Ksakru, já bych chtěla dokonalou domácnost. Jako vyfintěnou, vážně. Ale nějak to nedokážu.
 |
| Občas Chaos nosí na křídlech pták |
Dnes nad tím přemejšlím celý den. A ne, a ne... Normální lidi přece mají gauč a křeslo a televizi a krásnej skleník plnej podivnejch souprav s porcelánem (někdy taky figurky s miniaturama a sbírku panenek). A superčíča žije ve zmatku - tak nějak bez řádu. On si člověk říká, že má moc práce, že musí dělat přípravy, opravit korektury nebo recepty a že to všechno okolo počká. Ale ostatní lidi jsou přece taky na Facebooku a taky chodí do práce - a nemají na skříni vedle knížky jednu naušnici, jednu ponožku, sbírku náplastí a vedle nich třeba pět programů různejch divadel. Mají komínky. Nebo naklizený kouty. Nebo dokonce královské budoáry. Marně přemejšlím, kde se to pak bere.
Tak třeba doma mi furt rodiče říkali, ať uklízim, tak dobře, většinou jsem všechno naházela do stolu a bylo. A hlavně jsem pak mohla zase číst. Ale L. je klidnej, no. Ba naopak, já mam snad někdy dojem, že buď jeho Chaos je ještě většího stupně než můj, nebo nikdy nechtěl manželku se zástěrou a bílou mašlí ve vlasech. No ale nevim, jestli to se mnou vyhrál...
Přemýšlím marně nad tím, jak Chaosu vysvětlit, že by měl ovládnout Prostor ku užitku, leč marná snaha toto.
Nejhorší jsou knihy - nechápu, jak se rozmnožujou, ale nějak opanovávají prostor. Chtějí to Chaosu intelektuálně nandat. Jenže ten jim to vrací kanadskými žertíky typu pěti účtenek zmuchlaných na knize nebo osmi podivnými papíry z různých institucí (prospekty, smlouvy, výpisy z účtů aj.) založenými pečlivě každý do jiné knihy. Boj je většinou nerozhodný, ale studnice vědomosti si předsevzaly, že chtějí vyhrát. Dokonce zatlačily na ústup Lego. Jsou všude. Malé, velké, s obrázky, klasici, Zeyer (samozřejmě v několika vydáních tentýž titul), detektivky. A teď ještě ten komiks.
Dát do latě Chaos nejde, vždycky si znovu prorazí cestu. Jeho snahu poslat knížky na orientační běh po bytě většinou zarazí nová knihovna. A tak vyčkává... Pak se hledá ten správnej titul - obvykle je to něco tak fádního jako Bible nebo Staré pověsti české. A Chaos znovu udeří. Obvykle za stálého sakrování vystěhuju půl knihovny, abych zjistila, že podezřelý leží pod celou hromadou toho, co právě ze skříně vystoupilo.
Já vím - normální lidé mají seznam - najdou si Amis - pátá police, druhá zprava, sáhnou a už se veselí se Šťastným Jimem. Ano, nemám seznam. Nemám ráda seznamy. Já si přece všechno pamatuju. A pak, kdo mi zaručí, že při návratu nezatemní Chaosovy pletichy mou svéhlavičku a knihu neodložím někam zcela jinam. Třeba do auta. Taky by přece mohla chtít na výlet...
 |
| Do Chaos občas našeptává i paní Marii |
Jenže Chaos se míchá do všeho. Proč mám proboha ve skříni tričko, který jsem měla na sobě naposled někdy v patnácti, protože pak mi muselo zákonitě začít bejt malý přes prsa. Chápu to, na který se mi podepsal Radek Pastrňák. S ležatou vosmou. Taky byl tenkrát hubenej.
Nebo ponožka, co nemá ségru do páru. Nevím, čeká? Na co? Na šťáru?
Ale nejhorší jsou takový věci, kterejch je moc, a člověk neví, co s nima. S tou ponožkou se dá utřít prach. Avšak co s pěti pouzdry na mobil, plastovou panenkou, kapslíkovou pistolí, podivnejma gumičkama do vlasů, osmnácti nepíšícími tužkami anebo pěti body lotiony? A do toho jedny prášky, druhý prášky, osm druhů rozjedenejch pastilek proti bolesti v krku, nějaký spreje do nosu a vitamíny snad na všechno. Kéž by byly nějaký na Chaos.
Ale já jednou budu velká holka. Vážně. S tou pěknou sedací soupravou.
