Jak relaxuje lingvista a kol.

Není nad letní osvěžení v přírodě

Superčíča a lingvista L. mají rádi venkov. Léto tráví spolu v posázavské přírodě v objektu bývalé hospody, k jejímuž stavení přiléhá obrovský pozemek. V zahradě plné zeleně se pak tvoří a bádá úplně samo. Má to mnohé do sebe. Klid, žádné burácení tramvají, pouze zvuk sekačky, pily, brusky, traktoru, ovcí, divokých koček a kdákání všudepřítomných slepiček.

Lingvista L. jezdí na chalupu od dětství. Pamatuje ještě, když domy neměly ploty. Tady také v malé komůrce se zrodil jeho zájem o jazyky. Rád si čítával v ruských slovnících.

"Dobře se mi tu vymýšlí strategie, jak lépe vysvětlit látku svým studentům," říká lingvista L. a jeho partnerka Superčíča, která napsala již dvě dětské knihy, a další dvě se chystají k vydání, dodává: "Má to tu tvůrčí atmosféru, tady se píše samo. Většina nápadů přichází právě zde, na naší verandě s výhledem na Hrubínův kraj."

Krajina plná inspirace

V bývalém hostinci se občas zjevují i přízraky minula. Všichni ti strejcové, kteří zasedli k půllitru piva, aby poklábosili o úrodě a posledních technických vymoženostech a nadávali na politiku. Hospodu nezrušil Hitler, i ve vojenském prostoru dál sloužila jako občerstvovna pro ssmany. A pak přišli komunisti, kteří ji zavřeli.

Pivní atmosféru silně vnímá i básník J. P., který přijíždí za svými přáteli. "Rád sekám zahradu a vyhledávám různé zahradní práce," říká. "Člověk si pročistí hlavu. Jen ty kopřivy se nám tu letos nějak přemnožily a to Superčíča investovala honorář za svou poslední knížku do nákupu sekačky." Však také v přírodě Posázaví napsal básník řadu svých veršů. Nabíjí ho i debata s oblíbeným sousedem. "Je to mecenáš. V případě nouze pomůže každému, kdo potřebuje pomoc." Za lingvistou L. přijíždějí do jeho letního sídla i jeho bývalí žáci. "Však mohou zavzpomínat na svá studentská léta," dodává vousatý vysokoškolský pedagog. Připravuje zde také písemky a nové materiály pro výuku v následujícím školním roce, zatímco jeho krásná Superčíča sestavuje v hlavě nové příběhy. "Něco chystám," doplňuje, "v hlavě mi ožívá dětský svět."

Tady se tvoří a pracuje jedna báseň...

Ale i básník J. P. ví, že musí jít s dobou. Proto po poradě s jeho guru, velkým Kolářem, zavedl lingvista L. do hospody internet. Přece je, je nutné být ve spojení se světem i v oáze posázavského ticha. "Nesmí mi unikat novinky v oboru," upřesňuje oblíbený pedagog. 

Lingvista se také rád stará o zahradu. Letos básník J. P. strhl břečťan, který obrůstal oblíbenou verandu. "Jen jsem tak lehce zatáhl a hup," přiznává. "Museli jsme si opatřit biopopelnici na listí a zahradní odpad, ačkoli Superčíča je vůči pojmům bio a eko tuze skeptická. Byli jsme první ve vesnici. A nyní už máme dvě. Jednu velkou a jednu malou," popisuje lingvista, kam s přebytečným rostlinstvem. "Akorát ten břečťan asi bude muset jít po částech." Také básník J. P. je velký ekolog. "O víkendu jsem vytřídil dva pytle plastových lahví. Většinou od Braníka, ten člověka nakopne."

Superčíča se mezitím koupe v oblíbeném bazénku. "Však jsem se na to léto načekala," povzdechne a kopne nožkou.

Člověku se odtud nechce. Z domu čiší klid a pohoda vlahého letního večera.

Prázdniny končí a Město čeká.

Sbohem, cirkulárky.

Přijela pouť

Kdo znáte mý knihy, tak víte, že tohle téma ve mně bublá, nějak je mi blízký. Je spojený s létem, veselím, vůní sena a taškařicema, který člověk může zažít. Ať už jsou to podivné tancovačky, veselé zábavy, ale i balonek, který uletí do vzduchu.

Když přijede pouť, začne rodeo, to věděl už Hrubín, když jeho hrdina obdivoval kolotočářku Terinu v Romanci pro křídlovku, prsatice Tonka ho náhle přestala zajímat.

Jako dítě jsem se těšila na všechny poutě a strašně chtěla, aby mi někdo vystřelil mončičáka - ač to byla šíleně ošklivá obluda asi jako pokémon. Vůbec jsem neuměla střílet (až mnohem později mi někdo řek, že ty pušky jsou schvalně křivé) a chtěla jsem všechny hračky světa - i když to byla veliká sestava křápů. Ano, vybavuji si kamarádku N., která vždycky kupuje své ratolesti na pouti nějaký svítící meč, s tím, že se bohužel nedá nic dělat. Ta původní krása poutě se už dávno ztratila a zbyla jen lákadla na děti, mnoho podivných kolotočů a rodinné obžerství. Přesto i to všechno v sobě pořád má punc romantiky - ty létající labutě, co vás vemou na konec světa do nebe. A autodrom, kde si zařídíte, i když to jinak vůbec neumíte. Pokud do vás nenabourá pirát dráhy a nepraštíte se tak, že nevidíte na oko. 

A obecně - ta romantika - vystřelené růže a perníková srdce. Taky si pamatuju, jak mi jeden objekt vystřelil růži a já ji pietně mnoho let uchovávala. Nevim, zda budu uchovávat tu perníkovou muchomůrku, co mi koupil lingvista L., se kterym žiju, místo růží letos na slavné okurkové pouti, kde vlastně moc okurek nemají. Většinou jsou to takové ošklivé tlusťošky, co se nedaj ani kousat. I když lingvista letos dostal prej dobrou. Asi proto, že jsem švitořila s prodejcem a dala mu dost peněz do kasičky. A pak ta tombola - v době mého mládí byla součástí poutě výstava drobného zvířectva, kde se vyhrávali králíci z klobouku a slepice, lingvista prý někde takto vyhrál psa. A ještě ho k tomu jeho kamarádi vyzvali, aby si pro něj šel. V blízkosti naší haciendy na Sázavě v obci N., kde měla údajně krásná Terina hrob (no ano, v Hrubínově kraji, neb do Lešan je to asi dva kiláky), dělaj teď takové ala retro poutě - lidé odění ve starejch hadrech hrajou na flašinet a losujou tombolu. Letos prej byla hlavní cena živá husa. 

Koloběh trvá, Viktor hraje na křídlovku.

A tak si pyšně nesete domu balon, kterej kupujete malýmu Superkotěti, ale vlastně sobě - protože jste přece vždycky chtěli všechny hračky světa. "A držte ho pevně, jinak vám uletí." Jej, to by bylo, kdyby zved celou mou živou váhu a vynes mě do oblak jak velkej balon s košem. A plavili bychom se za labutěma.

Neuletěl. Přivázala jsem ho v haciendě k posteli. Boxerek na něj štěká a Kotě doráží. Až praskne, bude definitivně po pouti. A vůně kyselejch okurek smísená se sladkym pachem cukrový vaty se někam ztratí. Aby zas za rok připravila nové zážitky.

I když budou tytéž. Neuvidíme je ale týmaž očima.

O mezinárodních střetech z pískoviště

"Dobrý den, moje dítě ještě o půlnoci nespí? Poraďte. Co mám dělat?"

Následuje záplava rad, z nichž nejoblíbenější je: "Zakurtuj ho do sedačky a jezdi s nim po městě. Zaručeně usne." Jenže pak: "Ahoj, moje dítě řve, když sedíme v autosedačce. Co mam dělat." 

Nejlepší rada: odvázat a vzít na klín. Hurá - ať žijou pravidla bezpečnosti a silničního provozu...

ANO, chtěla jsem si vypnout reklamy, abych nemusela podobné vyskakovací krásy číst, jenže mi to tuze zpomalilo počítač, že nešlo otevřít ani pdf... A jelikož pracuju z domu, počítač potřebuju. Von se stejně brzy rozpadne, protože mi Kotě u něj urvalo kabel.

A pak se mi ještě zjeví, že lingvista L., se kterym žiju, lajkuje jakejsi maminkátor, nebo co. Buď je to zas nějaká taškařice, která si dělá srandu z lesanstva (ano, nazvala bych to přímo kategorií), nebo tam sbírá materiál na nějakej odbornej článek.  A nebo zas v nějakejch aukcích nakupuje oblečky (ano, dneska koupil Superkotěti dva růžový!), protože výtěžek jde na nějaký útulky.

Musim však doplnit svá pozorování dětských hřišť o mezinárodní rozměr:

nejlepší dítě je anglicky mluvící s portugalsky mluvící chůvou - vzájemně si nerozumí a ona nerozumí vůbec nikomu, protože lidí, co mluví portugalsky, zas tady tolik neni (osobně znam takovou osobu jednu), anglicky mluvící dítě vodchází na jednu stranu a vona na druhou a vzájemně se tomu smějou... Jelikož do tý hry nezapojujou jiný lidi, tak si pro mě za mě mohou cvičit třeba eskymáčtinu.

Němka, která má némlich stejný vozítko, jako Kotě. "Ich bin Gertruda, na ja," To, že Kotě leze do jejího transportéru, jí nevadí. Ono Kotě leze všude. Ale mně to vadí. Gertruda začne trochu pištět, když vidí, jak Kotě jezdí zběsile na všech skluzavkách. Protože Hans tam stojí a vejrá. Na ja.

Dobrý bejvaj vietnamský výpravy - obvykle s sebou přitáhnou tuny hraček (který já do dun písečných nenosim, neb mi je furt někdo loupí). Jednou se mi ale stala vietnamská girl, která přilákala partnera, mluvila na něj něco jako hočimingsangbeng, a on najednou dovlek plnou tašku křápů a chtěl je tamnímu složení žen prodávat.

Prim však hraje Ruska, jejíž synátor házel po dětech šutry, ona si vesele četla časopis a u toho si pila nějaký nápoj z termosky. Asi ruský čaj. Zřejmě chlapce připravuje na budoucí světové rozložení sil. Protože chodit s větví větší než on ho nechala taky. Zajímavý ale je, že ty ostatní děti s nim mluvit nechtěly - rabiáta poznaly na první dobrou (a nemusela to být oblíbená mlátička Prahy 5).

Vidim to na několik dotazů do poradny, až mi zas vyskočí nabídky. Ona se skupina zasloužilých radilek jistě najde (zajímavý je, že ve skupině Houby mi onehdá vůbec nikdo neporadil, a houby mi pak uschly). Myslim, že muj první dotaz bude: 

Z čeho ztlouct helmu na hřišti. Kyblíky nestačí... 

A druhej: Kde je nejbližší protiatomovej kryt?

Doufam, že vypadá jako houba.

Psavá

Když jsem byla malá, milovala jsem, když mi přišel dopis. Nebo aspoň pohled. Mělo to známku a bylo to psaný na hezkym papíře. S koňma nebo růžovym - a mně se to prostě líbilo. Žádný bagry ani traktory (ať si feministky říkaj, co chtěj) mě nikdá neoslovily. Psala jsem psaní z tábora a taky kamarádce D. do lázní - vždycky jsme jí tam vylíčili všechny drby z vesnice a pak četli sborem, když jsme dostali dopis.

Pak přišly maily - to mě taky bavilo si s někym jen tak psát, Bylo to rychlý a člověk nemusel nikde shánět poštovní známky (nebo nedej bože jít na poštu). A pak ty sítě - ty chaty byly už před facebookem - moc dobře si pamatuju icq, na který jsem se napojovala v redakci nejmenovaného deníku - a tam, už svítila kytička básníka J. P.: "Mami, kdy máš volno?" Nebo: "Knajpa dnes." Případně: "Karkulka čeká v chaloupce." 

Myslim, že jsem prochatovala půlku pracovní doby. Na ten chat mi psali i tajemní cizinci, který sem nikdá neviděla - nejlepší byl jeden Amík s přezdívkou Blue Tiger, kterýmu někdo poradil, že Češky jsou prej dobrý manželky. Třeba si nějakou českou tygřici pak někam do Texasu přitáh, ale Superčíču rozhodně neokouzlil. Nehledě na to, že by se asi divil, kdyby jí chtěl nechat štupovat punčochy. To by dopadlo asi jako v pohádce O třech přadlenách. Bůhví, co by to bylo za existenci. Asi něco jako generál Paddy McAlpina, kterej si od našeho souseda chtěl údajně koupit motorku.

Přiznam se, že i facebook má něco do sebe - vede to k tomu, že člověk hraje Člověče, nezlob se za dvě postavy (neb básník vodpad a svěřil mu svý figurky) a paralelně si chatuje s osmi dalšími lidmi - a hlavně - všechno stíhá! Jen je asi docela neslušný někde reálně sedět a neustále něco klepat do placky (tedy mobilu, ne boxerka). Má to velkou výhodu - jste stále v obraze, ač otrok té svítící bestie. Přes všechny tyhle vychytávky moderního světa (a přiznejte se, kdo nezčekujete mobil hned ráno po probuzení?) jsem měla jednu dobu úchylku studovat dopisy spisovatelů - ba dokonce luštit jejich podivná písma. Ano, opravdu děkuju škole, že vim, kdo byli lumírovci, neb to byla neskutečná zábava číst si o sladkejch cukrlátkách a malovanejch truhlách a o zcela všedních světech, o kterejch si člověk dneska pochatuje. 

Jen ty korespondence nikdo neuchová, neb klik a jsou fuč. Osobně si ale myslim, že nějakej tajnej facebookovej démon je skrejvá, aby nás o pár let pozdějc moh vydírat. 

Možná by nebylo od věci zase začít psát. Tužkou píšu jen seznamy na nákup (ač na to jsou aplikace) a poznámky, pokud rediguju nějaký cvičebnice a musim kontrolovat křížovky či luštit klíč. Možná sem tam pošlu pohled. 

Pohledy jsou hezký a určitě je fajn je dostávat a tapetovat s nima skříně. 

Jejich posílání miluje lingvista L., se kterym žiju. Hraje totiž nějakou hru, v níž je cíl psát si se zcela neznámejma lidma po světě a posílat si s nima pohledy. 

Jsou krásný a z míst, kam asi Superčíča nikdá nepojede. Píše mu kdekdo, nejčastěji Němci, ale už i z Tchaj-wanu lingvistovi hodili zdravici. 

Až se mu ozve Modrej tygřík z Texasu, bude kruh uzavřen. To si pak koupim poštovní holoubky a dostavník.