakonec dopadne i její uniforma, když vyráží do ulic. Jen to zamaskuje něčim, co si natáhne přes to, asi aby nikdo nevočumoval špekovité kruhy na jejim trupu.

Vůbec si nedovedu představit, co by nastalo, kdybych zhubla. Masivní nápor na haderstvo. Doplnění šatů. Obohacení starý sestavy, která by náhle byla uskladněna - no co kdyby...

Když už se dosápu k tomu, že se najde hadr, který mi je - nastane problém číslo 2 či 3. Kotě mě poleje kafem, obtiskne mi na šaty ruku vod kečupu nebo jenom prská. To stačí. Boxerek zas slintá. A když jim něco fakt dobrýho, dělaj se mu u mordy  bubliny velký jak v pouťovym bublifuku.  Nedej bože když mě takhle mordujou spolu. A k tomu boxerek pustí chlup.

Jakmile budu mít co na sebe, přestane mě plnění skříní bavit, to je jistý. Anebo by se mohly vznést a někam zmizet. Třeba do pralesa - to by si tam z nich opice udělaly róby. Ale nebojte, lesany by dál nosily císařovy nové šaty, neb je to trendy.

Vidim to tak, že jdu pomlsnout trochu biovývaru, kterej lingvista ukmochal z bioslepice, a ráno si zas navleču tričko tak možná na nohu. Aspoň tu bude příležitost nakupovat - a tim se mi jistě zvyšuje karma. Ale zas: Neopouštěj staré známé pro nové, nemůžu přece ty svetry jen tak zahodit.

Jo a jestli někdo chcete čtyřicítky kozačky, dejte vědět. Pár jich tu mam nenošenejch. A ty zas teda v klidu vopustim, dle počtu nachozených kilometrů (nula) jsme zas žádný kámoši nebyli.

Zahrabu se do těch šatů a vylezu až po zimě. Aspoň k něčemu ty haldy budou dobrý.

Klasifikace mužů

Bylo toho mnoho řečeno o ženách, protože Superčíča má určitá kritéria, přes která nejede vlak. A mnoho žen bohužel sítem neprojde - buď rovnou, nebo za čas propadnou, hlavně z důvodu své hašteřivosti, snahy se srovnávat, agrese, touhy po luxusu anebo plačkovství. To muži, to jest jinačí kalibr - nebo kalibřík? Tam tyhle vlastnosti obvykle zapadají, pokud nejsou podněcovány nějakou žínkou. Přesto však Superčíča má ráda muže, ba by řekla, že radši než ženy. I zde lze však vysledovat několik podivných podtypů, které ani Superčíču netankujou.

Jednička je macho (nebo masochista), drsoň v kanadách, kterej by postavil ženskou k plotně, a válel se v kanadách s pivem na gauči. A ty seď, panenko, v koutě a nevopovažuj se vodporovat, jinak pudu do hospody s Pepou a vrátim se ráno vožralej jak váza. IQ tohoto muže bejvá různý a je to vlastně jedno. 

Dvojka, a to je jasná věc, je ňouma, alias leklá ryba. Ten stojí a kouká. Postavíte ho do kouta - tam stojí. Položíte otázku a hup - kouká a mlčí. Pozná se už při seznamování vlažným stiskem ruky - poválí vám ji v dlani, ale nestiskne - jasná leklá ryba. V osobních vztazích bývá odtažitý, doma obvykle pod pantoflem. Takový milák k pohledání. A hlavně nemůže nic říct, jinak mu to jeho drahá vysvětlí. Takoví muži se na mě obvykle lepí, ale vážně - co s nima?

Trojka je kutil. Umí přivrtat i hlavičku vod sirky k voknu. Neshoří. Kutilství se projevuje v různejch formách, zahrádkář, sběratel historickejch vozů, kuchař, stavitel a budovatel, chovatel a kutil nešika. Zvlášť poslední kategorie je občas zajímavá pozorovat. S pěti šroubovákama nakonec přivrtá svou nohu k podlaze. Nutno říct, že bych se tak rozhodně označila jako muž vzhledem ke své nešikovnosti, ale znam svý možnosti a k ručním pracem a kutilství se radši neuchyluju.

Čtyřka je chaot. Při výstupu z auta stačí ztratit mobil, peněženku i parkovací kartu. V trávě posléze najde mobil a diví se, kde se tam vzal. Nikdy nechodí včas. Zapomene, jak se jmenujete, i když vaše jméno neni uplně typický a vobvykle se tak jmenujou psi.

Poslední typ se může směle stát ze všech čtyř kategorií - jest to čumil ňadrový (jak ho označil můj dobrý řídící). Zažila jsem jednoho, kterýho jsme přezdili pan Sken. Když do sebe vlil pár piv, stával se panem Touchem. Jak říká drahý řídící, břečťanem popínavým. Kamarádka V. ho nazývá chobotnicí - ruce takového muže jsou všude. Chapadla napínavá.

Pak ještě existuje luxusand, muž, co má drahej bourák, nosí supr hadry, loví kočičky a pije drahej chlast. Takový muže však neznam, neb mý prostředí nevobejvaj. Co s nima taky. Však taky nejsem kočička, nýbrž Superčíča.

A uplně poslední kategorie je lingvista. A to je jasnej originál, nelze onálepkovat ani zaškatulkovat. Proto s nim žiju.

Za mlhou hustou tak

... že by se dala krájet, je neděle a podzimní hacienda, která se už zas připravuje na zimní čas. Poslední sekání a vypouštění bazénků a taky poslední čapání sluníčka. Přece jen slunce dává vitamín D a ten je tuze přírodní, jak by všem vysvětlily lesany. Co předepíše doktor, je zlo plný chemie a neštěstí. A tak dovlečou dítě s neštovicema někam, kde je dalších padesát lidí, to je taky tuze přírodní. Možná že nakladou mlhu do hrnce a budou si ji vařit spolu s borovejma šiškama jako jasnej lék na cokoli. 

Vono je jasný, že se člověk s malou nadějí upne k čemukoli, ale lesanstva jsou často znuděné žínky, co nemají nic jinýho na práci než si vymejšlet nový a nový biotrendy a rvát to ostatním lidem. Vobčas pak udělaji lesanmana i ze svýho borce, toho je mi někdy i upřímně líto, když místo stejku musí žvejkat vobalený bezinky. Zas agresivní lesanman je snad ještě vyšší level, protože ten pak takovej projekt prosazuje všude.

Když ale strávíte hodinu v přítomnosti lesany, a to se s ní ani nebavíte, protože z toho jde strach, máte pocit, že jí někdo tajně vysál mozek a naházel ho do hrnce s mlhou, kde ho rozvařil a vylil někam do tůně, aby se tento odvar proměnil v žábu. Jistě v požadované bio kvalitě. Ostatně žabí stehýnka jsou docela dobrý, akorát je na nich strašně málo masa.

A taková voda z rybníčku Brčálníčku jistě osvěží unavenou pleť, to i podomní prodejkyně kosmetiky by žasly, co udělá trocha žabince. Možná časem přeskočej lesanstva z módu les na mód voda a stanou se z nich vodnice. Budou lapat dušičky a nosit je v hrníčkách (jistě ručně malovanejch na kroužku Ženy šikulky). To zaručí jasný štěstí závodnicím i podvodnicím, které potřebujou vodlifrovat svý mozky do tůňky. Žab kuňkalek, co sedí v kaluži, je přece pořád málo ve světě.

A stejně tu mlhu vaří vodník Kebule, to je jasná věc. Kdyby chtěl někdo Superčíče zas vysvětlovat, jak je plná zloby, tak je to tim, že za ní Kebule chodí na táčky a tajně po večerech skrkaj speciálně upravenou mlhovinu z mléčný dráhy. 

Prej posiluje ironii.

P.S. Ale pěstovat se má vše. Lingvista L. je pragmatik. Proto vobjednal celou sérii knih Kamarádi z lesa...

Jó, řidič, ten tvrdej chleba má

Opravdu neřídim auto. Mam sice řidičák, ale bojim se. Tak radši sedim na sedadle smrti, kde se taky bojim.

Zato lingvista L., se kterym žiju a jezdim, auto řídí. Je to pirát silnic, jeho hříva vlaje celym vozem a auto ani moc nenadskakuje. Přesto se však v našem společnym ježdění vyskytlo několik silničních dobrodružství.

Vono totiž, abyste to dobře pochopili, ani jeden z nás nikdy neholdoval stavebnicim typu Malý technik. Možná někde doma máme šroubovák, ale dokážem tak narvat baterky do kolotoče Kotěti. No pravda, lingvista umí vyměnit žárovku. A já nahodim pojistky, když na to přijde. Ale rochtání a řahtání se v autě, to skutečně neni zrovna zábavná činnost. Jakmile přijde na řadu technika v letní ubikaci, prosím dobrého souseda, ve Měste je to horší. Ale ta auta...

Kdysi jsme měli favorita, byl to velkej drak silnic, občas se vyfuněl i na sto dvacet na dálnici. A k tomu jsme si pouštěli Vlasy. Ovšem pan Favorit míval svý mouchy, třeba jsem mu jednou prorazila dveře vo vrata, když jsem tam chtěla vjet. Jeden z mála pokusů řídit. 

Ale s básníkem J. P. na sedadle smrti jsme dojeli do vedlejší vsi. Von blbě vidí, tak byl celou dobu klidnej. Největší chvíle pana Favorita nastala v Jablonci, kde si udělal pěkný kolečko v otáčce, protože si propích kolo. Blbec. 

Přihlíželi tomu tam snad všichni obyvatelé jakéhosi sociálního bytu a byli od té lásky, že s láhvačema a jinejma lahvema v rukou se vrhli pod kola aut v obou směrech, aby nás nikdo nesrazil. Zřejmě pochopili, že lingvista L. se Superčíčou mají před sebou ještě velké věci a musí přežít. To propíchlý kolo pak vyměnil nějaký dobrý muž na pumpě, neboť pan Favorit měl hever, kterej se protáčel a odmítal spolupracovat. 

Horší byla nehoda s pojistkama, který v nějaké moravské vesnici udělaly hup, a ať se lingvista i Superčíča snažili, jak chtěli, do té skříňky zpět je vždy narvali všechny, až na jednu. Jakmile se usadila ta poslední, udělaly ostatní velikej skok z kasle zase ven. Superčíča celá zhroucená vlítla na fotbalovej zápas a zeptala se dobrých obyvatel, zda tam není nějaká opravna. "Inu, tamhle Zdena, ten to spraví - Zdeno, pojď pomoci slečně v nouzi." A skutečně přišel, když už vykouk lingvista za bukem, co mu zbylo, už tam byl. Dojel na starej esce domu pro pojistky, nasadil je tam a jeli jsme.

Bejt slečna v nouzi se vyplatí. Když je ale v nouzi  boxer, rve mi to srdce, takže s lingvistou vobčas nějakýho stěhujem k novejm pánům. Zrovna jako teď - krasavice boxerka v kufru a 250 kiláků před náma. A hurá. No a najednou křup. A auto zasípe, zaskuhrá a odmítne jet dál. Ha, von lingvista najel na vobrubník. Kolo proražený. Asi ho budem muset vyměnit. My máme rezervu, někde na dně kufru. Jenže zašroubovanou. Neni klíč. Hm, tak to nevim. Pošlu lingvistu, ať okouní po vesnici, kde stojíme, ale nikde ani živýho tvora. Ani slepice!

Naštěstí mě posedne obdobnej nápad jako na fotbalovym hřišti, Superčíča v nouzi. K tomu pes a dítě, ó jé. Kotě to pochopí a vřeští jako na lesy. Mávnu na takovej bourák a říkam si, že to bude asi zbytečný. K mýmu překvapení to auto zastaví. "No víte, my nemáme ten klíč a tam je někde to kolo." A už si to zpoza rohu hasí lingvista. Pán je dobrák, hledá klíč. Leč taky ho nemá. Aspoň nejsme jediný bez klíče. Chce někomu volat, ale lingvista v sobě ukáže duši punkera, neboť klíč vyšroubuje nějakym hákem vod heveru. Skutečně máme kolo!

A pak ti dva přijdou na to, že teoreticky uměj vyměnit kolo. Společnejma silama to dokážou. Pán dokonce má v autě kompresor, když v rezervě neni vzduch. Boxer v nouzi, Superčíča v nouzi i řvoucí Kotě jsou zachráněni. Pán dostane čokoládu a lingvista doveze vůz do nejbližšího města, kde si radši koupí dvě stejný nový kola, no přece jen, vona cesta do Brna po Hopsa Štrase je jeden velkej hup, to nepřekoná ani boxer se svejma mocnejma skokama, natož prorezlá rezerva, ta by fakt měla asi orgasmus.

Jenže lingvistu to navnadilo, když to tak pěkně vyměnili. Dneska chtěl doma montovat světlo. Pak moudře pravil, že nemáme vrtačku, ať to napíšu na facebook. Proto Superčíča v nouzi prosí - kdo k nám přijde přivrtat světlo na spodek linky? A nehlaste se všichni. Boxeří hup zaručen.

Pějme píseň dokola

Můj vztah k písni a zpěvu je takový všelijaký. Dost jich umím, neb jsem jako dítě neustále vysedávala u rádia, kde ty naše milý Budějce hrály samé fláky maminkám a babičkám a zasloužilým pracovnicím. "Maruško, naše milená, k tvému jubileu kulaťoučkému hrajeme ti písničku, kterou máš tak ráda. Celý tvůj kolektiv JZD Lhotka..." Myslim, že to frčí dál, jen už jsem to dlouho neslyšela. Zato to vytrénovalo mou paměť už v útlém dětství a všechny ty songy si pamatuju. Nepřebila je ani taška plná Evy a Vaška ani duo Yamaha.

Již záhy se zjistilo, že ač si všechny písně pamatuju, nezazpívám čistě ani Ovčáky čtveráky, takže do houslí mě naštěstí nikdo neposlal. Zato jsem se ocitla ve školním sboru, kam vybírali pouze premianty jednotlivejch tříd, s tím, že ti nebudou zlobit a budou zpívat. 

Ač jsem se snažila sebevíc vysvětlit, že nezapěju nic, bylo mi řečeno, že mám mocný hlas (taky vycházel z mého velkého těla a dobře rezonoval) a že budu stát v první řadě a zpívat první hlas. 

Asi panovala mylná představa, že ty další hlasy budou zpívat líp. I když polovina sboru skutečně byli možná jedničkáři, velmi brzy jsem pochopila, že tato pěvecká formace prkna operních domů neobsadí. A kupodivu jsme nezpívali ani na vánočních trzích, školní akademii či jiné kráse, kde by se uplatnil náš hudební talent. 

Pak už jsem naštěstí nikdy moc nezpívala, ač jsem místo kreslení chodila na střední na hudebku. Tam se však psaly slohy, takže mi to nikterak nevadilo. Kromě několika svejch divadelních rolí - to jsem pěla falešně i před lidma. Nikdo na mě nehodil granát ani vajíčko. Doteď se divim. I když na živém karaoke mě moderátor po mém sólu s kreacemi - vyšvihla jsem Zlaté střevíčky, to si doteď pamatuju, už znova na pódium pustit nechtěl. Přelstila jsem ho a přihlásila se tam jako pan Josef. Jeho zděšení, když jsem se objevila znova a šla zpívat Sbohem, lásko. Už mi asi chtěl dát i sbohem, neb mi na závěr dal nějakou medaili za největší hrůzu roku. Asi prasklou notu.

Však nyní nastal čas předat obsah písní dále, tak znovu zpívám. Občas mam strach, že mě uslyší sousedi. Ale uplně se nebojim, neb slovanské večery básníka J. P. nepřekoná nic. 

Poprvé však dekóduju ty songy. Proč hrajou panny kostky na mostě, proboha? A proč žádnej neví, co jsou Domažlice. Stačí si to najít na mapě. A mladá generace na googlu. 

O tom, že k Budějicum je cesta ouzká, by se dalo polemizovat, ale fakt je, že ta dálnice ještě neni uplně hotová. A růže k Hradci (ani nevim jakýmu) počítat nepudu. To snad jedině Dobrú noc má jasnej význam. A syneček by se taky měl naučit hospodařit. Přece jen, žít na dluh se nevyplácí, protože když máte propíjet ještě z koně sedélečko, aby vám vůbec ten vranej koníček vůbec zařehtal, až pojedete okolo nešťastného šafářova dvora. Anebo neodešel, až budete pást koně a přijde na vás dřímota. Protože když pod vašima okny teče vodička, musí vám koníčka napojit vaše milá.

A nechtějte vědět (a to je mimo lidovou píseň), jak to vypadá, když se zamiluje kůň.

Toho už překoná snad jedině Kotě, které si hraje na sluníčku či spí v botě.

A to je taky účel celýho mýho zpěvu.

Cestička do školy

Jak zavanul první vítr ze strnišť, což jak říká básník J. P., je obvykle na začátku srpna, blížil se zas start nového školního roku. A pak to přišlo - 1. září. Přiznám se, že bych ho letos ve své domácí letargii snad poprvé ve své kariéře zaspala. A asi bych ho ani nezaregistrovala, byl to docela prima den uplně z jinejch důvodů, ale sociální sítě byly neúprosné. Na mě se vyvalily mnohé fotky prvňáčků, nějakou rychlostí blesku odrostlých dětí mých kamarádů. Všichni s taškama a očima plnejma očekávání. Fakt to bylo řečeno slovy Ijáčka:

DOJEMNÉ.

V tu dobu jsem taky zhlédla videa jedné z dam, která připravuje budoucí učitele. Rozjímala nad značkama plenek, hraček, mimísků a jejich prdelek. Mluvila taky o tom, jak je těžké číst knihu o vývoji dítěte. Asi to bylo příliš složité. Stejně jako slečna nezná lidové písně. V tu chvíli mi bleskly hlavou ty nadšené dětičky a jejich očekávání a nebylo to dojemné, ale SMUTNÉ.

Že šlo naše školství do háje, je bohužel fakt. Obecně je těžký hledat viníky, ale je jich hodně. Jedním z nich, aspoň já to tak vnímam, je špatná didaktická příprava na fakultách, která se smrskla na to, že studenti musej umět kriticky myslet a dělat podivná portfolia. Moc dobře si to  z didaktiky literatury pamatuju: "No to nevadí, že děti nevědí, jaké se tam píše i. Ať napíšou kolečko místo toho, bude to znamení, že o tom přemýšlí." 

"Když budou přemýšlet, mohou si na hlavu nasadit papírovej pytlík. V tu chvíli by po nich učitel neměl nic chtít..."

Nebo: "Až budete učit o Lutherovi, jak vyvěsil v Münsteru ty teze proti odpustkům..."

Já: "To nebylo v Münsteru..."

Vrchní didaktik: "To je úplně jedno, kde to bylo. Důležité je, jak se při tom cítil..."

Myslela jsem si, že nemůže být hůř. Pak jsem viděla druhého didaktika a dámu s mimískem. JE. 

Nehledě na to, co takovejhle hopsal s vystajlovanou blogerkou mohou těm nebohejm studentum říct. 

JE TO OSTUDA.

Zatimco nás prznil jeden, kterýmu se jakžtakž dalo vyhnout a nikdo to nebral vážně, dneska je to trend. A berou to vážně i rodiče, který do školy pošlou nevychovaný děti a ještě jim navykládaj, že učitel je vlastně strašnej salát. Ve svý podstatě i maj pravdu, protože se to všechno točí v jednom kruhu. A to neznam jiný fakulty.

A pak ti slavní absolventi těchto vzdělanců vstoupí s 1. zářím do škol, které ale vypadají úplně jinak. Ti chytřejší utečou, protože za ty peníze to dělat nebudou, někteří zůstanou, protože tu práci maj i světe div se rádi, ale sou otloukáni tím zbytkem neschopů, který prázdně tlachaj, protože je to na fakultě naučili...

Přiznávam, že tohle mi bohužel utkvělo v hlavě víc než 12 začátků školního roku ze základky a střední. Na svuj první školní den si nepamatuju. Nepamatuju si ani, jak jsem prvně stála na druhý straně. Nepamatuju si žádný pocity nebo co jsem řekla já a co mi řekla pani učitelka. Pamatuju si, jak pani učitelka mlátila děti hlava nehlava a nikdo ji ze školy nevyhodil. A nikdo z rodičů si nestěžoval. A to jednim klukem švihla vo umyvadlo. 

Bylo nás ve třídě 37 a bylo tam absolutní ticho. 

Vod tý doby umim pravopis. I bez papírovýho pytlíku na hlavě. 

Já vim, že to rakouský školství bylo vostrý a že je jiná doba a ty technologie hejbaj světem a možná učitele časem nahradí obrazovky s hlavama plkalů (však už teď naše přední odbornice raděj s mimískama) a knihy poputujou do ghetta jménem knihovna.

Postupně se vrátíme k osvědčenýmu 

CHLÉB A HRY...

Jak relaxuje lingvista a kol.

Není nad letní osvěžení v přírodě

Superčíča a lingvista L. mají rádi venkov. Léto tráví spolu v posázavské přírodě v objektu bývalé hospody, k jejímuž stavení přiléhá obrovský pozemek. V zahradě plné zeleně se pak tvoří a bádá úplně samo. Má to mnohé do sebe. Klid, žádné burácení tramvají, pouze zvuk sekačky, pily, brusky, traktoru, ovcí, divokých koček a kdákání všudepřítomných slepiček.

Lingvista L. jezdí na chalupu od dětství. Pamatuje ještě, když domy neměly ploty. Tady také v malé komůrce se zrodil jeho zájem o jazyky. Rád si čítával v ruských slovnících.

"Dobře se mi tu vymýšlí strategie, jak lépe vysvětlit látku svým studentům," říká lingvista L. a jeho partnerka Superčíča, která napsala již dvě dětské knihy, a další dvě se chystají k vydání, dodává: "Má to tu tvůrčí atmosféru, tady se píše samo. Většina nápadů přichází právě zde, na naší verandě s výhledem na Hrubínův kraj."

Krajina plná inspirace

V bývalém hostinci se občas zjevují i přízraky minula. Všichni ti strejcové, kteří zasedli k půllitru piva, aby poklábosili o úrodě a posledních technických vymoženostech a nadávali na politiku. Hospodu nezrušil Hitler, i ve vojenském prostoru dál sloužila jako občerstvovna pro ssmany. A pak přišli komunisti, kteří ji zavřeli.

Pivní atmosféru silně vnímá i básník J. P., který přijíždí za svými přáteli. "Rád sekám zahradu a vyhledávám různé zahradní práce," říká. "Člověk si pročistí hlavu. Jen ty kopřivy se nám tu letos nějak přemnožily a to Superčíča investovala honorář za svou poslední knížku do nákupu sekačky." Však také v přírodě Posázaví napsal básník řadu svých veršů. Nabíjí ho i debata s oblíbeným sousedem. "Je to mecenáš. V případě nouze pomůže každému, kdo potřebuje pomoc." Za lingvistou L. přijíždějí do jeho letního sídla i jeho bývalí žáci. "Však mohou zavzpomínat na svá studentská léta," dodává vousatý vysokoškolský pedagog. Připravuje zde také písemky a nové materiály pro výuku v následujícím školním roce, zatímco jeho krásná Superčíča sestavuje v hlavě nové příběhy. "Něco chystám," doplňuje, "v hlavě mi ožívá dětský svět."

Tady se tvoří a pracuje jedna báseň...

Ale i básník J. P. ví, že musí jít s dobou. Proto po poradě s jeho guru, velkým Kolářem, zavedl lingvista L. do hospody internet. Přece je, je nutné být ve spojení se světem i v oáze posázavského ticha. "Nesmí mi unikat novinky v oboru," upřesňuje oblíbený pedagog. 

Lingvista se také rád stará o zahradu. Letos básník J. P. strhl břečťan, který obrůstal oblíbenou verandu. "Jen jsem tak lehce zatáhl a hup," přiznává. "Museli jsme si opatřit biopopelnici na listí a zahradní odpad, ačkoli Superčíča je vůči pojmům bio a eko tuze skeptická. Byli jsme první ve vesnici. A nyní už máme dvě. Jednu velkou a jednu malou," popisuje lingvista, kam s přebytečným rostlinstvem. "Akorát ten břečťan asi bude muset jít po částech." Také básník J. P. je velký ekolog. "O víkendu jsem vytřídil dva pytle plastových lahví. Většinou od Braníka, ten člověka nakopne."

Superčíča se mezitím koupe v oblíbeném bazénku. "Však jsem se na to léto načekala," povzdechne a kopne nožkou.

Člověku se odtud nechce. Z domu čiší klid a pohoda vlahého letního večera.

Prázdniny končí a Město čeká.

Sbohem, cirkulárky.

Přijela pouť

Kdo znáte mý knihy, tak víte, že tohle téma ve mně bublá, nějak je mi blízký. Je spojený s létem, veselím, vůní sena a taškařicema, který člověk může zažít. Ať už jsou to podivné tancovačky, veselé zábavy, ale i balonek, který uletí do vzduchu.

Když přijede pouť, začne rodeo, to věděl už Hrubín, když jeho hrdina obdivoval kolotočářku Terinu v Romanci pro křídlovku, prsatice Tonka ho náhle přestala zajímat.

Jako dítě jsem se těšila na všechny poutě a strašně chtěla, aby mi někdo vystřelil mončičáka - ač to byla šíleně ošklivá obluda asi jako pokémon. Vůbec jsem neuměla střílet (až mnohem později mi někdo řek, že ty pušky jsou schvalně křivé) a chtěla jsem všechny hračky světa - i když to byla veliká sestava křápů. Ano, vybavuji si kamarádku N., která vždycky kupuje své ratolesti na pouti nějaký svítící meč, s tím, že se bohužel nedá nic dělat. Ta původní krása poutě se už dávno ztratila a zbyla jen lákadla na děti, mnoho podivných kolotočů a rodinné obžerství. Přesto i to všechno v sobě pořád má punc romantiky - ty létající labutě, co vás vemou na konec světa do nebe. A autodrom, kde si zařídíte, i když to jinak vůbec neumíte. Pokud do vás nenabourá pirát dráhy a nepraštíte se tak, že nevidíte na oko. 

A obecně - ta romantika - vystřelené růže a perníková srdce. Taky si pamatuju, jak mi jeden objekt vystřelil růži a já ji pietně mnoho let uchovávala. Nevim, zda budu uchovávat tu perníkovou muchomůrku, co mi koupil lingvista L., se kterym žiju, místo růží letos na slavné okurkové pouti, kde vlastně moc okurek nemají. Většinou jsou to takové ošklivé tlusťošky, co se nedaj ani kousat. I když lingvista letos dostal prej dobrou. Asi proto, že jsem švitořila s prodejcem a dala mu dost peněz do kasičky. A pak ta tombola - v době mého mládí byla součástí poutě výstava drobného zvířectva, kde se vyhrávali králíci z klobouku a slepice, lingvista prý někde takto vyhrál psa. A ještě ho k tomu jeho kamarádi vyzvali, aby si pro něj šel. V blízkosti naší haciendy na Sázavě v obci N., kde měla údajně krásná Terina hrob (no ano, v Hrubínově kraji, neb do Lešan je to asi dva kiláky), dělaj teď takové ala retro poutě - lidé odění ve starejch hadrech hrajou na flašinet a losujou tombolu. Letos prej byla hlavní cena živá husa. 

Koloběh trvá, Viktor hraje na křídlovku.

A tak si pyšně nesete domu balon, kterej kupujete malýmu Superkotěti, ale vlastně sobě - protože jste přece vždycky chtěli všechny hračky světa. "A držte ho pevně, jinak vám uletí." Jej, to by bylo, kdyby zved celou mou živou váhu a vynes mě do oblak jak velkej balon s košem. A plavili bychom se za labutěma.

Neuletěl. Přivázala jsem ho v haciendě k posteli. Boxerek na něj štěká a Kotě doráží. Až praskne, bude definitivně po pouti. A vůně kyselejch okurek smísená se sladkym pachem cukrový vaty se někam ztratí. Aby zas za rok připravila nové zážitky.

I když budou tytéž. Neuvidíme je ale týmaž očima.

O mezinárodních střetech z pískoviště

"Dobrý den, moje dítě ještě o půlnoci nespí? Poraďte. Co mám dělat?"

Následuje záplava rad, z nichž nejoblíbenější je: "Zakurtuj ho do sedačky a jezdi s nim po městě. Zaručeně usne." Jenže pak: "Ahoj, moje dítě řve, když sedíme v autosedačce. Co mam dělat." 

Nejlepší rada: odvázat a vzít na klín. Hurá - ať žijou pravidla bezpečnosti a silničního provozu...

ANO, chtěla jsem si vypnout reklamy, abych nemusela podobné vyskakovací krásy číst, jenže mi to tuze zpomalilo počítač, že nešlo otevřít ani pdf... A jelikož pracuju z domu, počítač potřebuju. Von se stejně brzy rozpadne, protože mi Kotě u něj urvalo kabel.

A pak se mi ještě zjeví, že lingvista L., se kterym žiju, lajkuje jakejsi maminkátor, nebo co. Buď je to zas nějaká taškařice, která si dělá srandu z lesanstva (ano, nazvala bych to přímo kategorií), nebo tam sbírá materiál na nějakej odbornej článek.  A nebo zas v nějakejch aukcích nakupuje oblečky (ano, dneska koupil Superkotěti dva růžový!), protože výtěžek jde na nějaký útulky.

Musim však doplnit svá pozorování dětských hřišť o mezinárodní rozměr:

nejlepší dítě je anglicky mluvící s portugalsky mluvící chůvou - vzájemně si nerozumí a ona nerozumí vůbec nikomu, protože lidí, co mluví portugalsky, zas tady tolik neni (osobně znam takovou osobu jednu), anglicky mluvící dítě vodchází na jednu stranu a vona na druhou a vzájemně se tomu smějou... Jelikož do tý hry nezapojujou jiný lidi, tak si pro mě za mě mohou cvičit třeba eskymáčtinu.

Němka, která má némlich stejný vozítko, jako Kotě. "Ich bin Gertruda, na ja," To, že Kotě leze do jejího transportéru, jí nevadí. Ono Kotě leze všude. Ale mně to vadí. Gertruda začne trochu pištět, když vidí, jak Kotě jezdí zběsile na všech skluzavkách. Protože Hans tam stojí a vejrá. Na ja.

Dobrý bejvaj vietnamský výpravy - obvykle s sebou přitáhnou tuny hraček (který já do dun písečných nenosim, neb mi je furt někdo loupí). Jednou se mi ale stala vietnamská girl, která přilákala partnera, mluvila na něj něco jako hočimingsangbeng, a on najednou dovlek plnou tašku křápů a chtěl je tamnímu složení žen prodávat.

Prim však hraje Ruska, jejíž synátor házel po dětech šutry, ona si vesele četla časopis a u toho si pila nějaký nápoj z termosky. Asi ruský čaj. Zřejmě chlapce připravuje na budoucí světové rozložení sil. Protože chodit s větví větší než on ho nechala taky. Zajímavý ale je, že ty ostatní děti s nim mluvit nechtěly - rabiáta poznaly na první dobrou (a nemusela to být oblíbená mlátička Prahy 5).

Vidim to na několik dotazů do poradny, až mi zas vyskočí nabídky. Ona se skupina zasloužilých radilek jistě najde (zajímavý je, že ve skupině Houby mi onehdá vůbec nikdo neporadil, a houby mi pak uschly). Myslim, že muj první dotaz bude: 

Z čeho ztlouct helmu na hřišti. Kyblíky nestačí... 

A druhej: Kde je nejbližší protiatomovej kryt?

Doufam, že vypadá jako houba.

Psavá

Když jsem byla malá, milovala jsem, když mi přišel dopis. Nebo aspoň pohled. Mělo to známku a bylo to psaný na hezkym papíře. S koňma nebo růžovym - a mně se to prostě líbilo. Žádný bagry ani traktory (ať si feministky říkaj, co chtěj) mě nikdá neoslovily. Psala jsem psaní z tábora a taky kamarádce D. do lázní - vždycky jsme jí tam vylíčili všechny drby z vesnice a pak četli sborem, když jsme dostali dopis.

Pak přišly maily - to mě taky bavilo si s někym jen tak psát, Bylo to rychlý a člověk nemusel nikde shánět poštovní známky (nebo nedej bože jít na poštu). A pak ty sítě - ty chaty byly už před facebookem - moc dobře si pamatuju icq, na který jsem se napojovala v redakci nejmenovaného deníku - a tam, už svítila kytička básníka J. P.: "Mami, kdy máš volno?" Nebo: "Knajpa dnes." Případně: "Karkulka čeká v chaloupce." 

Myslim, že jsem prochatovala půlku pracovní doby. Na ten chat mi psali i tajemní cizinci, který sem nikdá neviděla - nejlepší byl jeden Amík s přezdívkou Blue Tiger, kterýmu někdo poradil, že Češky jsou prej dobrý manželky. Třeba si nějakou českou tygřici pak někam do Texasu přitáh, ale Superčíču rozhodně neokouzlil. Nehledě na to, že by se asi divil, kdyby jí chtěl nechat štupovat punčochy. To by dopadlo asi jako v pohádce O třech přadlenách. Bůhví, co by to bylo za existenci. Asi něco jako generál Paddy McAlpina, kterej si od našeho souseda chtěl údajně koupit motorku.

Přiznam se, že i facebook má něco do sebe - vede to k tomu, že člověk hraje Člověče, nezlob se za dvě postavy (neb básník vodpad a svěřil mu svý figurky) a paralelně si chatuje s osmi dalšími lidmi - a hlavně - všechno stíhá! Jen je asi docela neslušný někde reálně sedět a neustále něco klepat do placky (tedy mobilu, ne boxerka). Má to velkou výhodu - jste stále v obraze, ač otrok té svítící bestie. Přes všechny tyhle vychytávky moderního světa (a přiznejte se, kdo nezčekujete mobil hned ráno po probuzení?) jsem měla jednu dobu úchylku studovat dopisy spisovatelů - ba dokonce luštit jejich podivná písma. Ano, opravdu děkuju škole, že vim, kdo byli lumírovci, neb to byla neskutečná zábava číst si o sladkejch cukrlátkách a malovanejch truhlách a o zcela všedních světech, o kterejch si člověk dneska pochatuje. 

Jen ty korespondence nikdo neuchová, neb klik a jsou fuč. Osobně si ale myslim, že nějakej tajnej facebookovej démon je skrejvá, aby nás o pár let pozdějc moh vydírat. 

Možná by nebylo od věci zase začít psát. Tužkou píšu jen seznamy na nákup (ač na to jsou aplikace) a poznámky, pokud rediguju nějaký cvičebnice a musim kontrolovat křížovky či luštit klíč. Možná sem tam pošlu pohled. 

Pohledy jsou hezký a určitě je fajn je dostávat a tapetovat s nima skříně. 

Jejich posílání miluje lingvista L., se kterym žiju. Hraje totiž nějakou hru, v níž je cíl psát si se zcela neznámejma lidma po světě a posílat si s nima pohledy. 

Jsou krásný a z míst, kam asi Superčíča nikdá nepojede. Píše mu kdekdo, nejčastěji Němci, ale už i z Tchaj-wanu lingvistovi hodili zdravici. 

Až se mu ozve Modrej tygřík z Texasu, bude kruh uzavřen. To si pak koupim poštovní holoubky a dostavník.

Ve vodě

Muj vztah k vodě je tuze kladný, všechna koupaliska, nádrže, řeky, moře i bazénky mam tuze ráda. Pokud je teplo a sluníčko. Letní parno, kdy jde člověk na plovárnu. Kupodivu mi nevadí (asi proto, že mam vyspělé sebevědomí) vystavovat svý tělo v plavkách, protože i ty kejty si svý fajnšmekry najdou. Zato na nuda pláž bych nemusela, asi by to mezi těma nahatcema byla i docela nuda, i když každej je originál, nevim, proč bych měla čumět po cizích chloubách. V tomhle mi stačil život na koleji, kde na osmdesát pokojů byla jedna koupelna - v ní čtyři sprchy ze stropu a ani se tam nedalo zamknout. S oblibou tak vstupoval vousatej Ind s tim, že se splet. Taky jsem byla kdysi na setkání naháčů kdesi ve francouzskejch horách. To bylo hrozný. Vůbec sem nechápala, jak se někdo může celej den nahej válet a hulit trávu. Ostentativně jsem nehulila nic a nosila tričko. Dívali se na mě divně, mnohem hůř než když vystavim svý špeky na plovárně.

Ve veřejnejch bazénech je vobvykle otevřená jedna nebo dvě dráhy, neb ostatní jsou pro nějaký skvělý plavce. Ovšem člověk si nezaplave, neb tam obvykle plujou dvě ženský vedle sebe a krafaj a nedá se jim jak vyhnout. Lingvista L., se kterym žiju, mi jednou na Valentýna zařídil svýho studenta, se kterym jsme nakráčeli do akvaparku. Ty atrakce, kde člověk sviští hlavou dolu temnou rourou, se mi vůbec nelíbily. Je to asi, jako kdybych měla skočit ze skokanskýho můstku po hlavě do vody. To by mě musel nejdřív někdo praštit palicí. Do vody lezu zásadně pomalu, osměluju se velmi postupně, pokud se kolem neprožene nevychovaný torpédo, který kope metr nohama do vejšky, a následně já jsem už tak mokrá, že je uplně jedno, kdy do vody vlezu, a jestli vůbec. Nejlepší je samozřejmě lezt do moře (a to i do Baltu, kterej mam osobně ráda, ač je studenej) a nechat se houpat na vlnách. Válet se na pláži je ale pak už docela nezáživný a vejlety v těch vedrech bejvaj za trest. V tom je kouzlo Baltu, že tam vedro neni.

Musim říct, že loni jsem objevila kouzlo nafukovacích bazénků větších rozměrů, který se daj nastražit na zahradu, a člověk se vlastně nemusí nikam potácet. Jen na to musí bejt to letní parno. Letní deštíky sice vyženou houby - to je tuze prima, ale s cachtánim se v těch plastovejch obludách je to horší. Loni jsme si koupili bazének při  srpnové vlně veder, a dokonce objevili, že nám ho švarnej požárník napustí vodou z cisterny. Voda je zprvu vskutku ledová, víc než ten Balt, ale časem se to dá překonat. Bylo to super, než v konstrukci bazénu přistál klacek. 

Letos máme takovej menší cachtálek a hrozně dlouho nám trvalo, než jsme hasiče uhnali, neb kromě vody (kterou letos nikdo nechce) jezdí ještě s bagříkem. Měli jsme zatím bazének dětský, který koupil lingvista v ňákym výprodeji s tím, že to bude malej bazének. Musela jsem si na jeho nafouknutí pujčit kompresor. Plovák, co k němu byl, po dvou dnech rozkousal boxerek. Po tejdenním pobytu na Šumavě jsme po návratu najednou v bazénku objevili několik děr vod drápů divejch šelem, co k nám choděj na návštěvy a pořádaj tam vodní seance. Zřejmě gladiátorský zápasy. Výsledkem toho je domácnost bez bazénku. A lingvista hledající díry a šermující s lepidlem. No to je taky takovej zápas o síle. 

Duše vodní vodu chce, a tak koupí další dětskej bazének, co je uplně malej (nemam narozdíl od lingvisty megalomanský vize, my Jihočeši se držíme při zemi a jen tam, kde stačíme), ale zato vypadá jako houba a ještě má malou houbu, co do něj jde zasadit. Boxerek ji zatim respektuje. Leč všeho do času. Všechny bazénky mu totiž sloužej jako nádrže na vodu, kterou může chlemtat. A dělá to stejně rychle, jako když si básník J. P. nakoupí pivo. A protože je Superčíča duše praktická, pořídí si i elektrickou nafukovací pumpu, neb nafukovacích křápů přibývá. "Jej, kdybyste měli takovéty míčky do vody..." To máme. Už jsou taky v tom největšim bazénu, kam za mlhy, co by se dala krájet, konečně hasičský hadice dopravily vodu. Se divim, že boxerek nezačal ty míče lovit a nějakej nesežral.

K dokonalosti už chybí jen ten bar a popelníček a bude vymalováno. Kotě má svuj supertrainer kruh, ve kterym se udrží na hladině, pokud teda lingvista dává pozor. Boxerek zatim kruh nemá. Je to fatální neplavec. Do vody leze zásadně jen po kolínka a dál ani heverem. 

Na příští tejden hlásí hezky a my máme jiný aktivity. Jestli zas přijdou šelmy, zbudou mi oči pro pláč. Protože léto bez vody je parné. A Superčíča je Vodnář.