O aktivitě a Národním divadle

Jsou lidé malí a velcí, tlustí i hubení, mladí i staří, pilní i líní, hovorní či mlčenliví, bojácní či odvážní. Jsou pesimisté a optimisté, jsou škudlilové a rozhazovači, jsou věční stěžovači a pohodáři. Jsou lidé, co rádi jí, a naopak ti věční dietáři. Jsou lidé moudří i hloupí, jsou dobrosrdečníci i mrzouti. Máme manipulátory a ty nebohé manipulované. Najdeme ve světě jistě ty, které někomu ochotně pomohou, ale také ty druhé, kteří se schovávaj, aby nemuseli vidět nic jiného než sebe. Je to fajn, že lidský druh je natolik variabilní, že co kus, to originál, protože kombinace jeho cílů a charakteru je vždy jiná a psycholog by řekl, že v tom hraje roli i jistá zasutá minulost. 

Pokud se teda nevydáte ke koučovi, který psychologii v životě neviděl, jest to jen novodobý mastičkář, který vám chce radit, jak máte žít. Upřímně, na to si každý musí přijít sám a je to také podepřeno mnohými zkušenostmi a zážitky, které se nakupují v lidském světě.

Superčíča má několik nepřehlédnutelných vlastností – jednak je výrazná – jak sexy tělem, tak hlasem a uměním sebeprezentace. A druhak je hyperaktivní. Tahle vlastnost u člověka, který vypadá, že za chvíli zhebne na infarkt, je podivující. Skutečně i někdy problematická, neb hyperaktivec nevydrží sedět v koutě a mlčet. Od základní školy se Superčíčou šili všichni

čerti, a to vůbec nevadilo, že nevyšplhá o tyči ani centimetr, nevyskočí na hrazdu a o hvězdě či přemetu by si mohla opravdu nechat zdát. 

Přesto tato holčička s vlasy ostřihanými podle hrnce seděla v první lavici a po deseti minutách měla hotovou práci, co byla zamýšlena na celou hodinu. Jako když se měla kreslit ilustrace k bajce o lišce a hroznech. Všichni kreslili a malá Superčíča se nudila, neb si přečetla bajku za pět minut (nenadarmo vyhrála již předtím několik soutěží v rychločtení) a obrázek měla hned pak. A co teď? Protože za ní sedící spolužák Brouček neměl přečtenou ještě ani první stránku, rozhodla se tedy, že na svůj obrázek přikreslí broučky. Bylo to pravda trochu surrealistické, brouci byli všude. Lezli po hroznech, lišce z ucha, až byl celý obrázek plný brouků. Paní učitelka to vyhodnotila, jako že se to přemoudřelé dítě vysmívá pomalejším spolužákům, což jistě nebyla pravda, byla to jen inspirace. A rodiče museli do školy. Takhle tam chodili často…V dalších letech se již Superčíča hlásila o nadbytečnou práci dobrovolně, což samozřejmě s sebou neslo poznámky kolegů, že je aktivní a agilní. Ale co dělat s volným časem, vždyť se toho dá tolik stihnout… Superčíča však nikdy nepřišla k nějakému aktivismu ve jménu různých ideologií, ba je jí to docela odporné. Jedinou ideologií, ke které se hlásí, je fenomén národního obrození. Není však na hlavu padlá, aby s tím nacionálně operovala a toužila po uctívání našich vlastenců. Přesto však navštěvuje různé národní síňky a světničky předních velikánů po končinách českých, moravských, neváhá však zajímat se také o velikány i německé, anglické, irské, turecké, rakouské či polské. Jen ta Paříž literární spolu s Bretaní je pořád v nedohlednu.

Také spolu s bodrým krajanem panem řídícím navštěvuje Superčíča různé besedy a přednášky. Na té věnované Jakubu Arbesovi způsobila povyk asi po deseti minutách, kdy paní přednášející nespustila počítač. Přišli tři technici a taky nic. Superčíča se však aktivně přihlásila s tím, že: „Vono by to nějak šlo!“ A taky že jo. Za půl hodiny otevřela všechny obrázky. Bodrý pan řídící se již bojí se Superčíčou někam chodit, neboť ona nevydrží dřepět hodinu na zadku a neustále vyrušuje. Taky má zvídavé dotazy. Tím již pokoušela v minulosti různé průvodce hradů a zámků, již by ji jistě rádi vykázali ze své prohlídky. Poslední pokus pana řídícího byl expedice do Národního divadla. Že se nahlásil u vchodu příjmením Superčíči, to bylo ještě v pohodě. Ale poté chtěla Superčíča začít vstupovat do výkladu průvodkyně. Paní pořád mluvila a posluchači seděli. 

Když ji asi třikrát Superčíča doplnila poznámkou nebo bujarým smíchem, dobrotivý řídící již nadskakoval. Přece jen, proč na oponu Hynais namaloval třikrát stejnou ženskou, je zajímavé, průvodkyně si Superčíču rychle zapamatovala. A když chtěla průvodkyně vybrat materiály, bylo jasno. Kývla na Superčíču: „A ty reprodukce mi vyberete vy!“  To však Superčíču neumlčelo, měla další zvídavé poznámky. Dobrotivý řídící ji musel zaujmout tím, že se chtěl nechat vyfotit. U Alšových maleb začala Superčíča nahlas jásat, že je zcela jasné, proč se jeden z nich jmenuje Otava a že to je jistě oslava jižních Čech, odkud velký malíř pocházel, protože každý Jihočech se rád přihlásí ke své rodné hroudě.  Zmohl jí až výstup na střechu národního svatostánku, protože uf, uf, to bylo schodů. Ale čekat dole, no ani náhodou. S infarktem v oku už se hrne nahoru. Jen škoda, že se nedalo na ty koníky vylézt a povozit se. A to cigáro na střeše Zlaté kapličky, to by byl hardcore. Divadlo by znova neshořelo, hned u střechy mají schovaný hasičák. „No až se tady vyfotíte, můžete domů.“ I ne, i ne, jde se pěkně ještě do sklepa, na kameny. Zvlášť ten s nápisem Z Boubína se musí vidět!

A při odchodu hovor s paními u vchodu: „Jakpak by se dalo dostat do prezidentské lóže?“ „No víte, on tam vlastně Zeman nikdy nebyl.“ Trochu paradox, když prezident nezavítá do národního svatostánku, ale na Moravu na slivovici šupajdí každou chvíli. Hlas lidu, hlas boží. „No ale v té lóži se musí nějak uklízet, co kdyby se rozhodl tam jít, a byl by tam bordel.“ „No když se v divadle zaměstnáte, tak to uvidíte.“ A Superčíča už spřádá plán, jak se stane aspoň na měsíc uklízečkou Národního divadla, jen aby si tam mohla prohlédnout ty obrazy.

Panuje obava, že Superčíču neumlčí ani vlastní smrt. Schová po vlastech českých různá sdělení, která budou muset být dešifrována, nejlépe tak, že bude promlouvat z nahrávky a něco radostně sdělovat. 

Jako když zmáčknete knoflík a vyletí čertík. Jen bude oplácaný, bude sebou vrtět a bude nadšeně volat: „Já to udělám, já to udělám.“

Bylo by možná fajn pochopit, že přijde doba, kdy to bude muset udělat někdo jiný.

Třeba Lucifer.

Superčíča kuchařinkou

Opravdu neumim vařit  jsem vždycky vděčná, když mi někde něco daji. Tim chválim všechny školní jídelny světa, kde jsem kdy jedla, protože i kdyby mi tam připravili dušenou kočku (koučku) na pampeliškách, s chutí bych ji snědla a ještě bych jim poděkovala. Asi by někdo moh postrašit mou matku, že mě k vaření nevedela, ale šokována mými pokusy a variacemi, myslim, že prostě nenašla odvahu.

Když mi byly dva, chtěla jsem udělat kočičí polívku. Ulovila jsem černýho kocourka Mikeše a pěkně ho hodila do kýblu s vařicí vodou. A míchala a míchala. Přežil. Měla jsem ho ještě mnoho let a nechal si vode mě vod tý doby líbit uplně všechno. Třeba nosil šatičky a jezdil v kočárku pro panenky.

Pak jsem jednou dělala pampeliškovej med. Dopadlo to tak, že sem zahrabala natrhaný pampelišky do písku, aby se rozležely. No nevim, myslim, že to pískoviště byl oblíbenej kocourův záchod.

Asi v patnácti mě už pustili zapnout konvici. To ale netrvalo dlouho. Jednou jsem si dělala v toustovači tousty a upekla je i s kabelem vod tý chytrý mašiny. Vyhodilo to proud v celý vesnici. Museli přijet machři až z Budějc, aby to vopravili.

Poté, co jsem odešla do Města, hned jsem se přihlásila do všech menz a stravovacích zařízení, co se kde objevovaly, s prostým cílem: NEVAŘIT. Přesto ale mým pokusům občas přihlíželi s překvapivym údivem mnozí spolužáci. Což čínská polívka, to jedli všichni, no dobře. Ale proč si proboha dáváš do těch míchanejch vajíček paštiku?

„Vona vaří jako chlap,“ konstatoval jednou žravý spolužák J. „Do všeho narve česnek.“ No pravda, je to má oblíbená surovina doteď. Básník J. P. si však jistě dobře vybaví, jak jsem mu do těstovin dala pálivou vomáčku, která se jmenovala Huszár nebo Čardáš nebo nějak podobně. Jak si tak mlaskal, najednou mi řek, že ji chce i k večeři. Dostal kuskus (na tom se nedá nic zkazit, zaleje se vodou jako kafe) s devíti lžícemi pálivé mňamózy. To fakt neměl chtít. Jeho zadnice nepoznala středověk, ale spíš pravěk. On teda básník kuchtí jinak asi obdobně jako já, poté, co navařil kýbl celeru a nasypal na něj hrnec soli a pak nás tim nutil mazat chlebíčky, osvědčil své kvality a musíme oba děkovat Bohu a všem svatejm, že lingvista L. naštěstí vařit umí. I když banket u starosty konaný na počest výročí založení Československa, kde je básník J. P. vrchním hostitelem a chodí v zástěře, je již vyhlášený. Navíc J. P. je pravý básník. Žije poezií, pivem a za trochu čipsů by šel světa kraj. V noci pak chodí loupit do lednice vlašák ze supráče nebo uherák.

Nutno říct, že vobdivuju všechny ty dámy, který vaří, a muže za plotnou snad ještě víc. Teda kromě televizních pořadů, kde vařej maliny nebo hrušky. Nikdy jsem nebyla na kuchařskym kurzu, ale mam oči, tak vobčas koukam. Výsledkem toho je moje slabost pro domácí spotřebiče a pomocníky. Ačkoli mikrovlnku nemáme, nepřipaluju už šňůry, ale vařím na ohni. Pravda, první setkání s plynem dopadlo tak, že jsem propálila digestoř, ale nakonec mě oheň (asi po dvou stech spálenejch utěrkách) poslech. Ale stejně mam vobčas strach, přece jen, co kdyby, pečená Superčíča, co pečená, flambovaná. To by se to sádýlko pěkně vyškvařilo. A tak toustuju, topinkuju, griluju, rakletuju, palačinkuju a nově i mixuju. Takovej tyčovej mixér, panečku, to je pašák. Zvlášť když mrkev lítá po celý kuchyni. Příště básníkovi J. P. namixuju čili papričky. Může je užívat tekuté.

Asi mě měli mlátit pánví, ve starších dobách bych byla vrchní nešika a zavřeli by mě do chlívku. Však přesto jsem tuhle uhostila návštěvu vobědem o dvou chodech, kafem a štrudlí.  Včera jsem si uvařila prazvláštní polívku. Ve mně to tříme! Až mi jednou udělej řád zlatý vařečky a budu dělat televizní šou, budou ještě všichni koukat. Však dobře víme, že láska prochází žaludkem (v případě básníka J. P. i jinudy) a nestačí chleba s láskou namazanej.

Pěkně stejk a prejt a jitrničky a klobása a sekaná a bůček a králík a krkovička a ….

Ale tu zástěru si nevemu. Klidně budu vypadat jako mastnej flek, pocukrovanej skořicovym cukrem a ublemcanej vod mrkve.

Jsem stále sexy a krásná.

O spisovatelích

Musim říct, že jsem v poslední době nečetla fakt žádnou dobrou knížku současnýho českýho spisovatele. Teda kromě vodbornejch textů o Franzu Josefovi, který jsou napsaný líp než kdejaká moderní prózička plná ozdobiček. Skoro jak na marcipánovym dortu. A tak čtu Poláčka. Má to něco do sebe číst Poláčka.

Přitom těch knížek vychází tolik a jsou různá nakladatelství, který si i houfujou mladý talenty. Většinou jsou to lidé, kteří na vejšce lezli do salonu, kde ve vytahanym svetru zaníceně recitovali Holana, byli v extázi a pili čaj. Jsou to intelektuálové každym chlupem a setkání s přízemnim obyčejníkem je zcela vykolejí z neustáleho přemýšlení o teorii fikčních světů a její revizi. Tihle lidé se pak vobvykle stávaj biolidmi a příznivci zelených stran. I když krávu viděli možná z vlaku a hrábě v ruce v životě nedrželi. A někteří třeba jo.
Sekundárně.

Přidat popisek

Otázka, kterou Superčíču rozvrní, jest, kdopak čte jejich knihy?

Pak je tady druhá sorta. Lidi, přesvědčený o svý skvělosti. Ti ani nemuseli lezt do salonu. Prostě si věřej. To jsou většinou ženy. Ano, pokud pujdete do knihkupectví, uvidíte, že současná česká literatura je takové ženské kafrání. Nadávání na chlapy a rejpání se v pocitech. Mam ráda chlapy a nadávat na ně nechci. A ještě si číst vo těch pocitech. To je stejný, jak ta dětská knížka, co jsem tuhle viděla, furt se tam moralizovalo a řešila chudinka holčička, co se jí rozvedli rodiče. V zemi, kde se rozvádí půlka párů, se v tom ještě vymatláme a ještě si vo tom přečtou děti, co to zažívaj. No super.

A ornamentky a kudrlinky.

Skupina A a B pak zakládá různý aliance spisovatelů a chodí tam všici zasvěceně řečnit. Taky pochopili, že knížky se dneska prodávaj stejně jako jogurty na krámě. Tak se prodávaj taky. Jsou to prostituti svejch textů, protože jinak by je už vážně nikdo nečet.

No a největší prostituti jsou ty, co vůbec nic nepíšou, ale tvrdí, že jsou spisovatelé.

Myslim si dvě věci. Jednak mi chybí příběh. Fakt příběh, kterej budu hltat. A kterej nebude řešit homosexuály nebo vodsun Němců. Příběh, kterej sám prodá. A se slušnym marketingem to bude královský jogurt. No a pak mi chybí iluze spisovatele, kterej sedí v knajpě a pak se večerním městem kolébá domu. Nebo do další nálevny. A možná nad ránem napadne ho věta, kterou napíše na starej účet, zmuchlá a za tejden najde. Tu zasadí a hle, vyroste mu kniha. 

Nechci prostituty ani žvanily.

Ale nemam batikovanej svetr a výraz mimoně...

Jdu si číst Poláčka.

Jo a je mi uplně jedno, kdo dostane Nobelovku. V kavárně vo tom zasvěceně řečnit nebudu...
Ale bejt nakladatel, tak možná řešim autorská práva...