No vážně. Tenhle dojem má Superčíča každej den. Jakmile má někam jít. nastává panika. To oblečení se ztrácí, vůbec není, kde má být. Že ponožky žere pračka Matylda 2, by člověk ještě pochopil, ale když se ztratí mikina nebo kabát? Taky se ty věci podezřele zmenšujou, možná že se taky srazily v pračce nebo nevim. Taky sušička prej všechno zkracuje. Co paní Josefíno?
Ale do těch skříní se vůbec nic nevejde. Potřebovala bych zřejmě neviditelnej šatník, do kterýho by se vcházelo na tajný heslo NEJEZ. Mohlo by tam bejt nekonečně poliček a šuplíků a ramínek, háčků na kabelky a krabic na boty. Protože mně je ty kousky, co mi nejsou, mnohdy líto vyhodit (a to je disciplinovaně vobčas nosim do kontejneru pro charitu). Mam k nim totiž vztah, který jsem si vypěstovala jejich nošením nebo alespoň nákupem - pak už v životě neopustily dno skříně...
Vobdobný je to s botama, tam pak člověk nosí furt jedny dokola - obvykle žabky a cosi nazouvacího (proboha nenuťte Superčíču chodit v lodičkách, zlomí si v minutě nohu - ale neřikam, že se mi ty jehly nelíbí, jen se mam docela dost ráda). No a v tej bedně, kde jsou naházený všechny boty - nebo spíš jen část - neb je Kotě tahá ven, by se čert vyznal, to vzít a vysypat někam do sběru - asi bych si toho nevšimla. Nákup bot mi činí obdobný trauma jako nákup kalhot. Široký boty, pokud možno kožený s vyztuženou patou, nemaj mnohdy ani ve zdravotní obuvi pro důchodce, no kdo by chtěl obouvat kočičí drápiska. A když si má člověk koupit kozačky, to se mu snad i zpotí zadek, když chce obebnout dva pěkné kůly, na kterejch chodí. Pak se snadno prohlásí, že v zimě se nedá jít ven. No jo - je zima a nemam na to botičky.
Asi by měl člověk voblíct císařovy nové šaty. Lesanstva to již jistě zjistila, a jak říká lingvista - poté, co zahodila pleny, kočáry i lžičky, zahodí i šatstvo a půjde se houpat na liánách a hledat ztracený ráj. Faktem ale je, že školní uniforma má něco do sebe, zvlášť když do školy chodí malej luxusand, kterej smí bejt jen v tý a v tý značce a ještě se srovnává s ostatními, který pokoutně uplácí tim, že jim na minutu pujčí svuj novej ajfon. Ale Superčíča by potřebovala nějaký kalhoty na gumu a vytahaný tričko, kdyby měla sedět v uniformě celej den. Tak nakonec dopadne i její uniforma, když vyráží do ulic. Jen to zamaskuje něčim, co si natáhne přes to, asi aby nikdo nevočumoval špekovité kruhy na jejim trupu.
Vůbec si nedovedu představit, co by nastalo, kdybych zhubla. Masivní nápor na haderstvo. Doplnění šatů. Obohacení starý sestavy, která by náhle byla uskladněna - no co kdyby...
Když už se dosápu k tomu, že se najde hadr, který mi je - nastane problém číslo 2 či 3. Kotě mě poleje kafem, obtiskne mi na šaty ruku vod kečupu nebo jenom prská. To stačí. Boxerek zas slintá. A když jim něco fakt dobrýho, dělaj se mu u mordy bubliny velký jak v pouťovym bublifuku. Nedej bože když mě takhle mordujou spolu. A k tomu boxerek pustí chlup.
Jakmile budu mít co na sebe, přestane mě plnění skříní bavit, to je jistý. Anebo by se mohly vznést a někam zmizet. Třeba do pralesa - to by si tam z nich opice udělaly róby. Ale nebojte, lesany by dál nosily císařovy nové šaty, neb je to trendy.
Vidim to tak, že jdu pomlsnout trochu biovývaru, kterej lingvista ukmochal z bioslepice, a ráno si zas navleču tričko tak možná na nohu. Aspoň tu bude příležitost nakupovat - a tim se mi jistě zvyšuje karma. Ale zas: Neopouštěj staré známé pro nové, nemůžu přece ty svetry jen tak zahodit.
Jo a jestli někdo chcete čtyřicítky kozačky, dejte vědět. Pár jich tu mam nenošenejch. A ty zas teda v klidu vopustim, dle počtu nachozených kilometrů (nula) jsme zas žádný kámoši nebyli.
Žádné komentáře:
Okomentovat