Zpátky do trenek

V tom čase letním začínají lidé zkracovat kalhoty. Nejdřív se zmenší na ty, který vnímam ještě jako přijatelný, neb to jsou takové, v nichž čekáte velkou vodu a z nich jen tak ladně vykukujou nožky. Když se k tomu jen skočí do žabek nebo vietnamek nebo plážovek nebo cuklí nebo jak se téhle botě, v níž je člověk obutý neobutý, říká, je to rychlý a celkem prima. Pak přijdou kalhoty ke kolenum, to už je horší, neb vám vylezou celý lýtka. Takový chlupatý lýtka, na to se přiznam, ani Superčíča nemá žaludek. Pak už se jde do pul stehen, toho se už fakt bojim. A uplně kraťoučký šortky, co se zařezávaj do zadku, je něco, co vytahuju jen v utajenejch chvílích - do města bych tak nešla. 

Uplně nejhorší je ale vzpomínka na tělesnou výchovu let minulých - jelikož jsem ještě prožila malej kousek dětství v době, kdy frčela spartakiáda, pamatuju si moc dobře tento úbor. Bílý triko a to zapasovaný do malejch modrejch trenek, který vypadaly hůř než hadr na nádobí. A po hodině hrůzy v tělocvičně, kdy v tom člověk měl šplhat po tyči, tak strašně smrděly, že se musely vodnest vyprat. A když tomu ještě vypadly gumičky, no to bylo snad horší než tanga. Nikdy jsem nepochopila slabost pro tohle spodní prádlo, na mym zadku by je musel někdo hledat lupou. Zato bombarďáky, to je panečku něco. To, když nosily dámy pod šatama, mělo něco do sebe. V tom dětskym věku jsem zažila jedinou nerovnoprávnost mezi pohlavím - kluci měli docela normální plandavý červený trenýrky. Sice ta barva byla dráždivá, ale nemuseli na sobě tahat cosi jako smradlavý slipy, kterejm praskaly gumky.

Pak se změnily poměry a my mohli nosit, co jsme chtěli. Měla jsem takový zelený šortky, nejmíň po kolena a pak se zjevil hit - legíny. To jsme nosili furt. Na tělocvik, ke svetru, furt. Žádná módní policie proti tomu nevystupovala. A na tělocvik - to jsem v tom vydržela až do maturity. A vůbec nikdo neřešil, kdo má ty legíny jak značkový. 

A do toho se našla nějaká ztracená nahrávka Beatles a přišla vlna květovanejch košil a manžestráků. To sem měla ráda. Uplně nejlepší manžestráky jsem koupila v sekáči za deset korun. Měly na koleni díru, ale já si tam hrdě obstarala nažehlovačku a nadšeně jsem v tom chodila. Ale na tělocvik - jedině v legínách.

S přibývajícími kily přiznávam, že už by mi ty manžestráky nebyly. Možná je mam ještě někde obřadně uložený. Taky přiznávam, že musim začít hubnout. Už mi není jedinej muj oblíbenej manžestr. Ještěže existujou legíny! A jestli to takhle pude dál, budu si muset nechat ušít ty strašný spartakiádní trenýrky a budu se v nich valit ulicema. Ale jít v nich na Náplavku, tak mě okopírujou všichni hipstři a jejich následovníci ze všech pražskejch frajštatů.

Pak začne pravé módní peklo.

Je to kamarád

Tentokrát bude Superčíča strašně sentimentální, ba co sentimentální, ba co - přímo dojáková. A až ze svejch očí vydojí milion slz, nebude jí to ani nikdo věřit, neb v sobě skrývá jen všechno zlo světa přece.

Superčíča totiž hraje hru jako kočka a myš, proto má psa. Co psa, přímo obrpsa. Žádného jezevce, co si ho někdo veme do náruče, jakmile se přiblíží jiná psí rasa. 

Ostatní jezevčíky ani nemam ráda, neb v mé rodné vsi neustále lítali všude a zahryzávali se taky všude. Von je jezevčík chytrej. Já jich pár znam, kde sem názor přehodnila, ale stejně je to malej párek do housky, nikoli PES. Pamatuju se moc dobře, jak jeden oblíbený profesor potkal lingvistu L., se kterym žiju s mladým panem boxerem přímo před jakýmsi ústavem pro badatele a jiný ohrožený druh, a pak mi vyprávěl: "Tam šel pes, ba co pes, to byla obluda! A ta vlekla L.!"

Po setkání s tímto druhem psa jsem už nechtěla jinou rasu. Jo, my měli doma kokra, to vůbec nebyl pes, ale zlosyn. Pak zatoulanýho vlčáka, kterej byl strašně hodnej, ale musel sedět u boudy. A taky tuze dlouho žil. A tyhle vlčáky, ovčáky a tak měli pak furt. Já jednou byla na táboře s děckama a tam sem potkala dvě holky, k nimž jsem pak jela na návštěvu. 

Tam jsem poprvý uviděla boxera - dva žíhaný pašáky. Ale to nebylo jen tak - u nás doma měl pes boudu za domem - a tam bydlel. Tihle hoši měli vlastní pokoj. No dobře. Ale oni měli i vlastní postel - manželskou, lakovanou. A na noc dostávali čepičky jako nosí Křemílek s Vochomůrkou. Já z toho byla auf, vejrala jsem na to jak tele na zlatý vrata a ještě jsem to vykládala všude po venku, kde mi to nikdo nechtěl věřit. Si mysleli, že jsem překočovala do jiný dimenze, nebo jsem si šlupla nějakou drogu.

Pak jsem potkala lingvistu L., který měl psa doma v bytě. Trochu mě to překvapilo. Byl to bulteriér, kterej byl schopnej sežrat ucho vod hrnce. Trochu jsem se ho bála, když mi hodinu vojížděl nohu, ale lingvista mi tvrdil, že je fajn. Bohužel jsem neměla to štěstí ho poznat lépe. Pak se pořídil boxer. Lingvista mi líčil, že ho kdysi měli a že je to prima pes. Já si hned vzpomněla na ty pejsky s čepičkama. Tento pes pak vyváděl takových skopičin, že jsem se nestačila divit. A ta mimika...

Dodneška si moc dobře pamatuju, jak se zkoumavě díval na okno, které jsme zavřeli. Pak si šťouchnul packou do kličky, trochu pomuchloval sklo a hnal se vesele za náma. My pak zdědili starou šarpejku a o ní snad někdy jindy (vypadala jak autobus 125 a taky tak funěla). Po jejím odchodu na věčnost, tam, kde jsou nekonečné zásoby piškotů jen pro její rypáček, jsme žili chvíli bez psa. Teda asi měsíc. 

Nebyla to tehdá uplně lehká doba, což mohu jako pověstná těžká váha dneska v klidu říct. No ale pak jsem řekla lingvistovi, že chci štěně boxera. On si nejdřív myslel, že si dělam srandu. To si mysleli i mí kolegové v práci. Ale já pak našla piráta a řekla jsem - To je von, toho chci! Tak jsme si to klubíčko dovezli a vono se furt učilo nový kousky. A když jsem jednou vodjela za Turkama, naučilo se lezt do postele. Vodtud už ho nikdo nevyhodil.

Protože jsem bytost od přírody společenská, usoudila jsem, že mýho psa musí poznat celej svět. Jako si rodiče (vobvykle) myslej vo svejch dětech, že jsou nej a nej a nej, mam ten dojem, že tohle splňuje muj pes. I když znam jeho rezervy. Například je línej. No to já taky. Dobrý. Mlsnej. No souhlasí. Zvědavej, a to tuze. Taky já. A ráno ho nebaví vstávat, čemuž rozumim, neb je to hovadina. Boxerek teda nemá instagram ani svuj profil, i když vim, že jsou takoví, co je maj. Ale je notoricky známej. Rozhodla jsem se, že jim zahltim facebook na protest proti fotkám zápasů ve sportu, novejch aut, luxusních večeří a kabelek, uslintanejch dětí a happy fotkám z dovolený. Asi si mě pak dost lidí smazalo, ale je to jen virtuální síť, důležitý je, co člověk žije a dělá v reálu, s kym se stýká, kdo zná jeho svět a kdo si na něj udělá čas. 

S timhle přesvědčením jsem přihlásila Ikara na tábor. Teda spíš na sraz. V kempu s chatičkama a jinejma psama. Nevěřila jsem, že to je, ale našla jsem to na faceboku - aspoň k něčemu je ta síť dobrá, když mi furt nabízí povlečení a balení se na Bali. Řekla jsem lingvistovi, že tam pojedem, a zas se tomu tuze divil. Ještě to všude vykládal, co mě to zas posedlo za nápad. Jenže z nápadu se stala vášeň, vod tý doby jezdí boxerek na výjezdy každoročně a loni byl i dvakrát. Poznali jsme spoustu lidí v reálu a moc nás to těší. A všem děkujem. To je chvíle na dojetí teď právě. A taky jsme poznali spoustu psů, jednoho boxerkovo tělo zakusilo doslova. Jinou rasu si už na prohánění Superčíči nepořídíme. A to, když loni umřel starej pan boxer, jsme vopatřili ještě El Fernanda Zběsilanda, kterej hupe jak starej pán zamlada. Jednou boxer, navždy boxer, říkaj chovatelé. A je to tak. 

Už jen musim vymyslet, kam vystěhuju lingvistu, aby měli chlapci tu manželskou postýlku.

Čepičky jim musí někde ušít, kdybych to šmodrchala sama, to bych je zapíchla jehlou. Nebo si vypíchla voko. A předělat tuhle kumpanii na slepeckýho psa, no nevim, to spíš na tahače kriplkáry.

Nová letní sezona

Vždycky, když se blíží léto, přichází čas očekávání. V určitym věku je spojen s určitými otázkami.

Když jste v pubertě, ptáte se: Sbalim letos  v létě nějakýho borce a zažiju letní lásku? Takový letní lásky jsou príma v šestnácti, ale co s nima dál, těžko říct. Některý ale maji tuhle potřebu ještě ve 40, ne-li v 60.

Když je vám přes dvacet, možná taky furt hledáte letní lásku, ale hlavní otázka je - udělam všechny zkoušky v červnu, abych v létě nic nemusel. U některých, a Superčíča by mohla vyprávět, to vydrží i do pozdějšího věku, protože strávila tři léta sepisováním velespisu o milovaném spisovateli. No taky taková letní láska, nebo celoživotní? Mam ale dojem, že s postupem času vůči této pyšné duši básnické Superčíča vytahuje drápy jak ostnatý dráty, neb byl dlouho blokem jejího letního dovádění.

Když je vám přes třicet, tak chcete k moři a ptáte se, zda zhubnete do plavek. Většinou zjistíte až příliš pozdě, že ne, a tak si jdete koupit o číslo větší velikost, aby to na vás aspoň trochu plandalo. Vystavovat se v tom u moře, je skutečně odvaha, proto je lepší mít soukromej bazének. Nedaleko letního sídla Superčíči je prej utajený spa a wellness, kam může jít člověk sám a nikdo na něj neciví - to je jasnej cíl pro Superčíču, až jí bude nad padesát. Taky je tu další hit, a sice každoroční snaha o sportování a dávání si do těla. Ta špatně skončí s prvnim dortem, kterej před vás někde postaví. A pak v červnu přichází největší pamls - jahody se šlehačkou.

Co je ale konstatní, ať je vám pět, nebo šedesát, je jasnej dotaz - porostou letos? Ne, vousy (ty rostou lingvistovi L., se kterym žiju, už drahně let, až se jim inspiroval soused, a zřejmě proto se rozhodl stát lumbersexuálem, což je udělaný vousatý krasavec připomínající kanadskýho dřevorubce - prej se na souseda vod tý doby lepí ženy jak vosy), ale houby. S prvnim ulovenym hřibem přichází extáze. V tu chvíli zapomenete na nadváhu a vysokej krevní tlak a stává se z vás superrychlé stvoření, něco jako Turbočíča, která vyžene výkony svalů na plný obrátky (nic neva, že večer se nezvedne z lože a bude úpět) a žene se po lese s pátravým pohledem Sherlocka Holmese, a jedinou otázkou, a sice, kde se všude mohou ty hřiby ukrývat. "Houby, houby, houbičky, půjdete do pánvičky." Ty houbový pokrmy rozhodně nejsou tak strašně kalorický přece. Vždyť houba jen saje vodu. A taková smetanová houbová vomáčka. Blíz!

Když jsem byla malá, vždycky nám hřiby vysbíral pán, co jezdil do lesa na mopedu. V ráji sázavském je houbařů mraky, ale po těch letech tu člověk zná svá teritoria. I když je tu bystrá sousedka A., která vysbírala letošní první zásoby tuze důkladně. První hřib jsem loni nalezla touhle dobou a letos na stejném místě seděl nový. No - loni pak už vůbec nerostly houby. Proto s napětím (stejně jako majitelé koupališť, kempů, zahradních restaurací, pěstitelé ovoce i zeleniny, na jihu hlavně brambor, který samozřejmě sledujou jiný příznaky, co se počasí týče) očekávam, zda to neni blbý znamení a jestli ta žeň letos přijde.

Dvacet košů hřibů, milion lišek, fůru bedel a aspoň kýbl stročků by to chtělo, jinak si snad na stará kolena budu muset hledat novou letní lásku.

Že bych začala hubnout do plavek?

Růže mezi trním

Vopravdu nesnášim práci na pozemku. Já, člověk jinak docela pracovitý, mám zcela odpor k zahradním radovánkám všeho druhu. Něco reálně neumim - stříhání stromů třeba, něco bytostně nesnáším - pletí záhonů a hrabání se v hlíně. V tý chvíli se ze Superčíči stává pes, kterej musí smočit svou packu a zahrabat tam kost. Ta mazlavá hrůza se vám máčí mezi prsty a pak - což je uplně nejhorší, zaleze za nehty. Vim, že si v tom ctitelé receptářů, ať už s nebožtíkem, co to uměl brát od podlahy, nebo snad s mistrem pečených kůžiček, určitě objeví, že mám odpor k půdě.

Nebojím, se to přiznam, mam. Půdě jako zemině. Půdy domů mi obvykle nevadí, jinej problém je, že jsou obvykle zakrámovaný a zaprášený a nedá se na nich nic najít. To a tamto se odloží na půdu, až zůstane půda zastavěná tak, že by se tamní prach dal krájet a vy se tam vlastně ani nevejdete. Ale protože se tam obvykle leze po schodech, nedej bože po provaze, zas tak mi má přítomnost v tomhle prostoru nechybí. 

Půda jako zemina je však ještě horší. A to mam někde v sobě upozaděný jihočeský sedláky. To se lepí, to se drolí a ještě v tom sedí plevel a jiná havěť. Někdy se vykope i mraveniště. Vim přesně, kde se ve mně tahle antizahradnická profese našla - už jako dítě jsem konala obecní brigády - spočívaly v pletí veškerejch záhonů na návsi naší obce - za pět korun na hodinu - to chceš. Dneska by to nazvali zneužívání dětský práce a musel by se toho účastnit psycholog, aby děti neutrpěly náhodou újmu. Mam dojem, že jsme pak dostávali i limonádu. To by byl taky určitě problém, protože by nebyla bio.

Tyhle zarostlý záhonky byly mor. A k tomu nějaké děti jen předstíraly kopání. Já ne, jsem člověk pracovitý... Homo roboticus. Nicméně k tomu přidružená práce na rodinném pozemku a na školních růžích zjevně udělaly své.

Lingvista L., se kterym žiju, je zahradník čapkovského rázu. Pěstitel Intelektuál. Zná asi milion kytek, o jejichž existenci jsem nikdy neslyšela, umí je pojmenovat latinsky, zná asi milion přípravků, jak je ošetřit, a dokonce i historky, jak mu která rostlina byla zničena - dost často za to mohli dělníci nebo psi. Ti většinou něco buď zbořili, nebo okousali, nebo na dané rostlinstvo chodili na záchod. Na své pozemky L. však pro lingvistiku nemá čas, ale naštěstí nenutí švarnou Superčíču k této rýpavé zábavě. Jednou jsem si popíchala prstíky o planou růži a nějak mi to stačilo. Dvakrát se spálit nepotřebuju.

Když jsme dneska jednotili řípu pro jihočeský králici (který se jednou sní), pani vod naproti sdělila lingvistovi, že by to nedělala, co mu to přidělili za činnost. Já se přidala až s příchodem temného mraku. Patlavá hrůza a do toho ty malý zelený plevely, úděsnost! Přesto však ruku v ruce s motykou na škůdce a brzy bylo hotovo. Zkrátka a dobře, ve dvou se to lépe táhne. I mezi plevelem a bahnem. 

Nemyslim, že mě bude v budoucnu posedat bůh pletí, dokonce ani setí. Však přesto vim moc dobře, že mezi trnim občas vykvete růže a že se o ni musíme starat. Stáváme se za ni zodpovědnými a ona přitom píchá stejně jako ta planá. Ale je naše stejně jako ta zarostlá zahrádka, a proto ji máme tak rádi.