Ovládnutí kuchyně, toť marná snaha

Jen bílky pěkně míchej!

Superčíča je zastánce dobrýho jídla. Nejlépe máslo a vejce a cukr a k tomu krajáč mléka, nic šizenýho. Ostatně i má doktorka říká, že ty light výrobky jsou strašný zlo a že to radši máslo než podivnej margarín bez chuti a zápachu. Superčíča má ráda taky restaurace, kde dobře vaří. I když, co se dá i z restaurací poslat jídlo kurýrem, nevidí už takovej důvod proč tam vysedávat. Přesto však občas neodolá, aby si dala telecí řízek velkej jak sloní ucho.

"No a představ si, že jsem tůhle jed císařskej trhanec. Bylo to moc dobrý," píše mi Pepánek, který se ze strachu před další okupací radši oženil s Ruskou, aby měl klid. "A dá se to vyrobit doma, jsem to dělal, počkej, pošlu ti recept." Nevim, jestli radši neměl dělat petrohradskou zimu, nicméně prostuduju recept, a protože je Superčíča mlsná, řeknu lingvistovi L., se kterym žiju: "Hele, to uvařim." Při odpolední procházce ho dovleču dokonce do žáby, abysme dokoupili potřebný suroviny. Hned brusinkovej kompot nemaj. Ale protože mě Pepánek uklidnil, že se to dá jíst i s jabkama, říkam si, že nevadí, že mi matka navařila dost jablečnejch dětskejch výživ. To s tim pude, to nebude problém. Už je tu heslo jedné takové kuchařinky, která razila teorii: Když nemáme šunku, dáme tam gothaj. Jej, to mi připomíná gothaj s cibulí, to je megahnus.

Rozinky a patlála

Stojim bezradně v kuchyni a říkam lingvistovi L.: "Hele, kde máme mouku? A kde máme cukr?" "Jakej chceš?""No krupici, musí na tom trhanci karamelizovat." Když mam připravený všechny ty ingredience, můžu to začít kmochat.

Tak nejdřív vajíčka. Jako vono když mi v těch bílcích plavaj dva kusy skořápky, tak dobrý. Ale proč je na tý skořápce takovej bordel, to do tý mísy padá taky. "To vysvětli svejm rodičum, ty nám dodávaj tyhle vejce," říká lingvista, když začínam nadávat. "No zas bio vejce ze Šumavy, co by za to všechny lesany světa daly, já to z toho nějak vyberu. Mohla bych to přecedit cedníkem."

Ale ouha, vono to neprotejká. No tak to vylovim lžící. Jednu skořápku chytim asi po deseti minutách. No takhle ten trhanec bude tak ke snídani. Druhá jde rychleji. A teď ještě ty trávy, co tam napadaly. Bych to třeba mohla vyhodit a rozbít jiná bio vajíčka. Jenže ty taky moc čistoty nepobraly.

A je to tam!

No a bude se šlehat sníh. To dam, to je lehký. Ještě si vzpomenu na pěknou píseň, která oslavuje bývalou rakouskou monarchii a její dobré pokrmy. Magdalena Dobromila by ze mě měla radost. Hospodyňka jak se patří. Sníh se dává ke žloutkům, mouce, rozinkám a vanilkovýmu cukru. To je jedna patlála a to zvládne i matlála, jako jsem já.

Přichází poslední fáze... Pečení. No tam se má narvat máslo. To bude dobré. Pokyn: Upečte placku a tu obraťte. To už bude problém. Já to rozhodně nevotočim. Jednou jsem zkoušela dělat palačinky. Bylo z toho jen těsto po celý kuchyni i v chodbě, kam ho nanosil boxerek na tlapičkách. Pepánek mě uklidňuje přes messenger (vono vařit s mobilem v ruce je docela coool), že je to trhanec, tak to může ztratit tvar. Mý tělo ale třeba neztrácí tvar a ráda dělam věci dobře, proč by měl bejt trhanec roztrhán. Neni to přece nějakej podivnej sebranec, ale vrcholný dílo Superčíči.

Až to votočim, bude to děs

Trhanec se začíná podivně ošívat. Asi ho zkusim votočit. Ouha, von neni vůbec opečen. A už se trhá. Za chvíli je tam změť nějakejch podivnejch shluků čehosi. To nevim, zda měla bejt císařská pochutina. No ale dobrá. 

Když to budu vopejkat, tak vono to nakonec budou nějaký kousky a pude to. Nebude to dokonalý, ale snad to sníme. Tak a ještě posypat tim cukrem, to bude pěknej karamel. To si pamatuju, jak tahle krása skáče. 

Otevřu krabici a ejhle - tam cukr moučka! To už i já poznam. 

Finále, bez karamelu

"Hele tys mi dal blbej cukr," říkam lingvistovi. "Já potřebuju ten druhej." "No ten ale nemáme."

"Jak nemáme?" "Já ho tam teď vokamžitě musim nasypat." "Tak tam nasyp tenhle." "No to nejde, ten nekaramelizuje, to já moc dobře vim."

No a sypu tam moučku a na trhanci je bílej povlak asi jako na jazyku po šíleně dlouhý párty. Hm, tak je to zkažený. Vono to asi chuťově nebude špatný. No ale...

"Tos mi nemoh říct, že ten cukr nemáme dřív? Bych si ho došla půjčit."

"Jsem ti to říkal"

"Neříkal."

Už sem  na to přišla. Prostě mě do kuchyně nechce pustit. Je to jeho ráj. Budu si taky muset vymyslet nějakej ráj. Asi pudu do garáže. Nebo spíš do hospody s borcema na dvě.

"No Pepánku, si normálně představ, že se to celý zkazilo. Jsme neměli cukr krystal, musela jsem tam sypat moučku. A lingvista tvrdil, že mi to říkal, ale neříkal."

"No to já taky dělam."

Tak jako chlapi, nedělejte ze Superčíči blbku, vona vás stejně vodhalí. A aby si pak nepřinesla hasák.

Ale snad to dobře dopadlo. Von mi totiž lingvista moh taky podstrčit sůl.

Kdo si staví, ten má recht

Dost lidí furt opakuje, že se všechno, co kdy potřebovali k životu vědět, naučili v mateřský školce. Že citujou Fulghuma, je druhá věc, ale nejsem si uplně jistá, jestli s tim lze souhlasit. Já si totiž na mateřskou školku vůbec nepamatuju. Pamatuju si ty baráky, do kterých jsem v městečku V. chodila. Nepamatuju si ani pani učitelku ani obědy, který jsme tam jedli (všichni mluví o tom, jak byly hnusný). Nepamatuju si ani vycházky ani hry, který se tam dělaly. Dneska jsou na to všechno nároky, co všechno děti potřebujou, je speciální plán, v čem už je v tomhle věku maj vzdělávat. Rodiče si na všechno stěžujou a chtěj speciální krmi a speciální přístup a výuku angličtiny a nevim, co všechno... Myslim, že mý rodiče byli rádi, že mě tam šoupli a byl vode mě chvíli klid. Opravdu nevim, co sem už v týhle době mohla umět. Jediný věci, který si pamatuju, jsou dvě:

1. spaní - po obědě nás navlíkli do pyžam a museli jsme do deseti minut usnout na takovejch podivnejch lehátkách, který se rozkládaly, vůbec to nebyly pěkný postýlky jako měla Mášenka a medvědi. Nikdy se mi to nepodařilo, pamatuju si pár svejch snah utéct pryč v  noční košili a snahu nějakých dam tam vysvětlit mi, že mam spát.

2. zalíbil se mi blonďatej spolužák - kreslila jsem ho pak na všechny obrázky. Už tehdy se mi zřejmě líbili muži. Ten vztah k blondýnům zřejmě přetrval do pozdního věku, lingvista L., se kterym žiju, je taky blonďatej. A ještě než mu na hlavě vznikly provázky, míval kudrlinky a vypadal jako princ.

Jestli se měla v mateřský škole, což se ostatně dneska píše v těch jejích vzdělávacích plánech, rozvíjet motorika - tak mně ji nikdo nerozvinul. A grafomotoriku taky ne, poněvadž tužku držim blbě a rovnou čáru jsem nenakreslila nikdy, ani když jsme jich pak na základce museli čárat dvě stě za sebou. O navlíkání korálků nemluvě.

Co si ale z tohohle věku dobře pamatuju, je Lego. Dostala jsem takovej malej domeček, kterej babička vyhandlovala s prodavačkou z narpy, neb to byla nějaká její známá nebo příbuzná nebo bůh suď co. S tim sem strávila velký moře času. A kromě mužů se stalo mou vášní. Když jsem pak měla v dospělym věku peněz, a ty mě fakt nenaučili produkovat v mateřský škole, místo zlata a drahých kamenů jsem si kupovala kdejaký stavebnice. Vážně nemam ani jeden zlatej řetěz. Ani prstýnek s briliantíkem nebo naušnice s rubínama. Tak mam Lego hrady a městečko a westernový městečko s indiánama a egyptský pyramidy včetně mumie. Fakt mě to baví stavět. No ta jemná motorika se musí nějak trénovat. Možná to je jen otázka cviku, jednou to překonam a začnu na starý kolena vyšívat ubrusy.

S Legem je jeden problém, když je postavený, je pořád zaprášený. Musíte ho furt šůrovat. Na to bohužel nestačí ani parní mop Mika Hakinen. Někdo ty dílky k sobě lepí neprodyšnym lepidlem a pak to už nikdo nemůže rozložit. To je zas věčná škoda. Někdo to pořád rozkládá, naloží dílky do pračky a pere. Prej sou bělejší než moje bombarďáky. Za ty roky mam taky systém, kterej sem taky nevymyslela v mateřský škole: naložim milý Lego do vany a vosprchuju ho stejně jako boxerka, když se zablátí. Zatimco boxerek ve vaně skáče a klouže, Lego si tam spokojeně sedí. Jen se pak čeká, až uschne. Takže když k vám přijede návštěva a chce se nedej bože umejt, kouká jak tele na vrata, neb ve vaně neni prostor. Ten neni ani na sedačce, neb tam sedí boxerek. 

Za ty roky jsem taky viděla plno výstav Lega, ale furt néé ty landy. To je muj jasnej cíl příštích dnů, kdepak Mauricius nebo Maledivy či Madagaskar. Mnichov!

Myslim, že skládání kostiček je věc činorodá a dává prostor fantazii. Nemít Lego, trpělo by moje ego. Ale nějak mi furt uniká ta mateřská škola. Po obědě jsem se naučila usnout až ve třiceti. A korálky na provázek - no tak to abych postavila ještě aspoň dvě stě hradů!

Jó, láska

To je mocná věc, a proto bysme ji měli slavit, jak na nás volaj již od půlky ledna vývěsní štíty obchodů, které se zaplavily rudejma srdcema a čokoládama a rudejma růžema. Taky můžete darovat šperk nebo vzít vysněnou hvězdu na romantickou večeři, aspoň některé dámy na takovejhle šmuk zcela a jistě daj. Superčíča teda rozhodně ne, když má hlad, nechá si jídlo poslat kurýrem, nebo si koupí v Žabce housku a česnekovou pomazanku. Bejval tam prodavač, kterej zaručeně poznal, že lingvista L., se kterym žiju, odjel na delší dobu pryč, neb se tam Superčíča dořítila těsně před zavíračkou z hospody, nakoupila si pečivo, paštiky, česnekovou pomazanku, mražený pizzy a fazole v konzervě a spokojeně odkráčela. Pravda, moh ten chlap bejt vod tý lásky a pozvat mě vedle na jídlo, když se tomu vždycky tak smál. Už tam ale neni, v rámci kulturní výměny (nebo spíš v Žabce blbě platěj) tam pracujou dvě Ukrajinky. 

Vod tý doby, co mi jedna z nich prodala prošlou česnekačku, jsem si ji nekoupila a radši věřim kurýrovi s čínskejma nudlema. I když jednou mi sdělili, že je dělaj jen s cibulí, a musela sem pak srkat polívku Pho Bo. Jako pozvánim do vietnamskýho bistra by mě každej milák uctil, to zas musim říct. Ale k tomu nemusí mít speciální den, může mě tam zvát furt, nebo mi vodtud posílat každej den voběd.

Taky nevim, na co ty ženský furt čekaj, myslim, že je to ta idea, kterou jim mlátí do hlavy vod malička - že sou princezny. A ty musí mít blyštivý kamínky a šaty s vlečkou. A i kdyby byly Popelkama, tak aspoň jednou mávne ta stařenka proutkem a udělá kočár z dýně. Vona ta moderní Popeluše je i ta naivice z 50 odstínů šedi, což ale Superčíča nečetla (teda upřímně - metodou rychločtení první díl, kterej jí nudil k smrti, neb se tam furt jen provozoval sex), neb je nohama na zemi, a nemyslí si, že na nějakou zapadlou prodavačku přistane milionář s podivnejma choutkama k tomu. Ženy asi taky vyžadujou, aby jejich miláci u toho s nima slzeli. A pak je kopou nožkou a chtěj ten prstýnek s briliantem. No asi je něco špatně, nemam ho. Už vim, prsteny nenosim, i když na pana Froda věřim hodně. Protože jedno je jistý, Sam ho měl vopravdu rád. Stejně jako měl rád Růžu a rozhodně nebyl bisexuál.

Taky si myslim, že láska prochází žaludkem. Jak říká naše kamarádka I., která je mágovou v kuchyni: "Plnej pupík, prázdnej pytlík." No mě za jídlo miluje hlavně boxerek. Za chleba s paštikou je tuze vděčnej. Samozřejmě je s láskou namazanej. Lingvistovi L. je potřeba vobjednat ty nudle. Nebo aspoň pizzu. Jenže když si člověk přivodí málem smrt vod zubu, kterej byl tolikrát opravenej a ještě k tomu každym zubařem blbě, neuchvátí ho ani myšlenka jídla. Naštěstí se stalo, že poslední zubař poprosil svý chirurgický kolegy o laskavou extrakci. Byl vod tý lásky. Takže jim kaše všeho druhu a ty hranolky bych nezkousala. Ale lingvista to nevzdal. Uvařil mi jídlo, kterym nepohrdnu, neb ho vařim často.

Míchaná vajíčka.

Jen bych chtěla vědět, kdo mi tenkrát, když mi bylo sedmnáct, poslat domu poštou tu valentýnku a nepodepsal ji. Co když jsem propásla milionáře, nebo aspoň majitele hotelu s dobrou kuchyní, masážema a vířivkou? 

Muži chtějí hospodyňky

Fakt a je to tak. Ženu, co sedí u plotny, vaří, peče, krájí, smaží, vyšívá, zašívá, našívá, pere, žehlí, štěbetá a zametá. Je to takovej zakódovanej jeskynní stereotyp. "Já pudu pro mamuta a ty tady ušij náčelníkovi čelenku s pérem z ptáka ohniváka, protože je to nejmocnější muž kmene. Ale běda mu, jestli pak za tebou v noci poleze, budu číhat s kyjem, howgh!" A tak ta dobrá, slabá žena jde. A uvaří mu odvar z býlí, aby mohla jít laškovat s náčelníkem.

Superčíča ráda bourá stereotypy, je totiž šíleně nešikovná. Tak si to představte - v neděli nadšený lingvista L., se kterym žiju, jenž vaří a nosí prádlo (pere za něj Matylda a žehlí Josefína, no ha, stereotyp, maj ženská jména, říká se přece jen ta pračka a normálně pere žena, že) přinese takové veselé zelené struhadlo. Barva dobrá. Veselá. Hned ji ohodnotim. 

"Ptala ses, zda umí kuchyňský robot mrkev na nudličky, a pak sis ji radši koupila mraženou." 

"No já vim, zeleninu pod svíčkovou, ta se sice do toho salátu vůbec neměla dávat, ale já to nechtěla krájet."

"Tak vidíš, na tomhle struhadle to nastrouháš raz dva." 

"To vypadá jako WS kráječ, to byl hit devadesátejch let a teleshoppingu," komentuje to básník J. P. 

Už si pod fousy připomíná Horsta a Gábi a jejich šou a skládá nějakou báseň. Má jistě velikou studnici nápadů, neb je hlava otevřená. Superčíča to vidí takhle:

Když pan Horstík balí Gábi,

z kráječe hned lezou švábi,

měl velkého smolíka, 

uřízl si prstíka...  

(No kvalit J. P. to nedosahuje, ale jeho tvorbu to zlehka připomíná.)

O pár dnů později sedí Superčíča s kilem mrkve bezradně nad novym kamarádem. Asi to bude lingvista muset sestavit, vůbec tomu stroji nerozumim. A je to tu, krouham mrkev, hm, nabodnu to, pod jeden nůž a pod druhej, moc pravidelný ty nudle sice nejsou, ty ze svíčkový vypadaly líp, ale nějaký kousky to jsou, a není to nastrouhaný jako na klasickej mrkváč. Jen se to nechce krájet všechno a velký kusy zbejvaj a ty se stejně musej nějak tak čtvrtit nožem. Leda že by se dal pryč ten bodák a pěkně se to přimáčklo dlaní.

"Auuuuuu..." A je to. Na dlani tři velký řízy, jak kdyby mě poškrábal  upír. Přichází zdrcený lingvista a říká: "A co je zase?" A už kouká na to krvavé nadělení. To měla bejt inovace, neobvyklý postup tvorby.

Když mu pak druhej den přišívam totálně křivý pruhy, totálně podivnejma stehama na kalhoty celej den, myslim, že hledá kyj. Ale nakonec najde řešení: "Hele, tůhle mi na fakultě vysvětlili, kdo to je dyspraktik. Někdo, kdo je totálně nešikovnej!" Ha, všechno se dá svést na poruchu učení. Je to dneska moderní.

"To sem asi já."

Ale pak nastane zázrak, druhej den lingvista montuje trampolínu, co přišla poštou. Vyděšeně mě přivolá, že ten krám neni kompletní a že to nesestaví ani Einstein s Newtonem dohromady. Neustále soptí nad šrouby a podivnými trubkami a pak radši odejde vařit. A tak si Superčíča sedí mezi ozubenými koly a trubkami a tu vidí písmena A, B, C, C, D, E. Je to jasný, to je chronologická řada. Šroubek ku šroubku a je hotovo, je to jak zabít mamuta.

Jen doufam, že mezitim lingvista nevaří býlí, aby zaskočil večer k sousedce.