Vlaková romance

Vlaky mě vždycky bavily. Mají zvláštní poetiku, spojujete si je s cestou, výletem, zábavou, ale i povinnostmi. Mašinky mají svá jména a mile si supí krajinou, mávají na ně děcka a výpravčí ve svých oficínách dávají praporem znamení, že se mají vydat zase o dům dál. Protože nejsem fanoušek strojů, nepoznam volvo od škodovky, nevyznam se ani v lokomotivách. 

Vim, že každá z nich má speciální jméno a že se s ní strojvůdci mazlí jak se svou holkou. Ta jména se odvozujou podle různejch věcí. Většinou podle zvířat, ale po českých tratích si to šine i tzv. Bardotka, nazvaná podle hrudníku slavné francouzské herečky. Pravda, poskakuje spíš už jen v šumavských hvozdech, asi aby tam sváděla osamělé lesní dělníky. 

A pak jsou tu jména oficiální, ta, co se dávaj rychlíkum a mezinárodnim spojum a někdy i jinejm vlakum. Vytisknou vám je i na lístek. A čekáte co vlak a vy? Rychlík Jaroslav Hašek bude určitě vtipnej, Albert Einstein vám ukáže, že všechno je relativní, rychlík Budvar nabídne pivo a vysvětlí vám, že České Budějovice musí určitě navštívit každý, a v expresu Smetana se jistě potěšíte, protože proč byste ostatně neměli, krásami naší vlasti. Co se ale stane ve vlaku s názvem Červnová noc, to musim ještě zjistit. Jezdí z Brna do Lednice. A na Moravě v dalším drakovi na kolejích jménem Hruškovice či Slovácký vinohrad bude určitě veselo.

A na nádraží hrajou melodie jako: Kolíne, Kolíne či Žádnej neví, co jsou Domažlice. Pěkně od podlahy zněj, když vlak staví ve stanici. Asi aby se nepřejelo, tak se hraje. A někdy dost nahlas.

Mam ráda starý sedačky potažený koženkou. Můžete je polejt a nevadí to. Ty plyšový jsou horší. Ale nejhorší je to, co začali dělat teď: když jsou sedadla ve vlaku řazený jak v autobuse. Zlatý kupé se záclonkou.

Cenná vlaková dobrodružství jsou ovšem fenoménem vlakového cestování. Výpravy s pivem a zelenou někam do neznáma, kde končí svět, stejně jako seznamování se s různými osobami. Na to jsem přeborník. Ve vlaku mě oslovuje kdekdo. Od babiček, které cestujou za vnoučaty s husou, přes pantáty, mládežníky či opilé průvodčí. Loni v létě jsem se dostala do spáru dvou Američanů, již se mnou švitořili z Berlína až do Prahy. Byli strašně bohatý a báli se, že hned na nádraží bude sedět parta zlejch Čechů, která je okrade o jejich kufry. Bydleli v Hiltonu a chtěli se po prohlídce Prahy plavit z Pasova do Budapešti po Dunaji. Zřejmě bejvalá monarchie má zřejmě ve Státech ještě zvuk, protože tohle by mě nenapadlo.

V pátek jsme jeli s tim, co píše ty krátký verše, drahým J. P., a bílym psem Posázavskym pacifikem. 

Skoro k moři do New Yorku. Bílý pes je lidolapka, jakmile ho kdokoli vidí, vrhá se k němu. A občas si možná všimne i mě. A boxerek se mění v šaška. Říkám vždy těm nebohym lidem, že na ně začne skákat, že budou samej chlup, ale marně. Všichni to chtějí. „Já mam psy rád, jen ať si poskočí.“ „Já mam doma tři, mně chlupy nevadí, pojď na mě, fešáku.“ No mně to ti pánové neříkaj teda.

Na nádraží v Braníku nastoupil mladík, jehož taky zaujal bělouš. Skoro se spolu váleli po celý chodbičce, kde jsme se usídlili. Vedle toho s náma na sedačce seděl opuštěnej batoh. Začala jsem se strachovat, že ho tam někdo zapomněl, ale mladík nás ujistil, že je pana průvodčího, že si ho tam vždycky nechává. Mladík byl na svuj věk dost užvaněnej. Zaujalo mě, proč se probůh dal do hovoru s ženou nejméně o patnáct let starší.

Jemu to nijak nevadilo. Uměl se vemluvně vlichotit tak, že jsem mu dobrosrdečně půjčila telefon, aby napsal svejm mladejm milkám, kdy dojede do cílové stanice J.

„No počkejte,“ říkam, „já teď budu mít na ty holky číslo a začnu jim psát.“

„To sou kluci,“ odpovídá chlapec.

„Hm, to je zajímavější, to budou koukat, až jim napíše taková suchá větev jako já.“

„No, to můžete napsat i mně.“

„Na to jste moc mladej, chlapečku,“ kontruju, „vždyť vám bude tak patnáct.“

„Hm, náhodou za rok osmnáct,“ opáčí.

„O tom by se už dalo uvažovat,“ směju se, „ale až za rok.“

„Tak dobrá, přesně za rok se sejdem v tomhle vlaku. Poslední pátek v měsíci, vlak, co jede v ten a v ten čas. Naše rande, jo?“ nabízí.

OK, platí. Pěkná pozvánka pro Superčíču. Mladej kocourek a rande za rok.

Básník J. P., kterej vždy ve vlaku pije pivo a sleduje krajinu (i když tentokrát ho zaujala mladá matka s kočárkem, o kterej se láskyplně staral, asi se domníval, že by to mohlo bejt dobrý vozítko pro lahváče), mi říká: „To se nesmí dozvědět L.“ To je muj lingvista, s kterym žiju. Nevim, proč by neměl. Svědčí to o tom, že jsem atraktivní a na úrovni, ne?

Ale ten výpravčí v J. byl fakt moc hezkej. Musela jsem mu zamávat. 

Asi budu muset jezdit vlakem častějc. 

Až ten vláček zapíská.

Tři muži v hlavě a rýč

Jestli mi ten čúrek potu přistane ve voku, ne, určitě nepřistane. Čum do toho počítače. Musíš to dopsat, zas na tom něco visí, někdo na to čeká, je to potřeba. Potí se mi ruce. Obrazovka se komíhá. Líně líže muj pot z tváře.

Já vim, že jo, no. Přišla jsem ve čtyři. No mohla jsem přijít ve tři. Ale mně se vlastně nechtělo domu. Chtěla jsem kouřit. Moc kouřim, a když moc kouřim, piju. Nějak mi to poslední dobou štymuje k sobě.

Nevezmu si lentilku, nevezmu a nevezmu. Jsem velká holka. Když děláš takový hlouposti, trp!

Pot stekl do ucha. Fuj. Mam pocit, že bliju na vytahaný tílko. Možná zatim je to jen zdání. Zato se mi po tom chlastu zdál docela pěknej erotickej sen. To zas jo. Má to něco do sebe. Za chvíli se fixuju na ideu, že jsem lehkonohá blondýna s mrkačkama.

Proboha, proč píšu ve slově příčina tvrdý y po ř? Já nevim, mně už se komíhá celej svět.

Že bych si vzala lentilku? Přece jen, musim fungovat až do večera.

Voni vylezli. První má snad vidle. Druhej motyku. Ale ten třetí je nejhorší. Má rejč. A dloube mě někde dole v podtemení. Přísaham, že bych je nejradši poslala spát. Ale jsou úporní. Nechtěj.

Cože, vony došly všechny růžový lentilky?

Zhluboka dejchat. To prej pomáhá. Začnu kašlat.

Ten s rejčem asi začal tancovat. To mi eště chybělo. Druhý dva mu sekundujou. Tři mušketýři, co se vydali dobýt moji palici. Ať je někdo pošle pryč, slibuju jim, že pudu spát, že si dam kafe, že se napiju vokurkovýho láku, že fakt snim ten vývar, jen ať zmizí. Asi hopkaj. Jejich nadšení se zvyšuje.

Je mi zima. Klepe se mi ruka. Na klávesnici už nevidim. Mžitky. Temno. Teskno.

Fakt mam chuť na cigáro. Třeba pak vodejdou.

Nemoh by někdo přijet a přivezt mi ty lentilky? Šmatram ve stole, trochu se motam. Ani jedna malinká růžová kamarádka. Jazyk přilepenej na patro. Proboha, jestli budu někomu volat, neřeknu zhola nic. Mam chuť se zbičovat, proč to proboha dělam. Jsem jak nějakej feťák, když neni lentilka, klepu se ještě víc. Potřebuju fungovat. A potřebuju to vopravdu?

Jdu spát. Třeba usnou taky. Ten s rejčem protestuje. Hlasitě si zpívá lidovky a dupe u toho. Když je u „Proč ta sova tolik houkala“, mam chuť bejt malym myslivečkem a střelit ho do hlavy. Aspoň by viděl, jaký to je.

Zavřu oči: růžová lentilka poletuje kolem mý hlavy. Směje se na mě.

Čúrek potu ve tváři se spojuje s druhym. Ten s rýčem se raduje, že se pude koupat. Jen to bude slizký a slaný. To mu asi neva. Myslí si, že je to moře. Nadšeně skáče. Kamarádi se přidávaj. Příliv a odliv.

Už nevim. Nechci vědět. Spim.

Vzbudim se a oni tam sou dál. Líně zívaj a povídaj si o tom, jak se pěkně nakrmili mozkovejma buňkama. Prej luxusní potrava. To určitě sežrali rozbor Zeyerových dramat. Jojo, právě kousaj Radúze a Mahulenu. Ten s vidlema mlaská. To bude zřejmě tlusťoch. Ten s motykou si libuje jen v lahůdkách, právě okusuje prolog k Radúzovi. Nevim, jestli je pohádka. Ten s rejčem propadá ďábelskýmu smíchu. Asi vyhrabal Jméno růže.

Šátram ve svejch drogařskejch výdobytcích. Prst se zabod do krému. Obvaz. Náplast. Nůžky.

Oranžová lentilka!

Néééé, to jsem zas měla jednou štěstí.

A teď padejte kopat vo dům dál.

P. S.: Text vznikl pro nesoutěžní blok Kocoviny festivalu MELA. Možná to neni popis kocoviny, ale oblíbenýho stavu mý hlavy. Někdy mi tam chlapci vylezou, aniž bych cokoli pila...

O velké výhře, zimě, stolu a šampaňském

„Až vyhraju ty dvě a půl milardy, bude následovat show,“ povídá mi básník J. P., „seženu si žlutej kontejner, co je na plasty, naplnim ho šáňem, skočím do toho a pojedu v tom po celý vesnici. Když budete hodný, nechám takový kontejnery napustit i pro vás. Obstaram mašinku, co tahá dětský vláčky, budem se koupat v tom šáňu a jezdit po kraji.“

Musim říct, že v šáňu jsem se ještě nekoupala. Nevim, jestli bych nebyla ulepená, ale zase perličková koupel, kapičky lahodného moku jemně bubnující o mou sádelnatou postavu, by jistě působily stejně jako masáž v třeboňských lázních.

Soused D. nám říkal, že kdyby on vyhrál ty miliardy, že by si jednu nechal a zbytek rozdal na charitu a projekty, na který nejsou peníze. „A tu jednu miliardu bych ještě rozdělil, vám bych dal deset mega.“ 

Mecenáš.

Přemýšlela jsem, jestli bych chtěla být nechutně bohatá. Kdo by nechtěl, no. Ale nevím. Koupat se v šáňu, no ještě dobrá, ale plavat jako strýček Skrblík z Kačerů v tisícovkách s obrázkem Franty Palackýho, s jehož mozkem teď zrovna obcujou v Národnim muzeu a neví, co s nim maj udělat, by mě zase asi tolik netěšilo. Taky by frantové mohli sedět v bance a jen virtuálně bzíkat z mý visa kartičky.

To by byly botičky a kabelky. Hmm. Možná i odtučňovací kúrka. O kůrce chleba a vodě.

Určitě bych si koupila zverimex. A ještě jednoho až dva boxery, který by měli svůj pokoj a každej vlastní postel, aby se nehádali. Stejně by leželi u sebe stočený do klubíček, spokojeně chrápali a snili o světě plnym kostí a pejsků. Kdysi jsem se na táboře, kam jsem jela jako vedoucí, seznámila s holkou, která měla doma dva boxery. Byla jsem pak u ní doma, boxeři měli vlastní manželskou postel s peřinkama. Oběma ušila noční čepičky na spaní, bílý, jako maj Křemílek s Vochomůrkou. Vypadali kouzelně.

S výhrami mám zato bohaté zkušenosti. I když ty peněžní mě míjejí asi jako všechny ostatní smrtelníky. Vyhrála jsem však spoustu věcných cen na bálech všeho druhu. Roztančim vždycky osudí tomboly a ceny ke mně skáčou. Od knih přes bažanty, pytle brambor a obilí. Samé milé věci, které se dají sníst nebo zúročit.

Jednou jsem však v tombole vyhrála stůl. Dlouhý, nízký, fialový s nějakou poličkou, co se na něj měla nasadit. Byla zima, sněžilo a stůl se měl dopravit kilometr daleko sněžnými závějemi. Představa, že v krásných šatičkách a lodičkách ťapkám sněhem a táhnu stůl, se mi pranic nezdála, zvlášť když kamarádka D. vyhrála taboretku jinak taky řečenou bobík. Každá jsme ještě vyhrály pět kilo mouky a myslim, že D. ještě dřevěnou stavebnici. Jala jsem se zaujmout svůdný postoj u svého nového stolu a shánět kocoury, již ho někam odvezou. Nevycházelo to. Až...

Přitočil se ke mně jakýsi mladík v notně podroušeném stavu. „Hele, mně se líbí...“ Čekala jsem, že oslaví mé nekonečně hluboké oči, ale nic.  „... ten stůl.“

Ačkoli nepropadl mé kráse, vytušila jsem šanci. „A nechceš si ho ode mě koupit?“

„Ne, ale vyměnil bych ho.“

„A co nabízíš?“

„Tady tu poličku.“

Byla malá a dala se vzít do ruky. Heuréka.

„OK, tak jo.“ A chlapec hvízdnul, odněkud se přikulili jiní dva a odvlekli stůl. Zapomněli ale na tu přídavnou věc, co se přimontovávala na desku stolu. Vzrůstal ve mně chtíč, co kdyby byla ještě jedna polička?

Vyhoupla jsem se sebevědomě z místa, mrkla okem a hup k neznámému opilci.

„Víš, k tomu stolu patří ještě taková součástka, co se montuje nahoru...“ Popravdě vypadalo to jako garnyž a domu jsem to rozhodně nechtěla vléct.

„No tak to potřebuju,“ uznale kýval chlapec a trochu vrávoral.

„A co dáš?“ ptám se a doufám, že nebude nabízet své tělo, přece jen nikterak fešnej nebyl.

„No já už nic nemam. Co by sis představovala?“

„Nevim, třeba další poličku.“

„To nemůžu sloužit, ale kámoš vyhrál ptačí budku.“

„A tak jo. Na to si plácnem.“ Výměnný obchod vzkvétal. Budka byla moje. Dodnes ji maj rodiče na balkoně.

Zbývala cesta domů. Budka, police a mouka. Mouka šla do batohu i s lodičkama, na nohy k těm krásnym šatům pohory. Polici jsem šálou přikurtovala k batohu a budku čapla do ruky. Moje milovaná D. to měla těžší, musela vodvléct bobíka. Ale i na to jsme přišly. Přivázala si ho šálou k tělu a podpírala ho rukama. A pak jsme se vyklouzaly do sněžné noci.

Vymyslet a zrealizovat záložní plán neni na škodu, zvlášť když člověk nikdy nevyhraje, co by rád.

Ale prej ty dvě a půl miliardy někdo vyhrál. Prej dokonce z naší země.

No jestli tohle čte, mohl by nám poslat ten kontejner se šáněm. Jsme skromný, stačí jeden, my se vystřídáme. 

A pak prosím jednu kabelku. 

Pro Superčíču.

Velké mámení světa

Jsou lákadla, a že je jich hodně, od cukrátek přes hračky, zvířata, knížky, jídlo, lásku, cesty a pobyty v rezortech, krásná auta, návštěvy sportovních utkání, počítače, telefony, z nichž leze jabko, anglický nábytek na úrovni, čtyři vily, které jsou všechny vaše, pekelně dobrý sestřih u kadeřnice, báječnou kosmetiku, dobrej chlast... U čeho to skončí? U rakve z ebenového dřeva a kostry propíchané diamanty?

Jsou taky lákadla cizích světů, ve kterých jsme možná byli, nebo do nich směřujeme. Ať nás tam vede Spasitel a budeme v nekonečném ráji, nebo se budem jako vězni komíhat v jeskyni, abychom neviděli na světlo. Možná že ho pod tíhou lákadel globalizace nevidíme ani ve světě vezdejším.

I když zažít bílou noc je taky prima, to člověk čeká, čeká, čeká a hlavním lákadlem je tma. A nic. Světlo. Zatemní se okna neprodyšnejma hadrama a stejně. Bílo. Dvě hodiny ráno, tři, čtyři. Pak už je to na panáka, jediné lákadlo, co zbývá. Možná proto je skandinávská literatura tak temná a všichni na severu tolik chlastaj.

No vono můžou pak chodit s černejma brejlema i během bílý noci.

Superčíča chodí zásadně s růžovejma brýlema, protože má tuhle barvu ráda. Teda maji růžový obloučky. Přes růžový skla by se zdálo, že jste mezi červánkama za ranního kuropění či večerního soumraku. Nejsou to brejle mámení, protože zmámit Superčíču, je jako naučit kapra štěkat. Vono taky voblouznit se materiálnem tohoto světa, sebou samým či svými úspěchy je úplně stejný jako voblouznit se ideologií. Pak si možná svou profilovku na síti vybarvíte nazeleno a ta barevná skla ani nebudete potřebovat.

Není možná vod věci občas snít a představovat si plavbu na bílym voblaku, i když Superčíča by se mnohem radši plavila po Nilu. Tam se odehrává Smrt. Superčíča má ráda plavby.

Takové pltě během plavby od hotelu Pltnik, to byla veliká nádhera! A místní průvodce z pohoří, které šlo přejít za jeden den, mrky, mrk, fešný junák. Plavba přes Kanál taky přinesla euforii, vláček pod Kanálem méně. Trochu kanálie. Byly tam úzký chodbičky a moc cestujících. Jako když vypuknou v nákupáku slevy a mámivé letáky nalákají rodinky na megasupervýhodnou akcici. Dlouhatánská plavba na zaoceánskym parníku by byla jistě zajímavější než ty tisíce žlutejch banánů, co se šmrdolí po Sázavě. Jistě jsou jejich osadníci taky omámeni vidinou, že by mohli zažít úchvatnou žlutou tlačenici.

Svět mámí a mámí. Všechny smyslové orgány mu  v tom napomáhají. Naháněči vůní, pachů, zvuků a barev. Chceme tyhle zážitky a jsme ochotni měnit naše vidění, aby byly krásné. 

Jenže pak přijde střet, brejle někdo rozšlape a svět se rozsype na tisíce kousků. Jako z krasohledu. Různé skládačky a obrazce, vztahy a krachy. Zas a znova. Dokola. Otáčí se osudí a čeká se na další kartu, která buď posouvá na další metu, nebo zas hráče vrací na začátek.
Aby byl znova omámen a svět se roztočil. 

Jako káča.

Trip to the yellow hell

Jeden by neřekl, jak se proměňuje česká krajina. Ze svých mladých let vybavuji si bramborářský jih (ano, je to taky rodiště skvělého bramborového alkoholu jménem Tuzemák, kdysi možná řečeného rum), kde sem tam pole zdobila kukuřice a docela často obilí. Když v něm kvetly chrpy a vlčí máky, byla to pastva pro oči. A dlouhé zástupy kombajnů, když začaly žně. Břinkající hvizdojezdy. Kupodivu dožínky se neslavily, přece jen mé vzpomínky sahají někam do raných devadesátých let minulého století.

Žlutý peklo

Vyrazili jsme na Den osvobození s kocoury na vejlet. Představu příjemně stráveného odpoledne si vytváříme každý svou. Mně se samozřejmě líbí pěkná cestička ke špacíru, nejlépe lesem a pak nějaká ta rekvizita, již lze vyfotit. Např. hrad či kaplička. Přímo u ní mohu pózovat. Klidně v plavkách.  Posledně jsem kvůli této své úchylce vlekla skupinu k zřícenině hradu Kožlí, která ovšem zmizela z povrchu zemského. Zbyl z ní pouze kopec a kousek zdi. Naposledy ji spatřil v celku asi Karel Hynek Mácha, když si to rajzoval Posázavím v roce 1835. Než jsme tam ale došli, boxerek poděsil pár bažantů a vůdce výpravy nás zatáhl do křivolakých skalorohů, neboť ho tam vlekla navigace. Moderní vymoženost. Sever by měl přece být tam, kam ukazuje lišejník nebo aspoň mraveniště. 

Nad tímto potokem je skryto Kožlí.

Jinou představu má další účastník dobrodružství, básník J. P. Ten by nejraději nechodil nikam, pěkně by seděl v nějaké restauraci páté cenové skupiny a pozoroval tamní život. Na výpravy si s sebou však způsobně nosí torničku naplněnou lahváčema, přece jen, po zkušenostech ze skalorohů ví, že občas hospoda neexistuje. Nebo si taky její majitel udělá prázdniny, jako hostinský z obce L., kterému se idea tří dnů volna zamlouvala natolik, že tamní restauračku prostě zavřel. Asi mu vadilo, že by mu do ní přišli lidi. Sdělil mi ale, ať mu zachovávám přízeň. Na takové kuliferdy mě užije.

Poslední člen výpravy dva kocouři, Superčíča a pes je lingvista L. aneb Horský vůdce. Ten má speciální schopnost, až nadpozemskou, dalo by se říct - vyhnout se jakékoli normální cestě a navigovat nás zbylé do potoka, bažiny, trniště či kombinace všech těchto míst. Musím říct, že dodnes jsem nezapomněla, když mě vzal na romantický výlet podél řeky, na jehož konci jsme museli podhrabat plot, jinak bychom se museli vracet nebo plavat. Kromě toho hledá skryté poklady, ale nikoli s detektorem kovů, ale s mobilní aplikací. K těmhle pokladům míří přes hory doly přilepený na displej svého mobilního telefonu. My se plazíme za ním, abychom se neztratili.

Andrejova nora.

"Pojďte, pojďte, tam bude pěknej výhled," a šup, mizí v kopřivách. Hup do kopřiv, pak řepkové pole a začíná to, řepka je zcela všude. Žluté lány, žluté moře. Pomýlené představy o úrodných posázavských polích berou za své. Řepka je vyšší a vyšší. Boxer už není vidět, J. P. taky ne, L. kouká někde v dáli jenom zlatý dred v záplavě žlutě. Přeplujem žlutej oceán a už hola hej, les. "No pozor, tady je to samá nora, mohli bychom se propadnout." Asi tam bydlí všichni ti hraboši, který museli utéct poté, co jejich pole obsadila řepka. Následuje tragédie. Mobilu dojde šťáva. Jsme v koncích v hloubi lesa a nikdo nikde. Ani ten zlatorohý jelen, co odnes Smolíka pacholíka. Zřejmě skotačí v řepkových výparech i s jezinkama. Vono mu zlatý rohy s řepkou docela ladí. J. P. nabízí svou baterku do mobilu. Obstarožní stroj hledače pokladů ji však nechce. 

Někde v dáli žluta vlaje zlatý dred.

Muj neumí heslo a nikdo ze skupiny jej nezná. Do toho si J. P. smaže PIN kód. A tak jsme opět v řepce, žlutá láva nás zavaluje, řepka mě švihá do tváře a boxerek už změnil barvu. Je žlutý. J. P. přemýšlí, kdy se z nás stanou Číňani. Přece jen má v oblibě básníka Li Po, který byl známý opilec a tulák. Zahynul, když opěvoval měsíc. Co čert nechtěl, plavil se přitom na džunce. Taky se plavíme, ale řepkou. Stojíme kdesi mezi žlutou a žlutou, L. se vrhne do remízku. Poklad tam někde zarůstá mechem. 

"Tam já nejdu, jsem něžná Superčíča, nebudu se prodírat trním, stačí tohle žlutý peklo."

"Já si dam pivo a zavoláme paní E., ať mi pošle PUK, protože telefon potřebuju. Vždyť jsme zcela ztraceni," souhlasí poeta.

"Půjčte mi hned ten telefon, tady je dvacet kamenů obrostlejch mechem." 

Už zarůstám řepkou.

"Nemůžem, voláme paní E., potřebujem puky."

"Jaký puky, vždyť tady hokej není," vzpomene si L. na básníkovu posedlost národním sportem. Vítězoslavně uchvátí mobil, aby odvalil ten správnej zarostlej balvan.

"Andreji, za co?" volá J. P. a kupodivu neoslovuje nikoho z hokejového mužstva.

"Proklínám tě, Andreji, 

a to není žert, 

tebe, ba i s Monikou, 

i tvůj Agrofert!"

Plaveme opět v žluté břečce. Vyprahlá půda pod nohama. Kdesi ve mně trpí geny jihočeskejch sedláků. Vzpomínám na Provence. Přece jen ty levandule a slunečnice měly něco do sebe.

Jak básník J. P. sleduje hokej

My nejsme hokejová rodina, vlastně ani nejsme hokejový fanoušci. Nesledujem to a asi ani nikdy nebudem, ledaže by mluva hokejistů začala jevit známky nějakých aspektů hodných zkoumání lingvistů, což se při slovech jo a ne nedá moc určit.

Mistrovství světa v ledním hokeji bychom si asi nevšimli, kdyby v obchodech neměli perníky ve tvaru puku a v trafice mi neprodali kolu s dárkem - samolepkami český vlajky. Možná by mě na to upozornil až pan řídící, který dělá v jistých českých novinách a musí tam zůstávat déle. A díky tomu vim i to, že je to v Praze, protože se musí navracet domu MHD s opilými, řvoucími fanoušky.

Nicméně básník se připravuje. Faktem je, že mě to udivilo. Měl by přece sedět na verandě, dívat se na Měsíc a psát básně o mrtvém lese a bledé ruce. Nebo alespoň o milé sedmi nocležníků. Ale kdepak. 

Už od časného odpoledne si Mistr pouští na reprobednách různé národní hymny. Nevim proč, ale nejčastěji tu habsburskou, kterou prokládá Radeckého maršem. Odněkud z neznáma vytáh i národní vlajku, do které se halí jako pan Vigo do svého parádního kabátku. Poskakuje v chodbičce a vydává prapodivné skřeky korunované zpěvem hymny polské. Nevim, ale co si tak pamatuju, Poláci nikdy nějak moc hokej nehráli.

Pak to přijde, okamžik přenosu v bedně. Mistr tajemně zmizí a začne štelovat televizi. Ta přitom donedávna nefungovala, zázrakem však naskočila a J. P. se přilepuje k obrazovce. Začnou mluvit moderátoři a Mistr si s nima začne povídat. Škoda, že ta zpětná vazba chybí. My tam nejsme. Zmizíme. Za chvíli z ní z místnosti: "Ale nekecej, to je Vichnar. Proboha, ten vyzobanec eště žije? Ó, veliký smutek, Jardo, já ti pofoukam ten malíček, ty zase naskočíš."

To bude asi Jágr. Ten zřejmě taky ještě hraje. Ano, hraje. Ťukání na dveře. Boxerek se vyděsí. Obličej J. P. přilepený na skle. Vydává skřeky. Ten hokej ale s člověkem zamává. Pouštíme ho dovnitř.

"Voni normálně prohrávaj. A kdyby neměli Jágra, můžou jet domu."

"Ale, J., oni jsou doma!"

"No to je dobře, aspoň tolik neutratí za kurvy. Pudou za svejma manželkama."

"Ale Jarda žádnou nemá."

"Ten pude za mámou."

Za chvíli je zase zpět a slyšíme jen: "No to nemyslíš vážně. Ale prosim tě, vždyť je to starej kořen." Asi si místo Měsíce na nebi hlubokém našel novej objekt. Jágra na českym ledu.

Je přestávka, Mistr si jde pro pivo a chystá se na další třetinu. "Vy se jako nebudete dívat?"  Za chvíli přilítne znova a volá: "Fanoušci se teprve vracej do hlediště. Stáli frontu na občerstvení."

Pak ještě proběhne cosi jako bledá tvář, mrtvé milenky cit, když se za sklem vynoří opět obličej, na který si připevnil silikonovou chňapku na vaření ve tvaru kohouta. Nadšeně signalizuje oběma prsty stav utkání. Bohužel nevim, kterej znamená my, kterej hosté. Ale jelikož na každé ruce ukazuje dvojku, je to jedno.

"Stáváme se na chvíli zase vlastenci," říká M.

"No to..." Směs různě podivně sprostejch slov. "My snad dali gól.Teda Jarda dal gól. Jááááááááááááááááárda!" Boxer zcela vyděšenej.

Cigáro na terase. 

"Ten Mé (myšleno Měsíc) vypadá jako puk."

Tomu se říká poezie. Možná k Mé na raketě přiletí i Jágr, kterýho nakonec vyhlásili nejlepším hráčem zápasu, což Mistra dojalo k slzám. 

Doufám tedy, že ikoně českého hokeje věnuje alespoň kuplet.

Ztracený pes - úryvek

Protože Superčíča kromě toho, že miluje svět, taky občas píše, napsala malou knížku pro malé čtenáře.

Zde je krátká ukázka z povídky Ztracený pes:

"Ondra stejně občas bral tajně z ledničky kousek salámu a Lordovi ho nosil, i když tatínek jasně nařídil, že musí jíst jen granule.  Taky mu dával piškoty, jednou mu z nich vyskládal cestu, Lord za nimi pochodoval jako parní válec a jeden po druhém  je sunul do tlamičky. Ondra přemýšlel, že kdyby mu na zahradě zakopal pytlík piškotů, že by ho Lord jistě našel a vyhrabal. 
Možná by nepotřeboval ani takový speciální přístroj, kterým se hledají na poli staré mince. Ondra s tím jednou viděl starého Vlčka, jak s tím jezdí po poli. Tvrdil, že jestli tam je schovanej poklad, mašina začne blikat a on pak najde truhlu zlata. Ondra si říkal, že hrnec zlata je sice na konci duhy, ale možná na tom jeho vynálezu skutečně něco bylo, protože uprostřed pole se rozblikal. Starej Vlček kopal, co mohl, a vyhrabal starou násadu od motyky."

Samozřejmě, že život s boxerkem člověka poznamená. Je to skoro stejný jako život s lingvistou L. a básníkem J. P.

Knížka už je na světě, věřte, nebo ne, ale vyšla:

http://www.sun-knihy.cz/ztraceny-pes-a-jine-pribehy/d-71185/

Pojďte, pane, budeme se líbat

No skutečně. To Superčíča může říct asi tak dvakrát v roce. Jednou, když má narozeniny, a jednou, když je první máj. Případy pus a polibků a básní o polibcích a básní mezi polibky jsou různý. Stejně jako politika líbání a oslovování mužů. Samozřejmě Superčíča by se jistě beztrestně líbala s muži celého světa, ale na to tato civilizace není stavěná. Pokud se nestanete lehkou kočkou nebo placenou společnicí. Ty se však nelíbaj. Jen zdobí nebo poskytujou zcela jiné vrnění a vlnění. 

Ty narozeniny nebývají zábavné. Gratulace a přání zdraví a štěstí všeho druhu (a je vlastně otázka, zda je to fráze) a pak polibky, o které člověk možná ani nestojí, ale sluší se. I když některejm lidem třeba tahne z pusy a nespraví to ani panák zelený. Obvykle se jí. Hodně. Dorty a chlebíčky, nešvar českých oslav. A ještě s různými pomazankami. Superčíča si obvykle umočí čumáček a na nějaké líbání není čas. Samozřejmě je to pořád lepší, než do sebe během deseti minut nalejt dvacet panáků a pak už nevědět o světě. Nebo se přenést do různých vesmírů za mohutného pokřikování či zpívání národních písní. 

První máj má jeden bonus - strom. Líbání pod stromem má svou tradici a svou poetiku. Polemizovat nemůžem, protože líbat se v kukuřici zas taková výhra není. Stromy kvetou a voní. Vyrážej pod ně mladí, staří, muži, ženy. Nastavujou rty, špulí a špulí, až přijde vytoužená pusa. Když byla Superčíča menší, měla zafixováno, že daným stromem s velkým S je bříza. Není jasné proč, ale vypadá ladně. Když ale jedete vlakem po Finsku a vidíte březové lány, už vám tak ladně nepřipadá. Působí plevelně. Ale protože je v zemi jezer dlouho zima, spokojeně házej břízy do krbů a vytápějí jima sauny. Tam se Superčíča mezi čůrky potu nikdy nelíbala. Asi taky proto, že nemá saunu u domu, i když by ji jistě básník J. P. ocenil. Vodka, sauna a plechová vana na svlažení těla. Samozřejmě s ledovou vodou. Od břízy se přešlo k třešni, možná proto, že to do vás rvou média horem dolem. Nebo jen proto, že hezky kvete. Přitom magnólie víc voní. Asi je nutné vytvořit na Facebooku událost o hromadném líbání pod magnólií "Šácholan kissing". Jen to nesmí být na prvního máje, to by šli škarohlídi demonstrovat s komunistama na Letnou.

I když večer předtím všichni zpívaj na potlachu u ohňů nebo chodí poskakovat na koncerty. Alkohol teče proudem, lidé padají do ohně, přes ohně a z kapes jim vypadávají prázdný skleničky, polejvaj se pivem a slepujou si vlasy všemožnym chlastem. Na stromy v tu chvíli nehledí a líbat by se šli třeba pod vidle.

Druhej den v oblacích kocoviny jdou pátrat, kde na konci mlhy stojí třešeň, aby ze svejch páchnoucích úst vymámili polibek. Zas tolik se to od těch narozenin neliší.

Letos se na Superčíču vrhli hned dva muži. Ale nebylo to vše. Poslední polibek dodal boxer, kterej nesměl zůstat pozadu. Rozzrazil chlapce a udělal velkej hupák. Jeho vlhkej jazyk objel celej obličej. Prostě Superčíča je jeho holka a nikdo jinej mu ji líbat nesmí. Pejsek a kočička. A protože má L. narozeniny, dostal o den později dárek. Magnólii. Tak jen doufejme, že mu ji pejsek nevyrve i s kořeny, protože hromadnej kissing se už může pořádat každej víkend. 

Viďte, pane, budeme se líbat?