Čtverák Štěstí

Zajímavý je, že to, co se obligátně přeje k narozeninám a různým vylomeninám, jest věc skutečně pomíjivá a individuální. Každý totiž vidí svý štěstí v něčem jinym, a kluci vod fotbalu, ti potřebujou "hlavně štěstíčko". Vono se to taky mění s věkem, když je vám pět, je veliký štěstí, když přejdete řeku v březnu a neutopíte se, v pubertě štěstí, když nenakynete do obřích rozměrů a nemáte ksicht samej beďar, další štěstí je, že uděláte maturitu, potkáte vysněnou lásku, bude se vám šťastně dařit v rodinném i profesním životě (uf, to jsou frázičky) a dočkáte se šťastné smrti. Aby o vás pak mohli říct: Šťastná to Superčíča.

Je to jako v té pohádce, Rozum nakonec musí Štěstí uhnout. Protože jinak se v nesprávný okamžik stane nesprávná věc a skončíte na šibenici (máte-li pak štěstí, zjistí se včas, že to byl justiční omyl). Někteří lidé si štěstí ztotožňují s penězi, protože maj dojem, že za doláče poříděj koláče - a přístroje a mašiny a kraviny a haciendy - a tam budou žít to svý štěstí, který se jinýmu může zdát fádní a materiální. A když budou mít štěstí, vystojí si lásku v akci 3+1 zdarma.

Možná, že štěstí závisí i na lidech, který mu jdou naproti. Sedí-li panenka v koutě, jistě si ji štěstí najde a stane se divou broadwayské scény. Jistě když student jde na zkoušku nepřipravenej, bude mít štěstí a zvládne mluvit o dané látce aspoň deset minut. A možná, když sportovec přestane trénovat, vyhraje s trochou štěstí všechny další důležitý závody. Joj, činorodá práce je důležitá - a to jako Superčíča moc dobře vim. Neboť když štěstí zrovna v něčem nemáte (já třeba nemam ty dlouhý nohy a neumim chodit na jehlách), jste-li aktivní, máte štěstí jinde a netrápí vás to, že to štěstí holt odletělo k někomu jinýmu. Protože neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, jak se říká. Ono na tom něco je. Ale na druhou stranu plakat nad rozlitým krajáčem a být obětí světa se jistě vyplatí jako dvě krabice mlíka v akci. 

Ono to štěstí totiž mnohdy sedí v uplnejch maličkostech - jakože zvednete šišku a podaří se vám strefit do stromu, upletete věneček z kopretin, vyšplháte na kopec a uvidíte nějakou pěknou krajinu. V tu chvíli stavíte chvíli a chcete, aby trvala. A že si Faust myslel, že zvoral pole, je tuze pěkná oslava aktivního života v bludu. Přesto však to pinkání kuliček do důlku a posezení s milými kocoury je nad všechny zlata světa. A taky nad všechny posty a drahá vína a taky chalupy a dukáty. Neb to štěstí okamžiku je právě ten největší čtverák.

A čím větší čtverák, tím větší štěstí.

P.S. Ale bez amuletů to nejde. Bez pusy pro štěstí, šťastnejch naušnic, štastnýho šíleně ošklivýho kostýmku, šťastnejch šatů a štastný tužky by člověk vůbec ničeho nedosáh. A to ještě musí vykročit pravou nohou. Vona ta levá často vede do neštěstí.

O vosách a jinym hmyzu

Když začne pálit slunce, je to doba, kdy Superčíča vystrčí superlejtko a začne se vyhřívat na slunci. Možná trochu tlape po rozpálených dlaždicích, ale furt lepší, než píchnout do vosího hnízda. To pak vyletí hejno vos, a máte-li alergii, udělaj bzum, bzum, pích a z vaší nohy je rázem noha superslonice. Se mi to kdysi stalo, myslela jsem si prve, že se ozývá zánět žil, byl to však párek zbloudilejch vos, kterej se rozhod řádit ve skrytu mý nohavice.

Píchat do vosího hnízda se vůbec nevyplatí, neb ten hrozen vos mívá děsivý návyky a ještě děsivější chování. A ač voblejzaj vodpadkový koše, myslej si, že jsou královny místní putyky a ostatní se jim budou klanět. Myslim, že je lepší se vyhnout, či vosu vyhnat. Pak se dá zas srkat limoška brčkem.

Ještě děsivější sebranka jsou sršáni. To jsou takový aeropláni, že z nich mam vážně děs. Ovšem je-li v okolí dostatek mužů, co mají pro strach uděláno, bojí se i Superčíča o něco míň. Pamatuji si moc dobře, jak jednou básník J. P. a jeho věrný druh Pepánek zabíjeli toto hmyzstvo sprejem na záchod. A počítali a počítali. Padlo jich za večer 14. Možná asi stejně piv vypil k tomu vraždění pan básník. Ono se není čemu divit, nějaký činnosti či lidi člověk snáší líp, když je opilej. A sršáni spadli, plác, křídla mokrá od pučifuku Horský vánek a bum, básník či Pepánek je umlátili pantoflem. Jojo, bejt pod pantoflem se nevyplácí. O tom by moh kdejakej sršán vyprávět.

Zato vosí pas, to je panečku něco. Dámy dřív kvůli němu vytahovaly korzety, aby si vytvořily tuto ladnost. Nic takovýho nemam v plánu, ono by to moje břišní sádlo nevydejchalo, ono mít prdel jako Ferda Mravenec, taky není k zahození. To se na vás lepí podivná individua jak vosy na bonbon, protože takovej úkaz hned tak neviděli. Nevim, jestli si tak strašně přejou si na tu vyboulenou horu sádla šáhnout, nebo jestli myslej, že je to abnormalita hodná obdivu. Ale zrovna minulej tejden se na mě v podchodu vrhal jakejsi černoch s výkřikem: "Oh, my darling, come to me." Že sem s sebou vlekla Luc, ho vůbec nezajímalo. Zřejmě by to nebohé dítě odhodil někam do kouta a s pokřikem: "Hrej si, tu máš kohouta," by začal zkoumat anomálie Superčičí. Ono vůbec ti cizinci jsou obecně víc překvapení. Z Turků bych si mohla udělat sestavu sršánů, ale onehdá ten asi šedesátiletej Vietnamec v metru, to bylo taky dílo, ten by se mě přitom musel chytit za prsa a visel by na nich jako staženej králík - byl docela seschlej, vážně jo, jak ta kůže králičí, co visí, a lítaj na ni mouchy. To je hmyz, kterej snášim celkem dobře.

Zato takovej komár, to je něco velmi obludnýho. Jednou jsme s lingvistou L., se kterym žiju, tábořili kdesi venku na Slovensku (myslim, že to nebylo u tý skládky) a za tu noc mě tam poštípalo asi dvě stě těhle hmyzáků. Včetně očních víček a obrovskej bodáků, který způsobili přes docela tlustej spacák. Když mi to druhej den nateklo a ze Superčíči bylo superopuchle, na lingvistovi nebyl jedinej štíp. Asi má Superčíča sladkou krev, která je pro tuhle lůzu vábničkou. Jak jsem zjistila loni, jsou země, kde jsou komáři ještě agresivnější a kde nepomáhaj ani litry repelentu. Lingvista ho nepotřeboval, jedinej štípák se k němu nepřiblížil. By snad stálo zato vynalézt protikomáří neopren.

A pak snad už zbejvaj jen ty vodporný housenky, to je taky dílo. Všechno sežerou, všude vlezou. Je naděje, že se zakuklej a je vod nich klid. A pak se z nich vylíhne motýl. Na toho se dá i koukat a naštěstí odletí. Pokud to teda neni vzácnej exemplář, kterýho maj v botanický zahradě. Anebo takovej, kterej se stává lovnou kořistí těch, co lákaj svý oběti na sbírku motýlů.

Přiznávam, že to by mě nebavilo. To už radši, když se to řekne na rovinu. Protože kroužit nad prázdnym úlem nemá smysl. A bodá jenom zbabělec. 

A taky vosa. A od tý radši ruce pryč. A ostatně i čumák. Náš boxerek by moh vyprávět.

Rodová

Protože jsem strašně zlá, zcela nejzlejší na světě, že víc už to ani nejde, a pokud si každej den nezalibuju aspoň dvě hodiny v ironii a kousavejch poznámkách, nedostane se mi radosti, musim vytahnout téma, který má taky svý stoupence. Jako nerozumim lesanám (a opravdu při mé pravidelné meditaci, kdy si tak sedim na pískovišti a hlídam svuj kyblíček, se jich na mě vrhá hodně), tak tohle asi taky nechápu.

Jest to téma, jehož překladu uplně nerozumim. Do češtiny se to přeloží jako rod nebo pohlaví. Po hlavě je snad už jasný, co to je - gender.

To slovo mi bylo dlouho utajeno, znala jsem jen slovo feministky - a to mi přišlo taky svázaný nějakym stereotypem. Aspoň nám to popisovali ve škole, jako ženy, co odmítaj záchodový prkýnko, zřejmě se jim líbí močit ve stoje a naopak nelíbí, když jim někdo pomůže do kabátu, a co chtěj stejnej plat jako chlapi. 

Musim teda říct, že sem nikdy neměla menší plat nebo tak něco, protože sem nikdy nepátrala, jakej má kdo jinej. Asi jsem blbá. Peníze nějaký vždycky jsou, když člověk pracuje a nekejhá, nějak je vydělá. Dělala jsem leccos. Od výroby cukrovinek (za 15 korun na hodinu, kdo by to dneska dělal, to by snad pyskovali všichni, muži, ženy, děti i psi), přes výrobu chleba (ale doma neupeču ani housku) po besedy o pracích prostředcích (a jednou taky o čokoládě - dali mi jich domu pět). V těch besedách vynikala jedna naše spolužačka, která tam chodila pod různejma pseudonymama, s dokladama různejch lidí, vydávajíc se tu za studentku, tu za matku malýho dítěte. Přiznam, že na to bych neměla žaludek. A taky se přiznam, že jsem na tý besedě za peníze nikdy neviděla chlapa, což mi až bylo líto. Asi měli svý oddělený debaty, aby to bylo vyvážený.

Myslim, že si ženy za poslední století toho vybojovaly dost - mohou studovat, dělat si, co chtějí, neprovdají je za slizkýho vdovce vod vedle, mohou řídit traktor, ba i jeřáb. Asi si jednou vybojujou i ty platy. Je fakt, že kamarádka I. říká, že ve školství má chlap příplatek za pytlík, protože za ty prachy tam vydrží jen neumětelové, lenoši nebo ty, co to neřeší. Znam spoustu chlapů učitelů, který byli fakt špatný, a znam takový i ženy. Je to tak fifty-fifty. Stejně tak mam dobrýho doktora a dvě takový doktorky, z nichž jedna mi podepíše snad i krabici vod bot a druhá uvede každej muj zdravotní problém tim, že jsem tlustá, a proto jsem nemocná. A to i když mi zalehne ucho.

No dobrý, tak pak je taky fajn si stanovit kvóty, kolik koho kam. A šup a pěkně se to nadiktuje. A skryje se to pod to divný, tajemný slovo gender. Pak se nám objeví ve vládě nejlepší odbornice na toto tajemství, která co slovo to perla. No fajn, ženami se posilujou "slabší ministerstva". To je nespravedlivé - měly by pěkně sedět na financích. Vždyť v mnohých domácnostech žena drží kasu. Nebo na vnitru - no uznejte, která žena neni policajt. A nebo takovej obchod - prolezte trochu internet a hned najdete, kdo furt něco prodává a kupuje. A neni to jen mimibazar s těma těhulkama a mimískama, ale i bazáče s oblečenim, botama, knihama a jinejma vymoženostma. Protože chlapovi stačí jedny boty a jedny džíny s pár tričkama. Pokud to neni hipster.

Co mě ale nadzvihuje ze židle, jest to, že jsou genderový kvóty na učebnice. Dle nějakýho chytrýho nařízení musí bejt ve cvičeních typu "Marie jela na výlet. Pepa spravil kolo. Jirka si koupil psa," stejnej počet jmen chlapečků a holčiček. Asi to děti začaly počítat a pak to nějaká pani učitelka napsala ministryni (no tehdy možná i ministrovi). By mě zajímalo, zda je i zoogender - nad tím by se mělo vážně zamyslet ministerstvo zemědělství. Jestli by v těch cvičeních nemělo bejt stejně kraviček a pakoňů.

Znám taky statečné a přímé ženy a chlapy, co jsou zbabělí a doma se bojí i rohožky. V životě mě to ale nenapadlo rozlišovat podle toho, co maj mezi nohama (i kdyby jim tam sedělo pět bobříků) a jakej maji plat. A taky klidně koupim holčičce bagr a šroubovák místo bárbíny, bude-li to chtít. Ale musí si přesně spočítat, kolikrát ho půjčí Vašíkovi a kolikrát Janičce. 

Až vyplní tyto tabulky, možná jí ukážu, jak fuj je růžová bárbína. 

To je pro mě něco jako dealerka kosmetiky. 

Protože bagr.

R je pasovalo na průměr, nebo podmírák?

Už to pozoruju dlouho - kdekdo snědl nejdřív jeden rozum a pak druhej a pak třetí a stal se z něho odborník. Radil. Pan Chytrý. Všudybyl. Všeználek. Kutil. Umělec. Talent. Manažer. Manažer volnýho času. Kouč. Ti všichni dávaj lidem návody na život, aby se snad neztratili, než vlezou od dveří svýho domu do bytu. 

Snad je postmoderní doba tak komplikovaná - protože každej má všechno, žije v luxusu, nemusí robotovat nebo snad ani pracovat, když je chytrej, jezdí si pětkrát ročně na dovolenou, i když na to nemá, a pak neví, co se světem, kterej mu zcela zamotal život. 

A vydá se k prvnímu rádci, na kterýho natrefí. Ten mu za patřičný obnos poradí, aby se měl rád, staral se sám o sebe a žil, jak chce.

Pak jsou ještě lepší rádci. Přímo královští. Ty o rady nikdo neprosí, dokonce je od nich nikdo ani nechce, ale oni radí. Rozumí všemu a agresivně obhajují své názory. Tuze agresivně. Konzultovala jsem to onehdy s panem Ř a došli jsme společně k pozoruhodnému závěru - neznáme agresivní muže. Jistě jsou opilci, kteří bijí ženy a jsou tuze dominantní, ale Superčíče se takováto sebranka asi vyhýbá obloukem. 

Zato agresivek žen znam fůru. Jsou chytré jako rádio - všude byly, všemu rozumí a všem poradí. Jinak třeba ani nejsou zlé nebo nepřejícné - jejich cílem je být rádkyní asi ve stylu chytré horákyně - aby z toho třeba i ony měly prospěch nebo alespoň obdiv mužů či ostatních žen.

Přiznam se, že se jim vobloukem vyhybam. Asi nepotřebuju štěbetat o tom, že tento krém je zcela nevhodný (když ho ani nemam) nebo že je zcela nejlepší vařit na margarínu s trochou oleje.

Zvláštní kategorií v tomto ranku jsou tzv. mamynky (tak je nazývá lingvista L., se kterym žiju), odbornice na výchovu a vzdělání dětí. Mnohdy i ženy teoretičky. Mají pro strach uděláno. Jsou bio a eko, taky ekl. Zrovna nedávno narazila Superčíča na nějakou koninu jménem kontaktní rodičovství - spočívá to v tom, že tyto dámy zcela kopírujou život v přírodě a dětem nesmí omezit jakoukoli aktivitu, neboť je to přeci přirozené. Jean-Jacques Rousseau by zaplesal. 

To znamená přivážou potomka k tělu a chodí s nim omotané, narvou si ho do postele, kde ho do osmi let kojí, a v návalu velkého dobra mu zcela všechno dovolí, protože je to individualita, což je podtrženo speciálním jménem pro nejgeniálnější dítě na světě. Třeba Servác nebo Hafík. Případně Michal Dalibor Alexandr Kreon. Nemohli se dohodnout, tak jich dali víc... Díky tomu jsem pochopila mlácení jiných dětí s nadšeným souhlasem a přihlížením rodičů - vždyť v přírodě přece taky statnější kanec rýpe tesáky do toho menšího, nebo krádeže propriet na pískovištích - však v přírodě každý něco najde, a jelikož to našel, je to jeho. 

Zajímavé je, že tyto šiřitelky dobra a správných postupů koukaj, jak by letěly na první dovolenou, samozřejmě opásány šátkem s měsíčním kojencem v něm, nakupujou v obchodech podivných jmen, jako například Tři jahůdky, Plenkáček či Špuntík (sorry, Pepo, ale ten název je tak pěknej, že se sem hodí). Podivná jména prej maj i školky, ale do toho Superčíča zatím nepronikla. A nebo se zatím nenaskytla dobrá duše, která by jí poradila. 

Individuality pak neznají hranice světa ani vztahů, neb jsou do smrti malými opičkami, nerozeznají sociální vztahy, neboť byli vždy ve svém výběhu. A samozřejmě potřebujou radu.

Obávám se ale, že být jejich učitelem si skutečně říká o maleur.

Nostalgická

Superčíča neni nafrněná, ani melancholická, ale s přibývajícim věkem podléhá nostalgii. Projevuje se to podezřelym vzpomínánim na to, jak to vypadalo, když byla malá. 

Ty zážitky jsou skutečně takové, na které každý rád vzpomene:

• "Sem měla spálu, no to byl děs, mě zavřeli do nemocnice, když mi byly dva."
• "Sem měla ty neštovice, to byla hrůza. Devětatřicítky horečky v květnu."
• "Sem měla plnou pusu aftů, nemohla jsem jíst a otejkal mi celej krk."
• "Sem spadla do potoka, byla jsem mokrá  a bála jsem se jít domu a pak jsem byla nemocná."

Přesto je tady nějaká všeobecná snaha po nostalgii - můžete absolvovat nostalgickou jízdu historickou tramvají, nostalgickou plavbu po řece, nostalgickou tour nostalgickym vlakem.

Pude tomu člověku nos kolem.

Některé nostalgie jsou ale docela fajn - jako když se po milionu letech ocitnete ve stejný učebně a slyšíte stejnýho profesora jako před šestnácti lety. To se ten svět zastaví, i když je ze Superčíči superkoule a za ní sedí dámy z univerzity třetího věku. A najednou je tu ta možnost promítnout si to, co bylo pak. Šla ta cesta tudy, kudy měla jít?

Tyhle rekapitulace jsou dost častý - jej, co by bylo kdyby... Jenže ono není kdyby, je teď. Sladké teď.

Za někym taky přicházej do práce bejvalí borci a člověk ví, jak je na tom on a oni. Ony a on. Onanie nových dálav, nebo starejch zážitků?

V dobách největších hrůz prej vzpomínaj lidi na ty dobrý nostalgie - taková Božena Němcová se třeba přesadila do hauzu, ve kterym její rodina nikdá nežila, a vytvořila idylu v čele se superbábou. Všichni bohemisti nad tim slzí. Asi taky šukali po světnici a čuměli, co má jejich babka v truhle. Nebo snad vedle nich zrovna tak bydleli Kudrnovi, již mlsali kočky a veverky. Superčíča by tak přece jen dopadnout nechtěla, ani jako superbába ani jako naše paní. Ale třeba by ji pak taky (i se vší tukovou vrstvou) vyobrazili na peníze.

Možná, až si necham zmenšit nos, nakadeřit šedý vlas a udělat nanotukolipožroutsukci, koupim si boty na jehlách a budu vzpomínat a dojímat se nad tim, jak jsme brázdili venkovský dydžiny, bude nostalgie završena.

Pak napíšu Dědečka... Nebo alespoň V ráji šumavském 2.

Zatim mi ale musí stačit vracet se v čase o patnáct let zpátky a vzpomínat na léta univerzitní, protože to byla opravdu fajn doba. A asi i ta univerzita byla jiná než dneska. 

Ve skutečnosti mě vlastně venkovská idyla nezajímá. Napíšu idylu o svých létech učňovských.

Název je jistej. 

Profesor.