Kam s ní?

Když jsem dneska rázovala po Prokopáku, kterej máme blízko příbytku ve Městě, uvědomila jsem si, že příští rok to bude přesně půlka mýho života, co jsem opustila zemitou bodrost a vyměnila ji za anonymitu velkého světa, kde i o půlnoci člověk nemusí stát na výpadovce na stopu, protože se dostane domů, i když neřídí auto. Doteď nevim, co mě to posedlo. Město je pro mě pořád cizí. Bydlim skoro deset let v jedný ulici, kde to vypadá jako na vesnici. Za tech deset let tu nikoho neznam. A to tu neni sídliště ani paneláky. Jen vedle vybudovali jakejsi barák, kterej měl mít na střeše prosklenej jehlan. Když tam nastražili tu konstrukci, zjistili, že se bojej tam dát sklo. Hm, je tam furt jen konstrukce, která okorává. Stejně jako banka nahoře, co vyhrála ekostavbu roku, neb ji vybudovali ze dřeva a na střechu nasázeli stromy. Teď se ji, zdá se, bojí natřít.

Teda v rámci místního společenského života jsem znala sousedku přes ulici, ale ta bohužel umřela. Musím říct, že mě vždy informovala o okolním dění. Paní byla vůbec kujón, když byla rozkopána hlavní třída a k nám domů se nejezdilo místnim kodrcavym dostavníkem, ale autobusem, nutila řidiče, aby jí stavěli před domem, a slibovala jim za to medík. Ještě větší hit s ní však měl lingvista L., se kterym žiju a který ve Městě žije celej život. Zažil, jak celej ulici způsobila THC prožitek. Neb se rozradostnila, jak její syn pěkně pěstuje na zahradě kytičky, že to asi bude mít po ní, proto odnesla odkopek této sazenice k nějaké sousedě. Ta se však vyděsila a vykřikla: "Máňo, ty dýlerko, vždyť je to marihuááána, určitě tě zavřou, až se na to přijde." Paní se vyděsila, čapla srp, podťala veškerou trávu, hodila ji před domem na kopici, pěknej kopenec z ní byl a zapálila to. Mam vod ní louskáček na ořechy, nerozlouskne ani švestku, ale je tuze pěkně růžovej.

Neznam ani pejskaře. Jednou mě vez domu nějakej užvaněnej taxikář, kterej bydlel nad náma na kopci a popsal mi všechny psy z lesa, a dokonce i to, jak se jmenujou jejich majitelé a co dělaj za práci. Mě neznal. Asi proto, že s boxerkem vylejzam až v poledne, kdy vstanu z mrtvých, a to nikde neni ani noha. Asi všichni vobědvaj.

Do Města jsem poprvý přijela jako mladá superštíhlá kráska na střední. Odstěhoval se do něj totiž takovej pěknej kocourek. A já si řekla své oblíbené: Když nejde hora... Objekt zájmu mi řek, že se sejdem U koně a já mu řikam: "A to je kde? To je nějaká hospoda?" Když jsem o dva roky na to usoudila, že v Českých Budějovicích by sice chtěl žít každý, ale já chci do Města, přištrádovala jsem si to s obr mapou, kterou jsem vytáhla hned na první přednášce s tim, že hledam Václavák. Měla jsem dva culíky a šaty s mašlí. Už tehdy jsem ale věděla, že ve mně něco dříme. 

Síla být Superčíčou.

Město s sebou kromě anonymity nese speciální kategorie:

STRACH 

Nikdo tu neuklízí sníh a všichni se děsej kalamity, když je jedna pod nulou. Všichni se bojej zlodějů, protože lezou i komínama. Jako Santa. Jsem jednou jednoho vyhnala z domu, pěkně sem ho chytla za flígr a šel, panáček. Měl velkej pytel. Jako Santa. Byl to zloděj?

EKOLOGIE

Lidi tu prej tříděj odpad. Ale pak sou takový, který to hážou do jednoho kýble, a nadávaj na ty strašný venkovský vidláky. Já to zažila jednou na nějaký šílený akci, kde zpíval nahlas Hlas. Nějakej podivnej ekolog tam mlel, jak si lidi na venkově topěj v kamnech plastovejma flaškama vobalenejma ponožkou. To sem teda v životě na venkově neviděla. Zato vdovec po pani naproti vybírá kontejner a nosí si domu flašky na zátop. Kontejner na papír kupodivu neřeší. Ten naplní pozoruhodný auto z banky a pak už se tam nic nevejde. Ale jinak jsou všichni zelený a vnucujou člověku, aby byl taky.

X - PRVNÍ NEZNÁMÁ

Holky z Města. Až na výjimky - ty, co maj rodiny někde vodjinud, a zřejmě je v tom cepovali, jsou úkazy. Počítaj furt peníze. Chluběj se svýma vilama. Když ne vilama, tak jsou rádoby intelektuálky. Vše musí bejt hoch. Vobvykle jsou šíleně líný... A samozřejmě na úrovni. Měněj se pak v biomatky a ty, co poučujou nebohý učitele ve školách. Ne že by všichni učitelé byli svatí.

Y - DRUHÁ NEZNÁMÁ

Holky, co přijdou z regionu, ale chtěj bejt lepší než TY z MĚSTA. Jsou víc intelektuálky a víc dobrotivý a nadávaj na ty vidláky na venkově, jak je to děsný, že furt jedí prasata. Ony samy jsou vegetariánky a vypadaj jak seschlý větve.

JÁ

A pak je tu Superčíča, která to zřejmě nepochopila.

Má v sobě totiž svou sílu. Nechce soupeřit. A to asi ve Městě nejde.

Zejtra jedu na Sázavu.

Vánoční speciál

Každé Vánoce se mi vybaví závěr Skácelovo Harfy ve sněhu. Píše se zde o tom, co si básník moravské vesnice (a jeden z mála oblíbených veršmistrů Superčíči) přál jako malý chlapec: "Harfu si přeju, nadělte mi letos pod stromeček harfu. Nejlépe zlatou, struny mohou být stříbrné. Dlužíte mi harfu. Takovou, co by spala."

Musim říct, že sem si nikdy nepřála harfu. Jedině Lego a dům pro panenky. A knížky. Nějak se mi přání měnila. Teď už si přeju jen dobrej žaludek a ztrátu váhy. Vono se trochu vylučuje, já vim. Vánoce mě vlastně nebaví, kapr mi nechutná, úklidy, to je moje smrt. Cukroví spálim a balení dárků, to je taky úkol.

Vypadá to následovně. Přinesu hrdě papír z obchodu. Vyberu nějakej šílenej, např. štěňátka vomotaná cesmínou nebo zlaté blýskající se cosi. Už dopravit tu rouru se stává dobrodružstvím, obvykle s ní tak dva lidi omylem bouchnu, pak mi upadne na zem. Když je břečka, letí rovnou do kontejneru na papíry, Vánoce Nevánoce. Někdy ji taky rousam ve sněhu, kterej už asi nikdá nebude, a někdy jich koupim víc a žongluju s nima po cestě. Jednou mi ji uzmul i boxerek a jal se s ní lítat po domě. Poté rozdělim dárky. Ty, co jsou pro kamarády a příbuzný, hrdě vystavim na skříně, pochlubim se lingvistovi L., se kterym žiju, jak jsem pěkně nakupovala, ale že by to mohli v těch krámech balit, a on to převezme do svých tlap a opatří danym krásnym papírem. Nutno říct, že je zručnej, já ne. 

Pak totiž přijdou na řadu jeho dárky. Nejlepší je to vše narvat do dárkový taštičky, ta se dá použít víckrát (je to ekologický a rychlý). Ale moment překvapení je důležitej. No, inu, je tu izolepa - věrný přítel. Čapne se dar, papír se na něj přimáčkne a obtáčí se izolepa dokolečka dokola, až to konečně drží. Pak se ten papír ještě musí odstřihnout. Tam občas prohrávám. Letos jsem si zabodla nůžky do stehna. Ještěže je mám tak prošpikovaná sádelnatými chuchvalci, že se mi nic nestalo. I izolepa mě zklamala. Stal se z ní věrný nepřítel. Nechtěla se rovně usadit na papíru, začala z radosti nad svou funkcí vytvářet cosi jako shluknuté vrtule. A papír na tom nedržel. Pak se mi to přilepilo na nos a já s tim pochodovala po bytě. Jak vánoční skřítek.

Taky mi přijde škoda plýtvat papírem, proto slepuju izolepou k sobě různý kusy. Nevypadá to špatně, jen ty dárky se strašně špatně rozbalujou, neb izolepa nejde roztrhnout.

Jéje, ještěže si lingvista nepřeje harfu, to by se musela voblepit struna po struně. To bych musela mít nějaké odolné balení věrného nevěrníka. Asi tu na koberce. Jestli neni nějaká na harfy.

Ale mam lepičky, přišly mi poštou od mé drahé D. Na izolepových mumiích dokonce drží. Mohu ty dárky pěkně popsat. To zas neni těžký. Jen jsem si těch lepiček nastříhala moc.

Musim taky poslat vánoční přání. Pohledum už vodzvonilo, škoda. Jiná D., taktéž drahá duše, mi radí, jak se to dá vyrobit onlajn. A to mi jde. Boxerek jako Santa, boxer u krbu, boxerci u ozdob. A vždycky přeje/ou pěkné svátky.

ZATIM JSOU PĚKNÉ.

Až tady bude zejtra Superčíča skuhrat se zkaženym žaludkem, bude si přát harfu.

Tu ze Třech veteránů. Vykouzlí mi okamžitě armádu složenou z lékaře, maséra, kadeřníka, trenéra, kuchaře, pekaře, cukráře, hodinového manžela, chůvy Fajn a barmana. 

Pak snad ty Vánoce budou veselé.

Všechno dobré i Vám a přejte si harfy!

Silonkový blues

Celá republika sledovala jakousi taneční soutěž, o jejíž existenci jsem věděla asi tolik, že se koná stejně jako jiné supertalenty a závody o zlato v hrdle. Je to líbivé a lesklé. Muj vztah k televizi je takový nemastně slaný, a tak by mi i tento maraton hupů v rytmu klasiky a latiny zcela unikl. Ba, unikl by mi úplně, neboť vůbec neumim tančit a nosit silonky je pro mou šik figuru horor (nevim, proč mě otec uvítal poznámkou, že jsem nějaká tlustá - vždyť naopak, jsem v klidu, udržuju se poklidným životem rodinného štěstí, však již čtvrt roku sedim doma a chodim maximálně pro poštu a vobčas do žabky, když mi dojde jídlo, ač to už jsem apgrejdovala dovážkovejma službama, který mi ho i vynesou do schodů našeho hradu). A strašidelnej horor jménem silonky se hodí snad leda na škrcení stopařek nebo barvení velikonočních vajec, což je menší horor. V obojim případě má pak člověk na rukou krev. Jakej chytrák tu hrůzu vlastně vymyslel? A proč je ženy rády nosí? Natahnout si je, to je případ pro silný nervy. První silonky se obvykle roztrhnou. Druhý teda vypadaj, že budou lepší. Taham, taham, jenže ty pitomý punčochy mi skončí někde pod zadkem a přes šumavskej táhlej kopec se vodmítaj vydat. Musim je ze sebe zase servat. Přemejšlim, že bych je mohla dát někomu, kdo je z roviny. Třeba z Polabí. Už zuřim. No nic, sundam je taky. Hele, voni prdly ve švu. Nevim, jak to šijou, ale nic to nevydrží. Chápu, že to mužům dělá dobře, když to z žen servou, ale pokud je to někde v kanclu na stole (poněvadž nejvíc nevěr prej vzniká na pracovišti - proto vysílam lingvistu L., se kterym žiju, mezi samý budoucí učitelky), aby ta dotyčná pak s sebou tahla tak dvoje náhradní. Ne-li víc.  U třetích, který vyndam ze skříně, si všimnu, že maj díru. Ty byly asi ňáký vosvědčený, když jsem je uchovala. Vono silonek, který vydrží víc než jednu cestu tramvají, si člověk musí vážit.

Asi sem si chtěla zapamatovat značku. Po těch letech mam taky vycvičený voko na nákup těchto krás a musim konstatovat, že pro mou figuru řetězce i obchody s barevnými, síťovanými, krajkovými a jinými svůdnými záležitostmi mají dva druhy - béžové a černé. To je mi vskutku laskomina. Takže navlíct si silonky a pak ještě šaty. Silonky a plyšová společenská róba, to je vražedná kombinace. Ty šaty totiž šplhaj po těle rozhodně líp než Superčíča po tyči. A pak ten tanec. Já samozřejmě dobře tančím. Dokonce jsem chodila do tanečních. Dvakrát. Kroky si nepamatuju. Lingvista L. je ze mě zoufalej, neb ho vždy zcela mimo rytmus vleču někam jinam, protože je tam něco zajímavýho, co se rozhodně netýká té koncentrace pohybu. Tančila jsem dobře vlastně jen jednou. S jihočeským chasníkem, bratrem kamarádky D., jenž mě chytil a nepustil a v jednom kole jsme přehvízdali sérii polek hasičského plesu. Jsou sakra dlouhý, takže to byla jízda. Lingvistovi bych po minutě utekla s výmluvou, že vidim strejdu hasiče a že ho musim pozdravit. Na plesy moc nechodim, a když - tak na ty, kde je tombola, proto vlastně nechápu, proč někdo sleduje nějaký tanečníky. Já teda ani nevim, proč někdo sleduje zpěváky, lidi ve vile, muj fejsbuk a tenhle blog (kterej potřebuje ještě dvacet lajků na síti, aby jich měl sto, pardon, už jen vosmnáct). 

Poté, co jsem během vysílání taneční soutěže vyčistila parnim mopem Mikou Hakinenem rodičum sedačku v kuchyni (protože koukat dvě hodiny na hopsárium vnímam jako ztrátu času), mi otec sdělil, že je překvapen, že jsem pracovitá. Nějak zřejmě ještě nepochopil, že podstata mý práce neni čistění sedaček. A díky bohu ani navlíkání silonek na mý svůdný tělo. O soutěži jsem byla ale informovaná díky svým milovaným kamarádkám, které mi ji barvitě popsaly minulou sobotu. "Víš, tam tančí takovej chlap, co nemá smysl pro rytmus. Ale je vtipnej, tak ho lidi volí. A pak jsou další, a ty ho hejtujou." Přišlo mi to trochu jak prezidentská volba. Řekla jsem si však, že to bude větší frajer než já, a že to musim pochopit, protože mě do taneční soutěže nepozvali. Dokonce ani do kuchařský ne. Po asi minutě sledování, mezitim, co Mika startoval páru, jsem usoudila, že nechápu, proč by ten člověk měl tančit divně. Ano, byly tam ještě nějaký dvě divy, jedna od pohledu anorektička a druhá Marfuša a ty to asi uměly líp, ale kdyby danej tanečník přijel na bál do města V., jistě by si zatrsal a vlastně by ho ani nikdo nehejtoval. Možná by ho jen místní zmlátili, kdyby jejich Máně přišláp vlečku.

A kdyby jí roztrh silonky, tak bych to asi i pochopila.

Nicméně oživlé dřevo soutěž nevyhrálo, vyhrála Marfuša, která zatančila cosi, v čem mi připomínala Josefa K. z Kafkovo procesu. Ta diva prej píše blog. To tam říkali. Teda moje matka si myslela, že je to Miss, co má lékárnu. Inu, sláva je pomíjivá.

Nicméně tohle mě zajímá. Superčíča taky píše blog a nějaká diva není pro ni konkurence. A protože lingvista L. platí za naši domácnost koncesionářský poplatky, očekávam teda, že mě naše veřejnoprávní televize pozve do taneční soutěže. Nebo do nějaký jiný. Třeba v pečení, to bych jistě rovněž excelovala.

Samozřejmě přijdu. Moje show bude postavená na tanci se silonkami.

Ale jelikož jsem vychytralá Superčíča, tak si vezmu legíny.  

Jak jsem pekla aneb cesta do pekla

Vánoční čas s sebou nosí taky přípravy na tu velkou slávu. Domácnosti se uklízej, ženy krášlej, dělaj si vánoční účesy a nechávaj fotit velká překvapení - vánoční foto v negližé pro své miláky nebo sebe ve speciálním líčení, aby si tu fotku nastavily na sítě. Ještě horší jsou zamaskovaný děti jako jezulátka v betlémě, už tam chybí jen oslík a bejček, pokud se za ně nepřevlečou babička s dědečkem. Nebo ty šílený vánoční kombinézky, kdy malej kuklenec dělá mrk, mrk, já jsem smrk a na hlavně mu září hvězda jasná.

A pak to pečení, to je jak výrobna koláčů pro kumpanii. Superčíča kdysi pracovala ve cukrářské výrobně a ví, jak se vyrábí ve velkym. Taky si pamatuje ty myšky, co se vylouply z mouky, a bylo je nutno je honit a zašlápnout nebo praštit botou. Zásadně nikdy tam Superčíču nepustili k plechum. Jednou si popálila ruku, jednou jí horkej plech spad a všechny věnečky nebo rakvičky (by mě zajímalo, proč se to cukroví jmenuje podle samejch životních strastí) se rozlítly po výrobně. Aspoň se myšky poměly. Nakonec teda kam s ní? Inu, skončila milá Superčíča u kádě s čokoládou a namáčela do ní kdejakou sladkost. Sladké mámení ji pak odradilo vždy aspoň na půl roku od dortů. Nebylo by špatný tam zas skáknout, aby člověk nemlsal dortíky, ale tu provozovnu už zavřeli.

Lingvista L. miluje vánoční cukroví. A co miluje, vášnivě rád ho peče. Každej rok přidává nový druhy a jeho dvacet druhů je taková normální lajnička. Superčíča dělá jen vosince, teda vosí hnízda, neb ty se jen matlaj. Je schopná je dělat s trojkou v žíle, vo půl čtvrtý ráno. Žádná křeč.

Ale pečení cukroví ani vomylem. Nikdy. Jenže pak uvízne doma s dvaceti těstama v lednici a lingvistou L. účastnícim se mezinárodní konference v Oxfordu, kam s sebou bohužel těsta neodvez. 

"Mno, to máš jednoduchý. Vyválíš to válečkem, hodně to pocukruj, ať se to nelepí. Pak to vykrájíš. To budeš dělat jenom kola. No a pak to dáš na osm až deset minut do Karla. Vyndáš to a jedeš nanovo."

Ty jo, nejsem mašina, to je pan Karel. Náš pan trouba. Peče i hoří a občas i zhasíná. Já taky zhasínam při přestavě, že budu matlat jakési těsto v hoře cukru. Co zhasínam, vypínam.

No dobře, tak lingvista pryč. "Budu péct cukroví, já fešná hospodyňka," hlásam všude. Však to neni žádná věda, štrudl už jsem taky upekla. I helouvínský kejky. Tak nacukřim váleček a hup s nim do těsta, to je ale taková hrouda, že se nehne. Hm, musí asi roztát. Na topení ho radši dávat nebudu, by se rozteklo. Upect ho jako jeden kus, to by bylo nejlepší. Ale nic, vyčkáme. Po hodině zjišťuju, že se do něj dá píchnout. Hurá. Nacukřim vál i váleček. Kdyby tu byl linvista, tak ho asi majznu po hlavě. Cukr začne lítat po kuchyni. Do toho se rozlije voda, která tam stojí v lahvičce. Novej pokus. Ha, mam placičku. Váleček už má cukernatý držátka. Cukr mi oblepil vlasy, ještě chvilku a bude ze mě cumel k nakousnutí. Však nejsem z cukru. Nějak uplácam placičku. A začnu vykrajovat kola.  To mi jde. Za chvíli je plnej plech. No, to se podá, sem prostě supervýkonná Superčíča, nikdo mě neporazí. Druhá placka připomíná cukrové pole. Ale je to placka, tak co. Krájim znova. No hurá, kola, kola kol dokola a druhej plech je na světě. "Radši bych šla učit na pomocnou školu," říkam si, "to by bylo menší maso." Hup, hup, startuju Karla a přemejšlim, jak je to pěkný bejt už skoro v cíli. Už se vidim, jak se budu pyšnit cukrovejma kolama. Až přijdou holky, hned jim je naservíruju. 

Po osmi minutách votvíram Karla. Asi si vzal dovolenou. To cukroví je zcela neupečený. No budu ho kontrolovat po minutě. Deset minut. Žádnej pokrok. Popálená ruka. Jedenáct minut. Žádnej pokrok, utěrka hoří. Dvanáct minut, mokro, mokro, kola jak jezero. Píšu lingvistovi, zda to má bejt skutečně osm minut. Třináct minut. Kontroluju každou minutu a nic. Najednou Karla zahalí dým a já po patnácti minutách vyndavam černý uhle. Ďábelský pečivo. Další těsta rozhodně péct nebudu, ráno je nenápadně vnutim lingvistovo mámě, která je narozdíl ode mě s troubama kamarád. Mluvim o věčnej škodě a spálenej zemi. Hledam potraviny s donáškou do domu. Vobjednávam holkám balený linecký. Ó, sem to dobrá hospodyňka.

Myslim, že se radši zamaskuju za oslíka a vyfotim v negližé.

Ach, ty seriály!

Musim říct, že muj vztah k televizi by se dal označit za velmi vlažný. Doma ji máme. Takovou starou herku, která má obrazovku velkou asi stejně jako muj malej notebook. A vlastně ji ani nepouštíme. Jen když je nějaká událost jako olympijské hry, tak to možná zapnem. Politické debaty po obědě se sovim obličejem k tomu nebudou rozptylovat radostné okamžiky Superčíči. Lingvista L., se kterym žiju, krabici zapíná jedině na Vánoce, když vysílaj premiéry novejch pohádek. A dost si to užívá.... Na síti minutu po minutě komentuje jednotlivý události, který v tý pohádce nastaly. Myslim, že favorit dosud zůstalo Tajemství staré bambitky, vyznačující se tim, že tam všichni vykřikovali: "A kudla!" A pak ta pohádka, kde všichni fetovali a kde se ztratily ryby, to bylo moc i na mě. Lépe vypadala pohádka, kde kolem princezny hopkal písař, až do chvíle, kdy se ukázalo, že jeho tatík, kterej tajemně zmizel, vegetoval dvacet let v bažině, která byla dva kilometry vod zámku. A vůbec se nevysvětlilo proč. Vono zas letos jistě lingvistovi přijde nějaká do rány. 

Už si brousí vous... 

Jelikož Superčíča zjistila, že existuje jakejsi krám pro opravdové gentlemany a prodávaj tam Krabičku vousáčovy záchrany, asi mu ji na ty vousiska pořídí, až bude zas spřádat plány. Ale jelikož je jejich krám uplně vykoupenej všema pražskejma Vousama (nebo spíš děvama těchto Vousů), asi ostrouhá. Uplně si nedokážu představit, že by si lingvista L. natřel vous olejem s příchutí vanilka a mango, ačkoli firma inzeruje, že jde o afrodiziakum.

Přesto neni ani náhodou pravda, a to skutečně nutno říct, že by Superčíča nebyla poznamenána sledováním barevnejch vobrázků, to zas ne.
Kouká totiž na svym malym notebooku na seriály. Téhle kratochvíli kupodivu nikdy zcela neholdovala, i když si pamatuje fenomény Dallas i Dynastie, a dokonce i prapodivnou taškařici Život na zámku. To, že některé dámy u seriálů žehlí, a tak si vodpočinou, Superčíča nechápe. Ona na ně kouká. A tim si odpočine. Ale nezasedá každej den úderem sedmý k notebooku, že jde ten její hit. Ba naopak, obvykle sjíždí dva tři díly v kuse. Byla jsem kdysi v Anglii a bydlela u takový starý pani, která zásadně pět minut před sedmou ukončila rozhovor s tim, že jí jdou její soaps a že smůla. A do deseti sjížděla všechny ty tesklivé romance o nebohejch holkách, který Superčíča nemůže vystát. Připomínalo mi to mou jihočeskou tetičku, která nadšeně sledovala seriál Esmeralda. Vášní pro slepou hlavní hrdinku, co chodila furt v zelenym, se netajila a jen na to přišla řeč, hned řešila její život. Nikdo s ní moc nesouzněl, až si u ní na sadě zaparkoval jakejsi chlapík bagr, a co čert nechtěl, sledoval taky Esmeraldu. No chodil k ní na kafe každej den. A pak za něj Superčíču chtěla provdat. Příběhy svejch hrdinů chtěla zřejmě žít i v reálu. Existuje pro to vodbornej termín. Vidiot.

Superčíču ale fascinuje zcela jinej žánr. Kromě klasiky, jako je Haló, haló a adaptace děl českejch velikánů, ji baví detektivky. Třeba Sherlock. Nebo ty temné, severské. A tak po osamělém komisařovi Wallanderovi a The Killing je tady ještě jedna paráda. Most. Seriál temnej jak noc, ač ta je na severu dlouhá a bílá. A podmanivej. Na to Superčíča čumí s otevřenou pusou, a teda fakt žehličku nééé.

No a pak lingvista jede na Šumavu, aby dotáh domu dalšího boxera.

"Stojim někde na opuštěný střelnici na louce a nikde nikdo," píše.

Čekam. Nic. Volam. Nic. Telefon hluchý. "Dovolali jste se..."

Zmocňuje se mě panika. Šumavu znam. Tam se člověk může ztratit natotata. Ho tam někdo vylákal s tim, že mu prodá psa, a přitom... Ponurou atmosféru šumavskejch močálů by severští filmaři dokázali využít rozhodně líp než televize Nova s Policií Modrava. Telefon furt mlčí. Tajemná mlha. Močály bublaj, lingvista se nehláší. Volam. Zas nic. Na takový vopuštěný střelnici může přiletět kulka a tělo zmizí v močálu hnedka. 

Píšu básníkovi J. P.: "Hele, jestli se mu něco stane, je ti jasný, že se stěhuješ ke mně? Jinak to nepřežiju." Básník je klidnej. Nezná ty močály. Lingvista už tam beztak někde zapadá. No snad tam nehodlá žít dvacet let uklizenej jako ten podivnej písařův tatík v pohádce a nakrucovat si svuj vous rašelinovejma zábalama.

Za chvíli mobil píp a zpráva. "Tak už jedu. Psa mam. Dal sem si s pánem kafe."

Posílá mi fotku psa. Posílam ji básníkovi a ten kontruje: "Hele, von se v tej bažině lingvista L. proměnil?"

Myslim, že ten zůstal u Saxany.

I když teda já si vobčas připadam jako Čáryfuk. A radši na ty kriminálky budu koukat pomalejc, aby se ze mě nestal vidiot. To bych pak nevylezla z domu. Všude bych viděla únosce a vrahouny číhající u nás v parčíku za keříkama.

No tak Panství Downton, pojďme nastavit jinej svět. Ó, budu si hovět na gauči do oběda a snídani chci na tácku do postele. Líně si zívnu v prošívanym župánku a pak se pudu projít po sázavskym panství.

Vidiot jasnej.