Superčíča na vandru

14. března

První dojmy z města: nelíbí se mi tu, nikdo nemluví anglicky, všichni divně žvatlaj jakousi podivnou směsicí turečtiny a ostatních jazyků ve snaze člověka nalákat na své služby - takže jsem odmítla kadeřníka, taxikáře, pět prodavačů kaštanů. Najít hotel byla taky lahůdka, naštěstí se mě ujala Vietnamka a její turecký boyfriend.
Viděla jsem zatím jen moře a akvadukt, kterej vypadal jako most u Jílového. Teď jsem se šla najíst a málem mě ušlapala demonstrace. V obchodě sem neviděla chlast a polovina baráků tu vypadá jako sámoška v Neveklově, než ji začali dostavovat. Internet je tu mizernej a hrozně se divili, že chci snídani v osm. Tak uvidíme. Snad zlatá jezera :-)

15. března

Ve výročí vpádu černejch vran si hned dva turečtí ctitelé mysleli, že jsem Němka. No to mě teda docela naštvalo, vždyť mam v příbuzenstvu do hluboký minulosti jen samý jihočeský sedláky a chalupníky. Žádnej Němec asi tři sta let. Jeden chlapík mi pověděl, že mluvím s německým přízvukem. Na Rusku mě kupodivu netipuje nikdo. Bude to tím, že nenosím tygrovaný hacafrak a kozačky na jehle. Němce si tu všichni chválej, prej dobře pracujou, hodně nakupujou a ještě jim tu císař Vilém II. nechal jako dárek kašnu před Modrou mešitou. Zato Španěly a Italy tu rádi nemají, to nějak nechápu, protože auta tu jezdí stejně divoce a zběsile jako v Římě, troubí a mezi ně skáčou lidi. Jestli si ale někdo myslí, že je tu teplo, tak je na omylu, dnes tu byl jeden stupeň, celý den lilo jako blázen, tak jsem se musela zavřít do harému. Tam ale byla zima taky. Večer začalo sněžit, bože proč jsem si nevzala zimní kabát! To bylo pořád: jedeš do tepla, jedeš do tepla, hahaha... Turecké nápadníky už beru jako folklor, pán z hotelu mi vysvětlil, že jsou všichni Turci zblblí ze západních filmů a mají vypěstovanou představu o evropských ženách, že když se někde producírujou samy bez chlapa, že nějakého shání. A zřejmě to mají ještě namixovaný těma šeherezádama nebo čím, takže věří na romantická setkání. Mně dnes upadl zapalovač a do mokré země se za ním vrhal asi čtyřicetiletý Turek v obleku. Vrhal po mně pohledy jak z Pretty Woman a v druhé větě mě zval na drink. Doprovodil mě až do muzea, to je snad jediné místo, kde se před nimi dá schovat. I když ten sekuriťák v perském letním (no letním) paláčíku :-)))

16. března

Trochu nudné dneska, šla jsem do práce, tj. na univerzitu do místního slamu. Metrem cesta dobrá, ale pak zase ta podivná dodávka, do které se namačkalo asi čtyřicet lidí. V zatáčce jsem myslela, že vypadnu, neboť se otevřely dveře. Říkají tomu minibus, ale pak je tu ještě něco jako dolmuš, kde smlouváte o cenu dopravy. Univerzita je soukromá, je to veliké bludiště, budova pojímá 11 000 lidí. Když si vezmu, že u nás je studentů asi 500 :-))) Taky místní platí větší školné, asi třikrát tolik. Na kvalitě techniky to však ani tady není znát. Nejhůř jsou zde na tom profesoři, kteří tu musí povinně osm hodin sedět jako ve fabrice, i když mají volno a neučí. Na druhou stranu berou na naše asi 60 000. Musím říct, že jim nezávidím semináře, kde je 50 nebo 60 hlav. Škola (nebo ta část, kde jsem) produkuje jenom bakaláře, prej tak pět tisíc ročně, a co pak ti dělaj, bůhví. Hlavní profesor mi říkal, že pak obvykle zůstanou rodičům na krku a nechtějí nic dělat, protože neseženou práci. Takže klasika, asi bych je hnala bičem prodávat kebaby a nelelkovat. Pravdou je, že je Turecko přelidněný. Jen tady v Istanbulu žije 15 milionů lidí, prý. Na náměstí Taksim, u kterého bydlím, jich prý přejdou denně dva miliony.
Když jsem vlezla do jedné hodiny, nastalo mé velké zděšení, studenti si mysleli, že Česko leží na jihu Itálie. Nechápali dál, až když jsem se zmínila o Habsburcích a monarchii, začali křičet: Ó velicí nepřátelé nás Turků! Ze spisovatelů znali akorát Kunderu, ale mysleli si, že žije v Praze. A největší hrůza, neznali Kikinu!!! Uznejte, vytahovat Zeyera, který mimochodem Istanbul navštívil za stýpko od Svatoboru, ne Evropské unie, by bylo jako házet perly. Pořád jsem čekala, že mi místní kolegové doporučí nějakou putyku, ale řekli mi, že nejlepší jsou jakési wetburgers, ať se jich dám tak pět. No ochutnala jsem jeden a chutnalo to jako mletý maso, obalený v kari a rajčatech daný do housky a opečený v oleji s česnekem, no nevim. Musela jsem si pak dát ještě ayran. To je mls, slanej jogurtovej nápoj, až to začne dělat Dobrá máma, zbláznim se radostí.

17. března

Muzeum mozaiky, které je uprostřed trhovců, bylo v rekonstrukci, musela jsem jit do archeologického muzea - to ale bylo tuze obrovské, asi jako pět NM. Druhé a třetí patro bylo sice plné hrnců z Tróje, ale vypadalo to tam jak v zasedačce z osmdesátek. Cestou do muzea mě zas začali nahánět chlapíci, první nabízel rovnou sex, druhý koberce (to je tady evrgrýn lákat turisty na koberce). Mával jedním ve vzduchu a ten měnil barvy, žvanil něco o tom, že pokud mám vysoký krevní tlak, mohla bych mít z tohoto Aladinova kouzla infarkt. Po muzeu jsem vyrazila na místní Hlavák, chtěla jsem vidět alespoň nějakou maketu orient expresu, ale nic nebylo, jen pěkná budova. Nejhorší na mě ale teprve čekalo - haldy krámu, křápů, cetek a tretek poházené po zemi, zavěšené, válející se po vozících - místní trhovci opravdu nelení. Slibovaný trh s kořením byl jedna velká hrůza, stánky s kořením tam byly asi tři. Zato před ním byl zvěřinec - prodávali tam potřeby pro zvířata, např. granule pro psy ve stejných dózách jako koření, hromady klecí, vodítek, přepravek, ale taky zvířata - např. v kleci 5O cm x 40 cm seděli tři malí pejsci. Takhle napěchované klece tam byly vším možným - psy, holuby, králíky, slepicemi, kachnami. Představila jsem si paní Marii, kterak by se v kleci zbláznila do minuty, následoval by úprk a pak by to končilo hupem do sudu s granulemi.

18. března

Ta ženská u vstupenek mě poslala na blbej trajekt, doplula jsem do Asie, ale jinam, než jsem chtěla. Tam už vůbec nikdo neuměl anglicky. Ujal se mě hned na břehu nějak chlapík, neustále mluvit turecky, takže jsem mu nerozuměla. Nakonec mě naložil do dolmuše (to je taková větší dodávka, já to chci, tam by se vešli psi, my i Jerzy se všema komickejma převlekama), zaplatil peníze a jelo se. Chlapík se mnou nejel, ale vyfotil si mě a pak líbal displej svýho mobilu. Dolmuš mě ale provezl po celé asijské části Istanbulu až na správné místo. Tam byla úplně stejná situace, miliony trhovců na chodnících a tři mešity. No dobře, jedna vykachličkovaná. Koupila jsem si asijské ponožky a jela zpátky do Evropy. No, já nevím. Do Besiktaše.

20. března

Až zas budu nadávat na náš radlickej dostavník a na pražský výluky tramvají, tak si musím vzpomenout na dopravní politiku jiných měst. Třeba na Sicílii jezdili všichni načerno, protože tam nebylo možný si koupit lístky. To tady je, ale ty spoje jezdí tak narvaný, že mají otevřený okna i dveře a lidem vykukujou hlavy a nohy a jiné části těla ven. Že někdo (teda já) trpí fóbií z davu, je nezajímá. Ale počkejte, až budete v Unii, ta Vám uzákoní počty lidí v buse :-) Cesta, která by normálně trvala tak půl hodiny, zabere hodinu a půl, protože člověk se namačká tak do pátého autobusu. Zajímavý je i systém placení,musí se načíst místní openkard u řidiče. Ale tam, když visíte u zadního vchodu, se není jak dostat - proto si lidi ty kartičky posílají sem a tam. Se divim, že si je nekradou. Včera jsem taky konečně viděla něco zajímavého, Istanbul neturistický plný rozpadlých domů, kde se na mě lepily čutající děti. No myslím, že jsem zvýšila tempo své chůze asi stokrát, a to chodím vždy zásadně vycházkovým krokem. Dřevěné rozpadlé domky, dlážděné silnice, prádlo mezi domy, ženy komplet zahalené v černém. A to jen kus od turistického centra. A já tam došla tak trochu nedopatřením, neb tam byla Zeyrek Cami (no ale chudinka úplně rozpadlá a zničená). Tak dneska to udělám obráceně, půjdu omrknout místní shopping park.

20. března

Zapomněla jsem zamknout dveře a v mém pokoji hned cizí chlap. Jak to ti Turci dělaj, vážně nechápu, voni mají nějaký speciální feromony nebo co. Naštěstí hned odešel, bez nabídky kvalitního sexu. Jinak jsem dnes byla po práci v dalším místním chrámu - chrámu konzumu. Má to bejt sedmý největší nákupák na světě. Oproti včerejší chudinské čtvrti - střih a už jinde jsme, to je jiná vesnice. Globální. Obrovský rádoby zlatý sloupy, palmy, cosi evokující vodopád. Oslava luxusu. Vlezla jsem do pár krámů a nejvíc mě pobavilo, jak si muslimka kompletně v černém nikábu kupovala rudou noční košilku s krajkami.

21. března

Kterak Superčíča mlsného Turka obelstila :-))) Ujela mi loď na konec Bosporu k Černému moři (chtěla jsem vidět, kde se plavili Argonauti a kde pouštěli holubici) a na molu další Ataturkuv synek. A že mě tam doveze vozem a zpátky pojedu lodí, že koupí lístek. No pak sehnal ještě nějakého Skota. Se mnou mluvil německy a se Skotem anglicky, jenže pak zjistil, že mu rozumim v obou případech (no co by to bylo za tschechische Volk, na ja?). Chudákovi Skotovi, který pracoval jako vyslanec Johnnieho Chodce, napálil částku dvakrát tak vyšší co mně. Nevim, kolik mu nakonec ten huhňající mladík dal, neb vystoupil v přístavu u Černého moře a Superčíča byla povozena po všech okolních plážích, hradech, pevnostech. Turek mě samozřejmě celou cestu opěvoval, mluvil o alabastrové pleti a nejkrásnější růži všech dob. Taky mě pozval k sobě domů. Slíbila jsem mu, že přijdu večer a vzala si telefonní číslo. Byl z toho tak paf, že mě odvezl až na loď a nechtěl vůbec žádné peníze. Teď zřejmě doma leští kanape a marně vyhlíží Superčíču :-)))

26. března

Nové příběhy ze života českých luhů a hájů na sebe nenechají dlouho čekat. Ono to začalo už v letadle, kde letělo šest doktorů z Brna z jakéhosi farmaceutického školení z Mnichova. Vrchol jejich výkřiků (opravdu vejskali na celé letadlo) bylo: Proč se kurva muséme trmácet do té blbé Prahé? Vždeť by mohlo bét hlavní město Brno. Nebo: já už se těšíím, jak se zalkalizuju plzínkou, dám si vepřovou se šésti a jako sváču vepřoééé kolééno. Hlučeli víc, než když 5P jede z vánoční besídky nočkou. Zítra budou tyto srážky s neštěstím jistě pokračovat. Jdu na finanční úřad...