Kde se vzala taková vášeň pro houbaření? Nemám vztah k půdě, ač rodinné geny by pro to měly horovat. Rejpat se v záhonech je horor a představa, že se člověk vyzná v okrasných rostlinách a slaví si každý den zahradníkův rok, je naprosto děsivá. To snad jedině ožívá, když se čapne sekačka a vrrr.Ale houby, to je zcela něco jiného.
Moc si to z dětství nepamatuju. Mám jen takovou vizi, že mě na houby vodila má dnes asi osmdesátiletá teta. Jednou, bylo to v roce 1986, jsme vlekly s mámou a tetou hub plný kočárek (a v něm se někde tísnil bratr) a já v lese ztratila čepici. Jelikož těch hub bylo tólik, zakázaly mi obě ženy se pro ni vrátit.
Taky si pamatuju zelánky - ne tak často sbírané houby, čirůvky zelánky, které rostly až v říjnu a ze země se musely vyhrabávat. Chodila jsem na ně s tátou, uměl je bezpečně poznat. Od té doby, co má umělé koleno, na ně nechodí a já je sama nikdy nenašla.
Pak nějak houby nebyly, nebo nám je vždy vybíral soused, o kterém jsme si kamarádkou povídaly, že je sbírá přímo z mopedu. Chvíli nám to tehdy trvalo, ale nakonec jsme objevily bedlový háj. To byla lahoda, ta mračna bedel. Když bedly došly, byly tam mnohdy i houby jiné. Nedávno jsme tam byly a háj je vykácen. Inu, pokrok.
Moji vášeň kupodivu sdíleli i někteří mí spolužáci na vysoké škole. Zážitek hodný houbařského orgasmu nastal ve Velharticích. "Hele, houba," vykřikoval v pravidelných intervalech spolužák a vrhal se v tak tajemné končiny, kam bych nešla ani se sebekrásnějším bojem. Ano, Šumava, to byla houbařova slast. Stejně tak slast byla, když nám táta vyhodil ryzce pravé, protože do rána zezelenaly. A to je fakt houba, která se blbě hledá. Podobné orgie nastaly loni v létě kdesi u Telče, co krok, to houba. Člověk zažívá víc než extázi, zažívá let. A občas i pád, když zakopne o ostružinový nebo malinový šlahoun.
Někdy mám dojem, že je to posedlost. Stejně jako sledování olympiády nebo sbírání veteránů. Jako aut samozřejmě.
Ovšem přede dvěma lety posedlost vygradovala do fáze závislost, závislá závislost. Byly prázdniny a já v Posázaví, kde jak tvrdil Láďa, houby v podstatě nejsou. Vyšli jsme si s panem řídícím na lov někdy v osm večer. Ano, správný houbař nevstává za ranního kuropění, na houby chodí, když ho to čapne. Začne se divně kývat, neklidně poposedá, před očima mu tancují hřiby velké přinejmenším jako pěst. A šli jsme. Pan řídící v nějaké tradičně nevhodné obuvi. Já v žabkách, pravděpodobně. To že houbař nosí gumáky, je taky blbost. V Posázaví je totiž dost sucho. A není nic vzrušivějšího, když se vám o nohu otře jehličí.
Vylezli jsme po pěkné cestě na do kopečka a tu najednou já: "Ha!" A pan řídící: "Haha." A každý jsme v ruce třímali hřib. Byli jsme tak fascinováni, že jsme se vrhli skoro šipkou do této části lesíka a vyrvali odtud padesát hřibů. Seděli v kolech jak poklidní studentíci. My jsme zřejmě právě v tu chvíli propadli nadobro houbařskému sportu v plné síle. I když spíš jen já.
A pak to přišlo, na houby do lesíka pětkrát denně. Nové objevy. Přesně vytipovaná místa s hřiby, liškami, lišáky, kdy, kde a jak se udrží bedlice. Nové druhy. Šiškovec (taková ošklivka, která vznikla ze soulože hříbka s bedlou), kotrč (ten má přece vzhled jak Láďa) a největší objev černý stroček trubkovitý, po kterém se prý mohou Italové a Francouzi mohou utlouct. Toho jsme loni s holkama přinesly asi deset nůší. Byla to krása, ty plné škopíky stročků a neustále narvaná sušička.
Jen letos mám dojem, že houby si vzaly dovolenou. Teda aspoň v Posázaví. Ale v pátek pán temnot říká: "My jednou našli kufr vod auta plnej bedel." A já se zasněně podívala někam, kde se v noci zjevuje Méé. "Jé, to bych taky chtěla." A hupky dupky hnedka do lesa. Bylo asi šest večer....Pán temnot zjevně zaklel vyschlou středočeskou krajinu: bedly byly.
Houby umějí i zázraky.
