Za mlhou hustou tak

... že by se dala krájet, je neděle a podzimní hacienda, která se už zas připravuje na zimní čas. Poslední sekání a vypouštění bazénků a taky poslední čapání sluníčka. Přece jen slunce dává vitamín D a ten je tuze přírodní, jak by všem vysvětlily lesany. Co předepíše doktor, je zlo plný chemie a neštěstí. A tak dovlečou dítě s neštovicema někam, kde je dalších padesát lidí, to je taky tuze přírodní. Možná že nakladou mlhu do hrnce a budou si ji vařit spolu s borovejma šiškama jako jasnej lék na cokoli. 

Vono je jasný, že se člověk s malou nadějí upne k čemukoli, ale lesanstva jsou často znuděné žínky, co nemají nic jinýho na práci než si vymejšlet nový a nový biotrendy a rvát to ostatním lidem. Vobčas pak udělaji lesanmana i ze svýho borce, toho je mi někdy i upřímně líto, když místo stejku musí žvejkat vobalený bezinky. Zas agresivní lesanman je snad ještě vyšší level, protože ten pak takovej projekt prosazuje všude.

Když ale strávíte hodinu v přítomnosti lesany, a to se s ní ani nebavíte, protože z toho jde strach, máte pocit, že jí někdo tajně vysál mozek a naházel ho do hrnce s mlhou, kde ho rozvařil a vylil někam do tůně, aby se tento odvar proměnil v žábu. Jistě v požadované bio kvalitě. Ostatně žabí stehýnka jsou docela dobrý, akorát je na nich strašně málo masa.

A taková voda z rybníčku Brčálníčku jistě osvěží unavenou pleť, to i podomní prodejkyně kosmetiky by žasly, co udělá trocha žabince. Možná časem přeskočej lesanstva z módu les na mód voda a stanou se z nich vodnice. Budou lapat dušičky a nosit je v hrníčkách (jistě ručně malovanejch na kroužku Ženy šikulky). To zaručí jasný štěstí závodnicím i podvodnicím, které potřebujou vodlifrovat svý mozky do tůňky. Žab kuňkalek, co sedí v kaluži, je přece pořád málo ve světě.

A stejně tu mlhu vaří vodník Kebule, to je jasná věc. Kdyby chtěl někdo Superčíče zas vysvětlovat, jak je plná zloby, tak je to tim, že za ní Kebule chodí na táčky a tajně po večerech skrkaj speciálně upravenou mlhovinu z mléčný dráhy. 

Prej posiluje ironii.

P.S. Ale pěstovat se má vše. Lingvista L. je pragmatik. Proto vobjednal celou sérii knih Kamarádi z lesa...

Jó, řidič, ten tvrdej chleba má

Opravdu neřídim auto. Mam sice řidičák, ale bojim se. Tak radši sedim na sedadle smrti, kde se taky bojim.

Zato lingvista L., se kterym žiju a jezdim, auto řídí. Je to pirát silnic, jeho hříva vlaje celym vozem a auto ani moc nenadskakuje. Přesto se však v našem společnym ježdění vyskytlo několik silničních dobrodružství.

Vono totiž, abyste to dobře pochopili, ani jeden z nás nikdy neholdoval stavebnicim typu Malý technik. Možná někde doma máme šroubovák, ale dokážem tak narvat baterky do kolotoče Kotěti. No pravda, lingvista umí vyměnit žárovku. A já nahodim pojistky, když na to přijde. Ale rochtání a řahtání se v autě, to skutečně neni zrovna zábavná činnost. Jakmile přijde na řadu technika v letní ubikaci, prosím dobrého souseda, ve Měste je to horší. Ale ta auta...

Kdysi jsme měli favorita, byl to velkej drak silnic, občas se vyfuněl i na sto dvacet na dálnici. A k tomu jsme si pouštěli Vlasy. Ovšem pan Favorit míval svý mouchy, třeba jsem mu jednou prorazila dveře vo vrata, když jsem tam chtěla vjet. Jeden z mála pokusů řídit. 

Ale s básníkem J. P. na sedadle smrti jsme dojeli do vedlejší vsi. Von blbě vidí, tak byl celou dobu klidnej. Největší chvíle pana Favorita nastala v Jablonci, kde si udělal pěkný kolečko v otáčce, protože si propích kolo. Blbec. 

Přihlíželi tomu tam snad všichni obyvatelé jakéhosi sociálního bytu a byli od té lásky, že s láhvačema a jinejma lahvema v rukou se vrhli pod kola aut v obou směrech, aby nás nikdo nesrazil. Zřejmě pochopili, že lingvista L. se Superčíčou mají před sebou ještě velké věci a musí přežít. To propíchlý kolo pak vyměnil nějaký dobrý muž na pumpě, neboť pan Favorit měl hever, kterej se protáčel a odmítal spolupracovat. 

Horší byla nehoda s pojistkama, který v nějaké moravské vesnici udělaly hup, a ať se lingvista i Superčíča snažili, jak chtěli, do té skříňky zpět je vždy narvali všechny, až na jednu. Jakmile se usadila ta poslední, udělaly ostatní velikej skok z kasle zase ven. Superčíča celá zhroucená vlítla na fotbalovej zápas a zeptala se dobrých obyvatel, zda tam není nějaká opravna. "Inu, tamhle Zdena, ten to spraví - Zdeno, pojď pomoci slečně v nouzi." A skutečně přišel, když už vykouk lingvista za bukem, co mu zbylo, už tam byl. Dojel na starej esce domu pro pojistky, nasadil je tam a jeli jsme.

Bejt slečna v nouzi se vyplatí. Když je ale v nouzi  boxer, rve mi to srdce, takže s lingvistou vobčas nějakýho stěhujem k novejm pánům. Zrovna jako teď - krasavice boxerka v kufru a 250 kiláků před náma. A hurá. No a najednou křup. A auto zasípe, zaskuhrá a odmítne jet dál. Ha, von lingvista najel na vobrubník. Kolo proražený. Asi ho budem muset vyměnit. My máme rezervu, někde na dně kufru. Jenže zašroubovanou. Neni klíč. Hm, tak to nevim. Pošlu lingvistu, ať okouní po vesnici, kde stojíme, ale nikde ani živýho tvora. Ani slepice!

Naštěstí mě posedne obdobnej nápad jako na fotbalovym hřišti, Superčíča v nouzi. K tomu pes a dítě, ó jé. Kotě to pochopí a vřeští jako na lesy. Mávnu na takovej bourák a říkam si, že to bude asi zbytečný. K mýmu překvapení to auto zastaví. "No víte, my nemáme ten klíč a tam je někde to kolo." A už si to zpoza rohu hasí lingvista. Pán je dobrák, hledá klíč. Leč taky ho nemá. Aspoň nejsme jediný bez klíče. Chce někomu volat, ale lingvista v sobě ukáže duši punkera, neboť klíč vyšroubuje nějakym hákem vod heveru. Skutečně máme kolo!

A pak ti dva přijdou na to, že teoreticky uměj vyměnit kolo. Společnejma silama to dokážou. Pán dokonce má v autě kompresor, když v rezervě neni vzduch. Boxer v nouzi, Superčíča v nouzi i řvoucí Kotě jsou zachráněni. Pán dostane čokoládu a lingvista doveze vůz do nejbližšího města, kde si radši koupí dvě stejný nový kola, no přece jen, vona cesta do Brna po Hopsa Štrase je jeden velkej hup, to nepřekoná ani boxer se svejma mocnejma skokama, natož prorezlá rezerva, ta by fakt měla asi orgasmus.

Jenže lingvistu to navnadilo, když to tak pěkně vyměnili. Dneska chtěl doma montovat světlo. Pak moudře pravil, že nemáme vrtačku, ať to napíšu na facebook. Proto Superčíča v nouzi prosí - kdo k nám přijde přivrtat světlo na spodek linky? A nehlaste se všichni. Boxeří hup zaručen.

Pějme píseň dokola

Můj vztah k písni a zpěvu je takový všelijaký. Dost jich umím, neb jsem jako dítě neustále vysedávala u rádia, kde ty naše milý Budějce hrály samé fláky maminkám a babičkám a zasloužilým pracovnicím. "Maruško, naše milená, k tvému jubileu kulaťoučkému hrajeme ti písničku, kterou máš tak ráda. Celý tvůj kolektiv JZD Lhotka..." Myslim, že to frčí dál, jen už jsem to dlouho neslyšela. Zato to vytrénovalo mou paměť už v útlém dětství a všechny ty songy si pamatuju. Nepřebila je ani taška plná Evy a Vaška ani duo Yamaha.

Již záhy se zjistilo, že ač si všechny písně pamatuju, nezazpívám čistě ani Ovčáky čtveráky, takže do houslí mě naštěstí nikdo neposlal. Zato jsem se ocitla ve školním sboru, kam vybírali pouze premianty jednotlivejch tříd, s tím, že ti nebudou zlobit a budou zpívat. 

Ač jsem se snažila sebevíc vysvětlit, že nezapěju nic, bylo mi řečeno, že mám mocný hlas (taky vycházel z mého velkého těla a dobře rezonoval) a že budu stát v první řadě a zpívat první hlas. 

Asi panovala mylná představa, že ty další hlasy budou zpívat líp. I když polovina sboru skutečně byli možná jedničkáři, velmi brzy jsem pochopila, že tato pěvecká formace prkna operních domů neobsadí. A kupodivu jsme nezpívali ani na vánočních trzích, školní akademii či jiné kráse, kde by se uplatnil náš hudební talent. 

Pak už jsem naštěstí nikdy moc nezpívala, ač jsem místo kreslení chodila na střední na hudebku. Tam se však psaly slohy, takže mi to nikterak nevadilo. Kromě několika svejch divadelních rolí - to jsem pěla falešně i před lidma. Nikdo na mě nehodil granát ani vajíčko. Doteď se divim. I když na živém karaoke mě moderátor po mém sólu s kreacemi - vyšvihla jsem Zlaté střevíčky, to si doteď pamatuju, už znova na pódium pustit nechtěl. Přelstila jsem ho a přihlásila se tam jako pan Josef. Jeho zděšení, když jsem se objevila znova a šla zpívat Sbohem, lásko. Už mi asi chtěl dát i sbohem, neb mi na závěr dal nějakou medaili za největší hrůzu roku. Asi prasklou notu.

Však nyní nastal čas předat obsah písní dále, tak znovu zpívám. Občas mam strach, že mě uslyší sousedi. Ale uplně se nebojim, neb slovanské večery básníka J. P. nepřekoná nic. 

Poprvé však dekóduju ty songy. Proč hrajou panny kostky na mostě, proboha? A proč žádnej neví, co jsou Domažlice. Stačí si to najít na mapě. A mladá generace na googlu. 

O tom, že k Budějicum je cesta ouzká, by se dalo polemizovat, ale fakt je, že ta dálnice ještě neni uplně hotová. A růže k Hradci (ani nevim jakýmu) počítat nepudu. To snad jedině Dobrú noc má jasnej význam. A syneček by se taky měl naučit hospodařit. Přece jen, žít na dluh se nevyplácí, protože když máte propíjet ještě z koně sedélečko, aby vám vůbec ten vranej koníček vůbec zařehtal, až pojedete okolo nešťastného šafářova dvora. Anebo neodešel, až budete pást koně a přijde na vás dřímota. Protože když pod vašima okny teče vodička, musí vám koníčka napojit vaše milá.

A nechtějte vědět (a to je mimo lidovou píseň), jak to vypadá, když se zamiluje kůň.

Toho už překoná snad jedině Kotě, které si hraje na sluníčku či spí v botě.

A to je taky účel celýho mýho zpěvu.

Cestička do školy

Jak zavanul první vítr ze strnišť, což jak říká básník J. P., je obvykle na začátku srpna, blížil se zas start nového školního roku. A pak to přišlo - 1. září. Přiznám se, že bych ho letos ve své domácí letargii snad poprvé ve své kariéře zaspala. A asi bych ho ani nezaregistrovala, byl to docela prima den uplně z jinejch důvodů, ale sociální sítě byly neúprosné. Na mě se vyvalily mnohé fotky prvňáčků, nějakou rychlostí blesku odrostlých dětí mých kamarádů. Všichni s taškama a očima plnejma očekávání. Fakt to bylo řečeno slovy Ijáčka:

DOJEMNÉ.

V tu dobu jsem taky zhlédla videa jedné z dam, která připravuje budoucí učitele. Rozjímala nad značkama plenek, hraček, mimísků a jejich prdelek. Mluvila taky o tom, jak je těžké číst knihu o vývoji dítěte. Asi to bylo příliš složité. Stejně jako slečna nezná lidové písně. V tu chvíli mi bleskly hlavou ty nadšené dětičky a jejich očekávání a nebylo to dojemné, ale SMUTNÉ.

Že šlo naše školství do háje, je bohužel fakt. Obecně je těžký hledat viníky, ale je jich hodně. Jedním z nich, aspoň já to tak vnímam, je špatná didaktická příprava na fakultách, která se smrskla na to, že studenti musej umět kriticky myslet a dělat podivná portfolia. Moc dobře si to  z didaktiky literatury pamatuju: "No to nevadí, že děti nevědí, jaké se tam píše i. Ať napíšou kolečko místo toho, bude to znamení, že o tom přemýšlí." 

"Když budou přemýšlet, mohou si na hlavu nasadit papírovej pytlík. V tu chvíli by po nich učitel neměl nic chtít..."

Nebo: "Až budete učit o Lutherovi, jak vyvěsil v Münsteru ty teze proti odpustkům..."

Já: "To nebylo v Münsteru..."

Vrchní didaktik: "To je úplně jedno, kde to bylo. Důležité je, jak se při tom cítil..."

Myslela jsem si, že nemůže být hůř. Pak jsem viděla druhého didaktika a dámu s mimískem. JE. 

Nehledě na to, co takovejhle hopsal s vystajlovanou blogerkou mohou těm nebohejm studentum říct. 

JE TO OSTUDA.

Zatimco nás prznil jeden, kterýmu se jakžtakž dalo vyhnout a nikdo to nebral vážně, dneska je to trend. A berou to vážně i rodiče, který do školy pošlou nevychovaný děti a ještě jim navykládaj, že učitel je vlastně strašnej salát. Ve svý podstatě i maj pravdu, protože se to všechno točí v jednom kruhu. A to neznam jiný fakulty.

A pak ti slavní absolventi těchto vzdělanců vstoupí s 1. zářím do škol, které ale vypadají úplně jinak. Ti chytřejší utečou, protože za ty peníze to dělat nebudou, někteří zůstanou, protože tu práci maj i světe div se rádi, ale sou otloukáni tím zbytkem neschopů, který prázdně tlachaj, protože je to na fakultě naučili...

Přiznávam, že tohle mi bohužel utkvělo v hlavě víc než 12 začátků školního roku ze základky a střední. Na svuj první školní den si nepamatuju. Nepamatuju si ani, jak jsem prvně stála na druhý straně. Nepamatuju si žádný pocity nebo co jsem řekla já a co mi řekla pani učitelka. Pamatuju si, jak pani učitelka mlátila děti hlava nehlava a nikdo ji ze školy nevyhodil. A nikdo z rodičů si nestěžoval. A to jednim klukem švihla vo umyvadlo. 

Bylo nás ve třídě 37 a bylo tam absolutní ticho. 

Vod tý doby umim pravopis. I bez papírovýho pytlíku na hlavě. 

Já vim, že to rakouský školství bylo vostrý a že je jiná doba a ty technologie hejbaj světem a možná učitele časem nahradí obrazovky s hlavama plkalů (však už teď naše přední odbornice raděj s mimískama) a knihy poputujou do ghetta jménem knihovna.

Postupně se vrátíme k osvědčenýmu 

CHLÉB A HRY...