RRR, RADOST!

Vše je relativní, jako pravda, jako lidské představy o štěstí, jako názory na svět, byty, domy, psy, auta, kuchyně a ostatně i jídlo, pití a oblečení. Každý svět vnímá jinak a je otázka, jestli mu ty jeho iluze vyvracet. Mnozí vyvolavači mravních potřeb kážou na kazatelnách, nebo dnes spíš na sociálních sítích, a jsou přesvědčeni o neomylnosti svých pravd, podívej, člověče, jak jsi hloupý, já ti to učeně vysvětlím. A budu zde psát či hlásat moudra, neb já jsem ta elita. Nebo si to aspoň myslím, i když Franta vod vedle taky. 

Speciální kouzlo maj diskuse pod článkama na netu, kde si každej trouba dodává odvahy. A my všemu rozumíme a my jako všechno víme. Ani vomylem. Nevíme vůbec nic.

Relativní je taky pojetí věcí a jejich vlastnění. Osobně miluju pábitele, kteří se radují z drobných slastí tohoto světa. Nemusí to bejt veliká drahost jako hrad či vila v Karibiku, ale stačí třešinka. Sladká, vtipná nebo ozdobná. Jo, člověk má pak byt zanesenej malejma legračníma krámama, ale když ten kýč je de facto roztomilej. A speciální radost je ta z milejch okamžiků.

Mam par kamarádů, který se rozradujou z toho, že koukaj na vosvětlenej hrad a jí sejra a pijou víno, nebo seděj v bazénku a votvíraj si lahváče.  Hrajou divadlo a skládaj songy, nebo sbíraj ukrytý krabičky. A tyhle drobný radosti jim staví MEGARADOST.  Kupodivu jsou lidi, který maj megaradost, když něco koupěj v extraslevě, nebo někoho podvedou.

„A vona byla tak blbá, představ si, že mi ještě k tomu mlíku dala vomylem jedno,“ říká jeden.

„A já jim k tý pojistce přifařim ještě jednu, ze který mam provizi, voni to stejně nepochopili,“ chlubí se další. Jsou i tací, který se pochlubí, jak lakujou hloupý zákaznice a prodávaj jim i to, co ty dámy vůbec nechtěj.

Nejhorší pak je, když chce někdo vobelhat svý kamarády a láká je na luxus. Na terasu s výhledem na moře, páč ten penzáč pronajímá jeho či její známá a on – ona z toho má provize; na byt, za kterej splácí hypotéku a z kterýho je úžasnej výhled na městskou zeleň. Paradoxní je, že když to ten člověk provede, tak je pak šťastnej.  A možná i ten druhej, co nalít, neb má luxusní byt a skvělou dovolenou.

Pravda je relativní.

Mam dvě nový kabelky a můžu zas do centra dění. Ale ještě předtim napíšu na síť, abysme se všichni měli rádi, volili Mažňáka, a slíbím každý den jedno zamyšlení.

Tohle bylo první.

Díky.

Rozpálené dumání

Je horko, je vedro, je dusno, je parno, je obrovské vedro, je hrozitánské parno, je nesmírný pařák a moje hlava hoří, klokotá, pálí se, smaží se, a kdyby někdo vytáhl vajíčko a chtěl ho smažit na mym čele, asi by uspěl a ještě by to bylo rychlejc než na pánvi. Trpim záchvaty přicházejících infarktů, snim o bazénu a o zimě, i když vůbec nemam ráda sníh ani led ani mráz. To je mi pak obrovská zima, hrozitánská zima, nesmírná zima, klepu se, vše mě studí, a kdyby někdo na mě dal vajíčko, zmrzlo by a mohlo by se hodit do drinku místo ledu.

Nevim, proč se z poklidné, líné střední Evropy stala země extrémů. Všichni ti předpovídači počasí a rosničky a dědci z chaloupky a věštci mluví o tom, jak je nej... nej... nej... Mam dojem, že to říkají v jakoukoli denní i noční hodinu i v jakékoli roční období. Pravda je, že mi už několik let po sobě chybělo jaro, takové to, kdy holky začnou vodhalovat nohy, aby si je mohli kocouři mlsně prohlížet.

I když básníci dobře ví, že je mnohem lepší podzim, to je takový vobdobí bilance, toho si všimli všichni, tady např. František Halas:

NECHCI JARO

Nafintěné jaro brčálový čase

nafoukané jaro fantidlo

po fialky marně kdeco namáhá se 

nespolknu to vnadidlo

Nechci ani slyšet povídání listí

a nechci pít čím krmíš pupeny

jenom ten můj podzim jenom ten mi zjistí

jak je knotek touhy stažený 

Musim říct, že jak mám ráda jaro, mám ráda i léto, ale letos s básníkem souhlasim. Chci barevný listí, který asi nebude, protože uschne. Chci si skočit do hromady těchhle barevnejch kouzel a chci, aby se v ní boxerek rochnil. Taky chci houby, ty pěkný hnědý klobouky, který se smějou z mechu a skákaj do tobolky. Chci ujít kilometr a moct u toho mluvit a smát se.

Superčíče nějak dochází palivo a je spíš kočkou na rozpálený plechový střeše. 
Taková jedna vyzobaná slunečnice, jak by mi řek můj milý básník J. P. Samozřejmě za kostku ledu dá člověk zlato a za studenej drink cokoli. Jako ta flaška vody v úterý na Hradě. Myslim, že by se nad tim měla Praha zamyslet a dávat někam pítka a fontánky, kde by tekla pitná voda. A za chvíli by to bylo jako na Sicílii, jen ten amfiteátr chybí. Ale co, je tu zlatá kaple, která se v tom slunci opojně leskne. Myšlenky Superčíči jsou spíš černé než opojně zlaté, protože stále dlí s donem Quijotem a uvědomuje si, že vlastně to, co napsal Cervantes, po něm vopakujou všichni ti další slavní literáti a vykladači literatury dalších čtyři sta let. Je to hezký číst a je jistě dobře, že jsme všichni vzdělaní a čteme to, ale ruku na srdce, kdo jde ad fontes?

 V tomhle horku bychom měli všichni.

A tak se v hloubi duši modlím za podzim a za aspoň jeden košík hub. Jsem fakt nenáročná. Stačil by i košíček. Maličký, nepatrný. Hm, těch slov, kterýma se vyjadřuje, že je něčeho moc, je nějak víc.  No, takže, jestli to čte nějaký kosmický tvůrce tohohle vedřiska nebo velký bratr z CIA, nechť mi nadělí podzim, kdy najdu obrovské množství hub, grandiózní, nesmírné, převeliké.  Ale zas nemusí vybuchnout Temelín, jo. I když jak to tak pozoruju, solární energie má zřejmě budoucnost. A je potřeba vymetat staré pořádky a nahrazovat je novými, alespoň v téhle zemi se to nosí. Jestli to těm lidem sluší, to už se neříká. 

Hlavně, že jsou na úrovni, kůl a sluníčkoví.

Polski trip

My všichni jezdíme na jih, protože je tam teplo a sluníčko. A taky moře. A taky moc sluníčka. A taky pizza a palmy a vůbec kdeco. Taky jezdíme do Německa, protože tam nakoupíme levnějc a je tam kvalitnější zboží. A někdo tam jezdí za pivem, v Bavorsku se dá prej zaplatit týdenní pivní tour po knajpách. A někdo jezdí do Anglie a někdo na Slovensko, protože tam má příbuzný. Luxusandy jezdí tam, kde je to zrovna v kurzu. Do Saudskejch Arábií a podobnejch kulišáren.

Superčíča jezdí do Polska. Ta země je totiž neprávem opomíjená. Je tady asi dvacet tisíc stereotypů. Ten číslo jedna je, že tam jsou blbý cesty. To je dneska už blbost. Díky fotbalu a zjevně prachum z evropský kasy je Polsko plný dálnic. Nejhorší tankodrom jsme zažili asi 50 km před polskou hranicí na německý straně. I normální okrsky nejsou samá díra jak ta naše hopsasanda na Sázavu. A ještě je skoro v každej první zapadlej vesnici smažalna ryb. Maj tam vobvykle plno smaženejch ryb bez kostí, vrrr a taky polívku. A někdy bigos a žurek a zapékanky. A všeho dávaj dost a je to dobrý. Speciální mls je česnekovej dip k hranolkám.

Poláci jsou přívětivý a jsou strašně rádi, když mluvíte polsky. Přece jen je to velkej slovanskej národ. A taky jsou vlastenci. Nezapomenu, jak na tour v Gdaňsku před několika lety při návštěvě loděnic, básník J. P., který se polsky naučil z televize a mluví plynně (i když mi teda slíbil, že se do příště naučí názvy ryb, neb do toho taje stejně jako já nepronik, láska k rybám mě zrovna necharakterizuje a k rybářum už vůbec ne), když jsme navštěvovali loděnice a tamní muzeum Solidarity, řekl, že Havlovi by Češi možná v trutnovskym pivovaru vyznačili chrchlstezku. Možná by byla ozdobená zátkama vod piv a z kazeťáku by mluvil Lanďák. Však víme, co bylo tahanic s tim letištěm. A to se bude muset vybudovat hned vedle ještě jedno, aby Klaus nebyl pozadu. Ale ten tu bude strašit ještě zřejmě po zbytek mýho žití.

Nemluvim vo tom, že skoro celý Polsko bylo po válce zničený a voni si ho postavili znova. Stejně. Ale taky maji panelákovy. Nenávist k Rusku je tam silná, to jsme viděli loni na podzim ve Varšavě. Vono se ostatně neni čemu divit, ta historická zkušenost je tam s východními Slovany delší než naše.

A protože jsme zas letos podlehli lákadlu, vydali jsme se jak husiti nahoru k Baltu. Následujou fotky, který jsem udělala já, proto jsou tak hezký.

V Polsku skutečně žijou zubři. My teda viděli ty, co sou v zajetí. Ale v Bělověži běhaj i ty divoký, který se kdysi proháněli i v našich vlastech. Alespoň někdy v pravěku. Tam se taky dělá známá vodka zubrowka, se stonkem speciální trávy z Bělověže. Zajímavý je, že Angličani jí říkaj Bison Grass Vodka. Jednoho bizona jsme viděli zrovna na záchodě. Jak to maj s tou trávou, to nevim.

                             

Kamień Pomorski. Původní rybářská vosada a přístav, pak docela důležitý město. Už ve 12. století tu bylo biskupství. Teď to teda moc důležitý neni. Hospody jsme nemohli najít. Celý město bylo rozkopaný, až nakonec jsme překrosli autobusový nádraží, nějak se prohnali objížďkama a objevili městský hradby. Tam byla super hospoda s pánem, kterej nám vokamžitě nabízel plzeňský pivo. Ale měl skvělý jídlo a zmrzlinu značky Zelená budka. A to město se jmenuje podle šutru, co kouká z vody a je prej strašně velikej pod vodou. Nad vodou takovej chlapík jako všichni ti braši na Vydře.

To je ten kamen. Je to docela fešák, ne?

Město Wolin (někdy taky Wołyń), se menuje skoro jako moje milovaná jihočeská V. Je taky podobně malý, je tam pár tisíc vobyvatel a taky jsem tam našla jedinej zverimex během celý vejpravy. Byla tam vosada už strašně dávno a taky se tam vobchodovalo. Je tam vikingskej skanzen, kterej byl a nebyl hezkej. Ale tahle fotka je i s lektvarama, který tam maj vokolo.

Tyrkysový jezero. To se mi snad líbilo uplně nejvíc. Až na ty komáry. Nad nim se tyčí písečná hora a nahoře vyhlídka na močáliska s deltou řeky. Taky tam měl bejt jakejsi zámeček, ale byla tam jen žumpa. A pak mi lingvista L. slíbil vyhlídkovou věž, ale ukázalo se, že to bylo betonový trafo.

V tejhle oblasti zkoušeli Němci svý rakety, proto jsou tam všude muzea V3 a odpalovací rampy. Já ty zbraně nějak nemusim, tak jsme se na rampy dívat nešli.

A taky neni pravda, že je tam šíleně studený moře. Nebylo. Jen tam trochu foukal vítr.

A další krása byla poušť u jezera Lebsko, který je vobrovský asi jako Lipno nebo tak něco. Je tam poušť. Nekecam, písčitý duny, který se valí tam a sem. Měla sem co dělat v tom chodit. Naštěstí, to neni jižní Evropa a písek nehoří.

Polsko je pes friendly země. Psů tam bylo plno a měli svý majitele. Nebyli to toulaví chudáčci.Vévodili jim čivavy a jorkové a jiná malá havěť. Kupodivu tam neměli jezevčíky a boxera jsme už tuplem neviděli. Příští rok jede taky, už stejně byl v ojčizně za hranicema. 

Tohle je ale socha z Toruně. To je fakt fajn město. Jen parkovat musíte za hradbama. A stejně jako ve Wroclawi maj trpaslíky, tak tady maj psíka a oslíka. Psíka maj i v Krakově, to je ten chudák Džok, co marně čekal na svýho pána, kterej umřel.

No jinak v Toruni stojí i šikmá věž. Prostě Itálie netřeba. I když si myslim, že Italové by jinak Superčíče podkuřovali. A to taky dali světu pár papežů a jsou tam v neděli plný kostely. Ale tam bych musela někdy, kdy tam neni horko.

A díky tý polský party ve stáji u jezera máme kamarádku z Katowic. No a tam jsme ještě nebyli.

Kocham Cię, Polska!

P. S. Málem bych zapomněla, že našeho tripu se od Slupsku účastnil i Jurko Killer. Jeho brýle však skončily v odpadkovém koše. Byl tak smutnej, že si je zas musel vylovit.