Kam s ní?

Když jsem dneska rázovala po Prokopáku, kterej máme blízko příbytku ve Městě, uvědomila jsem si, že příští rok to bude přesně půlka mýho života, co jsem opustila zemitou bodrost a vyměnila ji za anonymitu velkého světa, kde i o půlnoci člověk nemusí stát na výpadovce na stopu, protože se dostane domů, i když neřídí auto. Doteď nevim, co mě to posedlo. Město je pro mě pořád cizí. Bydlim skoro deset let v jedný ulici, kde to vypadá jako na vesnici. Za tech deset let tu nikoho neznam. A to tu neni sídliště ani paneláky. Jen vedle vybudovali jakejsi barák, kterej měl mít na střeše prosklenej jehlan. Když tam nastražili tu konstrukci, zjistili, že se bojej tam dát sklo. Hm, je tam furt jen konstrukce, která okorává. Stejně jako banka nahoře, co vyhrála ekostavbu roku, neb ji vybudovali ze dřeva a na střechu nasázeli stromy. Teď se ji, zdá se, bojí natřít.

Teda v rámci místního společenského života jsem znala sousedku přes ulici, ale ta bohužel umřela. Musím říct, že mě vždy informovala o okolním dění. Paní byla vůbec kujón, když byla rozkopána hlavní třída a k nám domů se nejezdilo místnim kodrcavym dostavníkem, ale autobusem, nutila řidiče, aby jí stavěli před domem, a slibovala jim za to medík. Ještě větší hit s ní však měl lingvista L., se kterym žiju a který ve Městě žije celej život. Zažil, jak celej ulici způsobila THC prožitek. Neb se rozradostnila, jak její syn pěkně pěstuje na zahradě kytičky, že to asi bude mít po ní, proto odnesla odkopek této sazenice k nějaké sousedě. Ta se však vyděsila a vykřikla: "Máňo, ty dýlerko, vždyť je to marihuááána, určitě tě zavřou, až se na to přijde." Paní se vyděsila, čapla srp, podťala veškerou trávu, hodila ji před domem na kopici, pěknej kopenec z ní byl a zapálila to. Mam vod ní louskáček na ořechy, nerozlouskne ani švestku, ale je tuze pěkně růžovej.

Neznam ani pejskaře. Jednou mě vez domu nějakej užvaněnej taxikář, kterej bydlel nad náma na kopci a popsal mi všechny psy z lesa, a dokonce i to, jak se jmenujou jejich majitelé a co dělaj za práci. Mě neznal. Asi proto, že s boxerkem vylejzam až v poledne, kdy vstanu z mrtvých, a to nikde neni ani noha. Asi všichni vobědvaj.

Do Města jsem poprvý přijela jako mladá superštíhlá kráska na střední. Odstěhoval se do něj totiž takovej pěknej kocourek. A já si řekla své oblíbené: Když nejde hora... Objekt zájmu mi řek, že se sejdem U koně a já mu řikam: "A to je kde? To je nějaká hospoda?" Když jsem o dva roky na to usoudila, že v Českých Budějovicích by sice chtěl žít každý, ale já chci do Města, přištrádovala jsem si to s obr mapou, kterou jsem vytáhla hned na první přednášce s tim, že hledam Václavák. Měla jsem dva culíky a šaty s mašlí. Už tehdy jsem ale věděla, že ve mně něco dříme. 

Síla být Superčíčou.

Město s sebou kromě anonymity nese speciální kategorie:

STRACH 

Nikdo tu neuklízí sníh a všichni se děsej kalamity, když je jedna pod nulou. Všichni se bojej zlodějů, protože lezou i komínama. Jako Santa. Jsem jednou jednoho vyhnala z domu, pěkně sem ho chytla za flígr a šel, panáček. Měl velkej pytel. Jako Santa. Byl to zloděj?

EKOLOGIE

Lidi tu prej tříděj odpad. Ale pak sou takový, který to hážou do jednoho kýble, a nadávaj na ty strašný venkovský vidláky. Já to zažila jednou na nějaký šílený akci, kde zpíval nahlas Hlas. Nějakej podivnej ekolog tam mlel, jak si lidi na venkově topěj v kamnech plastovejma flaškama vobalenejma ponožkou. To sem teda v životě na venkově neviděla. Zato vdovec po pani naproti vybírá kontejner a nosí si domu flašky na zátop. Kontejner na papír kupodivu neřeší. Ten naplní pozoruhodný auto z banky a pak už se tam nic nevejde. Ale jinak jsou všichni zelený a vnucujou člověku, aby byl taky.

X - PRVNÍ NEZNÁMÁ

Holky z Města. Až na výjimky - ty, co maj rodiny někde vodjinud, a zřejmě je v tom cepovali, jsou úkazy. Počítaj furt peníze. Chluběj se svýma vilama. Když ne vilama, tak jsou rádoby intelektuálky. Vše musí bejt hoch. Vobvykle jsou šíleně líný... A samozřejmě na úrovni. Měněj se pak v biomatky a ty, co poučujou nebohý učitele ve školách. Ne že by všichni učitelé byli svatí.

Y - DRUHÁ NEZNÁMÁ

Holky, co přijdou z regionu, ale chtěj bejt lepší než TY z MĚSTA. Jsou víc intelektuálky a víc dobrotivý a nadávaj na ty vidláky na venkově, jak je to děsný, že furt jedí prasata. Ony samy jsou vegetariánky a vypadaj jak seschlý větve.

JÁ

A pak je tu Superčíča, která to zřejmě nepochopila.

Má v sobě totiž svou sílu. Nechce soupeřit. A to asi ve Městě nejde.

Zejtra jedu na Sázavu.

Vánoční speciál

Každé Vánoce se mi vybaví závěr Skácelovo Harfy ve sněhu. Píše se zde o tom, co si básník moravské vesnice (a jeden z mála oblíbených veršmistrů Superčíči) přál jako malý chlapec: "Harfu si přeju, nadělte mi letos pod stromeček harfu. Nejlépe zlatou, struny mohou být stříbrné. Dlužíte mi harfu. Takovou, co by spala."

Musim říct, že sem si nikdy nepřála harfu. Jedině Lego a dům pro panenky. A knížky. Nějak se mi přání měnila. Teď už si přeju jen dobrej žaludek a ztrátu váhy. Vono se trochu vylučuje, já vim. Vánoce mě vlastně nebaví, kapr mi nechutná, úklidy, to je moje smrt. Cukroví spálim a balení dárků, to je taky úkol.

Vypadá to následovně. Přinesu hrdě papír z obchodu. Vyberu nějakej šílenej, např. štěňátka vomotaná cesmínou nebo zlaté blýskající se cosi. Už dopravit tu rouru se stává dobrodružstvím, obvykle s ní tak dva lidi omylem bouchnu, pak mi upadne na zem. Když je břečka, letí rovnou do kontejneru na papíry, Vánoce Nevánoce. Někdy ji taky rousam ve sněhu, kterej už asi nikdá nebude, a někdy jich koupim víc a žongluju s nima po cestě. Jednou mi ji uzmul i boxerek a jal se s ní lítat po domě. Poté rozdělim dárky. Ty, co jsou pro kamarády a příbuzný, hrdě vystavim na skříně, pochlubim se lingvistovi L., se kterym žiju, jak jsem pěkně nakupovala, ale že by to mohli v těch krámech balit, a on to převezme do svých tlap a opatří danym krásnym papírem. Nutno říct, že je zručnej, já ne. 

Pak totiž přijdou na řadu jeho dárky. Nejlepší je to vše narvat do dárkový taštičky, ta se dá použít víckrát (je to ekologický a rychlý). Ale moment překvapení je důležitej. No, inu, je tu izolepa - věrný přítel. Čapne se dar, papír se na něj přimáčkne a obtáčí se izolepa dokolečka dokola, až to konečně drží. Pak se ten papír ještě musí odstřihnout. Tam občas prohrávám. Letos jsem si zabodla nůžky do stehna. Ještěže je mám tak prošpikovaná sádelnatými chuchvalci, že se mi nic nestalo. I izolepa mě zklamala. Stal se z ní věrný nepřítel. Nechtěla se rovně usadit na papíru, začala z radosti nad svou funkcí vytvářet cosi jako shluknuté vrtule. A papír na tom nedržel. Pak se mi to přilepilo na nos a já s tim pochodovala po bytě. Jak vánoční skřítek.

Taky mi přijde škoda plýtvat papírem, proto slepuju izolepou k sobě různý kusy. Nevypadá to špatně, jen ty dárky se strašně špatně rozbalujou, neb izolepa nejde roztrhnout.

Jéje, ještěže si lingvista nepřeje harfu, to by se musela voblepit struna po struně. To bych musela mít nějaké odolné balení věrného nevěrníka. Asi tu na koberce. Jestli neni nějaká na harfy.

Ale mam lepičky, přišly mi poštou od mé drahé D. Na izolepových mumiích dokonce drží. Mohu ty dárky pěkně popsat. To zas neni těžký. Jen jsem si těch lepiček nastříhala moc.

Musim taky poslat vánoční přání. Pohledum už vodzvonilo, škoda. Jiná D., taktéž drahá duše, mi radí, jak se to dá vyrobit onlajn. A to mi jde. Boxerek jako Santa, boxer u krbu, boxerci u ozdob. A vždycky přeje/ou pěkné svátky.

ZATIM JSOU PĚKNÉ.

Až tady bude zejtra Superčíča skuhrat se zkaženym žaludkem, bude si přát harfu.

Tu ze Třech veteránů. Vykouzlí mi okamžitě armádu složenou z lékaře, maséra, kadeřníka, trenéra, kuchaře, pekaře, cukráře, hodinového manžela, chůvy Fajn a barmana. 

Pak snad ty Vánoce budou veselé.

Všechno dobré i Vám a přejte si harfy!

Silonkový blues

Celá republika sledovala jakousi taneční soutěž, o jejíž existenci jsem věděla asi tolik, že se koná stejně jako jiné supertalenty a závody o zlato v hrdle. Je to líbivé a lesklé. Muj vztah k televizi je takový nemastně slaný, a tak by mi i tento maraton hupů v rytmu klasiky a latiny zcela unikl. Ba, unikl by mi úplně, neboť vůbec neumim tančit a nosit silonky je pro mou šik figuru horor (nevim, proč mě otec uvítal poznámkou, že jsem nějaká tlustá - vždyť naopak, jsem v klidu, udržuju se poklidným životem rodinného štěstí, však již čtvrt roku sedim doma a chodim maximálně pro poštu a vobčas do žabky, když mi dojde jídlo, ač to už jsem apgrejdovala dovážkovejma službama, který mi ho i vynesou do schodů našeho hradu). A strašidelnej horor jménem silonky se hodí snad leda na škrcení stopařek nebo barvení velikonočních vajec, což je menší horor. V obojim případě má pak člověk na rukou krev. Jakej chytrák tu hrůzu vlastně vymyslel? A proč je ženy rády nosí? Natahnout si je, to je případ pro silný nervy. První silonky se obvykle roztrhnou. Druhý teda vypadaj, že budou lepší. Taham, taham, jenže ty pitomý punčochy mi skončí někde pod zadkem a přes šumavskej táhlej kopec se vodmítaj vydat. Musim je ze sebe zase servat. Přemejšlim, že bych je mohla dát někomu, kdo je z roviny. Třeba z Polabí. Už zuřim. No nic, sundam je taky. Hele, voni prdly ve švu. Nevim, jak to šijou, ale nic to nevydrží. Chápu, že to mužům dělá dobře, když to z žen servou, ale pokud je to někde v kanclu na stole (poněvadž nejvíc nevěr prej vzniká na pracovišti - proto vysílam lingvistu L., se kterym žiju, mezi samý budoucí učitelky), aby ta dotyčná pak s sebou tahla tak dvoje náhradní. Ne-li víc.  U třetích, který vyndam ze skříně, si všimnu, že maj díru. Ty byly asi ňáký vosvědčený, když jsem je uchovala. Vono silonek, který vydrží víc než jednu cestu tramvají, si člověk musí vážit.

Asi sem si chtěla zapamatovat značku. Po těch letech mam taky vycvičený voko na nákup těchto krás a musim konstatovat, že pro mou figuru řetězce i obchody s barevnými, síťovanými, krajkovými a jinými svůdnými záležitostmi mají dva druhy - béžové a černé. To je mi vskutku laskomina. Takže navlíct si silonky a pak ještě šaty. Silonky a plyšová společenská róba, to je vražedná kombinace. Ty šaty totiž šplhaj po těle rozhodně líp než Superčíča po tyči. A pak ten tanec. Já samozřejmě dobře tančím. Dokonce jsem chodila do tanečních. Dvakrát. Kroky si nepamatuju. Lingvista L. je ze mě zoufalej, neb ho vždy zcela mimo rytmus vleču někam jinam, protože je tam něco zajímavýho, co se rozhodně netýká té koncentrace pohybu. Tančila jsem dobře vlastně jen jednou. S jihočeským chasníkem, bratrem kamarádky D., jenž mě chytil a nepustil a v jednom kole jsme přehvízdali sérii polek hasičského plesu. Jsou sakra dlouhý, takže to byla jízda. Lingvistovi bych po minutě utekla s výmluvou, že vidim strejdu hasiče a že ho musim pozdravit. Na plesy moc nechodim, a když - tak na ty, kde je tombola, proto vlastně nechápu, proč někdo sleduje nějaký tanečníky. Já teda ani nevim, proč někdo sleduje zpěváky, lidi ve vile, muj fejsbuk a tenhle blog (kterej potřebuje ještě dvacet lajků na síti, aby jich měl sto, pardon, už jen vosmnáct). 

Poté, co jsem během vysílání taneční soutěže vyčistila parnim mopem Mikou Hakinenem rodičum sedačku v kuchyni (protože koukat dvě hodiny na hopsárium vnímam jako ztrátu času), mi otec sdělil, že je překvapen, že jsem pracovitá. Nějak zřejmě ještě nepochopil, že podstata mý práce neni čistění sedaček. A díky bohu ani navlíkání silonek na mý svůdný tělo. O soutěži jsem byla ale informovaná díky svým milovaným kamarádkám, které mi ji barvitě popsaly minulou sobotu. "Víš, tam tančí takovej chlap, co nemá smysl pro rytmus. Ale je vtipnej, tak ho lidi volí. A pak jsou další, a ty ho hejtujou." Přišlo mi to trochu jak prezidentská volba. Řekla jsem si však, že to bude větší frajer než já, a že to musim pochopit, protože mě do taneční soutěže nepozvali. Dokonce ani do kuchařský ne. Po asi minutě sledování, mezitim, co Mika startoval páru, jsem usoudila, že nechápu, proč by ten člověk měl tančit divně. Ano, byly tam ještě nějaký dvě divy, jedna od pohledu anorektička a druhá Marfuša a ty to asi uměly líp, ale kdyby danej tanečník přijel na bál do města V., jistě by si zatrsal a vlastně by ho ani nikdo nehejtoval. Možná by ho jen místní zmlátili, kdyby jejich Máně přišláp vlečku.

A kdyby jí roztrh silonky, tak bych to asi i pochopila.

Nicméně oživlé dřevo soutěž nevyhrálo, vyhrála Marfuša, která zatančila cosi, v čem mi připomínala Josefa K. z Kafkovo procesu. Ta diva prej píše blog. To tam říkali. Teda moje matka si myslela, že je to Miss, co má lékárnu. Inu, sláva je pomíjivá.

Nicméně tohle mě zajímá. Superčíča taky píše blog a nějaká diva není pro ni konkurence. A protože lingvista L. platí za naši domácnost koncesionářský poplatky, očekávam teda, že mě naše veřejnoprávní televize pozve do taneční soutěže. Nebo do nějaký jiný. Třeba v pečení, to bych jistě rovněž excelovala.

Samozřejmě přijdu. Moje show bude postavená na tanci se silonkami.

Ale jelikož jsem vychytralá Superčíča, tak si vezmu legíny.  

Jak jsem pekla aneb cesta do pekla

Vánoční čas s sebou nosí taky přípravy na tu velkou slávu. Domácnosti se uklízej, ženy krášlej, dělaj si vánoční účesy a nechávaj fotit velká překvapení - vánoční foto v negližé pro své miláky nebo sebe ve speciálním líčení, aby si tu fotku nastavily na sítě. Ještě horší jsou zamaskovaný děti jako jezulátka v betlémě, už tam chybí jen oslík a bejček, pokud se za ně nepřevlečou babička s dědečkem. Nebo ty šílený vánoční kombinézky, kdy malej kuklenec dělá mrk, mrk, já jsem smrk a na hlavně mu září hvězda jasná.

A pak to pečení, to je jak výrobna koláčů pro kumpanii. Superčíča kdysi pracovala ve cukrářské výrobně a ví, jak se vyrábí ve velkym. Taky si pamatuje ty myšky, co se vylouply z mouky, a bylo je nutno je honit a zašlápnout nebo praštit botou. Zásadně nikdy tam Superčíču nepustili k plechum. Jednou si popálila ruku, jednou jí horkej plech spad a všechny věnečky nebo rakvičky (by mě zajímalo, proč se to cukroví jmenuje podle samejch životních strastí) se rozlítly po výrobně. Aspoň se myšky poměly. Nakonec teda kam s ní? Inu, skončila milá Superčíča u kádě s čokoládou a namáčela do ní kdejakou sladkost. Sladké mámení ji pak odradilo vždy aspoň na půl roku od dortů. Nebylo by špatný tam zas skáknout, aby člověk nemlsal dortíky, ale tu provozovnu už zavřeli.

Lingvista L. miluje vánoční cukroví. A co miluje, vášnivě rád ho peče. Každej rok přidává nový druhy a jeho dvacet druhů je taková normální lajnička. Superčíča dělá jen vosince, teda vosí hnízda, neb ty se jen matlaj. Je schopná je dělat s trojkou v žíle, vo půl čtvrtý ráno. Žádná křeč.

Ale pečení cukroví ani vomylem. Nikdy. Jenže pak uvízne doma s dvaceti těstama v lednici a lingvistou L. účastnícim se mezinárodní konference v Oxfordu, kam s sebou bohužel těsta neodvez. 

"Mno, to máš jednoduchý. Vyválíš to válečkem, hodně to pocukruj, ať se to nelepí. Pak to vykrájíš. To budeš dělat jenom kola. No a pak to dáš na osm až deset minut do Karla. Vyndáš to a jedeš nanovo."

Ty jo, nejsem mašina, to je pan Karel. Náš pan trouba. Peče i hoří a občas i zhasíná. Já taky zhasínam při přestavě, že budu matlat jakési těsto v hoře cukru. Co zhasínam, vypínam.

No dobře, tak lingvista pryč. "Budu péct cukroví, já fešná hospodyňka," hlásam všude. Však to neni žádná věda, štrudl už jsem taky upekla. I helouvínský kejky. Tak nacukřim váleček a hup s nim do těsta, to je ale taková hrouda, že se nehne. Hm, musí asi roztát. Na topení ho radši dávat nebudu, by se rozteklo. Upect ho jako jeden kus, to by bylo nejlepší. Ale nic, vyčkáme. Po hodině zjišťuju, že se do něj dá píchnout. Hurá. Nacukřim vál i váleček. Kdyby tu byl linvista, tak ho asi majznu po hlavě. Cukr začne lítat po kuchyni. Do toho se rozlije voda, která tam stojí v lahvičce. Novej pokus. Ha, mam placičku. Váleček už má cukernatý držátka. Cukr mi oblepil vlasy, ještě chvilku a bude ze mě cumel k nakousnutí. Však nejsem z cukru. Nějak uplácam placičku. A začnu vykrajovat kola.  To mi jde. Za chvíli je plnej plech. No, to se podá, sem prostě supervýkonná Superčíča, nikdo mě neporazí. Druhá placka připomíná cukrové pole. Ale je to placka, tak co. Krájim znova. No hurá, kola, kola kol dokola a druhej plech je na světě. "Radši bych šla učit na pomocnou školu," říkam si, "to by bylo menší maso." Hup, hup, startuju Karla a přemejšlim, jak je to pěkný bejt už skoro v cíli. Už se vidim, jak se budu pyšnit cukrovejma kolama. Až přijdou holky, hned jim je naservíruju. 

Po osmi minutách votvíram Karla. Asi si vzal dovolenou. To cukroví je zcela neupečený. No budu ho kontrolovat po minutě. Deset minut. Žádnej pokrok. Popálená ruka. Jedenáct minut. Žádnej pokrok, utěrka hoří. Dvanáct minut, mokro, mokro, kola jak jezero. Píšu lingvistovi, zda to má bejt skutečně osm minut. Třináct minut. Kontroluju každou minutu a nic. Najednou Karla zahalí dým a já po patnácti minutách vyndavam černý uhle. Ďábelský pečivo. Další těsta rozhodně péct nebudu, ráno je nenápadně vnutim lingvistovo mámě, která je narozdíl ode mě s troubama kamarád. Mluvim o věčnej škodě a spálenej zemi. Hledam potraviny s donáškou do domu. Vobjednávam holkám balený linecký. Ó, sem to dobrá hospodyňka.

Myslim, že se radši zamaskuju za oslíka a vyfotim v negližé.

Ach, ty seriály!

Musim říct, že muj vztah k televizi by se dal označit za velmi vlažný. Doma ji máme. Takovou starou herku, která má obrazovku velkou asi stejně jako muj malej notebook. A vlastně ji ani nepouštíme. Jen když je nějaká událost jako olympijské hry, tak to možná zapnem. Politické debaty po obědě se sovim obličejem k tomu nebudou rozptylovat radostné okamžiky Superčíči. Lingvista L., se kterym žiju, krabici zapíná jedině na Vánoce, když vysílaj premiéry novejch pohádek. A dost si to užívá.... Na síti minutu po minutě komentuje jednotlivý události, který v tý pohádce nastaly. Myslim, že favorit dosud zůstalo Tajemství staré bambitky, vyznačující se tim, že tam všichni vykřikovali: "A kudla!" A pak ta pohádka, kde všichni fetovali a kde se ztratily ryby, to bylo moc i na mě. Lépe vypadala pohádka, kde kolem princezny hopkal písař, až do chvíle, kdy se ukázalo, že jeho tatík, kterej tajemně zmizel, vegetoval dvacet let v bažině, která byla dva kilometry vod zámku. A vůbec se nevysvětlilo proč. Vono zas letos jistě lingvistovi přijde nějaká do rány. 

Už si brousí vous... 

Jelikož Superčíča zjistila, že existuje jakejsi krám pro opravdové gentlemany a prodávaj tam Krabičku vousáčovy záchrany, asi mu ji na ty vousiska pořídí, až bude zas spřádat plány. Ale jelikož je jejich krám uplně vykoupenej všema pražskejma Vousama (nebo spíš děvama těchto Vousů), asi ostrouhá. Uplně si nedokážu představit, že by si lingvista L. natřel vous olejem s příchutí vanilka a mango, ačkoli firma inzeruje, že jde o afrodiziakum.

Přesto neni ani náhodou pravda, a to skutečně nutno říct, že by Superčíča nebyla poznamenána sledováním barevnejch vobrázků, to zas ne.
Kouká totiž na svym malym notebooku na seriály. Téhle kratochvíli kupodivu nikdy zcela neholdovala, i když si pamatuje fenomény Dallas i Dynastie, a dokonce i prapodivnou taškařici Život na zámku. To, že některé dámy u seriálů žehlí, a tak si vodpočinou, Superčíča nechápe. Ona na ně kouká. A tim si odpočine. Ale nezasedá každej den úderem sedmý k notebooku, že jde ten její hit. Ba naopak, obvykle sjíždí dva tři díly v kuse. Byla jsem kdysi v Anglii a bydlela u takový starý pani, která zásadně pět minut před sedmou ukončila rozhovor s tim, že jí jdou její soaps a že smůla. A do deseti sjížděla všechny ty tesklivé romance o nebohejch holkách, který Superčíča nemůže vystát. Připomínalo mi to mou jihočeskou tetičku, která nadšeně sledovala seriál Esmeralda. Vášní pro slepou hlavní hrdinku, co chodila furt v zelenym, se netajila a jen na to přišla řeč, hned řešila její život. Nikdo s ní moc nesouzněl, až si u ní na sadě zaparkoval jakejsi chlapík bagr, a co čert nechtěl, sledoval taky Esmeraldu. No chodil k ní na kafe každej den. A pak za něj Superčíču chtěla provdat. Příběhy svejch hrdinů chtěla zřejmě žít i v reálu. Existuje pro to vodbornej termín. Vidiot.

Superčíču ale fascinuje zcela jinej žánr. Kromě klasiky, jako je Haló, haló a adaptace děl českejch velikánů, ji baví detektivky. Třeba Sherlock. Nebo ty temné, severské. A tak po osamělém komisařovi Wallanderovi a The Killing je tady ještě jedna paráda. Most. Seriál temnej jak noc, ač ta je na severu dlouhá a bílá. A podmanivej. Na to Superčíča čumí s otevřenou pusou, a teda fakt žehličku nééé.

No a pak lingvista jede na Šumavu, aby dotáh domu dalšího boxera.

"Stojim někde na opuštěný střelnici na louce a nikde nikdo," píše.

Čekam. Nic. Volam. Nic. Telefon hluchý. "Dovolali jste se..."

Zmocňuje se mě panika. Šumavu znam. Tam se člověk může ztratit natotata. Ho tam někdo vylákal s tim, že mu prodá psa, a přitom... Ponurou atmosféru šumavskejch močálů by severští filmaři dokázali využít rozhodně líp než televize Nova s Policií Modrava. Telefon furt mlčí. Tajemná mlha. Močály bublaj, lingvista se nehláší. Volam. Zas nic. Na takový vopuštěný střelnici může přiletět kulka a tělo zmizí v močálu hnedka. 

Píšu básníkovi J. P.: "Hele, jestli se mu něco stane, je ti jasný, že se stěhuješ ke mně? Jinak to nepřežiju." Básník je klidnej. Nezná ty močály. Lingvista už tam beztak někde zapadá. No snad tam nehodlá žít dvacet let uklizenej jako ten podivnej písařův tatík v pohádce a nakrucovat si svuj vous rašelinovejma zábalama.

Za chvíli mobil píp a zpráva. "Tak už jedu. Psa mam. Dal sem si s pánem kafe."

Posílá mi fotku psa. Posílam ji básníkovi a ten kontruje: "Hele, von se v tej bažině lingvista L. proměnil?"

Myslim, že ten zůstal u Saxany.

I když teda já si vobčas připadam jako Čáryfuk. A radši na ty kriminálky budu koukat pomalejc, aby se ze mě nestal vidiot. To bych pak nevylezla z domu. Všude bych viděla únosce a vrahouny číhající u nás v parčíku za keříkama.

No tak Panství Downton, pojďme nastavit jinej svět. Ó, budu si hovět na gauči do oběda a snídani chci na tácku do postele. Líně si zívnu v prošívanym župánku a pak se pudu projít po sázavskym panství.

Vidiot jasnej.

Můj boj (s žehličkou)

Domácí spotřebiče u nás v bytě mají svoje jména, teda jen ty hodní a užiteční. Sporák je Karel a pračka Matylda II. Matylda I. bohužel odešla na vrakoviště šikulů, poté co jí po jedné obzvlášť velké rvačce s prádlem praskl buben. 

Donedávna sme měli ještě pani sušičku. Jmenovala se Irma podle jedné jičínské spisovatelky, kterou tak ctí pan řídící. A přijela s náma z Jičína, kde sme o spisovatelce besedovali a pak taky besedovali v tamních nálevnách. Moc pěkný byl zvlášť ten bar s levnym chlastem na náměstí, kde ještě ve dvě v noci bylo veselo. 

Protože Irma byla dekadentní básnířka, sušička to od ní zřejmě odkoukala. Zvolila si drsnou smrt. Během přepětí elektrického proudu vybuchla, shořela a její kola se již dál neroztáčí a nic již nikdy neusuší. Uf. Ačkoli se mi zdálo, že světla blikají a že každou chvíli žárovky podivně vybuchují, přivolaný elektrikář na žádnou závadu nepřišel. Jen mi pořád říkal Paninko. Na taková podivná oslovení je Superčíča háklivá. Světlo, který měl přimontovat, se mu nepozdávalo, místo lamp chtěl instalovat led osvětlení, který sem vůbec nikdá nechtěla, a lustr chtěl ozářit neonem. Asi aby si lingvista L., se kterym žiju, připadal jako v šantánu, až přitančim ve svém kočičim prádle. Ale přepětí tento elektrikář přemoudřelý nevyřešil, ba tvrdil, že je zcela ok. 

A pak přišel jeden pátek, kdy postupně elektřina odcházela a žárovky dělaly bům a prásk a pápá a byt temněl, až ztemněl zcela. Paní Irma v temnotách dlela a raději se vrhla do náruče pekla. Od té doby sušičku nemáme. 

Je to asi stejný, jako když se vysavač Robo, co chodil sám, rozhod, že chodit přestane, a novej už nepřišel. 

Ovšem desinfekce nutná, a tak se Superčíča musela ujmout žehličky. Ta jméno nemá, leží zabalená v krabici někde v hlubinách bytu. Žehlicí prkno k ní do páru vůbec nemam. Upouští páru a sípe. A já kmitam. Stejně to neni rovný. Bolí mě krk. Tolik času s tim křápem. Irma by to vysušila, vyžehlila a ještě by tu zatopila v předsíni. 

A za pár dnů rande s žehličkou znova. Ta si to užívá, semetrika jedna. Už podruhý mohla vyfunět ze skříně. Plíží se jako saň. Stopuju, jak dlouho mi trvá vyžehlit jeden kus. Tak pět minut a ještě to neni rovný. Vobdivuju svou matku, která furt žehlila, jak na to mohla mít nerv. Vobdivuju ženy, který tvrdí, že si u žehlení vodpočinou... Vobdivuje taky ty, co s láskou žehlí ve dvě v noci košile svejm milejm. Vobdivuju i ty, který u toho koukaj na seriály. Já se tak pekelně soustředim, aby aspoň milimetr hadérku rovný byl, že bych nestíhala číst titulky. Au, ta mrcha mě spálila. Ještěže jen trochu. Přemejšlim, kolik procent popálenin musim mít na těle, aby mě vodvezli do nemocnice. Všechno lepší než boj s tou saní. A ta zatim funí a funí.

Říkam lingvistovi, že jestli ta sušička nebude brzo nová, že se zbláznim. Nalejvá mi limošku a snaží se mě uklidňovat. Zastavuju tu příšeru, že si na chvíli vodpočinu. Místo krku mam kameny. A ta nádhera hop, skok a přímo na skleničku. Stůl politej, podlaha taky. Tohle by Irma nikdy nedovolila, takovej svinčík. "Hele ale aspoň to prádlo neni politý," konstatuje lingvista L.

No kdyby to mý pracně vyžehlený prádlo bylo ještě vod limonády, tak už se dobrovolně zapálim na Karlovi. Nebo do něj strčim hlavu. Však plyn už syčí...

"Vidíš, co ten krám dělá. Jen bordel." Následuje vytírání. No abych kvuli metru čtverečnýmu štelovala mopa Miku Hakinena, to teda ne. To by bylo dalších deset minut.Už takhle s tou vobludou trávim dvě hodiny. No možná už i tři. 

Konečně jí došla voda. Novou kvuli dvěma kouskum napouštět nebudu, ty počkaj.

"Hele, dokud se nevobjeví jiná sušička, tak žehlit nebudu, vobleků tu je dost," konstatuju s tim, že jsem Superčíča a musim si zachovat chladnou hlavu, a ne se zbláznit kvuli funící nádheře.

"No já jsem se tě chtěl hned zeptat, proč to vlastně děláš?"

Dobře, už nebudu. Vzdávam to a zejtra vočekávám výbuch žehličky.

Anebo bych ji mohla vyhodit z vokna.

Jméno nedostane, to bych eště pak žehlila furt.

A to teda ne, prostě hospodyňkou Superčíča nebude, a basta!

O nočním lupu aneb chvála plný lednice

My holky s velkym mozkem a zadkem to máme komplikovaný. Aby naše tělo bylo mentálně aktivní, potřebuje přísuny energie, kterou bohužel nenačerpá jak solární panel jen tak ze sluníčka, ani ji jako energický upír nevysaje vod jinejch nebo do sebe nenarve nějaký supervýkonný baterky. Potřebuje přísun dobře cílené potravy.

Ano, samozřejmě, každej dietolog vám poradí, že máte jíst malý porce pětkrát denně a ještě to strukturovat tak, že ty sladký a energeticky vydatný jídla maj bejt ráno, že se večer tělo ukládá ke spánku. Jenže tělo Superčíči se probouzí kolem osmý večer a mozek začne pracovat k úplné dokonalosti a spokojenosti majitelky ještě tak vo hodinu pozdějc. A to už je tělo zcela vyhladovělé a odmítá poslušnost. Pomalu se musí vypravovat k ledničce, nejdřív jen opatrně nakukuje, ale pak si vezme. Tak pomalu, plátek sejra třeba. To tak kalorický neni. Jenže pak je deset a je to ještě horší. V jedenáct už se maže chleba máslem a v jednu sní guláš vod voběda.

Naše kamarádka S. to má asi taky tak, neb o tom napsala a nazpívala píseň:

https://www.youtube.com/watch?v=LbRvd2m2n5A

Ještě hůře je na tom básník J. P. Ten totiž potřebuje uplně mozek uspat, aby ho nenapadlo jíst... Jenže ouha vegetativní nervstva pěvcova, i když je v úplnym deliriu, ho přinutí vstát a nenápadně se sápat k bílé skříní. A odtud si v kapsičkách a pracičkách tajně odnášet tu salám, tu hermelín, tu klobásku a někdy oblíbenou specialitku - bramborovej salátík. Jednou se to básníkovi nevyplatilo. V domnění, že loupí ruskou zmrzlinu, odnesl si máslo a celý ho zbaštil. Někdy se jeho lupy vztahujou uplně na nepatrnej kousek čehosi, co se ukrývá v zákoutí paní Bílé. A tak sní vařené neochucené kuřecí maso nebo prázdný, suchý placky na tortillu.

Ráno obvykle diagnostikuje dle vobalů pod polštářem, co si naloupil a nakřečkoval na noc. A vona někdy bejvá dlouhá.

V tuhle chvíli maj výhodu ti, co jim geny nadělily figuru plaňky v plotě. Mohou sníst husu na posezení a ještě to zakusovat dortem a nic se neděje. Ale muj mozek má hlad. A jako auto bez bengálu nejede, nebude frčet ani von.

Dorazí-li nějaká návštěvice, je to ještě horší, protože člověk nenechá prázdnej stůl a pak si pomlsává během hovoru. Tak do sebe nasouká deset čoko bobo ani neví jak. Ale záchranou budiž hubnoucí čaj, kterej lingvistovi L. poslali jako dárek. Asi už jim taky přišel jako spokojená reklama na pořádnou českou výkrmnu.

Inu, hrčály připraveny a všichni sme do sebe nasoukali skoro litr toho zázraku. Už po půl hodině mozek Superčíči ví, že nebude spát. A tak si nenápadně zobne dvě kuličku hrášku, co je v ledničce. To přece nic nedělá. A ten plátek sejra taky ne. No a piškot s marmeládou, to je jen takovej dezertík.

Ty jo, ten čaj byl nějakej povzbuzovák, za půl hodiny si mažu chleba máslem a zapíjim to mlíkem. Je půlnoc a z kostela zvon mi připomíná, že bych už měla přestat. Jenže spát se nechce a myšlenky zuřivě poskakujou a potřebujou stravu. Když vymyslim teorii o tom, že spokojenej tlouštík je záruka klidné rodiny  a že nervy mam jen jedny a trápit se kvůli jídlu nemá cenu, vyrážim na novej lup. Hmm, telecí řízek vod voběda taky neni špatnej. To je něco tak dobrýho, že to nemá smysl nechávat na zejtra. A pak píšu tenhle článek, přemejšlim, jestli muj pozitivní vztah k jídlu neni vlastně nemoc nebo nějaká psychická úchylka. Mam ještě větší hlad. Ten hubnoucí čaj byl fakt nějakej velkej lomcovák. Hoho, v lednici je prejt. Mls, no to si pošmáknu. Mlask. Ale samotný to neni vono. Vyhrabu ještě zelí a chleba.

Mám energie, že bych vyřešila rovnici vo dvou neznámých, to mi nikdy nešlo. Jsou dvě hodiny, noc pokročila i všichni duchové Města zalejzaj do nor. Co nějakej zákusek? Hoho, makovej závin z jihočeský produkce mý tetičky, to je velká lahůdka. V žaludku je zřejmě mordor, ale pranic mu to nevadí. Jsou tři. Říkam si, že bych měla jít spát. Asi v půl čtvrtý to zalomim s tim, že určitě na žádnej novej vobjev nepřijdu.

Když v sedm vstávam, vůbec nemam hlad. Mozek spí. 

Šedé buňky mají plná břicha a jsou zcela saturovány. Chrápou a říkaj si, že večer určitě vymyslej teorii fikčního bláta. Zatim je jim dobře.

Ale tim hubnoucim čajem je radši podporovat nebudu, aby ze Superčíči nebyla Superkoule.

Podzimní

Nemám inspiraci. „To je pro umělce vždycky nejhorší,“ říká mi básník J. P., zatímco lingvista L. opravuje písemky učitelek prvního stupně ZŠ, který si maj doplnit vzdělání, a rozčiluje se, že určujou ve větě „Stůl bude stát v rohu místnosti.“ bude stát jako přísudek jmenný se sponou. Ty jistě inspiraci maj.

„Tak piš vo podzimu,“ říká básník a pouští si další šlágr Karla Gotta, aby mu poslal psychickou vzpruhu. Jest totiž velký obdivovatel našeho národního šlágrmajstra a mrzí ho, že už nastal podzim jeho života. A tak si pouštíme Mistrál a já si vzpomínam na to, jak sem byla v letnim kině na Jízdě, protože muj hudební vkus je nudný, vlastně nejsem fanoušek hudby, baví mě spíš texty, který někdo napíše. Jako Včelí medvídci. Říkam básníkovi, že na podzimu není nic závratně zábavnýho, teda ty barevný listy jsou príma, a když se to fotí, je to i hezký, ale jinak nevim, nevim, mlha přede mnou, déšť nade mnou, voda pode mnou. Už zase skáču přes kaluže… Ale to furt de. Až přijde sníh a led, bude to ještě děsnější. Neb ve Městě není zima, ale bahnisko a kluzisko. A když náhle napadne snížek, kalamita na krku. A záhadný je, že silničáři vždycky zaspí. Mají zřejmě podzim života každý ráno.

Podzim s sebou ale nese i jiný kratochvíle. Výlovy rybníků třeba. To jsem, ač Jihočeška, viděla jen párkrát na uplně malej rybníčkách a nějak mě to neba. Rybáři jsou obecně zvláštní stvoření. Nemluví a jen zíraj do vody, když nastává úsvit. Pro rybky však podzim, soumrak jejich žití. A to ani nemusí prosit a slibovat tři přání. Stejně by všichni chtěli peníze a dovolenou v Chorvatsku. Pak jsou taky hony. Toho se bojim, že mi někdo picne boxerka v domnění, že je to srnka, von tak obdobně hopká. Naštěstí je bílej, ale co když ňákej svatej Hubert bude honit bílou laň… 

Myslivci ale dělaj dobrý plesy, dá se tam vyměnit bažant za poukázku na uhlí nebo za sadu lahváčů. Vobčas vylosujou i hlavní cenu a pak si člověk jako lingvista L. vleče domu na zádech srnu. 

Jednou s náma bažant již po definitivním setmění svého života cestoval do Města. Sme mu udělali prohlídku. Ukazovali sme mu z tramvaje Národní divadlo, Karlův most, a dokonce i Hrad. Jelikož je to v podstatě slepice, rozumu moc nepobral, ale ani z toho nevobživ. Není divu. Kolem krku mu to vočko páni myslivci stahujou silně.

„Můžeš taky napsat, jak ste střihaly Lucifera,“ směje se básník. No tak o tom ozubí, kdy stříhali dohola malého chlapečka, až vznikl hrnec,“ už vůbec nemůžu psát.

„Já ty holiče nikdy neměl rád,“ opakuje mi J. P., kterého naše sousedka Klíněnka vždycky přejede mašinkou na dýlku půl milimetru, až vypadá jako dělník ze stavby. Já vo holičích nic nevim, mně je zcela jedno, jak mam střižený vlasy, sama to neudělam, a když mi někdo nakecá, že tam mam zub, tak tomu věřim, protože mam těch vlasů tolik, že bych je mohla prodávat rybářum na vlasce. Ale začínaj mi šednout. Podzim je tady a Superčíča se mění v Lady in grey. Lady Gaga (no tu fakt nemůžu) ani Žena v bílém zatím nenastala, ale ta detektivka vod Dikensova zetě je prima, trochu pomatená, ale nastartovala v Anglii žánr, kterej teď tak dobře válej Skandinávci. Ono ty bílé noci a zima s sebou nesou depresivní myšlení a jistě větší krvelačnost.

A inspirace pořád nikde. Asi ji vodnesly vlaštovky nebo včerejší mistrál. „A tak piš o jaru,“ povídá J. P. a pustí Vivaldiho Čtvero ročních období, a jistěže Jaro.

Hm, tak Superčíča se přemění ve Velkou medvědici a začne zas psát až na jaře.

To přijde Zmrtvýchvstání. 

Třeba přiletim na tom bažantovi…

V ráji slepičím

Tentokrát napíše Superčíča text o zvířeti užitečném, pro hospodářství nezbytném, nenasytném a hrabivém. Kupodivu to nebude o několika dámách, které chtějí jednu, dvě, tři vily a ještě závidí a srovnávaj se s jinýma.

Ne, bude to skutečně o zvířeně. Konkrétně o kuru domácím čili slepicích. Ono by se jistě dalo psát i o husách, ale s těmi kromě toho, že furt syčí a musej se jim cpát šišky do krku, aby pěkně tloustly a kynuly, nemá Superčíča velké zkušenosti. A s kachnama taky ne. Nám vždycky doma chcíply na nějakou podivnou červivost jazyka. Pávy ani pštrosy jsme nechovali. Ti druzí jmenovaní jsou prej velmi zlostní, zrovna dneska mi lingvista L., se kterým žiju, líčil, jak v nějaké soukromé ZOO napadli výletníky.

Zato tyto kvokalky. To je mi boží nadělení. Prej maj pod čepicí. No nevim, podle mě je slepice strašně blbý zvíře, blbější snad je už jen ovce. Jako dítě si vybavuju tyto kokodálky, jak se pelichaj na hnojišti. Asi se mi líbily, protože sem za nima furt lezla do maštale. Měla jsem dokonce ušité stádo slepic, se kterejma sem si hrála. Zřejmě jsem si představovala, že sem jednou z nich.  A pak mě rodiče nebo babička načapali, jak sem s nima u korýtka a vesele mlaskam nějaký obilí a žmolky (to byl mix brambor, bramborovejch slupek a šrotu). No výplach žaludku mě neminul. Od té doby sem tato zvířata přestala vnímat, samozřejmě kromě vajíček, který muj mlsnej jazýček rád. A když se daj do smaženice, óóó jéé. 

S opeřenou vejcosnaškou mam už jen jeden zážitek, když nám známá naší kamarádky vyprávěla, jak chovala doma slepice. A že nejhorší a nejplašší z nich se jmenovala Blběnka. Ta se bála i žrát zrní. Co kurník nechtěl, jednou se do něj vloupala kuna. Vytahala z ubikací všechny nebohé slípky a vysála jim krčky. Ale Blběnka byla tak blbá, že se ani nenechala sežrat. Ze strachu se provrtala do podestýlky v kurníku a kuna ji neobjevila. Inu, někdy se i blbost vyplatí.

Ve Vsi, kde trávíme chvíle odpočinku s oběma muži - lingvistou L. a básníkem J. P., je přeslepicováno.

V mym světě žijou slepice doma v ohrádce. Ve světě Vsi žijou na veškerém volném prostranství. Okupujou silnici, přilehlá panství, dokonce i pomník padlých vojínů. Rozhrabaly celou mez a už postupují na les. Jsou stejně agresivní jako ty dámy, co jim nestačí jedna vila, pak z ní vyházej nábytek a pak si nakoupit napodobeninu staroanglického nábytku, která je navíc nevkusná...

V jejich čele stojí takovej malej napoleonek, kterej aby si dokázal svou velikost, hurónsky kokrhá. Taky atakuje kočárky a skáče na batolata. Tato jeho armáda pomalu zaplavuje celou náves Vsi, že už přes slepice není kam šlápnout. Boxerek úpí. Chtěl by jíst. Nevim, jestli majitelka slepic zásobuje vejci účastníky demonstrací, nebo jen často peče piškot, ale její slepičárium už pomalu míří na pozemky dalších obyvatel.

Z její zahrádky má dokonce vybudovanej tunýlek, kterej ústí přímo na návsi. Lingvista L. demonstruje občas sílu za volantem vozu a mezi kurem se zakouří. Jen jednou zůstala slepička ležet bez života. A to bůhví jestli ji ty ostatní neresuscitovaly.

Myslím, že i vůči tomu začínají být imunní. Dneska naskákaly do kufru auta a zběsilý majitel z toho málem šel na záchod. Vono totiž slepice choděj furt na záchod. A když se člověk nebrodí mezi nima, brodí se v něčem jiném. Dost už kanálu, ačkoli i do něj sem je již viděla lézt. 

Opravdu si myslim, že ten výplach žaludku přišel v mym případě včas. Přerod ve slepici mě minul. A tak je mi toto domácí ptactvo pěkně nepříjemné a myslim, že patří do kurníku. A tam se má pěkně klepat, jestli nepřijde divoká číča.

Cesta do pravěku

Prej existuje nějakej pořad, kde cestujou děti časem a dolezou vždy do nějakýho období a tam zkoumaj, jak se žilo v tý který době. A je to jistě edukační. A nejpopulárnější prej je, když se cestuje mezi dinosaury, to nejeden pidimužík či pidižena vejrá na ty podivné tvory s divnými krky, kteří jsou u této věkové skupiny zřejmě tuze populární. Nebo je to dobrej marketingovej tah. Taky si kupuju všechno s boxerama. 

Musim říct, že pravěk mě nikdy moc nepřitahoval. I když bych jistě mezi pramuži byla oblíbenou venuší, neb mám ty správné kypré tvaráky. Pamatuju si Cestu do pravěku, která mě tuze nebavila, a pak jeden díl z Macha a Šebestový, kde si tyto dva mladí draci pořídili mamuta. Tim končí moje zaujetí pro opičáky a jejich éru a klidně si tam mohli lítat všichni možní sauři, sauroni a sauráci, kde chtěli, mohli snášet vejce a někde ve vývojové lince člověka čekal pračlovíček. Mimochodem, ten večerníček jsem měla ráda.

Ve Městě je taky několik restaurací jménem Pravěk, kde si člověk může objednat pravěké menu (Naštěstí ho před snědením nepraští kyjem a nevynadají mu do neřádů, jako to dělají v oblíbených a návštěvníky hojně vyhledávaných středověkých krčmách. Pokračuju v závorce – do podniku, kde bych měla sedět na slámě, jíst z kůry a ještě by mi nadávali do idiotů, bych v životě nevlezla, neb mi to evokuje nejvyšší vrchol vulgarity.) a kde mají výzdobu plnou klů a velmi nevkusných velkých poprsí padlých madon s velkými balonky, abysme citovali muj nejmilovanější seriál.

V rámci komických převleků ve svém exdivadelnim angažmá a na milovaných maškarních plesech ve městě V., jsem nikdy nešla převlečena ani za pravěČíču, dokonce ani za mamuta či dinosaura. Ono maskovat se za brontosaura by ani dost dobře nešlo. Přesto jsem se jednou ocitla v druhohorách.

Bylo to při výjezdu do krajů moravských ve městě V., které je spíš známé tím, že tam studujou zelený mozky, než čímkoli jiným. Ve složení lingvista L., se kterým žiju, básník J. P. a drahý přítel jihočeský  - pan řídící, jsme se vydali navštívit tamní ZOO. On lingvista ZOA rád. A taky se to nedá skloňovat, páč je to zkratka. Básník už u vrat prohlásil, že to vypadá na inspiraci v tamní hospůdce, že bude muset prostudovat tamní folklor a okusit, jestli vůbec maj na Moravě normální pivo. My zbylí jsme tedy vlezli obdivovat asi pět místních koz, neb tam měli část věnovanou domácí zvířeně (tyhle rádoby nápodoby vesnic pořád uplně nechápu, ale pokud lidi tráví víkendy v nákupácích a podivných atrakcích ala středověká krčma, tak se není čemu divit). No a pak jsme uviděli vláček. Já takový atrakce ráda a panu řídícímu přišlo dobrý, že pěkně důstojně pojedeme. Lingvista neprotestoval.

Bylo sice asi sedm stupňů, ale už jsme pěkně seděli ve vagonku, kterej pravda neměl střechu, ale pěkné sedačky tam byly, to zas jo. Pán v ZOU nám tvrdil, že je tam ještě cosi věnovanýho dinosaurum. No když byli na Moravě ti lovci mamutů, proč ne. A tak sedíme a jedem. Najednou vláček profrčel ZOEM, otevřel bránu a my mizeli pryč. Básník J. P. na nás ještě volal ze zahrádky místní krčmy: „Co se děje? Že by únos?“ A vlak už byl fuč.  Ujeli jsme asi kilometr, když vlak zapnul amplion a začal hlásit: „Uora, uora, vítejte v druhohorách.“ A ozývaly se z něj podivné skřeky a chroptění, občas pravda prokládaný výkladem. Zcela promrzlé nás vezl asi dva kiláky přes celé město V., pak zahnul někam, kde byla velká brána, ta se otevřela a my se octli v dinoparku. Vono už jich je asi po republice víc, ale pro mě tohle byl neskutečnej šok. Po parku všude různý pravěký potvory. Nebylo to ani hezký. Přesto věřim, že jako atrakce pro děti je to působivý a furt lepší než ten nákupák, že jo. Některý ty vobludy sloužily jako prolejzačky, to mi přišlo i vtipný.  Některý byli dokonce instalovaný ve vzduchu, jako že lítaj. A k tomu edukační barák… Jistě, kam bychom bez výchovy mládeže došli. Tak jsme to prošli, udělali fota a zas hupli do vlaku.

Byla fakt zima, básníkovi J. P. mezitím umrzla inspirace na rtech a byl celej šťastnej, když se vláček vrátil. „No taky, voni by vás ani nikde nechtěli, ne?“ hurónsky halekal. A kde jste to vlastně byli?“

„V druhohorách.“

No vida, vono asi někdo chce ty výlety v čase realizovat v praxi. Tak příště mezi faraony, ale proboha ne jako votrok, co tahá ty šutráky.

O aktivitě a Národním divadle

Jsou lidé malí a velcí, tlustí i hubení, mladí i staří, pilní i líní, hovorní či mlčenliví, bojácní či odvážní. Jsou pesimisté a optimisté, jsou škudlilové a rozhazovači, jsou věční stěžovači a pohodáři. Jsou lidé, co rádi jí, a naopak ti věční dietáři. Jsou lidé moudří i hloupí, jsou dobrosrdečníci i mrzouti. Máme manipulátory a ty nebohé manipulované. Najdeme ve světě jistě ty, které někomu ochotně pomohou, ale také ty druhé, kteří se schovávaj, aby nemuseli vidět nic jiného než sebe. Je to fajn, že lidský druh je natolik variabilní, že co kus, to originál, protože kombinace jeho cílů a charakteru je vždy jiná a psycholog by řekl, že v tom hraje roli i jistá zasutá minulost. 

Pokud se teda nevydáte ke koučovi, který psychologii v životě neviděl, jest to jen novodobý mastičkář, který vám chce radit, jak máte žít. Upřímně, na to si každý musí přijít sám a je to také podepřeno mnohými zkušenostmi a zážitky, které se nakupují v lidském světě.

Superčíča má několik nepřehlédnutelných vlastností – jednak je výrazná – jak sexy tělem, tak hlasem a uměním sebeprezentace. A druhak je hyperaktivní. Tahle vlastnost u člověka, který vypadá, že za chvíli zhebne na infarkt, je podivující. Skutečně i někdy problematická, neb hyperaktivec nevydrží sedět v koutě a mlčet. Od základní školy se Superčíčou šili všichni

čerti, a to vůbec nevadilo, že nevyšplhá o tyči ani centimetr, nevyskočí na hrazdu a o hvězdě či přemetu by si mohla opravdu nechat zdát. 

Přesto tato holčička s vlasy ostřihanými podle hrnce seděla v první lavici a po deseti minutách měla hotovou práci, co byla zamýšlena na celou hodinu. Jako když se měla kreslit ilustrace k bajce o lišce a hroznech. Všichni kreslili a malá Superčíča se nudila, neb si přečetla bajku za pět minut (nenadarmo vyhrála již předtím několik soutěží v rychločtení) a obrázek měla hned pak. A co teď? Protože za ní sedící spolužák Brouček neměl přečtenou ještě ani první stránku, rozhodla se tedy, že na svůj obrázek přikreslí broučky. Bylo to pravda trochu surrealistické, brouci byli všude. Lezli po hroznech, lišce z ucha, až byl celý obrázek plný brouků. Paní učitelka to vyhodnotila, jako že se to přemoudřelé dítě vysmívá pomalejším spolužákům, což jistě nebyla pravda, byla to jen inspirace. A rodiče museli do školy. Takhle tam chodili často…V dalších letech se již Superčíča hlásila o nadbytečnou práci dobrovolně, což samozřejmě s sebou neslo poznámky kolegů, že je aktivní a agilní. Ale co dělat s volným časem, vždyť se toho dá tolik stihnout… Superčíča však nikdy nepřišla k nějakému aktivismu ve jménu různých ideologií, ba je jí to docela odporné. Jedinou ideologií, ke které se hlásí, je fenomén národního obrození. Není však na hlavu padlá, aby s tím nacionálně operovala a toužila po uctívání našich vlastenců. Přesto však navštěvuje různé národní síňky a světničky předních velikánů po končinách českých, moravských, neváhá však zajímat se také o velikány i německé, anglické, irské, turecké, rakouské či polské. Jen ta Paříž literární spolu s Bretaní je pořád v nedohlednu.

Také spolu s bodrým krajanem panem řídícím navštěvuje Superčíča různé besedy a přednášky. Na té věnované Jakubu Arbesovi způsobila povyk asi po deseti minutách, kdy paní přednášející nespustila počítač. Přišli tři technici a taky nic. Superčíča se však aktivně přihlásila s tím, že: „Vono by to nějak šlo!“ A taky že jo. Za půl hodiny otevřela všechny obrázky. Bodrý pan řídící se již bojí se Superčíčou někam chodit, neboť ona nevydrží dřepět hodinu na zadku a neustále vyrušuje. Taky má zvídavé dotazy. Tím již pokoušela v minulosti různé průvodce hradů a zámků, již by ji jistě rádi vykázali ze své prohlídky. Poslední pokus pana řídícího byl expedice do Národního divadla. Že se nahlásil u vchodu příjmením Superčíči, to bylo ještě v pohodě. Ale poté chtěla Superčíča začít vstupovat do výkladu průvodkyně. Paní pořád mluvila a posluchači seděli. 

Když ji asi třikrát Superčíča doplnila poznámkou nebo bujarým smíchem, dobrotivý řídící již nadskakoval. Přece jen, proč na oponu Hynais namaloval třikrát stejnou ženskou, je zajímavé, průvodkyně si Superčíču rychle zapamatovala. A když chtěla průvodkyně vybrat materiály, bylo jasno. Kývla na Superčíču: „A ty reprodukce mi vyberete vy!“  To však Superčíču neumlčelo, měla další zvídavé poznámky. Dobrotivý řídící ji musel zaujmout tím, že se chtěl nechat vyfotit. U Alšových maleb začala Superčíča nahlas jásat, že je zcela jasné, proč se jeden z nich jmenuje Otava a že to je jistě oslava jižních Čech, odkud velký malíř pocházel, protože každý Jihočech se rád přihlásí ke své rodné hroudě.  Zmohl jí až výstup na střechu národního svatostánku, protože uf, uf, to bylo schodů. Ale čekat dole, no ani náhodou. S infarktem v oku už se hrne nahoru. Jen škoda, že se nedalo na ty koníky vylézt a povozit se. A to cigáro na střeše Zlaté kapličky, to by byl hardcore. Divadlo by znova neshořelo, hned u střechy mají schovaný hasičák. „No až se tady vyfotíte, můžete domů.“ I ne, i ne, jde se pěkně ještě do sklepa, na kameny. Zvlášť ten s nápisem Z Boubína se musí vidět!

A při odchodu hovor s paními u vchodu: „Jakpak by se dalo dostat do prezidentské lóže?“ „No víte, on tam vlastně Zeman nikdy nebyl.“ Trochu paradox, když prezident nezavítá do národního svatostánku, ale na Moravu na slivovici šupajdí každou chvíli. Hlas lidu, hlas boží. „No ale v té lóži se musí nějak uklízet, co kdyby se rozhodl tam jít, a byl by tam bordel.“ „No když se v divadle zaměstnáte, tak to uvidíte.“ A Superčíča už spřádá plán, jak se stane aspoň na měsíc uklízečkou Národního divadla, jen aby si tam mohla prohlédnout ty obrazy.

Panuje obava, že Superčíču neumlčí ani vlastní smrt. Schová po vlastech českých různá sdělení, která budou muset být dešifrována, nejlépe tak, že bude promlouvat z nahrávky a něco radostně sdělovat. 

Jako když zmáčknete knoflík a vyletí čertík. Jen bude oplácaný, bude sebou vrtět a bude nadšeně volat: „Já to udělám, já to udělám.“

Bylo by možná fajn pochopit, že přijde doba, kdy to bude muset udělat někdo jiný.

Třeba Lucifer.

Superčíča kuchařinkou

Opravdu neumim vařit  jsem vždycky vděčná, když mi někde něco daji. Tim chválim všechny školní jídelny světa, kde jsem kdy jedla, protože i kdyby mi tam připravili dušenou kočku (koučku) na pampeliškách, s chutí bych ji snědla a ještě bych jim poděkovala. Asi by někdo moh postrašit mou matku, že mě k vaření nevedela, ale šokována mými pokusy a variacemi, myslim, že prostě nenašla odvahu.

Když mi byly dva, chtěla jsem udělat kočičí polívku. Ulovila jsem černýho kocourka Mikeše a pěkně ho hodila do kýblu s vařicí vodou. A míchala a míchala. Přežil. Měla jsem ho ještě mnoho let a nechal si vode mě vod tý doby líbit uplně všechno. Třeba nosil šatičky a jezdil v kočárku pro panenky.

Pak jsem jednou dělala pampeliškovej med. Dopadlo to tak, že sem zahrabala natrhaný pampelišky do písku, aby se rozležely. No nevim, myslim, že to pískoviště byl oblíbenej kocourův záchod.

Asi v patnácti mě už pustili zapnout konvici. To ale netrvalo dlouho. Jednou jsem si dělala v toustovači tousty a upekla je i s kabelem vod tý chytrý mašiny. Vyhodilo to proud v celý vesnici. Museli přijet machři až z Budějc, aby to vopravili.

Poté, co jsem odešla do Města, hned jsem se přihlásila do všech menz a stravovacích zařízení, co se kde objevovaly, s prostým cílem: NEVAŘIT. Přesto ale mým pokusům občas přihlíželi s překvapivym údivem mnozí spolužáci. Což čínská polívka, to jedli všichni, no dobře. Ale proč si proboha dáváš do těch míchanejch vajíček paštiku?

„Vona vaří jako chlap,“ konstatoval jednou žravý spolužák J. „Do všeho narve česnek.“ No pravda, je to má oblíbená surovina doteď. Básník J. P. si však jistě dobře vybaví, jak jsem mu do těstovin dala pálivou vomáčku, která se jmenovala Huszár nebo Čardáš nebo nějak podobně. Jak si tak mlaskal, najednou mi řek, že ji chce i k večeři. Dostal kuskus (na tom se nedá nic zkazit, zaleje se vodou jako kafe) s devíti lžícemi pálivé mňamózy. To fakt neměl chtít. Jeho zadnice nepoznala středověk, ale spíš pravěk. On teda básník kuchtí jinak asi obdobně jako já, poté, co navařil kýbl celeru a nasypal na něj hrnec soli a pak nás tim nutil mazat chlebíčky, osvědčil své kvality a musíme oba děkovat Bohu a všem svatejm, že lingvista L. naštěstí vařit umí. I když banket u starosty konaný na počest výročí založení Československa, kde je básník J. P. vrchním hostitelem a chodí v zástěře, je již vyhlášený. Navíc J. P. je pravý básník. Žije poezií, pivem a za trochu čipsů by šel světa kraj. V noci pak chodí loupit do lednice vlašák ze supráče nebo uherák.

Nutno říct, že vobdivuju všechny ty dámy, který vaří, a muže za plotnou snad ještě víc. Teda kromě televizních pořadů, kde vařej maliny nebo hrušky. Nikdy jsem nebyla na kuchařskym kurzu, ale mam oči, tak vobčas koukam. Výsledkem toho je moje slabost pro domácí spotřebiče a pomocníky. Ačkoli mikrovlnku nemáme, nepřipaluju už šňůry, ale vařím na ohni. Pravda, první setkání s plynem dopadlo tak, že jsem propálila digestoř, ale nakonec mě oheň (asi po dvou stech spálenejch utěrkách) poslech. Ale stejně mam vobčas strach, přece jen, co kdyby, pečená Superčíča, co pečená, flambovaná. To by se to sádýlko pěkně vyškvařilo. A tak toustuju, topinkuju, griluju, rakletuju, palačinkuju a nově i mixuju. Takovej tyčovej mixér, panečku, to je pašák. Zvlášť když mrkev lítá po celý kuchyni. Příště básníkovi J. P. namixuju čili papričky. Může je užívat tekuté.

Asi mě měli mlátit pánví, ve starších dobách bych byla vrchní nešika a zavřeli by mě do chlívku. Však přesto jsem tuhle uhostila návštěvu vobědem o dvou chodech, kafem a štrudlí.  Včera jsem si uvařila prazvláštní polívku. Ve mně to tříme! Až mi jednou udělej řád zlatý vařečky a budu dělat televizní šou, budou ještě všichni koukat. Však dobře víme, že láska prochází žaludkem (v případě básníka J. P. i jinudy) a nestačí chleba s láskou namazanej.

Pěkně stejk a prejt a jitrničky a klobása a sekaná a bůček a králík a krkovička a ….

Ale tu zástěru si nevemu. Klidně budu vypadat jako mastnej flek, pocukrovanej skořicovym cukrem a ublemcanej vod mrkve.

Jsem stále sexy a krásná.