Chaos, věčný vítěz!

Ksakru, já bych chtěla dokonalou domácnost. Jako vyfintěnou, vážně. Ale nějak to nedokážu.

Občas Chaos nosí na křídlech pták

Dnes nad tím přemejšlím celý den. A ne, a ne... Normální lidi přece mají gauč a křeslo a televizi a krásnej skleník plnej podivnejch souprav s porcelánem (někdy taky figurky s miniaturama a sbírku panenek). A superčíča žije ve zmatku - tak nějak bez řádu. On si člověk říká, že má moc práce, že musí dělat přípravy, opravit korektury nebo recepty a že to všechno okolo počká. Ale ostatní lidi jsou přece taky na Facebooku a taky chodí do práce - a nemají na skříni vedle knížky jednu naušnici, jednu ponožku, sbírku náplastí a vedle nich třeba pět programů různejch divadel. Mají komínky. Nebo naklizený kouty. Nebo dokonce královské budoáry. Marně přemejšlím, kde se to pak bere.

Tak třeba doma mi furt rodiče říkali, ať uklízim, tak dobře, většinou jsem všechno naházela do stolu a bylo. A hlavně jsem pak mohla zase číst. Ale L. je klidnej, no. Ba naopak, já mam snad někdy dojem, že buď jeho Chaos je ještě většího stupně než můj, nebo nikdy nechtěl manželku se zástěrou a bílou mašlí ve vlasech. No ale nevim, jestli to se mnou vyhrál...

Přemýšlím marně nad tím, jak Chaosu vysvětlit, že by měl ovládnout Prostor ku užitku, leč marná snaha toto.

Nejhorší jsou knihy - nechápu, jak se rozmnožujou, ale nějak opanovávají prostor. Chtějí to Chaosu intelektuálně nandat. Jenže ten jim to vrací kanadskými žertíky typu pěti účtenek zmuchlaných na knize nebo osmi podivnými papíry z různých institucí (prospekty, smlouvy, výpisy z účtů aj.) založenými pečlivě každý do jiné knihy.  Boj je většinou nerozhodný, ale studnice vědomosti si předsevzaly, že chtějí vyhrát. Dokonce zatlačily na ústup Lego. Jsou všude. Malé, velké, s obrázky, klasici, Zeyer (samozřejmě v několika vydáních tentýž titul), detektivky. A teď ještě ten komiks.

Dát do latě Chaos nejde, vždycky si znovu prorazí cestu.  Jeho snahu poslat knížky na orientační běh po bytě většinou zarazí nová knihovna. A tak vyčkává... Pak se hledá ten správnej titul - obvykle je to něco tak fádního jako Bible nebo Staré pověsti české. A Chaos znovu udeří. Obvykle za stálého sakrování vystěhuju půl knihovny, abych zjistila, že podezřelý leží pod celou hromadou toho, co právě ze skříně vystoupilo.

Já vím - normální lidé mají seznam - najdou si Amis - pátá police, druhá zprava, sáhnou a už se veselí se Šťastným Jimem. Ano, nemám seznam. Nemám ráda seznamy. Já si přece všechno pamatuju. A pak, kdo mi zaručí, že při návratu nezatemní Chaosovy pletichy mou svéhlavičku a knihu neodložím někam zcela jinam. Třeba do auta. Taky by přece mohla chtít na výlet...

Do Chaos občas našeptává i paní Marii

Jenže Chaos se míchá do všeho. Proč mám proboha ve skříni tričko, který jsem měla na sobě naposled někdy v patnácti, protože pak mi muselo zákonitě začít bejt malý přes prsa. Chápu to, na který se mi podepsal Radek Pastrňák. S ležatou vosmou. Taky byl tenkrát hubenej.

Nebo ponožka, co nemá ségru do páru. Nevím, čeká? Na co? Na šťáru?

Ale nejhorší jsou takový věci, kterejch je moc, a člověk neví, co s nima. S tou ponožkou se dá utřít prach. Avšak co s pěti pouzdry na mobil, plastovou panenkou, kapslíkovou pistolí, podivnejma gumičkama do vlasů, osmnácti nepíšícími tužkami anebo pěti body lotiony? A do toho jedny prášky, druhý prášky, osm druhů rozjedenejch pastilek proti bolesti v krku, nějaký spreje do nosu a vitamíny snad na všechno. Kéž by byly nějaký na Chaos.

Ale já jednou budu velká holka. Vážně. S tou pěknou sedací soupravou.

Homo houbařiens

Kde se vzala taková vášeň pro houbaření? Nemám vztah k půdě, ač rodinné geny by pro to měly horovat. Rejpat se v záhonech je horor a představa, že se člověk vyzná v okrasných rostlinách a slaví si každý den zahradníkův rok, je naprosto děsivá. To snad jedině ožívá, když se čapne sekačka a vrrr.

Ale houby, to je zcela něco jiného.

Moc si to z dětství nepamatuju. Mám jen takovou vizi, že mě na houby vodila má dnes asi osmdesátiletá teta. Jednou, bylo to v roce 1986, jsme vlekly s mámou a tetou hub plný kočárek (a v něm se někde tísnil bratr) a já v lese ztratila čepici. Jelikož těch hub bylo tólik, zakázaly mi obě ženy se pro ni vrátit.

Taky si pamatuju zelánky - ne tak často sbírané houby, čirůvky zelánky, které rostly až v říjnu a ze země se musely vyhrabávat. Chodila jsem na ně s tátou, uměl je bezpečně poznat. Od té doby, co má umělé koleno, na ně nechodí a já je sama nikdy nenašla.

Pak nějak houby nebyly, nebo nám je vždy vybíral soused, o kterém jsme si kamarádkou povídaly, že je sbírá přímo z mopedu. Chvíli nám to tehdy trvalo, ale nakonec jsme objevily bedlový háj. To byla lahoda, ta mračna bedel. Když bedly došly, byly tam mnohdy i houby jiné. Nedávno jsme tam byly a háj je vykácen. Inu, pokrok.

Moji vášeň kupodivu sdíleli i někteří mí spolužáci na vysoké škole. Zážitek hodný houbařského orgasmu nastal ve Velharticích. "Hele, houba," vykřikoval v pravidelných intervalech spolužák a vrhal se v tak tajemné končiny, kam bych nešla ani se sebekrásnějším bojem. Ano, Šumava, to byla houbařova slast. Stejně tak slast byla, když nám táta vyhodil ryzce pravé, protože do rána zezelenaly. A to je fakt houba, která se blbě hledá. Podobné orgie nastaly loni v létě kdesi u Telče, co krok, to houba. Člověk zažívá víc než extázi, zažívá let. A občas i pád, když zakopne o ostružinový nebo malinový šlahoun.

Někdy mám dojem, že je to posedlost. Stejně jako sledování olympiády nebo sbírání veteránů. Jako aut samozřejmě.

Ovšem přede dvěma lety posedlost vygradovala do fáze závislost, závislá závislost. Byly prázdniny a já v Posázaví, kde jak tvrdil Láďa, houby v podstatě nejsou. Vyšli jsme si s panem řídícím na lov někdy v osm večer. Ano, správný houbař nevstává za ranního kuropění, na houby chodí, když ho to čapne. Začne se divně kývat, neklidně poposedá, před očima mu tancují hřiby velké přinejmenším jako pěst. A šli jsme. Pan řídící v nějaké tradičně nevhodné obuvi. Já v žabkách, pravděpodobně. To že houbař nosí gumáky, je taky blbost. V  Posázaví je totiž dost sucho. A není nic vzrušivějšího, když se vám o nohu otře jehličí.

Vylezli jsme po pěkné cestě na do kopečka a tu  najednou já: "Ha!" A pan řídící: "Haha." A každý jsme v ruce třímali hřib. Byli jsme tak fascinováni, že jsme se vrhli skoro šipkou do této části lesíka a vyrvali odtud padesát hřibů. Seděli v kolech jak poklidní studentíci. My jsme zřejmě právě v tu chvíli propadli nadobro houbařskému sportu v plné síle. I když spíš jen já.

A pak to přišlo, na houby do lesíka pětkrát denně. Nové objevy. Přesně vytipovaná místa s hřiby, liškami, lišáky, kdy, kde a jak se udrží bedlice. Nové druhy. Šiškovec (taková ošklivka, která vznikla ze soulože hříbka s bedlou), kotrč (ten má přece vzhled jak Láďa) a největší objev černý stroček trubkovitý, po kterém se prý mohou Italové a Francouzi mohou utlouct. Toho jsme loni s holkama přinesly asi deset nůší. Byla to krása, ty plné škopíky stročků a neustále narvaná sušička.

Jen letos mám dojem, že houby si vzaly dovolenou. Teda aspoň v Posázaví. Ale v pátek pán temnot říká: "My jednou našli kufr vod auta plnej bedel." A já se zasněně podívala někam, kde se v noci zjevuje Méé. "Jé, to bych taky chtěla." A hupky dupky hnedka do lesa. Bylo asi šest večer....

Pán temnot zjevně zaklel vyschlou středočeskou krajinu: bedly byly.

Houby umějí i zázraky.

Superčíča na vandru

14. března

První dojmy z města: nelíbí se mi tu, nikdo nemluví anglicky, všichni divně žvatlaj jakousi podivnou směsicí turečtiny a ostatních jazyků ve snaze člověka nalákat na své služby - takže jsem odmítla kadeřníka, taxikáře, pět prodavačů kaštanů. Najít hotel byla taky lahůdka, naštěstí se mě ujala Vietnamka a její turecký boyfriend.
Viděla jsem zatím jen moře a akvadukt, kterej vypadal jako most u Jílového. Teď jsem se šla najíst a málem mě ušlapala demonstrace. V obchodě sem neviděla chlast a polovina baráků tu vypadá jako sámoška v Neveklově, než ji začali dostavovat. Internet je tu mizernej a hrozně se divili, že chci snídani v osm. Tak uvidíme. Snad zlatá jezera :-)

15. března

Ve výročí vpádu černejch vran si hned dva turečtí ctitelé mysleli, že jsem Němka. No to mě teda docela naštvalo, vždyť mam v příbuzenstvu do hluboký minulosti jen samý jihočeský sedláky a chalupníky. Žádnej Němec asi tři sta let. Jeden chlapík mi pověděl, že mluvím s německým přízvukem. Na Rusku mě kupodivu netipuje nikdo. Bude to tím, že nenosím tygrovaný hacafrak a kozačky na jehle. Němce si tu všichni chválej, prej dobře pracujou, hodně nakupujou a ještě jim tu císař Vilém II. nechal jako dárek kašnu před Modrou mešitou. Zato Španěly a Italy tu rádi nemají, to nějak nechápu, protože auta tu jezdí stejně divoce a zběsile jako v Římě, troubí a mezi ně skáčou lidi. Jestli si ale někdo myslí, že je tu teplo, tak je na omylu, dnes tu byl jeden stupeň, celý den lilo jako blázen, tak jsem se musela zavřít do harému. Tam ale byla zima taky. Večer začalo sněžit, bože proč jsem si nevzala zimní kabát! To bylo pořád: jedeš do tepla, jedeš do tepla, hahaha... Turecké nápadníky už beru jako folklor, pán z hotelu mi vysvětlil, že jsou všichni Turci zblblí ze západních filmů a mají vypěstovanou představu o evropských ženách, že když se někde producírujou samy bez chlapa, že nějakého shání. A zřejmě to mají ještě namixovaný těma šeherezádama nebo čím, takže věří na romantická setkání. Mně dnes upadl zapalovač a do mokré země se za ním vrhal asi čtyřicetiletý Turek v obleku. Vrhal po mně pohledy jak z Pretty Woman a v druhé větě mě zval na drink. Doprovodil mě až do muzea, to je snad jediné místo, kde se před nimi dá schovat. I když ten sekuriťák v perském letním (no letním) paláčíku :-)))

16. března

Trochu nudné dneska, šla jsem do práce, tj. na univerzitu do místního slamu. Metrem cesta dobrá, ale pak zase ta podivná dodávka, do které se namačkalo asi čtyřicet lidí. V zatáčce jsem myslela, že vypadnu, neboť se otevřely dveře. Říkají tomu minibus, ale pak je tu ještě něco jako dolmuš, kde smlouváte o cenu dopravy. Univerzita je soukromá, je to veliké bludiště, budova pojímá 11 000 lidí. Když si vezmu, že u nás je studentů asi 500 :-))) Taky místní platí větší školné, asi třikrát tolik. Na kvalitě techniky to však ani tady není znát. Nejhůř jsou zde na tom profesoři, kteří tu musí povinně osm hodin sedět jako ve fabrice, i když mají volno a neučí. Na druhou stranu berou na naše asi 60 000. Musím říct, že jim nezávidím semináře, kde je 50 nebo 60 hlav. Škola (nebo ta část, kde jsem) produkuje jenom bakaláře, prej tak pět tisíc ročně, a co pak ti dělaj, bůhví. Hlavní profesor mi říkal, že pak obvykle zůstanou rodičům na krku a nechtějí nic dělat, protože neseženou práci. Takže klasika, asi bych je hnala bičem prodávat kebaby a nelelkovat. Pravdou je, že je Turecko přelidněný. Jen tady v Istanbulu žije 15 milionů lidí, prý. Na náměstí Taksim, u kterého bydlím, jich prý přejdou denně dva miliony.
Když jsem vlezla do jedné hodiny, nastalo mé velké zděšení, studenti si mysleli, že Česko leží na jihu Itálie. Nechápali dál, až když jsem se zmínila o Habsburcích a monarchii, začali křičet: Ó velicí nepřátelé nás Turků! Ze spisovatelů znali akorát Kunderu, ale mysleli si, že žije v Praze. A největší hrůza, neznali Kikinu!!! Uznejte, vytahovat Zeyera, který mimochodem Istanbul navštívil za stýpko od Svatoboru, ne Evropské unie, by bylo jako házet perly. Pořád jsem čekala, že mi místní kolegové doporučí nějakou putyku, ale řekli mi, že nejlepší jsou jakési wetburgers, ať se jich dám tak pět. No ochutnala jsem jeden a chutnalo to jako mletý maso, obalený v kari a rajčatech daný do housky a opečený v oleji s česnekem, no nevim. Musela jsem si pak dát ještě ayran. To je mls, slanej jogurtovej nápoj, až to začne dělat Dobrá máma, zbláznim se radostí.

17. března

Muzeum mozaiky, které je uprostřed trhovců, bylo v rekonstrukci, musela jsem jit do archeologického muzea - to ale bylo tuze obrovské, asi jako pět NM. Druhé a třetí patro bylo sice plné hrnců z Tróje, ale vypadalo to tam jak v zasedačce z osmdesátek. Cestou do muzea mě zas začali nahánět chlapíci, první nabízel rovnou sex, druhý koberce (to je tady evrgrýn lákat turisty na koberce). Mával jedním ve vzduchu a ten měnil barvy, žvanil něco o tom, že pokud mám vysoký krevní tlak, mohla bych mít z tohoto Aladinova kouzla infarkt. Po muzeu jsem vyrazila na místní Hlavák, chtěla jsem vidět alespoň nějakou maketu orient expresu, ale nic nebylo, jen pěkná budova. Nejhorší na mě ale teprve čekalo - haldy krámu, křápů, cetek a tretek poházené po zemi, zavěšené, válející se po vozících - místní trhovci opravdu nelení. Slibovaný trh s kořením byl jedna velká hrůza, stánky s kořením tam byly asi tři. Zato před ním byl zvěřinec - prodávali tam potřeby pro zvířata, např. granule pro psy ve stejných dózách jako koření, hromady klecí, vodítek, přepravek, ale taky zvířata - např. v kleci 5O cm x 40 cm seděli tři malí pejsci. Takhle napěchované klece tam byly vším možným - psy, holuby, králíky, slepicemi, kachnami. Představila jsem si paní Marii, kterak by se v kleci zbláznila do minuty, následoval by úprk a pak by to končilo hupem do sudu s granulemi.

18. března

Ta ženská u vstupenek mě poslala na blbej trajekt, doplula jsem do Asie, ale jinam, než jsem chtěla. Tam už vůbec nikdo neuměl anglicky. Ujal se mě hned na břehu nějak chlapík, neustále mluvit turecky, takže jsem mu nerozuměla. Nakonec mě naložil do dolmuše (to je taková větší dodávka, já to chci, tam by se vešli psi, my i Jerzy se všema komickejma převlekama), zaplatil peníze a jelo se. Chlapík se mnou nejel, ale vyfotil si mě a pak líbal displej svýho mobilu. Dolmuš mě ale provezl po celé asijské části Istanbulu až na správné místo. Tam byla úplně stejná situace, miliony trhovců na chodnících a tři mešity. No dobře, jedna vykachličkovaná. Koupila jsem si asijské ponožky a jela zpátky do Evropy. No, já nevím. Do Besiktaše.

20. března

Až zas budu nadávat na náš radlickej dostavník a na pražský výluky tramvají, tak si musím vzpomenout na dopravní politiku jiných měst. Třeba na Sicílii jezdili všichni načerno, protože tam nebylo možný si koupit lístky. To tady je, ale ty spoje jezdí tak narvaný, že mají otevřený okna i dveře a lidem vykukujou hlavy a nohy a jiné části těla ven. Že někdo (teda já) trpí fóbií z davu, je nezajímá. Ale počkejte, až budete v Unii, ta Vám uzákoní počty lidí v buse :-) Cesta, která by normálně trvala tak půl hodiny, zabere hodinu a půl, protože člověk se namačká tak do pátého autobusu. Zajímavý je i systém placení,musí se načíst místní openkard u řidiče. Ale tam, když visíte u zadního vchodu, se není jak dostat - proto si lidi ty kartičky posílají sem a tam. Se divim, že si je nekradou. Včera jsem taky konečně viděla něco zajímavého, Istanbul neturistický plný rozpadlých domů, kde se na mě lepily čutající děti. No myslím, že jsem zvýšila tempo své chůze asi stokrát, a to chodím vždy zásadně vycházkovým krokem. Dřevěné rozpadlé domky, dlážděné silnice, prádlo mezi domy, ženy komplet zahalené v černém. A to jen kus od turistického centra. A já tam došla tak trochu nedopatřením, neb tam byla Zeyrek Cami (no ale chudinka úplně rozpadlá a zničená). Tak dneska to udělám obráceně, půjdu omrknout místní shopping park.

20. března

Zapomněla jsem zamknout dveře a v mém pokoji hned cizí chlap. Jak to ti Turci dělaj, vážně nechápu, voni mají nějaký speciální feromony nebo co. Naštěstí hned odešel, bez nabídky kvalitního sexu. Jinak jsem dnes byla po práci v dalším místním chrámu - chrámu konzumu. Má to bejt sedmý největší nákupák na světě. Oproti včerejší chudinské čtvrti - střih a už jinde jsme, to je jiná vesnice. Globální. Obrovský rádoby zlatý sloupy, palmy, cosi evokující vodopád. Oslava luxusu. Vlezla jsem do pár krámů a nejvíc mě pobavilo, jak si muslimka kompletně v černém nikábu kupovala rudou noční košilku s krajkami.

21. března

Kterak Superčíča mlsného Turka obelstila :-))) Ujela mi loď na konec Bosporu k Černému moři (chtěla jsem vidět, kde se plavili Argonauti a kde pouštěli holubici) a na molu další Ataturkuv synek. A že mě tam doveze vozem a zpátky pojedu lodí, že koupí lístek. No pak sehnal ještě nějakého Skota. Se mnou mluvil německy a se Skotem anglicky, jenže pak zjistil, že mu rozumim v obou případech (no co by to bylo za tschechische Volk, na ja?). Chudákovi Skotovi, který pracoval jako vyslanec Johnnieho Chodce, napálil částku dvakrát tak vyšší co mně. Nevim, kolik mu nakonec ten huhňající mladík dal, neb vystoupil v přístavu u Černého moře a Superčíča byla povozena po všech okolních plážích, hradech, pevnostech. Turek mě samozřejmě celou cestu opěvoval, mluvil o alabastrové pleti a nejkrásnější růži všech dob. Taky mě pozval k sobě domů. Slíbila jsem mu, že přijdu večer a vzala si telefonní číslo. Byl z toho tak paf, že mě odvezl až na loď a nechtěl vůbec žádné peníze. Teď zřejmě doma leští kanape a marně vyhlíží Superčíču :-)))

26. března

Nové příběhy ze života českých luhů a hájů na sebe nenechají dlouho čekat. Ono to začalo už v letadle, kde letělo šest doktorů z Brna z jakéhosi farmaceutického školení z Mnichova. Vrchol jejich výkřiků (opravdu vejskali na celé letadlo) bylo: Proč se kurva muséme trmácet do té blbé Prahé? Vždeť by mohlo bét hlavní město Brno. Nebo: já už se těšíím, jak se zalkalizuju plzínkou, dám si vepřovou se šésti a jako sváču vepřoééé kolééno. Hlučeli víc, než když 5P jede z vánoční besídky nočkou. Zítra budou tyto srážky s neštěstím jistě pokračovat. Jdu na finanční úřad...