Dobrodružství v autobuse

Moje cestovatelský zážitky jsou většinou individuální, obvykle se seberu a někam jedu. Nejlíp autem nebo letadlem. Fakt je, že jsem vyměkla, a protože zádíčka žádaj klidu, radši dopředu zařizuju postel. Ty noci v pangejtu bych už přece jen opakovat nemusela.

Speciální kategorii však představuje zájezd. To mi evokuje již výpravy s mateřskou školou, kila kinedrilu a poblitý sedačky. Pamatuju si moc dobře tu plavbu na Orlík, když mi bylo pět. Asi proto, že Superčíča se vodjakživa ráda plavila. Autobus plnej jedinců je však záležitost komplikovaná.

Takovej výlet má dvě specifika - řidič a průvodce. Vozataj veliké plechovky plné lidí se vyznačuje různejma specifika i vzhledem. Poslední můj zážitek - milej řidič se třema předníma zubama snad vytěsnil řidiče vazbiče z jakési studentské exkurze i obsluhujícího v jídelním voze ve vlaku do Krakova (pravda, to nebyl řidič, ale řídil dovoz žrádla jen levou rukou a stále do něčeho boural, neb byl pravák a druhou packu měl v sádře v šátku s logem Českých drah, jak jinak). 

Však v hloubi vzpomínek stejně stále sedí řidiči, již vezli autobus do Anglie, když byla Superčíča děvče jako květ, že se Angličani kolem ní jen vlnili. Tito dva muži vynikali zvláštnostmi. Jeden neustále mluvil o cihlách, jejich tvrdosti, pálení, výstavbě z nich - skoro to vypadalo, že jiné téma nemá - chlap se zřejmě měl věnovat zedničině, bylo by to asi lepší. Druhý se vyznačoval tím, že četl všechny cedule, pěkně po písmenkách: "C A L A I S. To je asi to, kam jedem. C A R  F E R R Y - to musíme najít." Podotýkam, že je to hodně vousatý, protože tehdá ještě nefungoval tunel pod Kanálem. Při první značce, která naváděla ku trajektu, řidiči zahnuli. První samozřejmě zvládl ještě poučit druhého o různé červeni cihel a už se svištělo. 

U trajektu jsme se měli setkat s druhou skupinou, která se vracela domů. Její vedoucí se totiž měl přidat k nám.Tehdy ještě ani nebyly mobily. A tak jsme čekali. Dvě hodiny, čtyři, šest... Druhého dne zrána to již Superčíče přišlo podezřelé, neb přece jen sleduje detektivky - nikde totiž nebyla cedule s označením města. Pak už byl jen krok k otázce - "Jsme skutečně v Calais?" Nějaká dobrá dáma zašveholila: "Ale zlatíčko, tohle je Dunkerk." Řidiči byli celí auf, když se dozvěděli tuto novinu. 

Kroutili hlavami, že to není možné, ten jeden se dokonce chtěl mlátil cihlou, ale nakonec vyskočili a hnali se sami ptát na nějakou místní správu, kde se dozvěděli, že skutečně minuli cíl. Vyrazili tedy na Calais, kde u nějaké trajektové budky stál zcela zničenej vedoucí výpravy s igelitkou. Takhle tam vyhlížel karosu celej den a noc.

Dodneška se divim, že řidiči zvládli řídit vlevo a že to celej zájezd přežil. Je to asi stejný, jako když nějakej z vazbičů exkurze dovezl autobus na polní stezku mezi bažiny.

Podobně roztodivní jsou průvodci. Z nich jsou to hlavně podivné existence adventních výletů, na které mě lingvista L., se kterym žiju, občas vyveze. Jejich hlavní náplní je informovat publikum, kde mají jaké slevy a co je v akci. Nezapomenutelný byl kdysi průvodce v buse do Paříže, kterej znal do pětníku všechny sejry v supráči Ošán a přesně vypočítal, kolik kterej stojí. 

Když už i průvodce i řidič vypadaj normálně, seděj za váma podivný pasažéři. Třeba holčičky, co se šprtaj německý slovíčka, podesátý se jedna druhý zeptá, jak se řekne strom... "To je přece jasný, der Tree," vysvětluje druhá.

Každá cesta se tak mění v dobrodružství a vždycky se trochu modlim, abych se vrátila domu.

Vono rozmlátit hračku připomínající autobus kladívkem a narvat do něj igráčky a jezdit s nima po pokoji má taky něco do sebe. Nehrozí nebezpečí, že budou mluvit.

A Superčíču aspoň nebude bolet koleno, až vesele pohovoří s řidičem, kterej jí domu dovez oběd.

Na poště

Jestli považuju něco za opravdovou hrůzu, je to návštěva pošty. Vyrovnat se tomu může jedině nemocnice v Motole a paní na živnostenském odboru jistého hlavního města. Ono asi všechny pošty nejsou stejné a některé mají i svou poetiku, ale pošta, pod niž je přidělen příbytek lingvisty L., se kterym žiju, je zvláštní místo. Zastavilo se tam zcela všechno. Horní patro zavřeli, zřejmě proto, že by jim tam mohli chodit lidi. Dole je vydlaždičkovaná nudle 1 x 3 m, v ní dvě vokýnka, z nichž je jedno konstantně zavřený. A od toho druhýho se line fronta až ven, tvoří ji lidé různých věků, pohlaví, ras, zjevů i intelektu. Většinou si taky každej bedlivě hlídá svý místo, aby ho někdo nepředběh.

Superčíča tam jednou způsobně odstranila superkotě do rohu, aby tam moc nezaclánělo, a poprosila paní, která ji furt chtěla pouštět před sebe, aby jí řekla, až na ni přijde řada. A tak tam vyčkávala, neb normálně má čas a nemá ráda úlevy. No a najednou pán s hůlkou, hup a předběh Superčíču. Když se na něj ta dobrá paní obořila, co to je předbíhat malé superkotě, vyskočil, zbrunátněl a vykřikl: 

"Já nemám čas!" 

"To nemá nikdo," odvětila mile dáma. "Co máte tak důležitýho?"

"Já, já," pán již zcela brunátněl, "spěcham domu na seriál."

Největší hity však nastávají, když vás ženou na poštu, ačkoli jste doma, a tam se dozvíte, že vám balíček uložili uplně na jiné poště. Když zjistíte, že je někde v háji, než vystojíte frontu, tak dobrý, pak následuje dobrodružství najdi poštu ve Velký Chuchli, ale nedej bože, že se opomenete podívat.

A pak tam stojíte, zadáte svoje jméno a paní za přepážkou na vás nevěřícně zavejrá: "A jak se jako píše Ť? Na to tu nemam písmenko. To jako existuje?" Do toho vás zezadu píchne nějakej jinej ctitel seriálů hůlkou, že zdržujete, a v tu chvíli máte chuť s ť se jmenovat Jana Nováková.

Ještě lepší je, když váš poštovní doručovatel podivného vzhledu i jména vrátí dopis odesílateli, s tím, že vaše jméno je natolik složitý, že asi neexistujete. Ano, vim, jak se jmenoval. A pak byl druhej. A ten se ani nevobtěžoval si vyzvednout balíky, rovnou házel lístečky do schránky. A ten borec, co mi praštil telefonem a ujel, byl taky speciální. Skoro mam pocit, že pracovat u pošty je nějaká specifická výsada, která neni umožněna každýmu.

A v tom všem se najdou nadšenci, jako je lingvista, který ujíždějí na tom, že si po celym světe mezi sebou posílaji pohledy. To je věc pěkná, mam pohledy ráda a mam vždy radost, když mi nějakej přijde. Ale do zahraničí musíte mít extra známku. A pro tu musíte na poštu...  A to snad radši snim cibuli, kterou nejim.

Protože mam dojem, že kdyby se vrátili poštovní holubi a maratonští běžci, bylo by mi líp. A na toho běžce, kdyby teda na místě nelek, by se dalo i koukat.

P. S. Superčíča připravila novou knížku pro malá koťata - odehrává se na poště. Nějak si to musím kompenzovat. Vyjde asi na Vánoce. Hlavně si ji nenechávejte poslat poštou :-)

Oloupena!

Jistě mě v životě obrali o různý věci. O peněženky, o sáček na cvičky, o svetr, o mobil, o občanku, o sluneční brejle (což je fakt, že doteď nechápu, byly nejvíc famózní). Možná mi někdo chtěl krást srdce, jinej tělo, ale to jsem vždy ubránila svým mrštným jazykem. Ale poslední loupež ve mně vyvolala vztek, protože jsem ji vůbec nepochopila.

Protože bylo hezký počasí, kdy si starý vypelichaný kočky vyhřejvaj kosti a mladý čičiny vystrkujou nohy ze sukní, vyjela Superčíča pro vodítka pro boxerka. S sebou vyvezla i malý Superkoťátko, aby z toho sluníčka něco mělo. A skutečně - všude na lavičkách se povalovaly vyzobaný slunečnice a mladý páry v zákusu. Vobčas nějakej bezdomka s lahváčem a psama. Paráda. A stánky se zmrzlinou začaly vykukovat po nábřeží. A protože Superkoťátko poskakovalo a chtělo se plazit samo, usoudila jsem, že překonám hrůzu, neb všechny hrůzy se musí pokoušet, a vstoupim na dětský hřiště. Vybrala jsem takový pěkný, kde je stánek, co tam prodávaj nanuky, aby to bylo snesitelný.

Nechodící Superkoťátko mě překvapilo, neb se okamžitě proměnilo v Superpštrosátko a chtělo se zavrtat do pískoviště. Nebo se změnilo v Supersurikaťátko? Bůh suď. Mělo mě to varovat. Protože se to tam hemžilo zvláštními i normálními ženami, usoudila jsem, že to snad nějak přežiju, pokud s nimi nebudu muset mluvit. Muži tam nebyli. Malý pískomil už vyhrabával jámu, když se to začalo ozývat: "Theobaldoušku, dělej přeci hezoulinký ty bábovinky." Chvilinku jsem přemýšlela, co to má být, nicméně za chvilku slyším: "Jennifer Love, pojď si zpapinkat sušenčičku. Chtělo se mi blinkatíčkovat. Superkotěti to nevadilo a vesele bralo jakémusi chlapci lopatku. Jeho jméno mi zůstalo utajeno, ale znělo to něco jako Ramón, Ra či Ámos. Omluvila jsem se paní, ta řekla, že to nevadí, a jala se telefonovat s jakousi Alkou, kterej nabízela akce na kosmetiku. Asi jela v ňáký pyramidě. Mezitím se její Rambo proměnil v pojídače bábovek, páč do sebe plnými nádobkami sypal písek. Paní si toho nevšimla. Superkotě jo. Chtělo to zkusit taky. Bylo odvedeno na skluzavku. Radši. Tam jezdil Adalbert a Kunhuta. Ještěže ne Kundalína. Pak jsem Kotě radši vodvlekla domu.

Druhej den bylo zas hezky, a protože už dlouho jsem slibovala nějaký sraz kamarádce M., rozhodla jsem se, že s ní půjdu na to samý hřiště. Ve dvou se nebudu tolik bát.

Dokonce jsem ze série hry vyčlenila pro Superkotě jeho vlastní kýbl a lopatu. Podivná souprava jmen čítala tentokrát Christophera, Alfréda, Damiána a Vilburgu. Vzpomněla jsem si, jak mi kamarádka I. vyprávěla o děcku jménem Kevin Jelen. Asi se doma moc dívali na Sám doma a Smolíčka pacholíčka. Ještě lepší byla Samatha Procházková, tam asi napodobovali Sex ve městě. Christopher na kole najížděl na děti a jeho matku to opět nezajímalo. Hlavně že měl slušivou helmu. Pak se děti klouzaly a já najednou koukam, že naše lopata neni. A kýbl svírá nějaká žena. Tvrdila, že je její a že ho koupila v Tesku. No handrkovat se s ňákou důrou na pískovišti fakt neni sexy. 

Pak se mi jala vyprávět, že jí už ukradli dva velký bagry a nespočet kýblíků. Buď to na oplátku dělá taky, nebo měla stejnej, co já vim. Moc ale nechápu, proč ty dobré ženy, které dávaj dětem tak divná jména, maj ještě potřebu od útlýho věku svejch ratolestí krást. Za chvilku pak jejich děti voberou ve školce vostatní vo bačkory a pak to bude pokračovat dál, až voberou i je a pošlou je na Mars. Je to divná doba sobců, co produkujou malý sobce, který můžou všechno a ještě jim nakrademe, aby toho mohli víc. A pak si v jejich jménu půjdem vyřvat pozornost, nerespektujíce okolí. A zabijem první učitelku, protože nedej bože, chtěla našemu Thorsteníčkovi dát pětičku, protože chudínek kradl kyblíčky a neudělal si domácí úkolíček.

Hodnotim tento sběr lopatek jako loupež století a myslela jsem, že ji nic netrumfne. Až do telefonátu s mou tetou, která mi vyprávěla, jak její známé ukradli na hřišti dětský počuraný spodní prádlo.

A to už je na léčení. 

Šílené dobrodružství

Když je noc, tak Superčíča obvykle vyje na měsíc, neb noční spaní není zrovna zábavná kratochvíle. Taky proto, že v noci je všude klid a ticho a nic neburací ku práci. Pokud ovšem není v místnosti básník J. P., který si pouští nějaké srbské hity, ba co víc Vinnetoua, či německé Hejno, obdobu Karla Gotta. A když se v noci chodí na tahy, tak ty, které končí v šest ráno na Vinohradské, patří k těm povedeným tuze. Jen ten den by měl získat víc hodin - na dopolední nerušené spaní. To je doba, kdy Superčíča potřebuje postýlku, aby se mohla ponořit do světa snů.

To je vždycky šílené dobrodružství. Za poslední dobu se mi zdálo následující:

1. Vymýšlela jsem pro boxerka podivná jména typu Eramelak, Krionín, Bariban a další.

Výklad: asi mě fascinujou lidi, co pojmenovávaj děti, psy, kočky a jinou chamraď podivnými exotickými jmény, jako je Kryšpín, Dinosaurus, Pouštní mor a podobně. Zároveň nutno říct, že familiární označení může mít každé jméno, i Vrtichvostík. O Svatíčkovi Čechovi, malém Plučíkovi, by mohl pan řídící vyprávět... Se divim, že se ještě nikdo nerozhodl pro takové poetické jméno našeho literárního velikána či jiného  - moravského knížete.

2. Šla jsem do továrny a všichni mí kamarádi čekali na dětskym hřišti vpravo. Chtěla jsem jít za nima, ale nikde nebyli, já zahla vlevo, jela někam autobusem, tam a zpátky, potkala někoho dalšího a putovala jako Odysseus na Ithaku.

Výklad: nemam ráda levicový strany, jejich politika s sebou nese jen bloudění. A ještě víc nemam ráda dětský hřiště. Zřejmě mam uplnou fóbii se tam vydat.

3. Učila jsem dvacet dětí matematiku a všechny mi kreslily do památníku obrázek.

To má jasnej výklad: Neumim počítat a nikoho to nikdy nenaučim. A možná ještě druhej: Co kdybych místo daňovýho přiznání odevzdala nějakej pěknej obrázek? Fakt bych si dala záležet. Jeden muj výtvor mi na střední škole pověsili hned vedle ředitelny. Byla jsem na něj tuze pyšná, neb vůbec neumim malovat. Před vyučující, která mě nutila překreslovat obrázky a volit pastelové barvy, jsem uprchla raději na hudební výchovu. A to vůbec neumim zpívat. Tam to kupodivu nevadilo. Neustále jsme psali slohy a o hudebních skladbách. Zřejmě proto nemusim operu a odmítam jakýkoli nabídky na operní noci s Richardem Wagnerem.

Možná mě sny vodily ještě jinými kraji a setkáními. Jenže když Superčíče na ně nezbývá ráno tolik času. Taky by bylo fajn si pamatovat ty příjemné, nekatastrofy. Jinak by snad mělo většího významu v noci chrápat a občas si zavejt na Měsíc.

P.S. Jednou se mi zdálo, že jsem si přinesla domů v nůši malé slůně. Jestli to mělo předznamenat mou budoucí podobu či nos jako chobot, nic se nestalo. Chobot mam pořád stejnej. Jako slon v porcelánu vystupuju taky a do ZOO mě zatim nevzali. I když jsem jediná Superčíča svého druhu.. Vzácný výstavní kousek. Tak už to v tom Stardancu pochopte.