Cecilka a kamarádi

Loni v létě jsem kývla na takovou legraci. Psát pohádky o skřítkovi, který žije ve škole a zažívá malá i velká dobrodružství.

Výsledek, který jsme spáchaly s Michelle Losekoot, je zde:

http://cz.ceumed.net/mamincin-dotek/detsky-koutek

Takové malé příběhy ze života malých lidí a zvířat. A chceme vůbec znát ty velké?

125 let od narození Karla Čapka, krále všech pejskařů

To výročí je dneska. Klasický čítankový autor psal taky drobné texty o zvířatech, lidech a zahradách.

Aby ne, ty pozorovací schopnosti drobností mě nepřestávají udivovat.

Např. zde:

"I nový majitel štěněte prodělává určitý vývoj, předem napsaný v

knize osudu. První dny je prostě nadšen vším, co to skvělé zvířátko

dělá. “Máme ho všichni strašně rádi,” hlásí pěstiteli, “už si na nás

zvyklo, nechce spát jinde než v naší posteli; dal jsem mu své domácí

střevíce na hraní, a jak vám dovede kousat! a jak mu chutná! a jak na

těch svých malých nožičkách honí slepice! a jakou má svou vůli! a

jak je živé! My jsme vám tak vděčni –”

Po čtrnácti dnech: “Poslyšte, to je vám ohromný rošťák; člověk

aby se s ním celý den zabýval... 

Považte si, chce spát jen na posteli...

Já ho už chtěl z té postele shodit, ale on mne kousl... Já bych mu

někdy nařezal, ale on si to nenechá líbit – Ó, někdy už je čistotný, já

myslím, že si na to zvykne, nemyslíte?”

Po dalších čtrnácti dnech nový majitel rozpačitě pokašlává, jako

by vám se vší šetrností říkal něco nemilého o vašich dětech: “My už

nevíme, co s ním máme dělat; je už takhle veliký a dělá si, co chce. –

Já bych ho rád naučil chodit na řemínku, ale on by se snad uškrtil –

Honí děti... Sežral mně kus koberce... Prosím vás, co s ním máme

dělat?"

Karel Čapek: Měl jsem psa a kočku

A to Čapek neměl boxery, ač je pravděpodobně dobře znal, neboť je měli jeho přátelé Eduard Bass (boxera Alfa) a František Langer (boxera Boba). Čapek se netajil svým obdivem k Anglii, takže si přitáhl airdale teriéra (Mindu) a pak foxteriéra (Iris). Foxteriéry chovala i Agatha Christie, od jejíhož narození to letos bude taky 125 let. A taky Charles Darwin. Měl foxíka jménem Polly.

Čapek psy množil a šlechtil stejně jako kytky. A taky je fotil. Kdyby měl facebook, tak vim, co byl dělal. Postoval by na zeď i Mindu i Iris i Dášenku i všechna štěňata. 

Psa si  prý pořídil, aby se zaměstnal.

"Pořídí-li si člověk psa, činí to:

1. buď pro světskou okázalost,

2. nebo “kvůli hlídání”,

3. nebo aby se necítil tak osamělý,

4. nebo z kynologického sportu,

5. nebo konečně z přebytku energie, aby byl pánem a velitelem

svého psa."

Karel Čapek: Měl jsem psa a kočku

Ten, kdo si pořizuje psa, aby se s ním mohl chlubit, a jinak neví, co s ním, ho obvykle pak někde odloží. Na kynologický sport i hlídání musí být buď pán, či pes určitá nátura. Osamělý člověk, který má psa, nikdy nebude, protože Česká republika je rájem lidí se psy, kteří vás zastavují na každém kroku, a ptají se, co máte za rasu. A jak pak ten váš papá a kouše a smrdí a prdí a a a a a

Ale pánem a velitelem svého psa byste být měli. Možná Karel Čapek byl, ale já teda rozhodně nejsem. Můj pes si dělá, co chce. Odmítám na něj hystericky řvát. Po nějakých snahách o výcvik si myslím, že do tréninků investované peníze jsem měla radši vrazit do dvou párů nových bot nebo zájezdu do Paříže.

Usoudila jsem, že s ním budu rozmlouvat z pozice učitelky. Jako k nezbednému žákovi. Zdá se, že tomu rozumí. A nebo si aspoň myslí něco o blbých nápadech majitelky nekonečné zásoby piškotů.

A zdá se, že všechny obdobné radosti i starosti pejskařovy Čapek popsal, dokonce u něj nalezneme popis psí výstavy. Tento jeho psí přínos je samozřejmě vedle všech těch státnických, divadelních, novinářských a jiných počinů zcela malicherný, ale přesto je vřelý. 

Čicháme z něho člověčinu a čítankový autor ožívá.

O ženách a jménech

No Villon škvařil jazyky klevetnic, ale já si někdy říkám, že by někdo měl uškvařit ten můj. Pro ironickou poznámku nejdu daleko a bohužel se taky netajím tím, co si myslím. A nemam kamarádky, se kterejma chodim na kafe a na dorty (který kvuli něčemu jako cukrovka, co vlastně neni cukrovka, mam ráda, ale nesmim) a vykládam si s nima o barvách na vlasy, novejch trendech v líčení, co frčí v letošní módní sezoně. A samozřejmě o jiných drobnostech, třeba o dietách.
Mam radši pivo a chlapy. Protože jsem Superčíča. No ale pivo taky nesmim. A baví mě zakouřený putyky, kde houstne dým, a mraky kouře, který nad váma stojí. Jen do nich píchnout.
A ráda mluvim s lidma, který neznam a potkam. Ono je to divný, ale vobčas mě osloví zcela neznámý člověk a začne mi vyprávět nějakou životní historii. Jako nedávno ta pani, co si ke mně přisedla v buse. Bylo jí asi osmdesát. Byla blázen do opery, neb její matka v těhotenství prý seděla v první řadě na každé opeře v Národním. Asi ji zplodila s nějakým pěvcem.
Snažila jsem se jí vysvětlit, že tomuto hudebnímu žánru vůbec neholduju, ale paní nedala jinak. Bylo to vlastně stejné, jako mluvit o barvách na vlasy. Taky mě to nezajímalo.
Některé dámy by mohly být označovány místy, odkud jsou. Brnivka Brněnská, Vařka z Karlovar, Budka Budějcká, Namyšlena ze Zámyšle, Žravka ze Žerovnice, Kravka z Kravař, Mařka z Marjánek či snad Pepina z Josefova. Byla by to plejáda kámošek, který potřebujete. A který s příchodem dalšího járu vysublimujou.
Ta barva na vlasy se časem vymeje nebo vodroste.
Naštěstí ale to, co je důležité, nevysublimuje.

A hlavně šťastnej!

Jsou zvláštní oslavy a taky neoslavy a spoustu příležitostí nalezených a zmařených. A naděje a touhy a sny. A realita se svejma zvláštníma bodákama, který umí, co chtěj, a vůbec nejsou ukočírovatelný.

Fascinuje mě, jak vždycky všichni vzhlížej k novému roku. Jestli čekaj růžový prasata, nebo kadilaky s navonějma šoférama. Možná jen hledají to něco. Ale kde je to něco, bůhví. 

Bůh ví.

Alkohol, rachejtle, bum prásk, rozzářené tváře, veliké polibkování. Vobčas i nové páry, které si nad sklenkou (lahví) sektu (sektu s vodkou) slibujou věrnost a věčnou lásku.

Až na věky.

Mnoho silvestrů a oslav příchodu nového roku je jak kolovrátek, který běží, když je strojek namazaný.Kam jste ukryli ten rum? Vy už ho nemáte? To pak možná začne skřípat. Naštěstí Vietnamci  slaví Nový rok jindy. A určitě budou mít i cigára i pivo i rum i víno i okurku a citrony. Abysme se na sebe netvářili kysele. Nebo chybí citron do tequilly.

Dělnický.

A to už předtím dělali všichni zásoby. Paní na pumpě v Chomutově říkala, že dle počtu aut před nákupákem čeká konec světa.

„A to snad ne,“ říkám jí. „Snad budem ještě naživu, ne?“

„Já si koupila kalendář a tam normálně chybí prosinec, to už nebude.“

Hm, tak já čekám místo zlatejch brejlí na to, jestli ten prosinec zase přijde.

A jestli mi zase Jerzy pustí německou hymnu na Nový rok.

Ať je ten nový rok obyčejný.