Můj vztah k písni a zpěvu je takový všelijaký. Dost jich umím, neb jsem jako dítě neustále vysedávala u rádia, kde ty naše milý Budějce hrály samé fláky maminkám a babičkám a zasloužilým pracovnicím. "Maruško, naše milená, k tvému jubileu kulaťoučkému hrajeme ti písničku, kterou máš tak ráda. Celý tvůj kolektiv JZD Lhotka..." Myslim, že to frčí dál, jen už jsem to dlouho neslyšela. Zato to vytrénovalo mou paměť už v útlém dětství a všechny ty songy si pamatuju. Nepřebila je ani taška plná Evy a Vaška ani duo Yamaha.
Již záhy se zjistilo, že ač si všechny písně pamatuju, nezazpívám čistě ani Ovčáky čtveráky, takže do houslí mě naštěstí nikdo neposlal. Zato jsem se ocitla ve školním sboru, kam vybírali pouze premianty jednotlivejch tříd, s tím, že ti nebudou zlobit a budou zpívat.
Ač jsem se snažila sebevíc vysvětlit, že nezapěju nic, bylo mi řečeno, že mám mocný hlas (taky vycházel z mého velkého těla a dobře rezonoval) a že budu stát v první řadě a zpívat první hlas.
Asi panovala mylná představa, že ty další hlasy budou zpívat líp. I když polovina sboru skutečně byli možná jedničkáři, velmi brzy jsem pochopila, že tato pěvecká formace prkna operních domů neobsadí. A kupodivu jsme nezpívali ani na vánočních trzích, školní akademii či jiné kráse, kde by se uplatnil náš hudební talent.
Pak už jsem naštěstí nikdy moc nezpívala, ač jsem místo kreslení chodila na střední na hudebku. Tam se však psaly slohy, takže mi to nikterak nevadilo. Kromě několika svejch divadelních rolí - to jsem pěla falešně i před lidma. Nikdo na mě nehodil granát ani vajíčko. Doteď se divim. I když na živém karaoke mě moderátor po mém sólu s kreacemi - vyšvihla jsem Zlaté střevíčky, to si doteď pamatuju, už znova na pódium pustit nechtěl. Přelstila jsem ho a přihlásila se tam jako pan Josef. Jeho zděšení, když jsem se objevila znova a šla zpívat Sbohem, lásko. Už mi asi chtěl dát i sbohem, neb mi na závěr dal nějakou medaili za největší hrůzu roku. Asi prasklou notu.
Však nyní nastal čas předat obsah písní dále, tak znovu zpívám. Občas mam strach, že mě uslyší sousedi. Ale uplně se nebojim, neb slovanské večery básníka J. P. nepřekoná nic.
Poprvé však dekóduju ty songy. Proč hrajou panny kostky na mostě, proboha? A proč žádnej neví, co jsou Domažlice. Stačí si to najít na mapě. A mladá generace na googlu.
O tom, že k Budějicum je cesta ouzká, by se dalo polemizovat, ale fakt je, že ta dálnice ještě neni uplně hotová. A růže k Hradci (ani nevim jakýmu) počítat nepudu. To snad jedině Dobrú noc má jasnej význam. A syneček by se taky měl naučit hospodařit. Přece jen, žít na dluh se nevyplácí, protože když máte propíjet ještě z koně sedélečko, aby vám vůbec ten vranej koníček vůbec zařehtal, až pojedete okolo nešťastného šafářova dvora. Anebo neodešel, až budete pást koně a přijde na vás dřímota. Protože když pod vašima okny teče vodička, musí vám koníčka napojit vaše milá.
A nechtějte vědět (a to je mimo lidovou píseň), jak to vypadá, když se zamiluje kůň.
Toho už překoná snad jedině Kotě, které si hraje na sluníčku či spí v botě.
A to je taky účel celýho mýho zpěvu.
Žádné komentáře:
Okomentovat