Pražský Semmering

Neutěšený stav nádraží Smíchov severní nástupiště

Cesta Pražským Semmeringem 

aneb 

Přece jsme se vlaku dočkali

Nastane-li nedělní odpoledne, je dobré si vyjet vlakem, takové chvíle pohody a romantiky, a když člověk ještě frčí orchestriónem, kterým jsem iks let jezdila na gympl, tak to je panečku paráda.

Můj záměr byl několik let jiný - Pražský Semmering. Několikrát jsem na něj mlsně pomrkávala při výpravách do Prokopáku, až konečně došlo k tomu, že Láďa rozhodl, že se pěkně provezeme kolem našeho bydliště bývalou rakouskou drahou.Vlak tento vede ze Smíchova do Hostivic a je součástí bývalé Buštěhradské dráhy, jež byla zestátněna v roce 1924. Navíc si to pan harmonika šine přes viadukty v Hlubočepích. Prostě romantika! Vyhlédla jsem si v jízdním řádu vlak ve 13.56, s tím, že odjíždí ze zastávky Praha - Smíchov Na Knížecí. Když tu ale Láďa, že ne ne ne, že musíme 

Tak tady asi čekárna. Možná bývala. Vlak? Stavíval.

Že by tu byl zrovna pořádek, se říct nedá

jít na Smíchov - severní nástupiště, protože tam potřebuje nutně spočítat schody kvůli výpočtu kešky. Inu, slezeme schody, já je nepočítám, pěkně si najdeme místo, kde visí zmiňovaný řád vyhlídnutého vlaku, čekáme, když tu mě trkne, hop, jdem se podívat na koleje. "Ale, tady všude parkujou regiojety, to je velmi podivné. Musíme se někoho zeptat." Po dlouhém pátrání zjišťujem, že zastávka je zrušená, že vše jest Jančurovo. Proto skoro běžíme na předchozí zastávku Na Knížecí. Paní z Karláku, která si chtěla splnit sen, a projet se touto prastarou drahou, bloudí úplně stejně. Spousta opuštěných vybydlených budov, staré plechy, rozpadlé domky. Nic a nic a nic. Musíme vylézt včetně paní ven z celého objektu do Nádražní ulice a hnát se oklikou Na Knížecí. V dáli nám zdrhá vlak. Ouvej, ouvej, to jsme to vymňoukli, další má jet podle netu až za hodinu. Nicméně České dráhy se opět vyznamenaly: nikde žádné šipky, žádné značení, prostě nic. Kdyby Láďa neměl správný smíchovský čich, asi se tam někde komíháme doteď. 

Paní vypráví, že ona je z toho prostředí zcela zhrožena, proč tam probůh Praha 5 neudělá park. Ale na co park, někde, kde může být další skvělý nákupák nebo velekrásné byty.

Jančurovo

Smíchov má svá skrytá kouzla, občas

 No když už jedem na výlet, tak tedy hodinu počkáme. Nedá se nic dělat, prostě tím vlakem pojedem a basta! Orchestrióne, třes se! Zas nechápu. Vlak spojuje Anděl s Hostivící, určitě by to nebylo marné spojení. Do hodiny jezdí jeden. Nehledě na to, že se dá vystoupit na Žvahově a jít do Prokopáku, nebo na Cibulce a vyšplhat tam na rozhlednu - věž... Semmering není dlouhý, ale překonává veliké výškové rozdíly, asi 93 metrů. Myslím, že v systému posílení MHD versus auta by se vážně nic nedělo. 

No každopádně se sunem do blízkého baru Nagano, kde zrovna běží Davis Cup. Láďa je překvapenej, že hráči už nepinkaj v bílejch dresech. "No musí bejt jasně vidět, že to jsou národní týmy, ne," říkám a pozoruju mnicha v kutně, kterej u vedlejšího stolu pije kofolu a na prkýnku baští cosi jako kusy šunky s křenem.

Příjezd vlaku Na Knížecí, chvíle naděje

Vydržíme asi padesát  minut a pádíme na vlak. Konečně! Pojedeme! Vlak se vlní do zastávky, harmoniko, go! Zastavuje, vyskakují děti, zjevně záchvěvy normálních rodičů, kteří se rozhodli ukázat dětem, co je to vlak, a nervou je do heren v nákupních centrech. Naskakujem do vlaku, mně je tedy ještě divné, že ta paní, která se tak moc chtěla projet, nikde není. Sedíme si, z kabinky se vysune průvodčí a volá: "Ale my dneska jezdíme jen jednou za dvě hodiny, ale jestli chcete tu hoďku počkat ve vlaku, tak můžete!" No to si snad dělá legraci. Je neděle, docela hezký počasí a ten vlak určený hlavně k výletům jezdí co dvě hodiny? Některé instituce by snad měly zcela shořet a pak jako z popela by je měl zas oživit soukromník, nějaká nová Buštěhradská dráha. Vzpomínáme na řepařskou dráhu u Kolína, ze které si místní vybudovali atrakci. Tady to nikoho viditelně nezajímá. Nehledě na to, že po cestě několik zastávek zrušili, třeba tu nad naším barákem. No další hodinu čekat nebudem a Davis Cup určitě vyhrajem, takže další hoďku v  Naganu fakt ne. Říkám Láďovi, tak pojedem metrem a vrátíme se vlakem zpátky. Jenže to nejde. Po cestě se musí počítat závory (říkám jim schválně zázvory) a nějaké sloupy na Žvahově, protože někde je zas ukryt poklad. Láďa navrhuje, ať tedy z Knížecí jedem někam busem a tam se uvidí. První jede bus s konečnou zastávkou U Waltrovky.

 "Hm, tam určitě budou nějaké kešky, to je ta bejvalá fabrika, je to tam celý zničený, tam pojedem." Po cestě vyskakujou lidi kolem Malvazinek, ale my kupodivu nic. Až tam na konečné. Kde nic tu nic, jen rozpadající se Waltrovka. "Jste tu správně, nepotřebujete něco?" volá za námi řidič. "Ne, v pohodě." 

A jdem.

Lov keší začíná.

První je umístěná někde v lese prej. Tak se tam kutálíme, kolem budovy fabriky na motory, se kterou mají developeři obrovský plány. Pak najednou silnice a hypermoderní barák. "Co to je?" 

Waltrovka vypadá dost vybydleně

 "Moderní hasičská zbrojnice. A má kešku." Smíchovská HS7 je jednou z nejmodernějších stanic u nás, je vybavená bezvadnou technikou. Kromě jedenácti vozů tam mají hasiči hřiště na sporty a k tomu také boulder stěnu.

A pak už konečně do lesa. Na mýtinu, která je nějakou záhadou obklopena lampami. Uprostřed ní veliké ohniště. Zjevně rejdiště bezdomovců, jejich letní hnízdo.

Hasičské hnízdo

Návrat do země nikoho, hlásá keška. Lampy zde zůstaly z doby průmyslové slávy Waltrovky. Teď už jen součástí asi ne moc využívaného lesoparku. Za celou dobu tu potkáváme jednoho pána se psem, jinak nic. Prej se na mýtinu chodili milicionáři z Prahy 5 učit střílet. Jdeme dál, lesoparkem do kopce. Ksakru, myslela jsem, že budem jen jezdit vlakem a nemám hole. Nějakej velkej kopec. Míjíme koleje. HA, to jsou ty, po kterejch jsme měli jet. No dobrá. Není všem dnům konec.

A kousek vedle bezdomovecký rajón

Vysápem se někam, kde by měla být vidět usedlost Šmukýřka. Nevidíme nic. Jen mraky novejch baráků. 

Usedlost patřila původně kartuziánskému řádu, pak různým měšťanům. Je asi pěkně zničená, ale budem k ní muset jindy a jinak. Asi vlakem.

Jdeme dál. 

Tajemný vodovod Mapka vodovodu

Čeká nás tajemný vodovod. Najednou se objevujem na tajemné zkratce, kudy jezdíme vobčas domů, když vozíme Honzu do Košíř. 

Vždycky se mi zdá, že jedem parkem. A tam po straně les a skály a uvnitř těch vodovod. Hlavní rezervoár, který zásoboval přilehlé usedlosti a Jinonický zámeček (ó, to místo, kde jsem poprvé potkala pětipéčko a byla to láska na první lok piva).

Dneska z vodovodu mnoho nezbylo, každopádně by možná bylo fajn ho opravit. Aspoň trošičku.

Okolí bylo osázeno duby, ale dneska tam zůstal jen jeden. Památný velikán.

Tak a scházíme do Jinonic. Jdem najednou strašně moderním sídlištěm, pak dál a dál, až se dokulíme na vlakovou zastávku Praha-Jinonice. Máme štěstí. Hurá. 

Dokázali jsme to! Vlak pojede za čtvrt hodiny. Pravda za tu samou dobu bysme asi došli k nám kolem té skvělé ČSOB banky taky, ale my toužíme po vlaku. A taky musíme aspoň zpětně spočítat ty sloupy. Jinonické nádraží je velmi utajeno. Člověk zahne za sběrnou kovů z Radlické, vypadá to, jak kdyby lezl do bezdomoveckého háje číslo dva a najednou prastará krása. Miluju nádraží, mají svou poetiku. Vybavují se mi Skácelova Malá nádraží.

Malá nádraží:

Jsou krajiny, kde děti ještě vlakům mávají.

Vždycky jsme malinko smutní

na malých nádražích,

kde nikdo nečeká.

Najednou máme bílou duši z bezu,

najednou je v nás příliš z člověka.

Ale tady je pustoprázdno. A my čekáme. 

Nakonec přece jen přijede. 

Pražský démon Semmering.

A pan výpravčí v červeném tričku s hubičkovskou bodrostí mává. 

A děti z vlaku mávají. 

A my máváme.

Praha Jinonice

A jedééém. Sice úplně jinak, než jsme původně chtěli, ale jsme ve vlaku a frčíme. Pěkně na začátek Prokopáku, kudy chodíme na procházky, přes Dívčí hrady, kde kdysi byla zastávka, Žvahov - samozřejmě máváme Filipovi a počítáme lampy.

A pak do Hlubočep a konec: Knížecí! Vše v obráceném gardu.

A jedem!

Ale k cíli se asi chodí různými stezkami a zeměmi nikoho. Ona by totiž jinak byla nuda.