Jak zavanul první vítr ze strnišť, což jak říká básník J. P., je obvykle na začátku srpna, blížil se zas start nového školního roku. A pak to přišlo - 1. září. Přiznám se, že bych ho letos ve své domácí letargii snad poprvé ve své kariéře zaspala. A asi bych ho ani nezaregistrovala, byl to docela prima den uplně z jinejch důvodů, ale sociální sítě byly neúprosné. Na mě se vyvalily mnohé fotky prvňáčků, nějakou rychlostí blesku odrostlých dětí mých kamarádů. Všichni s taškama a očima plnejma očekávání. Fakt to bylo řečeno slovy Ijáčka:
DOJEMNÉ.
V tu dobu jsem taky zhlédla videa jedné z dam, která připravuje budoucí učitele. Rozjímala nad značkama plenek, hraček, mimísků a jejich prdelek. Mluvila taky o tom, jak je těžké číst knihu o vývoji dítěte. Asi to bylo příliš složité. Stejně jako slečna nezná lidové písně. V tu chvíli mi bleskly hlavou ty nadšené dětičky a jejich očekávání a nebylo to dojemné, ale SMUTNÉ.
Že šlo naše školství do háje, je bohužel fakt. Obecně je těžký hledat viníky, ale je jich hodně. Jedním z nich, aspoň já to tak vnímam, je špatná didaktická příprava na fakultách, která se smrskla na to, že studenti musej umět kriticky myslet a dělat podivná portfolia. Moc dobře si to z didaktiky literatury pamatuju: "No to nevadí, že děti nevědí, jaké se tam píše i. Ať napíšou kolečko místo toho, bude to znamení, že o tom přemýšlí."
"Když budou přemýšlet, mohou si na hlavu nasadit papírovej pytlík. V tu chvíli by po nich učitel neměl nic chtít..."
Nebo: "Až budete učit o Lutherovi, jak vyvěsil v Münsteru ty teze proti odpustkům..."
Já: "To nebylo v Münsteru..."
Vrchní didaktik: "To je úplně jedno, kde to bylo. Důležité je, jak se při tom cítil..."
Myslela jsem si, že nemůže být hůř. Pak jsem viděla druhého didaktika a dámu s mimískem. JE.
Nehledě na to, co takovejhle hopsal s vystajlovanou blogerkou mohou těm nebohejm studentum říct.
JE TO OSTUDA.
Zatimco nás prznil jeden, kterýmu se jakžtakž dalo vyhnout a nikdo to nebral vážně, dneska je to trend. A berou to vážně i rodiče, který do školy pošlou nevychovaný děti a ještě jim navykládaj, že učitel je vlastně strašnej salát. Ve svý podstatě i maj pravdu, protože se to všechno točí v jednom kruhu. A to neznam jiný fakulty.
A pak ti slavní absolventi těchto vzdělanců vstoupí s 1. zářím do škol, které ale vypadají úplně jinak. Ti chytřejší utečou, protože za ty peníze to dělat nebudou, někteří zůstanou, protože tu práci maj i světe div se rádi, ale sou otloukáni tím zbytkem neschopů, který prázdně tlachaj, protože je to na fakultě naučili...
Přiznávam, že tohle mi bohužel utkvělo v hlavě víc než 12 začátků školního roku ze základky a střední. Na svuj první školní den si nepamatuju. Nepamatuju si ani, jak jsem prvně stála na druhý straně. Nepamatuju si žádný pocity nebo co jsem řekla já a co mi řekla pani učitelka. Pamatuju si, jak pani učitelka mlátila děti hlava nehlava a nikdo ji ze školy nevyhodil. A nikdo z rodičů si nestěžoval. A to jednim klukem švihla vo umyvadlo.
Bylo nás ve třídě 37 a bylo tam absolutní ticho.
Vod tý doby umim pravopis. I bez papírovýho pytlíku na hlavě.
Já vim, že to rakouský školství bylo vostrý a že je jiná doba a ty technologie hejbaj světem a možná učitele časem nahradí obrazovky s hlavama plkalů (však už teď naše přední odbornice raděj s mimískama) a knihy poputujou do ghetta jménem knihovna.
Postupně se vrátíme k osvědčenýmu
CHLÉB A HRY...
Žádné komentáře:
Okomentovat