"Beton je tady a beton je tam"

Chápu, že pro člověka je mystický místo prostor, kde se narodí. No asi ne porodnice, já si na tu v Písku vůbec nepamatuju. Ale spíš to prostředí, kde žije pak. Mam v tom jasno: venkov na dosah města.

Jak sem začala jezdit do práce, objevila jsem část Města, kterou jsem znala jen letmo z auta, když jsme vozili domu z chaty básníka J. P., kterýmu bude zanedlouho čtyřicet a já čekam, kdy spadne z džunky do vody jako Li-Pó...Nebo To-Fu, nebo jak... Každopádně to byl nějakej loupežník a vyděděnec, jak by řek nejmenovaný kolega učitel, který o nikom jinym neučil, než o těchto existencích.

Náš básník tý části, kde žije, říká Ghetto. Já Oslava panelu. Tam je z panelu snad i kartáček na zuby. Asi ho soudruzi vyráběli hodně, když z něj vystavovali ty krabičky a věže.

Přesto jsou lidi, který tam žijou, nadšený. Žijou jako v mikrosvětě - jako v jedný velký vesnici - v jednom kusu panelu. To nadšení se dokonce projevuje tak, že se nestydí. Bezostyšně tam močej do odpadkovýho koše v osm ráno. Jojo, je to punk.

Taky mam pocit, že tam všichni chlastaj. Aspoň z mýho pozorování

v půl osmý ráno:

"CHrch, chrch, chřepeličko, nepudeš s náma na panáka?"

v půl osmý ráno, ale jindy:

"Pozor, milostivá, já padám. A na vás." Rozlitý pivo...

v šest večer: 

opilej mladík padá z kola, důchodce močí do koše, nějaký náctiletý právě vodpálili joitna a cucaj levný víno a ctitelka barefootu si to rázuje mezi těma flaškama, močí a výkaly psů bosa. Otuží to nožku.

v osm ráno:

pět důchodců jede na vejlet a veze si plnej batoh alkoholu a to se pak přemísťujou někam na chatu, kam jim dovalej sudy (toho bych se chtěla dožít, to nepopíram).

Ono totiž to panelový story se musí přepít, aby si pak člověk vybavil byt třeba zurčící fontánkou.

A jak tam člověk vpadne, chce radši hned pryč. Speciální fenomén je i místní restaurace K., neboť jak tvrdí J. P.: "Tam u nás máš všechno na dosah, to je velká výhoda. Třeba na náměstí."

Tim myslí takovej betonovej plácek obroubenej betonovou pavlačí, na níž je skutečně všechno. I ta hospoda. Do ní mlsně nakukujou náctiletý děti s velikym tázánim, kdy budou poprvý zasvěceni v chrámu panelu.

Kdyby v Ř., kde pracuju, nebyla bahnitá cesta, vydlážděná mokrejma nasáklejma kobercema, tak jezdim vlakem a týhle poetice se vyhnu. Ale skutečně toužím jít nahoru do nejvyššího paneláku na večeři a podívat se na městečko na dlani neb panel jsi a v panel se obrátíš.

Vánoční zamyšlení

Vánoční čas s sebou nese potřeby bilancovat. Co se povedlo, co se nepovedlo, co se mělo povést, kde zůstaly rezervy. Taková trochu výroční zpráva se všemi aktivy a pasivy nebo komplexní prohlídka u doktora. 

Každej to dělá a nikdy jsem nepřišla na to proč. Proč se člověk nesmíří s tim, co má,  co dokázal, než se ujídat stesky nad svými nedokonalostmi.

Například já. 

Fakt jsem se chtěla naučit háčkovat. Ale pak jsem měla tolik jiné práce, která mě ale bavila, že hák se někam přestěhoval a už tam v klidu bydlí, než mě zas posedne, že by se moh vydat na procházku. Možná je to vo nedostatku trpělivosti. Možná na tom mám zásek, že to furt zmiňuju, ale usoudila jsem v tý chvíli, že jsou věci důležitější. 

A ona i ta důležitost je individuální pojem. A pak jsou lidi, který přes moře svý důležitosti, nevidí jediný zrnko písku, který by jim přineslo radost. A pláčou potoky slz, aniž by si ho všimli, nebo metají hromy blesky, aniž by se k tomu zrnku přiblížili. O tom, že existujou jiná zrnka, ze kterejch chce třeba někdo jinej postavit hrad, se jim už vůbec nesní.

A když už o těch zrnkách víte, je potřeba se vo ně starat. A zalejvat je a prosívat a hlídat před vichřicí. Aby se pak s koncem roku mohlo bilancovat.

Přeji vám všem krásné Vánoce, bez ok na punčoše a pecek v mandarinkách. Aby vám svět přinášel nerudovské Vším jsem byl rád.

"Snad osud lecjaký má ještě sen:
však stál jsem vždy, kde svaté stálo právo,
a v mysli mé i v prsou všechno zdrávo -
nechť nový cíl dá tedy nový den,
zas začniž znovu osud, jak by od dítěte,
jinými do mne, mnou do jiných prát -
nechť čímkoli jsem ještě v božím světě,čím budu kdy, tím také budu rád."

(Jan Neruda, Knihy veršů)

Kdo si hraje, nezlobí

Jsem hravá. Hraju. Her je mnoho. Můžu hrát lidem na nervy. Hru v socializaci. Roli. Sázky a dostihy. Sázím se, zda vyhraju v tom složitym závodění, a nestíham. 

Možná jednou dostihnu zelenou tramvaj z Ajvazova Druhýho města, která by byla zas jinou pěknou hříčkou. Hraju na babu, na Superčíču, na krávu i na holčičku. 

Moc nehraju na hospodyňku, jde mi to mizerně. Nejsem špatná herečka a furt číham, až někdo pochopí, že potřebuje novou Helenu Růžičkovou. 

Však jsem dlouhou dobu okupovala divadelní prkna. 

A ačkoli to skončilo, stále čekám, kdy zas moje vnady vystoupěj na jeviště a muži mi budou nosit růže v zubech. Nebo aspoň astry. Jen ne afrikány, ty se mi nikdá nelíbily.

Nehraju na hudební nástroj. Herní nácviky se minuly s talentem, neslyšim čisté ááá. Přesto hra s bubny a trombóny je náramné dobrodružství. Občas doma hraju na poklice. Výhodou je, že nebydlim v panelu, takže se moje hra nerozlejhá po sousedech. To náš soused, když roztočí harmoniku a zahraje, to je jiná.

Hraju ráda různý hry - nejradši ty stolní. Už sem se naučila, že můžu prohrát. Nehraju o peníze, nejsem HRÁČ. Jednou jsem si vsadila na fotbal dvacku a nevyhrála jsem vůbec nic. Favorizovaný tým prohrál. Hru na schovku hraje akorát boxerek, když něco provede, to se snaží nebejt. Lingvista L., se kterym žiju, je taky hravej. Má slabost pro různý krásy, jako je sádrovej trpaslík, a veselý hry a hračky.

V našem bytě to vypadá jak v hračkárně. Mam fůru lega. A to ve volnym čase stavim. Taky plyšáků jsme si za ty roky nadělili dostatek. S kotětem je to ještě lepší - máme pro ty křápy důvod. A Lego Duplo ještě nemáme. Už se tuze těšim, až se bude kotě houpat na vánočnim stromě, a já - neuvidim, neuslyšim - postavim vlak a budu nadšeně koukat, jak houká. Bude mi zase pět, neb to věčný dítě vlastně nikdy nechce dospět.

"Zpět na poslední políčko ve hře (kůň Napoli). Hráč obdrží 4000."

V tuhle chvíli je mi fajn, ač vim, že to nebude trvat furt, teď se ale cítim bejt na koni. I když vylezt na koňskej hřbet je pro mě prohra, neb žuchnu dolu jak žok, ještě než usednu. Ale stejně i přesto - pořád je to, jako kdybych vyhrála. 

Tož postůj chvíle, jsi tak krásná!

Marná snaha

Nerozumim autum. Řízení z bodu A do bodu B považuju za úplně stejnou hrůzu, jako je třeba háčkování. S obojím mám neblahé zkušenosti. Všechny pokusy řídit auto byly zatím marné a teď se k tomu dlouhodobě snažim odhodlat asi poosmé. S tím háčkováním to dopadne stejně, to si člověk říká, že bude-li pilný jako včelka, dostane se brzy ke kýženému výsledku v podobě čepice, rukavic, šál, nákrčníků, voteplouchů, a dokonce svetrů pro hady. 

Ale opět - i po trpělivém mučení vlastní osoby tím hákem byla chvíle, kdy byl zahozen, osvobozující. Určitě ještě bude vytažen při dalším pokusu, ale myslím si, že koupit čepici někde v bazaru nebo poprosit nějakou šikovnou osobu, aby mi to uháčkovala, zatímco já budu hákovat za počítačem, bude asi jednodušší.

Člověk se prej nemá vzdávat a má se kousnout a jít zas hlavou proti zdi a tak pořád a pořád. 

A trpělivost prej přináší růže. 

Ano, ano, je to tak, Superčíča by netrpělivost mohla prodávat na kila. Jak něco není hned, usoudí, že jí to nejde a že to dělat nebude. 

Zároveň už ve svém osvícení došla tak daleko, že ví, že je to její problém a že to musí porazit. 

A protože nikdo neprohrává rád, vede marný boj s větrnými mlýny - ať už si pod nimi lze představit periferní vidění nebo šikovné ruce - je to stejný.

Kdyby totiž všichni lidi na světě řekli, že to nejde a že to dělat nebudou, vypukla by celosvětová anarchie, v níž by nakonec vyhráli ti, kdo by něco dělali. Třeba dali pravý hák sousedovi, aby mu snědli špagety. Prostě bez boje se žít nedá. Ale taky je občas boj nesmyslnej.

No super - a pak je tu ještě pokus zhubnout. To je snad ještě větší hrůza než řidičák a háčkování.

Kdybych to měla seřadit, bude to na prvním místě toho, co nejde. To možná i ty šmodrchanice nakonec ušmodrcham, auto po silnici, kde neni provoz, asi taky dovezu, ale ty špeky by šly snad jedině uřezat a vyškvařit.

Na druhou stranu - jsem dobrej navigátor a málokdy se pod mym vedením náš vůz ztratí. Zmatou mě pouze výluky a objížďky. A přítel Google dokonce dokáže ukázat, jak je ucpaná dálnice. Mam spoustu možností, kde koupit ty háčkovaný křápy. A taky mam spoustu hubenejch přátel. 

Jeden nemůže mít všechno, i když by rád vyhrál.

Takže háku, dneska si zas dáme dostaveníčko!

Ranní

Nemam ráda ráno. Ano, člověk má mít optimismus a radovat se, že přišel nový den, vysvitlo slunko zlaté a všude cvrlikají ptáčkové a radosti je vůkol plný svět. A všechno je ranní - noviny, káva, mlha, ale i kocovina. A někde vám daj i ranajky. 

Nic z toho nemam ráda, obecně mě pronásleduje pocit, že chci každý ráno klepat hlavou do zdi, aby nebylo a abych mohla spát nejmíň do oběda. A to i v případě, že mam vstát a jet na vejlet, na plavbu nebo na nějakou veselici. 

Ráno je modrá tůň a břehy jsou bílý - a já mam mžitky před vočima a chci, aby tu tůň někdo vychlemtal až do dna.

Zas ráno.

Taky je prej ráno moudřejší večera, říká se, ale mě teda ráno napadá jedině, jak se zahrabat do postele a nemuset vstávat. Na nic lepšího se nikdy muj mozek nezmůže. A jak přijde podzim a tma, jsou rána ještě horší, protože vylezt z temnoty do smogový průrvy, to je rána jak od ranaře mokrym hadrem.

Nikdy se mi nelíbilo, pokud práce s s sebou nesla ranní vstávání. Ránu do voka dostat každej den je vážně strašný, to nepomůže ani káva, nejlepší to ranhojič.

To taková noc. To je jinačí dar. To vám mozek sviští na plný obrátky a jste odhodláni k nejvyšším výkonum ve všech ohledech. 

Nic nevadí tma ani zima. Je ticho a všichni spí. Kvete radost nočních dobrodružství, v nichž nesníte a v nichž můžete skutečně přemýšlet. Únava zmizela, ranní vzdechy ustoupily. 

Je skoro ráno. Budíček.

Vstavam pomalu, převaluju se a otvíram na přeskáčku jedno a druhý oko, jestli mam vstát. Nepomůže ani, když na mě skočí boxerek, bláznivej boxer Ferda a Kotě. Obvykle v jinym pořadí, Ferda oba dva totiž nadšeně přeskočí jednim mocným přemetem a dá smeč, tedy jeho tělo přistane na mej hlavě. 

Ranní přemítání je to tam, protože takováto situace musí být operativně řešená. Vyhozením Ferdy na chodbu. A pak už je člověk od božího rána na nohou s občasnym poleháváním u kompu.

A tak děkuju lingvistovi za každý nový ráno, kdy mě nechá vyspat.

Ach, ty šminky!

Dalo by se říci, že ze zakuklený díry vylezl malíř podzim a natřel si, co potřeboval, veselejma, čarovnejma, ba co víc, dokonalejma barvama, který by měly nadšeně zářit do kraje i za mlžných dní plných náruče sychravého kouře a vůně posledního zbytku aster, jiřin a  růží. Afrikány prosím smrdí.

V tom smutnění plném kapek by mohla bejt docela nuda, a tak se podzim maluje. A to teda fakt umí, žádná maskérka na něj nemá, ba ani nejlepší kosmetička, držitelka řádu zlatého štětce. 

Superčíča samozřejmě neni tak dobrá jako podzim, ale vobčas si musí nakreslit vobličej. Situace žádá,aby osmnáctej beďar velikosti vosího hnízda aspoň nebyl rudej jak alkáčovo nos po desátym rumu. Nastává aplikace retuše. 

Už jenom výběr mejakapu pro mě představuje utrpení - zkoušet si ty vzorečky na ruce obvykle dopadne tak, že se mi vobtisknou do svetru, nedej bože dokonce na kalhoty. Ale s velkou slávou to koupim a dotahnu domu. Oční stíny si i vybrat umim a tužku na oči taky - tu musim mít jedině vysunovací, klasickou nevořežu, neb se mi pětkrát zlomí tuha a pak je na vodpis.

Faktem je, že odstínum ala pastelové barvičky, bordó a šampaň vůbec nerozumim. Ani speciálním odstínum smetany - tak proč si bílit pusu. A 50 odstínů šedi mi už tuplem nic neříká.

A pak začne sláva s barvami, velký to přerod nové Superčíči. Obvykle nános mejakpu, od kterého nevim proč jsou postříkaný dlaždičky v koupelně. Jednou se mi ta lahvička taky rozbila. Jen tak si skočila do vany, odstín béž 1, byl uplně všude. Druhá věc je oční stín, to jakž tak jde, až na to, že neumim žádný barevný přechody ani kočičí look. Pak následuje největší utrpení - tužka a řasenka. Pokud si nevypíchnu oči první, tak druhou jistě, oko začne slzet a celá ta nádhera jde dolů. A jede se odznova. Fakt nechápu ty ženy, které se v cuku letu nalíčí v autobuse nebo za volantem auta, který řídí. No a rtěnku vůbec nemam - to kdybych použila se svym uměním trefit se, tak vypadam jak dobrej cirkusovej klaun.

Nechápu ženy, který vzdychaj nad novym odstínem stínů a utrácej za šminky šílenej peníz. U mě se to zredukovalo na tři kusy, protože dřív to po používání cca jednou za půl roku vyschlo, a já měla spoustu křápů, který byly k ničemu. Nejsem dobrej vobjekt pro prodejkyně kosmetiky. Obdobně mam doma spousty krémů a vzorků krémů, který mi někdo vobčas někde vnutil, nebo jsem si je sama koupila, že třeba to beďarstvo zmizí. Nezmizelo. 

Ve svý podstatě tu kresbu fasády považuju za podvod. Stejně tak jako považuju za podvod podzim, protože pak přijde temno a břečka a za sněhem musí člověk v světa kraj. Stejně tak, jako když musí pod tuny šminek hledat, co v tý ženě je. Anebo neni.

Nemam co na sebe

No vážně. Tenhle dojem má Superčíča každej den. Jakmile má někam jít. nastává panika. To oblečení se ztrácí, vůbec není, kde má být. Že ponožky žere pračka Matylda 2, by člověk ještě pochopil, ale když se ztratí mikina nebo kabát? Taky se ty věci podezřele zmenšujou, možná že se taky srazily v pračce nebo nevim. Taky sušička prej všechno zkracuje. Co paní Josefíno? 

Ale do těch skříní se vůbec nic nevejde. Potřebovala bych zřejmě neviditelnej šatník, do kterýho by se vcházelo na tajný heslo NEJEZ. Mohlo by tam bejt nekonečně poliček a šuplíků a ramínek, háčků na kabelky a krabic na boty. Protože mně je ty kousky, co mi nejsou, mnohdy líto vyhodit (a to je disciplinovaně vobčas nosim do kontejneru pro charitu). Mam k nim totiž vztah, který jsem si vypěstovala jejich nošením nebo alespoň nákupem - pak už v životě neopustily dno skříně...

Vobdobný je to s botama, tam pak člověk nosí furt jedny dokola - obvykle žabky a cosi nazouvacího (proboha nenuťte Superčíču chodit v lodičkách, zlomí si v minutě nohu - ale neřikam, že se mi ty jehly nelíbí, jen se mam docela dost ráda). No a v tej bedně, kde jsou naházený všechny boty - nebo spíš jen část - neb je Kotě tahá ven, by se čert vyznal, to vzít a vysypat někam do sběru - asi bych si toho nevšimla. Nákup bot mi činí obdobný trauma jako nákup kalhot. Široký boty, pokud možno kožený s vyztuženou patou, nemaj mnohdy ani ve zdravotní obuvi pro důchodce, no kdo by chtěl obouvat kočičí drápiska. A když si má člověk koupit kozačky, to se mu snad i zpotí zadek, když chce obebnout dva pěkné kůly, na kterejch chodí. Pak se snadno prohlásí, že v zimě se nedá jít ven. No jo - je zima a nemam na to botičky.

Asi by měl člověk voblíct císařovy nové šaty. Lesanstva to již jistě zjistila, a jak říká lingvista - poté, co zahodila pleny, kočáry i lžičky, zahodí i šatstvo a půjde se houpat na liánách a hledat ztracený ráj.  Faktem ale je, že školní uniforma má něco do sebe, zvlášť když do školy chodí malej luxusand, kterej smí bejt jen v tý a v tý značce a ještě se srovnává s ostatními, který pokoutně uplácí tim, že jim na minutu pujčí svuj novej ajfon. Ale Superčíča by potřebovala nějaký kalhoty na gumu a vytahaný tričko, kdyby měla sedět v uniformě celej den.  Tak nakonec dopadne i její uniforma, když vyráží do ulic. Jen to zamaskuje něčim, co si natáhne přes to, asi aby nikdo nevočumoval špekovité kruhy na jejim trupu.

Vůbec si nedovedu představit, co by nastalo, kdybych zhubla. Masivní nápor na haderstvo. Doplnění šatů. Obohacení starý sestavy, která by náhle byla uskladněna - no co kdyby...

Když už se dosápu k tomu, že se najde hadr, který mi je - nastane problém číslo 2 či 3. Kotě mě poleje kafem, obtiskne mi na šaty ruku vod kečupu nebo jenom prská. To stačí. Boxerek zas slintá. A když jim něco fakt dobrýho, dělaj se mu u mordy  bubliny velký jak v pouťovym bublifuku.  Nedej bože když mě takhle mordujou spolu. A k tomu boxerek pustí chlup.

Jakmile budu mít co na sebe, přestane mě plnění skříní bavit, to je jistý. Anebo by se mohly vznést a někam zmizet. Třeba do pralesa - to by si tam z nich opice udělaly róby. Ale nebojte, lesany by dál nosily císařovy nové šaty, neb je to trendy.

Vidim to tak, že jdu pomlsnout trochu biovývaru, kterej lingvista ukmochal z bioslepice, a ráno si zas navleču tričko tak možná na nohu. Aspoň tu bude příležitost nakupovat - a tim se mi jistě zvyšuje karma. Ale zas: Neopouštěj staré známé pro nové, nemůžu přece ty svetry jen tak zahodit.

Jo a jestli někdo chcete čtyřicítky kozačky, dejte vědět. Pár jich tu mam nenošenejch. A ty zas teda v klidu vopustim, dle počtu nachozených kilometrů (nula) jsme zas žádný kámoši nebyli.

Zahrabu se do těch šatů a vylezu až po zimě. Aspoň k něčemu ty haldy budou dobrý.