Velikonoční muži

Tohle je vděčné téma a jistě jste si všimli, že je potřeba se mu po roce věnovat znova. Hlavní chyba - psát texty podle kalendáře, to je už taková vohraná písnička, něco jako stereotyp - máme tu to a měli bychom na to přece zareagovat, aby to neztratilo požadavek aktuálnosti. Je to fatální zahleděnost žurnalistiky do sebe. Některý časáky dokonce maj ta samá témata a k danýmu svátku jen zalověj v archívu a vyměněj fotky. To bych mohla taky udělat. Jednak by mi to ušetřilo práci a jednak takovýhle fádní téma si ani nic jinýho nezaslouží.

Muj vztah k Velikonocum zůstává konstantní, neb je to maskulinní svátek. Letos mi teda básník J. P. říkal, že slyšel v rádiu, že je přestupnej rok a že můžu mlátit já. Jej, to muselo bejt pracný, apgrejdovat ty zvyky kvuli tomu, že je to opačně. Ostatně si nemyslim, že to budou nějaký chlapi dodržovat. Zas si vemou ty svoje mlátičky, neb vlastně chtějí bít ženy. A učí to už malý kojence. Ty fotky dětiček zamaskovanejch jako zajíci nebo vomotanejch pomlázkama jsou teda na Superčíču rok vod roka víc a moc.

Muži by vlastně mohli jít dělat do ženskýho časopisu. Neb maj několik stereotypů taky:

1. Nikdy, ale vopravdu nikdy nedávaj zpátky záchodový prkýnko.

2. Tvrděj, že vás poslouchaj, a když jim řeknete: "To jsem ti říkala," vymlouvaj se na tuze důležitý úkol, který měli. Ty strašně důležitý úkoly ostatně plněj furt. Skoro to vypadá, že maj tajný mise.

3. Maji zálibu ve stolních společnostech, kam choděj na jedno. Ale připlazí se domu po pěti. Jako onehdá básník J. P., který šel pobesedovat se sousedem vyzbrojen lahví zelený, neb byl Zelenej čtvrtek. Dodržuje tradice.

4. Zásadně zapomínaj na všechny narozeniny a svátky, a to nejen vaše, ale i svý rodiny. Lingvista L., se kterym žiju, mě několik let mystifikuje s datem narozenin svýho tatínka. A vždycky mi řekne: "No já vlastně nevim. Vono je to na Vojtu. Vlastně na Otu." A kouká jak malej Jarda. Nakonec zjistim, že je to na evangelistu, co taky psal o Beránkovi božím.

5. Říkaj, že všemu rozuměj, ale ve skutečnosti potřebujou váš softwér. Ten je totiž megavýkonnej a dokáže se soustředit na osmdesát věcí dohromady, ne na jednu. Skoro si myslim, že mezi boxerkem, kterej se zatvrzele soustředí na svuj klacek, a mužem není tak velkej rozdíl. 

Asi bych pokračovala do nekonečna, jest to takové věčné téma jako království Boží.

Vono, když časopisy pro ženy fakt nemaj, vo čem psát, vytahnou téma: Jak na něj. Jak pochopit chlapa. Jak se dorozumět. Je to uplně stejný, jako když za měsíc zdoběj kraslice a pletou mazance.

Musim říct, že bych to měla narušit. Zejtra jim všem nastavim zadnici a řeknu: "Pojďte, chlapci, vzhůru do práce. Ať jsou ta jelita pěkně propečená."

Protože vono se to jinak ani nedá. 

Žít v nějaký izolaci s klubkem ženskejch by bylo mnohem horší.

Superčíča gamblerkou

Až jednou Superčíča vyhraje milion dolarů, koupí si loď a bude se plavit Středomořím jako antičtí mořeplavci. Moře je to klidné a všude nějaký ostrůvky, kde se může odpočívat a popíjet drink. Bude samozřejmě muset soutěžit v soutěži O nejkrásnější nohu na světě a tam jako Popelka urve střevíc, danou sumu, kterou probendí za jídlo a plavby. Nemůže přece dělat takové malichernosti, jako si kupovat losy, neb ty výhry z nich moc dobře známe. To je asi jako Sportka. Otec lingvisty L., se kterym žiju, jí sází drahně let, ale z nějakejch velkejch sum se nikdá neradoval. Superčíču vobčas posedal běs si koupit los, zvlášť když měli na poště poslední tři. Vztahovala se k tomu nějaká rodinná prazkušenost o třech tovaryších za monarchie, který si ve městě na krásném modrém Dunaji koupili poslední tři losy. A všechny výherní a bez paroží.

Jednou jsme to zkusili s básníkem J. P. na poště ve městě, jehož jméno raději nevyslovím, neboť v září tam v místní ZŠ nacvičovali koledy, v restauraci vařili hůř než Superčíča, tj. ohřejvali těsto v mikrovlnce a kydali na něj kečupa, a v místní síňce věnované legendě - literárnímu velikánovi, měli komunistickou expozici, ač tam jinýho pořádnýho rodáka neměli. A to si myslím, že zakladatel chovu boxerů by si tam taky malinkej prostůrek zasloužil. Aspoň sochu boxerka ve skoku. Vůbec už si nepamatuju, proč jsme s J. P. šli na poštu. Ale nějak mě tam popadla losí mánie. Opatrně jsem si koupila jeden - nu a vyhrála jsem pade. "Peníze se musej točit," řek by zkušenej gambler.

A tak jsem koupila za pade nový losy. Losi a sobi se mi pletou, ale seškrabáváš podivnou hmotu jen z těch papírovejch. Na jeden z těch losů, kde byly obrázky tří štastnejch sobů a seškrabávaly se jim nosy, jsem zas vyhrála dvacku. No koupila jsem zase dva. A nová výhra, tentokrát na los s obrázkem matičky metropole. Zlatá Praha nebo tak něco. A zase dvacka. "My už máme ale poslední tři," pípla nesměle dáma za přepážkou. Poslední tři. Prazkušenost promluvila. Ha, tak za ty konečně zbohatnu. Básník už mě tahá za šos, neb nás začalo sledovat asi dvacet místních lidí, který šli platit složenky a vyzvedávat si důchody. "No tak já deset doplatim a dejte mi je všechny." Paní nevěřícně kroutí hlavou. Na ten ze zebrou a ZOO vyhrávam dvacku. "No tak si na nule. Na začátek na gamblerku dobrý," říká mi J. P. a já čekam, kdy přiběhnou novináři, aby krotitelku losů vyblejskli do místních novin.

Vod tý doby si losy nekupuju. Sobí akorát parůžky a zubra jsem v létě viděla živýho. Podojit krávu jako nějaký mužové či ženy neumim, i kdybych tahala za cecky a kapaly mi euráče. Co si ale kupuju, a to vášnivě, je tombola. Má to dva důvody - podpořim danou aktivitu, spolek, sdružení, benefici, ples, člověka, a co já vim, co ještě. A druhej - vyhraju bezpochyb tisíc věcí, co nutně potřebuju. Lingvista má stejnou vášeň. Je to jistě podpořeno tim, jak v mládí vyhrál v tombole psa.

Za ty roky, co spolu hrajeme, jsme vyhráli:

• mnoho bažantů (s barevnými péry) a divokejch kachen, neb máme rádi divočinu
• mnoho knih, nejen o losech
• košer vína, jen ne probůh na svařák
• večeři u Pohlreicha (to je ten, co nadává)
• překapávač na kafe
• nestaženou srnu (nikoli daňka)
• přezutí gum, zřejmě na voze, ne na sobovi
• sošku boxera 
• několik pytlů betonu nebo cementu nebo já nevim
• sadu nějakejch džbánků
• pamlsky pro psy

A teďka naposled na hasičskym plese, kde tombola nezmizela, ač si hasiči sou schopný objednat řadu 30 panáků zelenejch, gramofon. Na něm si pustíme Losí pochod. A možná i píseň We are the champions.

A co ještě nutně potřebujeme vyhrát:

• divočáka, aby si ho lingvista vodnes jako Bivoj (aneb miluju stereotypy)
• cokoli s boxerem, tedy psem, nikoli rukavice do ringu (aneb miluju svýho psa)
• valník nasekanýho dřeva, aby básník J. P. nemusel rubat sekerou a dělat seky, seky (aneb miluju básníka)
• pytel brambor, pytel pšenice, vagon uhlí (aneb miluju siláka, co to ponese)
• Karlíkovo továrnu na čokoládu (bez komentáře)
• pobyt na jachtě aspoň na Lipně (Superčíča se prostě ráda plaví)

Myslim ale, že největší výhra byla, že jsme se vyhráli navzájem. Abychom vyhrávali gramofony, na kterých si vyhrávali: Kdyby ty muziky nebyly, byl bych byl mívával tři vily... Ale protože tak pěkně (jsme) vyhrávaly (i), nemáme je, no. Ale Superčíča si jednou koupí Sportku a pak si popluje lodí a bude plavat na Zlatých pískách, jako strejček Skrblík ve svym bazénku. A kdyby jí tam nedej bože bylo horko, pojede se projet s losy. 

Exkurze do dětské herny

Stalo se mi spíš shodou náhod, než cíleně (a taky pravda jsem zvědavá), že jsem zavítala do prostoru jménem dětská herna. Za mých mladých let tyto prostory neexistovaly. Hráli jsme si prostě u někoho doma. Jo, někdo měl lepší hračky, to je fakt. Já chtěla Lego a ono nebylo, vono v osmdesátejch letech byl hit i mončičák. A taky jsem chtěla růžový zrcadlo s šuplíčkama. Protože mělo malé Superčíče říkat, že je nejkrásnější, ač Sněhurce se pravda moc nepodobala. 

Prostor dětské herny měl nespornou výhodu: bylo tam teplo. Venku na horách byla zima. Děti tam mohly svobodně lézt. To by taky šlo. Přijde mi i smysluplný, když jsou prostory, kde se pěkně prolezou, než je kurtovat v těch sedačkách v kavárnách, kde pak pištěj či vřískaj, protože koukat se na biomatku, která pije zelenej ječmen a tlachá o výhodách látkový pleny s jinou, co pije odvar z rulíku zlomocného, kterej chce testovat na tchyni, je nebaví.

Pravidlo herny číslo jedna: zaplať míň, když tam s dítětem budeš.

Pravidlo herny číslo dvě: zaplať víc, můžeš odejít, postaráme se my. Rozumějte, dvě pani, který sedí skrytý v rohu. Že by se nějak za dětma vydaly, jsem za celou dobu nepostřehla.

A teď k exkurzi.

První dojem - u záchoda brečí asi pětiletá holčička celá v růžovym oblečení a mlátí sebou o podlahu. Nikdo se o ni nezajímá. Řve furt a nedá se kolem ní projít. Mlátí nohama o zem a zabrala celou chodbu. Při cestě na záchod, kam sem tam někdo jde, je do ní nutno kopnout.

Druhý dojem - herna je v patře, obehnaná plůtkem s vrátky, která se musí zavírat. Rodiče, kteří zaplatili víc, je však nechávají otevřená. Nikdo to neřeší.

Přítomní rodiče se dělí na tři skupiny:

1. Ti, kteří tam sedí a pijou kafe a tváří se, že tam vůbec nejsou (případně leží na barevnejch pěnovejch puzzlících a spí).

2. Ti, kteří okouknou s děckem každou hračku, ale již ji nevrátí, kde ji vzali. Neřeší, když rozsypou korálky či malé kostičky Lega. Že se tam plazí kojenci, který to můžou vdechnout, je nenapadlo. Taky proč. Jejich pucík už z toho vyrost.

3. Hysterické maminky, které všude pobíhaj za svym děckem, a plácaj do ostatních dětí, aby ho nechaly na pokoji.

Nevim, která z těch skupin je horší. Každopádně mi z toho vyplývá, že to, co přijde v budoucnu, ovlivní právě oni a z toho sobeckýho přístupu mam strach. Společnosti chybí pokora. Ta chyběla i Sodomě... 

A pokud budu rozvíjet individualitu na úkor druhejch tak, že je vohrozim, no to si rovnou můžu vzít palici. Asi pak budou děti nosit v budoucnu v kapse pistole. Nebo budou potřebovat ty stresový komůrky v každej práci, jak pěkně navrhuje pani ministryně. To je vážně chytrá pani, když je ministryně sociální, to nám to prima vymyslela. Vono v redakci Cosmopolitanu člověk získá určitě jasnou představu o světě. Třeba budou ty stres roomy vypadat jako dětský herny. Bude nutný se do nich zouvat.

Naštěstí exkurz do tohoto hopsária snů napravilo zjištění, že existuje obchod, kde se prodávaj u nás vyrobený dřevěný hračky jako dřevěný divadlo nebo tahací bubeníček s paličkama. 

Ba co víc, maj tam i výrobnu, kde si to děti můžou zkusit. A taky tam prodávaj kafe. 

Samozřejmě jsme si s lingvistou L., se kterym žiju, koupili dřevěnej betlém a ještě asi deset dalších předmětů. 

Druhej den jsme tam šli ještě jednou, neb jsme si řekli, že to je taková nádhera, že toho musíme dovezt domu hodně.

Nevim, jestli pudu ještě někdy do herny. Udělat si ji doma mi dává více smyslu. Od lidí se však zcela izolovat nedá.

Proto mi přišlo poštou růžový zrcadlo se šuplíčkama, abych se na ně naučila mrkat.

Pózujeme? Na značky!

Pokud Superčíču vyzvou, aby někde pózovala nebo předvedla svůj smyslnej výraz na módním mole, je klidně pro. Má to totiž v malíku, již v dětství se účastnila módní přehlídky u příležitosti MDŽ. Pózovat před fotoaparátem, to je umění. Nesměj vám vyfotit to, co nechcete. Moc dobře si pamatuju svá školní fota. Dala by se nazvat: Vyvalenej soudek na růžku, Rošťanda pod větrákem, Spící kráska, či dokonce Ponožky v sandálách v první řadě. Až pozdě jsem pochopila, jak svá fota korigovat. A uznávám, s nástupem digitálu to je mnohem snazší. A to některé dámy, aby vypadaly líp, umazávaj svá kila a dělaj si kybernetickej make-up. Vono se pak ty fotky z dovolený líp ukazujou. Ale ve skutečnosti stačí se dobře postavit. Je to vlastně taková hra o pozice. Královna táhne na D1. Pozice Střelce je ohrožena. Ale vzadu číhá Kůň!

Partie začíná. Vítěz je samozřejmě ten, kdo ukáže víc fotek a kdo v těch plavkách líp vypadá. Uznávam, že na mejch fotkách vypadá nejlíp boxerek, i když nemá plavky.

Obdobná hra pozic nastává na každym pracovišti. Aktivní sekretářka jde po Králi. Střelkyně ohrožuje pěšáky. Ale pozor, intrikující Dáma může všechno. Kůň se řehtá, ale když jde do tuhýho, uskočí. A tak všechno zachraňuje Věž. Je jako skála. Nevadí, že je taková hranatá, ale oddře to za ostatní. 

Práce z domova má něco do sebe. Šachy hraju leda s počítačem. 

Ale pozor: Superčíča ohrožuje neotřesitelnou pozici lingvisty L., se kterym žiju, v kuchyni.

Asi by to chtělo nějaké pozice pro život v klidu. Jóga. Ommmm. Hlavu k zemi. MMMMMM. Meditace. Pozice tygra. To neni uplně klidový, kdepak. Pozice kobry. To je snad ještě vyšší level. Možná snad pozice velblouda, ta by mohla přinést kýžený efekt - schopnost přežít. I když velbloud je bloud... A co pozice most? To snad spojuje lidi. Anebo kdybych nebyla líná kočka a cvičila to každej den, bude mý tělo schopno všelijakejch pozic ještě v 69.

Z těch póz a pozic vyrůstá pozér. Asi hodně trénoval pozici onanujícího hada, neboť se zahleděl do své důležitosti. Je lepší než všichni. Nejlepší kuchař. Nejdokonalejší lékař. Nejskvělejší básnířka. A ještě stihne udělat malé tfuj, na ty, co jsou podle něj hlupáci a neschopové. Ostentativně, v pozici výkladní skříně. A že dělá něco, proti čemu ještě včera troubil na pozoun? Vždyť ratata bum, všichni hrajeme o pozice.

Nádech. Výdech. Ommmmmm.

Pozice Superčíči je príma.