Moje jižní Čechy, moje rodná vlast

Vím, že tenhle text je vrchol patriotství a mého zarytého souznění s mym rodnym krajem, ale musí to ven, už to ve mně bublá dlouho.

Superčíča je zarytá Jihočeška, křtěná řekou V. v Pošumaví, nedá se svítit. Ale co víc, neustále všude vykládá, jak ačkoli žije ve Městě již mnoho let (no skoro dvacet), je z těch jižních Čech. Je na to náležitě hrdá a vůbec nelže. Ač mě to stojí velkou dávku přemáhání při komunikaci s úřady (hit byl hlavně řidičák, který ve skutečnosti nepoužívám), tak mam v jižních Čechách stále trvalé bydliště. Výhody to nemá prakticky žádné. Jen když chodíte volit, tak všechny ty lidi znáte a ještě se můžete informovat v místním zpravodaji, kdo je královnou babince, tedy kdo nosí zákusky na slejzárny místních dam. No, nebudu vás napínat, je to moje příbuzná. Jestli se někdy dočkam sedmdesátky, chci bejt taky v nějakejch babincích či spolcích, to je jasný…

Senioři pětipéčka, to zní docela dobře.

Však jižní Čechy mají v sobě určité tajemné kouzlo – žijou tam tvrdé palice. Zvlášť v Pošumaví. Co si vemou do hlavy, za tim pochodujou, a nezastaví je nic. A pak ty selské kořeny, to má taky něco do sebe. Protože jihočeskej sedlák je fortelnej a nenechá se hned tak voblafnout, to by ho musel postihnout fakt nějakej těžkej mor mozku. A ačkoli pokud po mně někdo bude chtít, abych vodila krávy a orala pole, tak ho okamžitě vybraně pošlu do lesa, přece jen ta jistá zemitost a rozvaha zůstala i v mý osobě.

Nebojim se, čelim všem výzvám, a že jich už bylo. Jihočech je totiž v podstatě velmi silnej. Nenaříká, nedělá ze sebe oběť světa, pochopí, co způsobil sám, a co už je nad jeho síly, a tvrdě před sebou valí to, co se mu připlete před cestu, stejně jako kdysi sedlák oral neorané a doufal, že tam jednou vyroste aspoň jedna brambůrka. Je to tvrdej kraj lidí, co nedávaj najevo lásku ani city, ale uměj vzít za práci a nezahálčej v koutě. Vono se pak snáz ty strasti překonávaj, když je člověk činorodej a vytváří si aktivity. Zahálka a laciná zábava se nenosí. A k tomu se musíte zeptat a bejt neustále ve střehu, protože nikdy nevíte, kde zas vykoukne nějakej podivnej pytlák. Jo, bejt vopatrnej ve vlastním zájmu, není uplně na škodu.

Fakt je, že ve Městě moje jihočešství trochu trpí, když pozoruju všechny možné ublížené kuliferdy nebo blouznivé duše, které potřebují mentální kouče, jimž platí nekřesťanský prachy. Furt řikam, pošlete mi je na zahradu a udělam jim koučink klidně zadarmo. A k tomu přidam jeden ironickej Večer s Ládíčkem. Slabší povahy si rovnou můžou chystat špagát. Spřízněné tvrdosti ve Městě mnoho není a hledá se jak jehla v kupce. Přesto jsem ji nalezla. Osoba drahého pana řídícího je obdobně ostražitá a zásadová. Naše spojení městem N., kde drahý řídící vyrůstal a naše rodina má hrob, je osudové. Ukázalo se totiž, že máme stejnou prazkušenost s bábou z Boru, která všem napravovala pochroumaný údy.  Pak svou znalost předala mladší bábě a ta zas další. Nevim, která generace tam teď rovná kosti a dává kafrový mazání, ale nějaká jistě. Jihočech totiž je ostražitý i vůči špitálum a felčarum, radši pude pětkrát makat se zlomenou rukou, než se vydá na ošetření. Do nemocnice se přijde lehnout, až když má zdechnout. Moc dobře si to pamatuju, s čim všim sem lezla do práce. Vrcholem byla asi zlomená kostrč, se kterou sem vesele nakráčela do rachoty už den po zlomení.

A vono nějak bylo a nějak zas bude, řekne si Jihočech a jde zas tvrdě proti skále. Jednou tam určitě vykope tunel a bude jistě lepší než Blanka.

Nic z toho výše sepsanýho není muj typickej povahovej rys, je to jihočešství ve mně, které zazvoní na poplach, kdykoli by byl člověk měkkej. A přitom to možná vypadá, že si to Superčíča v kanadách štráduje přes mrtvoly. Kdepak. Jen stojí, když musí, a jde, když může.

Vono se pak člověku líp dejchá.