Oblékněte se do barev, řvala na mě nějaká reklama módního časáku, která vyskakovala v postranní liště mého facebookového profilu. Mám kupodivu zaplý reklamy, ač mi pan řídící poradil, jak je zablokovat. Celý ten proces totiž tak zpomalil můj starej komp, že nešel ani zapnout. Hm, barvy udeřily. Pod tím byl zřejmě nějaký slogan o jaru a cvrlikajících ptáčcích či hrdličkách a víc si nepamatuju. Jen ty barvy.
Mám ráda barvy a obecně barevnost věcí, černobílé vidění spojuji s romantismem a emo. Ale i přesto uznávám, že vztah k určité barevnosti se vyvíjí ve vlnách. Jako holčička jsem milovala růžovou. Měla jsem růžové lakýrky, růžové manžestráky, růžový svetr a růžový kabát. V této záplavě jsem si to štrádovala do školy. Kdyby mě tehdy vyfotilo nějaké dětské módní peklo, dostala bych dvacet hejtů, ani bych nemrkla. A ty bych možná dostala i teď. Třeba za ty tříčtvrťáky džíny a starý žabky.
Ale pak přišly barvy, postupně a tak nějak zůstaly. V jedné z vln se však u mě znova zjevila růžová a fialová. Ale celá růžová zase nechodim, i když vypadam jako prasátko.
Jediná barva, kterou zrovna teď nemusim, je červená. Je to snad proto, že jsem měla červený vlasy a červenou jsem mockrát opravovala diktáty (zasloužilý učitelky jich měly vždycky celé sady). Možná je to proto, že jsme byli strašeni na fakultě, že si v červenejch hadrech nesmíme stoupnout před žáky, že to působí jak hadr na bejka. Nevim, ale vim, že to, v čem si stoupnete před publikum, neni jedno. A nahej tam člověk taky stát nemůže. Jako hadr na bejky ale může stejně tak zapůsobit kostkovaná košile nebo růžový tričko.
Pamatuju si, že jednou na mé růžové tričko naráželi žáci a říkali cosi o růžovém slonovi. A když jsem šla v bílým tílku do redakce, chlapci na to dělali podivné poznámky.
A jednou jsem přišla do ředitelny ve strašný kocovině v tričku, které jsem měla naopak. Když mi bylo řečeno, že mam oděv naruby, nehnula jsem brvou a pravila, že je to schválně. To tričko bylo černé.
Vím, že ve středověku byly významy barev a jejich vnímání úplně jiný, než máme dneska, a že nám z toho zůstalo ve všeobecnym povědomí několik blbejch testů pro náctiteleté a zvýrazňování bulvárních novinovejch titulků, ale možná je to dobře. Nechtěla bych, aby někdo vnímal moji růžovou jako barvu tetelící se paničky s romantickými ideály. I když v Číně je prej barvou nadcházejícího úspěchu.
Problém je, že snesu všelijaké barevné kombinace a vykladač by se rázem ocitl ve zmatku. A pak ta plejáda šíleně barevnejch tašek a náušnic, který spolu vůbec neladí. Vadí, nevadí.
Ale kostymérky v televizi by jistě řekly něco jiného. Taky psychologové a ezoterici. A grafici a autoři reklamy.
Hlavně když by na mě nervali červenou.
