Muži v Polsce a já

Skutečně, i Superčíča vyjela k moři. Ano, mořem je posedlá asi stejně jako  Nerudův pan Rybář. Pořád má potřebu ho hledat. Přemejšlela jsem nad tím, že v každej evropskej zemi, kde jsem, vokamžitě štráduju k moři. Bejt suchozemskou krysou je nanic. A ty různý plavby na moři, to mě vždycky bavilo. Nezapomenutelnej v tomhle je Istanbul a taky cesta trajektem z Polska do Švédska, kde jsme se kdysi plavili, páč někdo řek, že tak dojedem na Litvu. No v jižnim Švédsku to taky bylo dobrý.

Po loňskym fiasku s puchejřema ze sardinskejch pláží jsem usoudila, že novou destinací musí bejt země, kde bude zima.  Balt. Polsko. O tom kolujou legendy, jak je tam studená voda. Pravda, když jsem se loni vydala z Hamburku do Travemünde, voda severu mi nepřišla tak děsivá. Za svůj srdečný vztah k Polsce vděčím ostatně svému drahému příteli, básníku J. P., který mluví plynně polsky a od mladých let mě pilně učí. 

Myslim, že první slovo, který mě vtlouk do hlavy kdysi cestou do Krakova, kde si koupil polskou vlajku a mával s ní z okýnka autobusu, bylo pociąg, znělo mi cizokrajně. Po svých mnohých cestách do Polski musim uznat, že jenzyku slowanskemu rozumim, ale mluvim fakt zle. Nemohu tak dobře rozmlouvat s polskými muži.

Pravda, ctitelů jsem zde mnoho neobjevila. Ani teď při dovolence ani předtím při předchozích pobytech. A to mam ráda polský jídlo i polskou keramiku. Muži s knírem se mi nelíbí a tady u Baltu se jich poflakuje hodně. Je možné, že svůj důstojný poirotovský knír sem vyvážejí i Němci, co tu vzpomínaj na svou Heimat. Polák ožívá, až když přijuchá básník J. P. a začne s ním rozmlouvat o místních pivech. Moje poznámka, že Red´s (poznaňské pivko s příchutí hruška a chilli) je dobrý, většinou zůstává zcela stranou. Básník J. P. zapřede konverzaci o tom, že europiva jsou zlo, a už jedou v rozboru malejch pivovarů. A já koukam. Mohu na ty pašáky mrkat, jak chci, ale nic. J. P. k tomu přidává zpěv polských písniček. Polští muži, co jsme potkali, byli drobní, hubení, ti dva včera na venkovské tancovačce, kam nás J. P. domámil, dokonce vypadali jako chlapci z 9. třídy. Studovali vejšku v Gliwicích. Dlouhovlasé kusy jsem neviděla vůbec. Všichni jsou buď vylepaný dohola nebo nakrátko. S dredama tady neběhá asi vůbec nikdo, takže budíme pozdvižení. Zato v neděli vedla fronta z kostela až na chodník. Ani seznamování se s černochy na pláži, který nabízej zmrzlinu, nápoje, brejle a kdovíjaký další nesmysle, zde nehrozí.

Na pláži mě zcela zdarma jakýsi polský mužík malýho vzrůstu pustil do kabinky se převlíct, aniž by chtěl peníze. Mocně nasál z flaši a řek, že už má desáté piwko a že je bardzo mocné. Škoda, že to neviděl J. P., ten by s nim hned zaved řeč. A ač mi jsou trochu velký plavky, ani moje vnady tady nefascinovaly jedinýho pána. Zato se mnou mluví prodavačky a chválí moji shocking Pouliš, jak ji nazývá J. P. Snad jedinej zážitek mam s těma chlapíkama na kole ve Slupsku. Ti se proti mně řítili na kole, a ačkoli jsem se jim snažila vyhnout, jeli pořád proti mně. Tak jsem uskočila a oni málem spadli. Byli dva na jednom kole. Večerky jsou tu normálně polský a stánky se zeleninou taky. A v nich většinou pán s knírem.

Dneska nám nějakej chlapík na pumpě vopravoval světlo. J. P. se ho ptal, co za to chce. Pani za kasou mu poradila, ať mu koupí pivo, že ho má rád. Do Polski tedy příště v přestrojení za bečku nebo puszku.

A tak jediný výherci, který se seznamujou se Superčíčou, jsou komáři. Ty tu žijou v hejnech a zřejmě mě milujou, snáší se na mě jako hladoví psi a chtěj sát. Nikoli však pivo, ale mou krev. Ta je jistě také bardzo mocná. Ale neni všem dnum konec, ještě musim vstoupit do par polských krčem a knajp, abych poznala tamní živly. Možná po desátém kousku se začnou dít věci. Vždyť vypadam bardzo ladně, skoro jako bečka.

Chlapi sobě!

Před chvílí jsme viděla reklamu na fernet. Teda aktuální, na rok 2015. Čeští muži zjevně udělali pokrok, přestali sladit, papkaj zdravě a honí svý tělo v legínách po silnicích.  

Ale přesto přijde vůdce, kterej je zas zmámí k tomu, že jsou parta. Nevyměknou. Myslela jsem si, že tahle podivná nálada ve stylu staroprameňáckýho Chlapi sobě existuje jen jako stereotyp v reklamě na pivo a tvrdej chlast. Ale stala se mi teď taková příhodice.

V sobotu bylo děsný vedro, a protože boxerek by se roztek a vyměknul, šli jsme s lingvistou L., to je ten, co dostává  v práci poukázky na pobyt v hotelu jako dárek, do bazénu, kterej byl přímo v areálu naší ubikace. Myslim, že dál by už Superčíča nedohopkala ani na chůdách. Pravda, do hotelu jsme přijeli zákazem vjezdu, kterym nás poslali místní domorodci. My nic zlého netušíce jsme si to šinuli touto necestou asi tři km... Ona ta R. je strašně dlouhá nudle.

Bazén byl studenej a pohled na Superčíču jistě krásnej, když tu se přihnala skupina mladíků, asi tak pět hochů, slušně oháknutejch.  Co čert nechtěl, v hotelu byla to odpoledne svatba. A s pravym DJem k tomu! 

První povídá: „Ještěže jsme jim utekli. Já už tu svou fúrii nemůžu ani vidět.“

Druhý: „A kde vlastně jsou?“

První: „Kde by, žerou dort a vzdychaj nad šatama. Konečně si tu můžeme trochu poklábosit jak za starejch časů.“

Třetí: „No aby se zas nepřihnaly. Už jen že jsem si musel vzít ten voblek a chodit po krámech. A vona, vona si koupila dvoje šaty, poněvadž nevěděla který...

Přišlo nějaký dítě, zjevně synek některého z nich. Zeptali se ho, zda se bude koupat, nechtěl. Tak ho poslali pro pivo a vysvětlili mu, že to má udělat pomalu, aby si toho nikdo nevšim.  Chlapec jim pár kousků nanosil. Pak už se přihnaly dámy. Udělaly pár ksichtů, vyhlásily, že je tanec s nevěstou a že tam musej odejít. Jedna měla fakt o tři čísla menší obtažený rudý šaty a nemohla si v nich ani sednout. No to by se mi tak chtělo... A ještě měla velkej nos. Další zas měla účes podle hrnce, ale zřejmě si připadala v těch flitrovanejch šatech  dobře. Luxuska zas. Chlapi sklapli podpatky a šli. Nevim. Vyměkli.

Myslela jsem si, že je to konec. Ale přišla druhá parta. Ta byla vostřejší.  Hup do trenek. Radši jsem vylezla z vody. Začali totiž do metr hlubokýho bazénu skákat po hlavě. Kupodivu se nezabili. Aspoň ty skoky, co jsem viděla, přežili. Vévodil jim blondýn, nikoliv s velkou botou, ale s nagelovanou hlavou. Už po prvnim placáku jsme se všichni dozvěděli, že si ten účes štěloval čtyři hodiny. Po druhym se šel vychcat. Zpoza budky vykřikoval, jak má pěknýho macíčka. Možná měl doma nějakýho kocourka, ale bohužel jsme viděli i jeho ženu, která pak přišla v doprovodu s nějakou těhotnou kamarádkou.

Sledovaly spolu skoky do vody. Pak blondýn postříkal pani, co seděla vedle na lavičce, vodou. Další skupina radši odešla.  Ale blondýn hecoval své kumpaněros k novým skokům. K tomu se notně chodil posilovat panákama a hlásal, jak je to cool a skvělý a hlavně, že na svatbě hraje DJ. No škoda, že tam neměli dechovku. Na parketu se přitom vlnili asi dva lidi. Ženy honily muže a zbytek mužů předváděl, jak nevyměkli, že umí do tý vody po břiše furt hupnout. Pak jsme odešli i my. Co bylo dál, nevím, jen najednou dveře našeho pokoje otevřela malá, asi čtyřletá holčička a říká: „Já hledam tetu.“ No když na ni vykoukla psíkova hlava, muselo jí snad dojít, že se teta neproměnila v boxera, ale co vim, děti maj bohatou fantazii.

A pak jsme uzřeli blondýna na baru.  S někym mluvil. Divil se, že ten člověk je lesák. A furt navrhoval zálesáka. On sám se hned pochlubil svym titulem z vejšky a tim, že ho má i v občance. „Jsem pán inženýýýr, jááásný?­“

Jenže pak mu spad jeho vyčesanej zvlhlej kohout, když z něj vypadlo, že jeho žena vydělává víc než von. Vyměk už dávno.

 Ve finále večera se ztratil ženich. Asi spad do bazénu.

Ráno se plazil nějakej muž ve vobleku vedle další supěny a ta mu odpovídala jen ve větách ANO, NE. Ten teda vyměk rychle. Možná mu nezbylo nic jinýho než hup do bazénu.

A všichni ti muži byli mýho věku.  Ani vo jednoho bych si neotřela svou špekatou nožku s oprejskanym lakem na nehtíkách.

Byli to měkkýši. 

Kolem dokola s kolem a na kole

Když někdy v hluboké minulosti (asi před sedmi tisíci lety) vynalezli kolo, byl to objev hodný Nobelovy ceny. Asi jako dneska internet. Kolo sbližovalo lidi a ulehčovalo práci. V mnoha ohledech. Přece jen na takový vozík se vejde křápů, mnohem víc než do dvou rukou. A ani nemusí bejt virtuální. Kola se různě upgradovala, spojovala, sestavovala, takže kromě hrnčířského kruhu díky jejich propojení, otáčení a zvětšování existují také kolotoče a ruská kola.

Ty staré kolotoče jsou ještě v pohodě, ale takové ty podivné centrifugy, které se točí dokola a pak kolem, to je na mě moc. Nevlezla bych na to, ani kdybych se měla octnout v jednom kole se samotným šampionem v kolové. Na starých kolotočích byl vždycky největší boj o koníka a raketu. Se mnou se nikdy nechtěla zvednout. I kdybych ji prosila na kolenou nebo nutila kolemjdoucí, aby mě zdvihli.

Taky sem měla tříkolku, teprve pak jízdní kolo. Jednou jsem z něho ošklivě spadla. Já obecně, když padam, tak to neni žádná sláva. Přesto bylo moje jízdní kolo krásný. Jmenovalo se Unicykl a byl to takovej favorit, kterej měl prohlou horní štangli, aby se mi na to líp naskakovalo. Liberta mě minula. Měla takový těžký gumy a brzdila dozadu šlapkou. Taky neměla přehazovačku. Když ji nemaj chlapi, je to dobrý, ale u kola... Vim, že v městech, která jsou placatá, se na kole jezdí běžně, takovej Hradec třeba, to je rovinatý ráj. Ale i jihočeské krajiny měly něco do sebe, zvlášť když člověk propil peníze na vlak a jinak se nikam nedostal.

Unicykl to zvládal dobře, vesele drandil z kopce do kopce a ještě díky němu mohl člověk víc spát. Pak jsem se zmohla ještě na lepší kolo. Ale nejezdim na něm. Sedí v jižních Čechách, protože na sázavské haciendě je stroj č. 3. Rezavý blesk, který jsme dostali. Je opraven a čeká na svou první jízdu. 

Musim však říct, že jsem se k ní ještě nevodvážila. Z kola se stal totiž trend. Už to neni dopravní prostředek. Je to kratochvíle. Takhle si dát na kole do těla, to je snad národní špás. Jezdí mladí i staří. Nedávno jeden pán umřel, protože si chtěl v devadesáti pěti zajezdit. Zrovna jak byla ta vedra. Nemam ráda mainstream, a jak jezdí vše, co má nohy, nějak mě to kolo neláká. To snad spíš ten rotoped, na kterym sportim a sleduju filmy. Lepší než vypracovaná pánská stehna v elasťácích. 

Jednu dobu byl v módě spinning. To jsem taky vozkoušela. Ale s dvaceti vyprsenejma blondýnama šlapat do pedálů za zvuků techna mě teda nebavilo. Zvlášť když ta instruktorka ječela jako na lesy. Naštěstí spinning převálcovala zumba. Ale u nás v R. pořád maj prosklenou výlohu, kde se na ty dámy můžete kouknout. Chlapi nějak tuhle potřebu společné exhibice nemaj.

Ti radši v lesklejch legínách či trikotech hurá na dálnici.

Voni jsou taky ty cyklisti dost neurvalí. Někdy jezděj v takovejch hejnech, že se divim, že je nesmete první auto. Docela dlouho přemejšlim vo tom, že je budu plácat z auta přes zadek. Samozřejmě by dostali jednu přes ty vypolstrovaný legíny. 

A voni nemůžou jet jen tak s batůžkem, pěkně si to drandí cestou necestou s plnou polní. Ale protože to přece nebudou tahat na zádech a na nosič se to nevejde, maji svoje vozejčky. Takový kukaně, kam bych teda nevlezla ani za zlatý prase. No ani bych se tam nevešla. Ale plná polní se tam vejde. Možná i závodní jídelna. A k tomu jeden dva kojenci jako přídavek. Se divim, že se neudusí, když se za ten igelit valí prach ze všech cest a výpary ze všech aut. A kdyby aspoň jezdili jen po určitejch cestách, ale oni jsou všude, i tam, kam kola nesmí, se s nima vyplazí. By snad vlezli i do zakouřený putyky, ač nekuřáci, jen aby dokázali, že maj kolo. Pak si vobjednaj kolu a kolem stolu sedícím pivařům předvedou kolové rituály. Např. sundavání trikotu, když chtěj na záchod. To jsem jednou viděla z auta taky. Naštěstí ten pán stál zády. Měl možná hezký kolo, ale když se to vezme kolem a kolem, byl to hanbatej suverén.

Až někdo vynalezne jinou kratochvíli, třeba běhání na chůdách, vyvezu svý kolo. A zas na něm pojedu na nákup, pěkně s batůžkem na zádech.  Šlapací kolo, jako blesk poletí, vždyť přežilo staletí. A Superčíča se opře do pedálů, vrrr.

A možná si vemu i lesklý legíny, aby muži mohli obdivovat má vypracovaná stehna.

Aaach! Lesany...

Sebrat se a odstěhovat do lesů by nebylo nic pro Superčíču. Lesní samota má něco do sebe možná na den, dva, ale nastálo? No ani náhodou. To taková vesnice, to je úplně něco jiného. Tam člověk nikdy není sám, což obvykle ve městě je. Hlavně na sídlišti v paneláku, kde je slyšet ševelení sousedů za vlahých letních večerů. Naštěstí jsem v paneláku nikdy nebydlela. Stačila kolej. I když ani tam člověk nikdy nebyl sám.

Fascinuje mě, když se lidé odeberou do lesů, kde chtějí žít jako v pravěku. V souladu s přírodou. Vždycky si říkám, jestli je to nějaký módní výstřelek nebo co, když si někdo staví jurtu uprostřed lesa a hlavně dovnitř si chce dát strašně drahý bedničky na dobrou muziku. Nebo taková maringotka bez vody a elektřiny stojící na poli. Ó budeme si tu pěstovat zeleninu. A nebudeme to hnojit strašlivými chemickými prostředky. Každej trochu rozumnej člověk přitom ví, že to, co tam připochoduje spodní vodou z vedlejšího pole, neovlivní. Ani to, co prší z voblohy. Ale dobře. Zdravý životní styl. Saláty z pampelišek a šťovíků. Mlska jak vyšitá. A pak si člověk někde čte, jak ti dobří lidé dělají na pánvičce smažený bezinky podle Ládi Hrušky. Pokrok nezastavíš. Navíc smažený bezinky jsou pěknej humáč, to už je snad lepší smaženka z chleba ve vajíčku.  Když je na ní dobrá hořčice.

Nemyslím, že někde na venkově lidé takhle žijou, žijou úplně stejně jako ti ve městě. Ale jsou trochu skeptičtí vůči těmto romantickým snahám měštěnínů vrátit se někam do sedmnáctého století. Vono by si pak pustili bedničky v jurtě na plný koule a hnedka by je upálili.

Jednou jsme jeli s naším v tuto chvíli mrtvým divadelním spolkem hrát někam na venkov. Tam jsme se objevili v jiném světě. Byl to Lesan fest. Lesany jsou totiž ženy, které Superčíča nechápe. Chtějí bydlet v jurtách, maringotkách či jeskyních, jíst kořínky, dělat vše tak, jak se to vedlo v minulých staletích. Odmítají elektřinu a halí se v podivné neforemné řízy, ve kterých vypadají jak chodící pytle. Na Lesan festu bylo mnoho dětí, které byly zcela nevychované. Proč se tím taky budeme zabývat, vždyť v pravěku se taky honila děcka ve smečce. Možná se tam s nima batolilo i medvídě. Muže mezi lesanami nebylo vidět. Jen podivné ženy, které šmrdochaly nějaké vlny a vyráběly z toho ještě podivnější řízy. Přidala se k nám nějaká holčička, zeptali jsme se jí, jak se jmenuje. Řekla nám, že Fialka. Nebo Jasmínka. Nebo Konvalinka. No nějaká kytka to prostě byla. Asi ne Zvoneček. A kupodivu to nebyla ani Marjánka, i když ti lidi fakt vypadali, jako kdyby hulili tisíc jointů denně. Bylo jí asi pět. Nebyla schopná postavit větu o dvou slovech, nerozuměla významu slov líbí, nelíbí. Psycholog by zaplesal. Nikdo z těch lidí ale v místní končině nežil odnepaměti, nebyl to starousedlík spjatý s tamní krajinou, prostě se rozhodli, že opustí zlé město a tam budou žít postaru. O petrolejce a s pecí. Nevim, proti gustu. Ale proč prát na valše, když existuje taková vymoženost jako pračka. Ti lidi taky kupodivu neměli psy, jen kachny a kozy.

Hm, psy by asi nemohli sníst. I když myslim, že v tom středověku by je klidně jedli taky. Vždyť ještě v roce 1910 se psí maso prodávalo v pařížských řeznictvích. Superčíča by možná psa slupla, kdyby jí to neřekli. Ale prej je po tom žena velmi náruživá, tak nevim. Možná proto to lesany nejedí. Vypadají totiž jak jezinky přešlé mrazem.

I kdyby na mě přišel mor, nehodlam se oblíkat do podivných říz. To snad radši do kostýmků.

A tohle podivné lesanství neni pro mě, když budu chtít zeleninu, tak ji prostě někde koupim, pokud mi ji nedají příbuzní či přátelé, již ji sami vypěstovali jistě v bio kvalitě.

A když si člověk ty podivné jeskyňky prolustruje, protože všechny maji facebook, zjistí, že na svý lesanský aktivity maji dotace z EU. Čerpaj je na zážitkovou turistiku. To bylo jistě v sedmnáctym století běžný. A když to někdo chce vidět, nebo si to zkusit, může jít do skanzenu. Je jich v Česku dost. A jsou pěkný.

Ale jestli chcete zážitky, pojeďte k nám na chatu. Půjčím vám kosu. A když budete hodný, tak i rukavice, kopřiv je tu dost. Pak z nich můžete šít košile. Jako Bohdanka v Sedmero krkavcích.

Bude to romantické. Pohádka.