Psavá

Když jsem byla malá, milovala jsem, když mi přišel dopis. Nebo aspoň pohled. Mělo to známku a bylo to psaný na hezkym papíře. S koňma nebo růžovym - a mně se to prostě líbilo. Žádný bagry ani traktory (ať si feministky říkaj, co chtěj) mě nikdá neoslovily. Psala jsem psaní z tábora a taky kamarádce D. do lázní - vždycky jsme jí tam vylíčili všechny drby z vesnice a pak četli sborem, když jsme dostali dopis.

Pak přišly maily - to mě taky bavilo si s někym jen tak psát, Bylo to rychlý a člověk nemusel nikde shánět poštovní známky (nebo nedej bože jít na poštu). A pak ty sítě - ty chaty byly už před facebookem - moc dobře si pamatuju icq, na který jsem se napojovala v redakci nejmenovaného deníku - a tam, už svítila kytička básníka J. P.: "Mami, kdy máš volno?" Nebo: "Knajpa dnes." Případně: "Karkulka čeká v chaloupce." 

Myslim, že jsem prochatovala půlku pracovní doby. Na ten chat mi psali i tajemní cizinci, který sem nikdá neviděla - nejlepší byl jeden Amík s přezdívkou Blue Tiger, kterýmu někdo poradil, že Češky jsou prej dobrý manželky. Třeba si nějakou českou tygřici pak někam do Texasu přitáh, ale Superčíču rozhodně neokouzlil. Nehledě na to, že by se asi divil, kdyby jí chtěl nechat štupovat punčochy. To by dopadlo asi jako v pohádce O třech přadlenách. Bůhví, co by to bylo za existenci. Asi něco jako generál Paddy McAlpina, kterej si od našeho souseda chtěl údajně koupit motorku.

Přiznam se, že i facebook má něco do sebe - vede to k tomu, že člověk hraje Člověče, nezlob se za dvě postavy (neb básník vodpad a svěřil mu svý figurky) a paralelně si chatuje s osmi dalšími lidmi - a hlavně - všechno stíhá! Jen je asi docela neslušný někde reálně sedět a neustále něco klepat do placky (tedy mobilu, ne boxerka). Má to velkou výhodu - jste stále v obraze, ač otrok té svítící bestie. Přes všechny tyhle vychytávky moderního světa (a přiznejte se, kdo nezčekujete mobil hned ráno po probuzení?) jsem měla jednu dobu úchylku studovat dopisy spisovatelů - ba dokonce luštit jejich podivná písma. Ano, opravdu děkuju škole, že vim, kdo byli lumírovci, neb to byla neskutečná zábava číst si o sladkejch cukrlátkách a malovanejch truhlách a o zcela všedních světech, o kterejch si člověk dneska pochatuje. 

Jen ty korespondence nikdo neuchová, neb klik a jsou fuč. Osobně si ale myslim, že nějakej tajnej facebookovej démon je skrejvá, aby nás o pár let pozdějc moh vydírat. 

Možná by nebylo od věci zase začít psát. Tužkou píšu jen seznamy na nákup (ač na to jsou aplikace) a poznámky, pokud rediguju nějaký cvičebnice a musim kontrolovat křížovky či luštit klíč. Možná sem tam pošlu pohled. 

Pohledy jsou hezký a určitě je fajn je dostávat a tapetovat s nima skříně. 

Jejich posílání miluje lingvista L., se kterym žiju. Hraje totiž nějakou hru, v níž je cíl psát si se zcela neznámejma lidma po světě a posílat si s nima pohledy. 

Jsou krásný a z míst, kam asi Superčíča nikdá nepojede. Píše mu kdekdo, nejčastěji Němci, ale už i z Tchaj-wanu lingvistovi hodili zdravici. 

Až se mu ozve Modrej tygřík z Texasu, bude kruh uzavřen. To si pak koupim poštovní holoubky a dostavník.