Ve vodě

Muj vztah k vodě je tuze kladný, všechna koupaliska, nádrže, řeky, moře i bazénky mam tuze ráda. Pokud je teplo a sluníčko. Letní parno, kdy jde člověk na plovárnu. Kupodivu mi nevadí (asi proto, že mam vyspělé sebevědomí) vystavovat svý tělo v plavkách, protože i ty kejty si svý fajnšmekry najdou. Zato na nuda pláž bych nemusela, asi by to mezi těma nahatcema byla i docela nuda, i když každej je originál, nevim, proč bych měla čumět po cizích chloubách. V tomhle mi stačil život na koleji, kde na osmdesát pokojů byla jedna koupelna - v ní čtyři sprchy ze stropu a ani se tam nedalo zamknout. S oblibou tak vstupoval vousatej Ind s tim, že se splet. Taky jsem byla kdysi na setkání naháčů kdesi ve francouzskejch horách. To bylo hrozný. Vůbec sem nechápala, jak se někdo může celej den nahej válet a hulit trávu. Ostentativně jsem nehulila nic a nosila tričko. Dívali se na mě divně, mnohem hůř než když vystavim svý špeky na plovárně.

Ve veřejnejch bazénech je vobvykle otevřená jedna nebo dvě dráhy, neb ostatní jsou pro nějaký skvělý plavce. Ovšem člověk si nezaplave, neb tam obvykle plujou dvě ženský vedle sebe a krafaj a nedá se jim jak vyhnout. Lingvista L., se kterym žiju, mi jednou na Valentýna zařídil svýho studenta, se kterym jsme nakráčeli do akvaparku. Ty atrakce, kde člověk sviští hlavou dolu temnou rourou, se mi vůbec nelíbily. Je to asi, jako kdybych měla skočit ze skokanskýho můstku po hlavě do vody. To by mě musel nejdřív někdo praštit palicí. Do vody lezu zásadně pomalu, osměluju se velmi postupně, pokud se kolem neprožene nevychovaný torpédo, který kope metr nohama do vejšky, a následně já jsem už tak mokrá, že je uplně jedno, kdy do vody vlezu, a jestli vůbec. Nejlepší je samozřejmě lezt do moře (a to i do Baltu, kterej mam osobně ráda, ač je studenej) a nechat se houpat na vlnách. Válet se na pláži je ale pak už docela nezáživný a vejlety v těch vedrech bejvaj za trest. V tom je kouzlo Baltu, že tam vedro neni.

Musim říct, že loni jsem objevila kouzlo nafukovacích bazénků větších rozměrů, který se daj nastražit na zahradu, a člověk se vlastně nemusí nikam potácet. Jen na to musí bejt to letní parno. Letní deštíky sice vyženou houby - to je tuze prima, ale s cachtánim se v těch plastovejch obludách je to horší. Loni jsme si koupili bazének při  srpnové vlně veder, a dokonce objevili, že nám ho švarnej požárník napustí vodou z cisterny. Voda je zprvu vskutku ledová, víc než ten Balt, ale časem se to dá překonat. Bylo to super, než v konstrukci bazénu přistál klacek. 

Letos máme takovej menší cachtálek a hrozně dlouho nám trvalo, než jsme hasiče uhnali, neb kromě vody (kterou letos nikdo nechce) jezdí ještě s bagříkem. Měli jsme zatím bazének dětský, který koupil lingvista v ňákym výprodeji s tím, že to bude malej bazének. Musela jsem si na jeho nafouknutí pujčit kompresor. Plovák, co k němu byl, po dvou dnech rozkousal boxerek. Po tejdenním pobytu na Šumavě jsme po návratu najednou v bazénku objevili několik děr vod drápů divejch šelem, co k nám choděj na návštěvy a pořádaj tam vodní seance. Zřejmě gladiátorský zápasy. Výsledkem toho je domácnost bez bazénku. A lingvista hledající díry a šermující s lepidlem. No to je taky takovej zápas o síle. 

Duše vodní vodu chce, a tak koupí další dětskej bazének, co je uplně malej (nemam narozdíl od lingvisty megalomanský vize, my Jihočeši se držíme při zemi a jen tam, kde stačíme), ale zato vypadá jako houba a ještě má malou houbu, co do něj jde zasadit. Boxerek ji zatim respektuje. Leč všeho do času. Všechny bazénky mu totiž sloužej jako nádrže na vodu, kterou může chlemtat. A dělá to stejně rychle, jako když si básník J. P. nakoupí pivo. A protože je Superčíča duše praktická, pořídí si i elektrickou nafukovací pumpu, neb nafukovacích křápů přibývá. "Jej, kdybyste měli takovéty míčky do vody..." To máme. Už jsou taky v tom největšim bazénu, kam za mlhy, co by se dala krájet, konečně hasičský hadice dopravily vodu. Se divim, že boxerek nezačal ty míče lovit a nějakej nesežral.

K dokonalosti už chybí jen ten bar a popelníček a bude vymalováno. Kotě má svuj supertrainer kruh, ve kterym se udrží na hladině, pokud teda lingvista dává pozor. Boxerek zatim kruh nemá. Je to fatální neplavec. Do vody leze zásadně jen po kolínka a dál ani heverem. 

Na příští tejden hlásí hezky a my máme jiný aktivity. Jestli zas přijdou šelmy, zbudou mi oči pro pláč. Protože léto bez vody je parné. A Superčíča je Vodnář.

Tak GO, pokémone!

Všichni jsou posedlí jakousi podivnou hrou, ve který loví pokémony, pochodujou po GPS souřadnicích a vrhaj se někam, kde tyhle bestie virtuálně sedí. Pak je asi nějak loví, po mobilním telefonu ale nedupou ani neskáčou ani nestřílej, dokonce se ho ani nesnažej oběsit. Ne že bych výhody lovení neznala - lingvista L., se kterym žiju, sbírá kešky, což je založený na podobnym principu. Jen na místě určení je skutečnej poklad, žádná poskakující figurka v mobilu, kterou si, čistě hypoteticky, mohu vyvolat klidně na záchodě. 

Ten poklad je tůze hodnotnej, ale pokud ho najdou děti, tak skutečně jo, i když ty podivný figury z kindr vajec vypadaj mnohdy podobně jako pokémon. V mym dětství jsme neměli tyhle krabičky se souřadnicema a hráli jsme šipkovanou. Nikoli kličkovanou - i když o té jsem si taky myslela, že je to hra, když o tom tak pěkně pěl Dalibor Janda. Sousedky měly doma na zdi jeho plakát na motorce a já nic. Lingvista L. zas vozil sousedovi z Města plakáty Karla Gotta. Tim se asi včlenil do venkovské grupy a mohl chodit na smeťák. 

Cesta během šipkované se značila větvema nebo se dělaly šipky do písku, z kamenů, šišek, případně se používaly křídy. Obvyklé byly skryté dopisy, kde se schovaly úkoly. Nějak se pak staly stereotypními, neb hlavní otázka byla: Jak se jmenuje B. pes? Ono se jich několik po sobě jmenovalo stejně, ale muselo to tam být. Pokud vim, hrajou děti v obci N. dneska tuhle hru organizovaně, ne živelně, jako my tehdy. Úplně na závěr si pak jedno družstvo přečetlo: HLEDEJTE NÁS - a pak tedy go a veliký pátrání. Občas se taky stalo, že se čekalo hodinu, a pak už to nikoho nebavilo. Novej pokémon tam prostě nevyskočil.

Starosta Pokorný by rád nějaký inovace ve Vsi, kam dojíždíme na letní byt. Řekl si, že by měl začít hledat tyhle stvůry, že je tam jistě máme. Ale aplikace mu nezaručovala bezpečnost jeho skvělého mobilního přístroje, tak prohlásil, že žádné pokémony nepotřebuje. Což je rozumná úvaha, kéž by takového bystrého rozumu nabylo více mužů a žen, ale co chceme ve společnosti, kde lesany choděj po sázavských hvozdech oděné jak v předminulém století, a s nima děti, co maj na klacíku zavázanej uzlíček, a pak si o boxerkovi myslí, že je vlk, a nepoznaj jedlou houbu. Určitě si kupujou bio mech na správnej čaj, kterej jim detoxikuje mysl. Ale možná pak sněděj muchomůrku červenou a chtěj do uzlíku pochytat pokémony, protože jejich odvar pomáhá dobrému trávení. Každopádně, když si starosta sedl pod strom, kde byl vzápětí ostříhán, náhle se v zahradě objevil Pokémon. Žlutej. Byl uplně všude. Ale hlavně - nebyl virtuální, seděl pak na všech místech v okolí stejně jako trpaslík Amélie z Montmartru. Starosta ožil a prohlásil, že je to hmatatelný důkaz toho, že bůh existuje, když mu tuhle stvůru poslal do Vsi, a jal se pořídit mračna fotografií malé obludy. 

Ani jsme ho nepotřebovali lovit, byl hned k ruce a pěkně se instaloval, kde se mu zlíbilo. Starosta hýkal blahem a já si na netu přečetla, že obézní Američani poté, co začali lovit tyhle divný virtuály, zhubli. Vidim to jasně, opustim sběr hub a lesních plodů a budu jako boxerek nosit v zubech našeho žluťáka a lingvista se starostou mi ho budou házet po zahradě. A když budu hodná, možná ho pošlou i do bazénu.

Knižní

Moje rodina nikdy neměla moc knih. Možná pod vlivem socialistickejch front se jim v nich nechtělo stát. Ačkoli pár edic 3x jsme doma měli a ty detektivky byly docela dobrý - hlavně muj milovanej lord Petr a pak samozřejmě čínský příběhy soudce Ti. To byl veleslavnej koumák, dokázal projít tajemnym labyrintem, nebo vodhalit vražedkyni, co tloukla chlapum hřebíky do hlavy. 

Ale Superčíča jako hodné dítě, které nikam nechtělo chodit, se do knih zamilovala. Od dvou let chtěla, aby jí furt někdo čet, a byla zcela nepříčetná, že to neumí, nebo že není nikdo k dispozici. Zvládla přitom vyjmenovat i členy širší rodiny a okolní sousedy, neb pokud se nečetlo, bylo zle. Asi zpětně si říkam, že tim nebozí rodiče museli trpět víc, než kdyby Superčíča chodila v růžový sukničce na tanyny tanyny. Vono se to totiž vpije pod kůži a je to jak droga, chcete číst všechno a znát všechny knihy světa. Nekonečný labyrint a nekončící dobrodružství. A těch otevřenejch obzorů a krás cizích světů, ó jééé.

Jakmile Superčíču naučili číst, stala se aktivní návštěvnicí několika knihoven najednou. V městě S. měli všechno, v městě V. Superčíču znali a klidně jí objednali knihy i z Frýdku-Místku. 

To si moc dobře pamatuju díky jedný zkoušce, kdy jsem četla knihu, kterou podle mě neznal ani zkoušející... 

Ale nejlepší byla knihovna v obci N., kde nám nechali otevřeno a mohli jsme tam celé odpoledne sedět. Když ji pak zrušili, neb Superčíča zestárla, a jiný děti tam nelezly, knihy šly do výprodeje za 5 Kč za jednu. Pěkně byly odvezeny k nám domu. Skoro všechny. Kdybych si někdy zakládala knihovnu, mam slušnej základ různejch klasiků včetně oblíbenýho Klostermanna.

Když jsem potkala lingvistu L., se kterym žiju, bylo jasný, že je to šampion mého srdce, neb vlastní tuny knih. Zřejmě to na Superčíču zapůsobilo víc než všechny zlata světa. I když teda bejt mezi komínama knih, který stejně nikdy všechny nepřečtete, je složitý, protože tam skoro neprojde ani noha, natož boxerek...

Někdy si říkam, že bych měla mít ten pěknej dyzajnovej byt, co kouká ze všech těch časáků, ale kam s nima? To by byla velká rána a ztráta a radši oželim futonový křeslo. Von by ho boxerek stejně rozkousal. 

Nikdy jsem nevstoupila do klubu knihomolů a neměla potřebu se chlubit tim, že čtení je cool. A že pomáhá, to vim. V nouzi poznáš psa a knihu.

Potkala jsem spoustu lidí, který udíleli rady, ale nikdy jsem je neviděla s knížkou. Možná četli tajně nebo nějaký příručky typu Jak být dobrým rádcem. Těmhle knihám moc nerozumim, jsou to záhadné tituly jako Měj se ráda za pět dnů, Jak do roka zbohatnout, Jak najít toho pravého, Jak pokousat tchýni. Obvykle to začíná u poučky o tom, že se ten člověk nemá tuze rád, a proto je hovado. Však v románech se tyhle postupy taky ukážou, například paní Bovaryová se pomate, neb čte ty strašný slaďáky. Určitě jsou ženy, který je dneska taky čtou a hledaj vzrušení ve svejch vztazích. Takže je četba nebezpečnej koníček stejně jako windsurfing třeba.

Mam ráda vůni knih a listování v nich s nalízlym prstem. Eště mi chybí houpací křeslo a pléd. Proto v tomto nebezpečí a vzrušení musim taky setrvat, aby mě jednou našli v knižních sutinách.

Jó, kéž by zrály

Docela chápu pohádku Sůl nad zlato. Nikdy jsem neviděla briliant ani diamant. Vlastně ani žádnej drahej kamen kromě jantarů, kterejch je plný Polsko a kterej mi kdysi vysmlouval básník J. P. na nějakym blešáku v Gdaňsku, takže takovej jeden pořádnej někde mam. Ale vlastně ho vůbec nenosim, stejně jako nenosim jiný šperky kromě praštěnejch naušnic z moduritu, který se mi líběj, neboť z nich šikovný lidi (což fakt nejsem já) uměj vytvarovat neskutečný věci, třeba lineckej koláček nebo dortík. A mít sladký uši, to je lákadlo pro nejednu Superčíču. Dokonce jsem nikdy nenutila lingvistu L., se kterym žiju, aby mi kupoval šperky, kterejma bych se chlubila před svejma kámoškama. Přijde mi to vlastně zcela zbytečný a mnohem lepší je, když se jde někam na vejlet nebo na houby. A pokud k tomu člověk poslouchá nějaký tlachání o tom, že se ten neschopnej trouba nezmoh ani na zlato, to snad lepší kráčet sám lesem a tamnim tichem.

Taky sem nikdy neměla žádnou drahocennou róbu, moc nechápu ty modelíny, co se halej do luxusních šatů a ještě maj potřebu v tom poskakovat na červenym koberci a nechat se fotit do časáků, kde je stejně pomluvěj, že jim vypadla prsa, nebo měly moc zelenou kabelku nebo aspoň blbý punčochy. Fakt ale je, že ponožky do sandál nenosím ani na svý tlapice, ačkoli když jsme byli s lingvistou v Itálii, nosil to tam každej první. A to je ta Itálie země módy prej. 

Pak se mi nelze divit, že nechápu ženy, který dovlečou svý miláky do obchodů, který vypadaj tuze luxusně a nechaj si koupit nějakou fakt in značku, ze který lezou nitě, až to hezký neni, ale nášivka tam pěkně září do dále. A tim šermujou hlavně v ženskym kolektivu, taková sborovna je zcela ideální prostředí. Má to jedna a šup hned další... A taková kabelka, to je zásah do černýho.

Nerozumim ani drahejm autum, protože to naše je stejně furt plný boxerkovo chlupů a stejně v něm furt jezdíme. Mít pak cadillac zapíchanej bílejma jehlama (neb jinak to fakt nevypadá) a v tom se někde prsit, by asi znamenalo vyměnit boxerka za čivavu s briliantovym vobojkem a boudičkou z leopardí kůže.

Všechno zlato světa bych dala za to, aby byly zdravý děti a nikdo nemusel koukat na jejich smutný vobličeje. A jestli je navleču do drahejch hadrů, nehraje roli, neboť to všechno umažou. A taky bych dala všechno zlato světa za to, abych mohla bejt zas malá, mohla chodit do třešňový aleje a narvat si plný tričko třešní a pak plivat z mostu pecky na auta. Protože to nakupování třešní v supráči mě neuspokojuje.

Protože láska prochází žaludkem a dobrej mls je lepší než briliant. Samozřejmě vhodně osolenej. Ale pak musíte taky do luxusní restaurace a dát to najevo Máně vod vedle, že ty burgry byly jak křepelky a že takový určitě nejedla.

Vraťte mi muj svět plnej třešní, letních jablek, kaluží a souseda s holí, když mu kradete lusky. A barevný sklíčka, co byly za všechny brilianty světa.

Moje pěkná, veselá neděle

To prohlásil básník J. P. v nedělním podvečeru letních prázdnin. Obvykle totiž v neděli připraví svůj padák a zamíří k zelené plechové budce uprostřed lesa, kde čeká na modrého ďábla, který ho doveze do jeho panelákového ghetta. Jenže dnes ne. Básník si vzal dovolenou, aby ji strávil se svou drahou Superčíčou v ráji sázavském. Vykládal mi sice něco o tom, že song o pěkný neděli si zahrajou maďarský důstojníci, když odejdou do pusty, a tam se pak zastřelej. Tak se asi básník cítí, když nasedá do autobusu. 

Taky jsem nikdy neměla ráda neděle, protože se v pondělí muselo do školy a do práce a muselo se vstávat. Ranní vstávání je něco šílenýho. To se vám něco vztyčí v hlavě, aby se člověk nechtěl vůbec zvedat, v posteli je dobře. Superčíča má tento druh nábytku ráda. Možná nejradši. Postel musí být samozřejmě bytelná, s dobrou matrací, aby unesla i boxerka a lingvistu L., se kterym žiju. Já bych totiž v posteli mohla dělat skoro všechno, kdyby teda hned vedle byla ještě vířivka a lednička. Například v posteli pracuju. Když sedim u stolu a klofam do počítače, tuze mě bolí za krkem, musí pak přijít J. P. s alpou a chvatem hodným maďarského důstojníka mi zlomit vaz.

V posteli jsem přeložila všechny úkoly do latiny, 

který jsem musela mít během studií, to někdy zabralo i osm hodin. A psaní všech těch prací - hlavně tý poslední - to byly troje prázdniny v posteli v podstatě. Vono to spousta lidí nedokáže pochopit, v bytě bordel jak v tanku, uprostřed lože trůní Superčíča vobložená mlsama a klofe do poče. Pak to snadno vede k výrokům typu: "Á, kdo se nám tady válí?" Ale vono v tý posteli se dobře rozválí myšlenky. 

Vobdobně dobře se rozkládaj ve vaně. Když je plná pěny, samozřejmě vod Avonu, aneb dostanu je vždycky na Vánoce, a vydržej celej rok. To si člověk do tý pěny fouká, čumí doblba a najednou pochopí spojení mezi krtkem a 18. levobočkem z rodu Přemyslovců. Musim říct, že ve vaně jsem vždycky spokojená, ale když máte mozek, kterej neustále pracuje jako výkonnej hardware, a nejde vypnout, ani tam ten válink neni jednoduchej. 

Vanou však vždycky u mě končí neděle. Je to obřad. Je totiž neděle a mám dost času.

Až se vodprásknu v pustě, tak to určitě bude v pondělí.