Narozeninová

Vždycky, když má člověk narozeniny, je tady něco, co se očekává. Dort a dárky. Superčíča to pojímá jako Ijáček. Je to takové DOJEMNÉ. Když byla malá, jistě měla dort se svíčkama, který se musely sfouknout jednim vrzem. Vůbec si ale nepamatuje, že by měla nějakou dětskou oslavu s kouzelníkem, balonkama a podobnejma taškařicema, kam by přišly děti v kostýmech, soutěžily by, vejskaly a jejich nadšení rodiče by stáli v pozadí a klábosili o nejvhodnějších a nejbezpečnějších dětskejch tříkolkách, biošťávách a anglickejch školkách. Prej je to dneska trend. Někde se dokonce hledá zakopanej pirátskej poklad. Básník J. P. by jistě vymyslel nějakou pěknou sestavu Děti s lahvemi nebo Děti mi pro lahve (a po hlavě) běhají. 

Pamatuji si však oslavy pozdějšího věku, kdy jsem zaručeně dostala roládu z bebe sušenek s vanilkovym krémem a jednohubky s česnekovou pomazankou a vořechama. Pak přišly na návštěvu mé drahé přítelkyně, pouštěly jsme si velké hity tehdejší hitparády Eso a věštily karty. Samozřejmě, karty nelžou - vždy se vykládali ženiši. Tři byli určený a jeden byl srdcák - toho si člověk vybral sám. Ti ostatní byli nějací místní boyz, kteří byli náhodně vybráni. Teda, byli to vždycky ti samí. Zásadní otázky padaly brzy: Kdo se mnou poletí na Měsíc? S kým se budu procházet po návsi? Kdo se mnou bude sedět u rybníčku? Pak byla ještě druhá hra, kde kule znamenaly sex, ale protože to bylo slovo, který jsme se bály vyslovit, říkalo se: "Ehm."

Oslavy 18., 20. a 25. narozenin byly kůl. To se přece má. Drogy, sex a rokenrol. Ve 30 se člověk heslem časopisu Marianne fakt neřídí. Spíš konečně vystřízliví, neboť zjistí, že má bejt způsobilej daňovej poplatník a formotvůrce společnosti. Vod tý doby se čeká, že bude slavit každý kulatý narozeniny, vesele se u toho plácat do kolen a chytat zbytky mladosti tim, že se vožere jak duha. O oslavách vyššího věku Superčíče neni zas tolik známo. Jen tam hraje dechovka a všichni chlastaj. 

DOJEMNÉ.

Zvláštní kapitolou jsou dárky. V dětství vám dávaj hračky. Přiznam se, že jsem určitě nějaký dostala, ale vůbec si to nepamatuju. Pak oblečení. Někdy knížky. Vlastně si vůbec nepamatuju svý narozeninový dárky, kromě počítače, kterej mi nadělil kdysi lingvista L. K počítačum mam asi blízkej vztah, neb s nima tak trochu žiju. 

Letos se ale lingvista na mý narozeniny zcela nápadně vytratil. Připomínalo mi to nejmenovaného spolužáka, který se vždy na narozeniny své milé, tajemně vytrácel, aby přivlek další knihu Haliny Pawlowské. Děsila jsem se, že přivleče snad taky nějakou publikaci této děvy, nejlépe  S Halinou v kuchyni, neb dobře ví, jak umim vařit. A tato uvzdychaná žena by se jistě třikrát otočila, pro pírko skočila a Superčíča by vykouzlila menu o třech chodech. No a ještě by v zástěrce měla překvápko, kdyby přišli nečekaní hosti. Ale kdepak, lingvista přines dort, belgický pralinky a knížku s tím, že poslední dárek pluje lodí. Přijede prej z Ameriky a musim čekat. A neřekne mi, co to je. Básník J. P. tvrdí, že je to nějakej otrok, kterej za mě bude makat. Z lingvisty to mámim už několik dnů. Zda třeba nevobjednal sud javorovýho sirupu nebo robotickýho maséra. A dárek si pluje lodí, až možná jednou dopluje do poschodí našeho domu. 

Díky této histórii snad nebude zapomenut.

No ale ten zájezd do Izraele by mi někdo koupit moh... Doufam, že básník vyhraje na svuj los Černá Perla. Ten los jest prej jedinečnej dárek pro každou ženu, kterou může potěšit hned dvakrát. 

S kym vyhraju milion a pojedu na zájezd? Ehm...

O tužení ducha v tělocvičně

Jakmile Superčíču narvali do modrejch, slipovitejch trenek a narvali na ni jarmilky, začala tragédie - tělocvik. V těch divnejch cvičkách se pařily nohy a ty trenýrky se šíleně zařezávaly do zadku. Jistě bylo jejich smyslem vytvořit tam sexy rýhy, ale příjemný to teda nebylo. A na značky - a budeme dělat dřepy, za pět minut Superčíča nemohla, a to ještě následovaly sedy-lehy, kliky, dotýkání se prstů u nohou a driblování s medicimbalem, kterej byl tak těžkej, že se člověk proměnil v hovnivála.

V dalším kole pak běh kolem tělocvičny, nejdřív popředu a pak pozadu, aaa, budeme raky, ty tak choděj taky.

A píšťalka - a otočíme a stádo běží a hop přes lavičku a chůze po kladině. "Mě opravdu nezajímá, že se bojíš, že spadneš, podívej, všechny děti po ní chodí..." A cvičení na nástrojích, takový šplh o tyči, to bylo něco - však vzhůru šplhají pouze rektální alpinisté a k těm Superčíča nikdá nepatřila. Radši si v klidu bude hovět v kruhu spodiny. "No tak zaber a šplhej!" Následoval nálet na tyč a snaha vytahnout spodní část těla za rukama. Žuch - Superčíča na zemi. "No tak ještě jednou, se tam pověs a pomalu přisouvej jednu a pak druhou nohu." Na to konto se na tyč přivěsí klíště a nehne se ani nahoru ani dolů a visí. A visí. A tělocvikářka řve. A klíště visí dá.  "Tak leeeez!" Bum, tělo na zemi, krev se řine z nosu. Vyloučení z provozu do konce hodiny. Hurá.

Nové kolo za dva dny... Zas šílenej hopink v trenkách, které by snad tu nohu i uřízly. Kolektivní sporty. Vybíjená. No to je vždycky nadělení. Když na Superčíču letí míč, aby ho chytla, tak se lekne a uskočí. Naštěstí je dívka bystrá. Šup, nastraží se pěkně vepředu, míč na ní přistane a je vybita, tudíž ze hry ven. Hurá. A do konce hodiny sedí Superčíča na lavičce.

V novém pokusu o sportování jsou jarmilky vyměněny za venkovní obuv. Běh kolem školní jídelny. Jídlo docela dobře voní. A pak sportoviště za ní. Všechny děti už tam jsou. Nikoli Superčíča. Sedí chvíli v úkrytu na schodech u jídelny. Když usoudí, že již část hodiny uplynulo, vydá se pomalým tempem na sportoviště. "Uf, uf, uf, to je kopec, to je daleko." Ostatní nadšeně skáčou do písku. Jaký jen to má smysl, Superčíča dost nechápe. "No tady se vodraž a skoč!" "A proč?" "Protože to řikam!" Bum, žuch, bác. Kdepak, Superčíču nedostanou. Zbytek hodiny prosedí pod stromem. Nejdřív se ale dozví, že je hrombác, nemehlo, míša kulička, slonbidlo a malé medvídě - to je snad nejněžnější oslovení z toho všeho. No ale do konce hodiny už tam nemusí hopat jak šílenec.

Vobčas se mi vo tom zdá. Kapitáni si volí týmy pro nějakou praštěnou sportovní hru. A Superčíča tam stojí a stojí. Všechny děti už jsou rozebraný a Superčíča tam stojí dál. No tak snad bude moct aspoň  zahřívat lavičku.

"No měla byste sportovat," říká lékař. "Zapojte sport," radí druhý. "Nejlépe pět hodin denně," doporučuje třetí. No jistě, ideál tělesné krásy se dá vycvičit jenom v tělocvičně. Pojďme si dát do těla! Jenomže když si to představíte, zavřete oči, slyšíte píšťalku a už vymýšlíte způsob, jak se tomu vyhnout. Ten dortík ke kávě bude jistě dobrej.

Však Superčíča má tak velký kouzlo, že ji objeví i na lavičce. 

Superčíča a lyžníci

Jelikož jsem letos asi po třiceti letech v ruce držela boby (ty na ježdění v zimě z kopečka, ne kávové), usoudila jsem, že skutečně nemám ráda sníh. Měla jsem zas mokrý tlapičky, a ani ty sněhové vločky, co mi tak pomalu oblepovaly tvář, mě neuchvátily v idyle pošumavské zimy. Ano, skutečně jsme s lingvistou L., se kterym žiju, viděli krásný, čistě bílý sníh. Nerozježděný a křupavý. A stejně byl mokrej a studil.

Jelikož všechny nenávisti a strachy maj svoje hluboký důvody (anebo je způsobí nějaká osoba, o níž se fakt pozdě zjistí, jak člověka využívala), začala Superčíča přemejšlet, co jí proved ten nebohej sníh. Kromě mokrejch bot samozřejmě, ty se nepočítaj.

Viník byl nalezen okamžitě - podezřelé zimní sporty. Ty boby si nijak extra nepamatuju. Jistě mě z nich někdy někdo vyklopil, ale sáně a lyže, to jest Superčíči učiněná noční můra.

Sáně mi způsobily trauma, a sice asi ve věku 12 let, když se v místě mého bydliště objevil neznámý fešák, jenž se stal idolem všech mých spoluvrstevnic, a též cílem jejich soupeření. A starší dámy už spojovaly louky, zahrady, sady a lesy, prostě veškeré latifundie, které by tento krasavec mohl dát k dispozici. Jelikož se před ním dámy různého věku dost nakrucovaly, byl mi apriori tuze nesympatický. A to by nebyla Superčíča, aby ho nějak neošálila. Při zimním sáňkování na poměrně klikaté cestě mu vždy nenápadně za zatáčkou nastražila velkou ledovou kouli, aby musel brzdit, či dokonce sjel do škarpy. Milý krasavec klel a sakroval a až následující den vypátral, proč zrovna jeho sáně byly takové nesamochodky. Rozhodl se Superčíču krutě ztrestat. Nejenže na ni házel neustále sněhové koule, vymyslel ještě horší skopičinu. Spolu s nějaký dalším klukem vyhrabal na stráni nad cestou, kde se jezdilo, mrtvou srnku, a zrovna když Superčíča svištěla po ledovce ladně dolů, nebohé stvoření přistálo přímo na kapotě vozu královny kopce. Byl to fakt šok. Pomsta boye a jeho boje byla sladká, velký tento krasavec ještě vykřikoval, jak Superčíču nahlásí na policii, že přejela srnku.

Myslím, že jsem od té doby nesáňkovala. Vono tahat se do kopce s tim vercajkem v mokrejch botách neni žádná sláva.

Sáňky jsou ale furt stabilnější než lyže. Pravda, měli jsme doma jen běžky a nikdo u nás tomuto sportu příliš neholdoval. Ani do Alp jsme nejezdili. Tyto dvě placky měly strašlivou úlohu. Člověk na nich musel ťapat jako tučňák a dělat ze sebe nadšeného lyžníka. První sjezdy probíhaly zásadně na kopečku u Milči, což byla shodou náhod babička toho, co vyhrabával mrtvé srny. Tam to ještě šlo. Ale střední škola s sebou přinesla běžecké výšlapy v rámci hodin tělocviku. Pamatuji si velmi dobře na to, že mi celá skupina ujela a já se vzadu plácala se spolužačkou N.  a za zpěvu národního popěvku Proč bychom se netěšili jsme proklínaly zimní sport. 

Lingvista L. má tyhle prkýnka rád. Několik let ve mně vzbuzoval vášeň pro brození se sněhem, padání do sněhu, klouzání se sněhem, podivné mazání, ježdění na umrzlém ledu, vytváření stopy, jednoduchý sjezd s nezafixovanou patou. Vše marně. Superčíča padala jak hruška. Úpěla, mrzla, jedna lyže jí mizela nenávratně v dáli, jedna se ohnula, bota vyskočila z vázání. A když se objevila ledovka, bylo to snad horší než umrzlá srna. Jediné, co lze u tohoto vynálezu ocenit, jsou poměrně stabilní hole s bodákem. Kupodivu jsem nikdá lingvistovi nevypíchla oko, nosí totiž brýle.

Po asi pětiletém boji plném zoufalství Superčíča řekla: "Dost... Už nikdy nebudu lyžovat." Jak Poeův havran zakrákorala: "NEVERMORE."

A tak jezdí s lingvistou na hory ještě básník J. P. Taktéž nelyžař. Se Superčíčou vyráží na tour po místních horských boudách, při nichž lze použít pouze hůlky. Upozorňuje svou společnici na vyprahlé životy v určitých putykách a popisuje těžký život horalů. Obvykle po deseti minutách se seznámí s místním starostou a objedná rundu zelený.

Možná by ti dobří lidé vzali za vděk mrtvou srnou.

Ale i přesto má Superčíča mokrý botičky a na tváře se jí lepí sníh.

Pozorovat vyprahlé životy  v teple dřevěnek však možné jest.

Proč bychom se netěšili? 

Vono zase přijde jaro a možná další zimu nenapadne sníh.

To se vobčas taky stane.

Zalezu do spacáku, natřu se zvenka máslem, kloužu se po kuchyni a hraju si na slimáka...

Nějak následovně zněl status na síti, kterej jsem nemohla minout. A ouha, musela jsem ho mít na síti taky, sedla jsem na lep nějaké kampani bojující proti rakovině. Moc tyhle řetězové hry nesleduju, připomínaj mi maily typu: "Tohle jsou tři korunky, pošli je třiceti dobrým lidem a do tři sta třiceti tří dnů třikrát milionek bude tvůj. Neuděláš-li to, bída tě bude provázet." Ještě horší jsou ty o zdravotním stavu, kterej má Superčíča mizernej, i kdyby rozesílala tisíc mailů s křížkama, srdíčkama a radujícíma se ksichtama. Prostě to je fakt. A furt vysvětluju lingvistovi L., se kterym žiju, ať mi koupí parcelu v urnovym háji vedle houbovyho palouku na Sázavě. Kdyžtak mu to nějak vysvětlete. Chcem tam mít s básníkem J. P. urny vedle sebe. A každej rok happening.

Nicméně idea plazení ve spacáku mě tuze zaujala. Mam pro spacáky slabost už od dětství, člověk je v tom tak pěkně kompaktně zabalenej jako v rakvičce (ostatně chudý lidi - ty, co neposlali třiceti dobrým lidem mailem tři korunky, pohřbívali v pytlích). A spacáky s kapucou, ty sou eště lepší, to koukaj jen očička. Ovšem někdy je problém, že zip spacáku uvízne u hrudníku a přes hory do dolů už se neodváží. To pak vždycky musim mit spacák rozepnutej, páč je mi malej přes prsa. To už zas  zábavný neni. A když chtěl člověk ráno vylezt ze stanu, fakt musel v tom spacáku chvilku hupkat jak v pytli (no jo, už jsme zas u těch mrtvol, ale vona noc ve stanu z člověka mrtvolu udělá raz dva). Horší je, když se chce do spacáku narvat ještě boxerek, ačkoli má svuj. 

Následuje bitva o prostor a o prsa. 

Končí nerozhodně. 

Malej Lucifer má taky spacák - teda takovej vak. Prej, aby nechtěl hnedtak chodit. Jakmile jsme ho do něj zavřeli první den, předved nám jasnou housenku, přísunama v tom vytřel celej byt a nalepil na sebe veškerý boxerkovy chlupy. Myslim, že dát mu do ruky máslo, dokázal by výše uvedenej trik celej. Ostatně básník J. P. taky. V sázavský haciendě spí ve vedlejšim pokoji. Jednou se tam narval do spacáku a za tónů písně Nech brouka žít, se pomalu soukal ze svý komůrky. Kdyby se k tomu vyplazil na noční lup do lednice a vytáh si svý oblíbený máslo, o kterym si po tmě myslí, že je to ruská zmrzlina, to by mu to pak líp při jeho triku klouzalo. Další spacák má v haciendě uložen dobrotivý řídící. Je uskladněn v největší kolonii prachu a lingvista L. ho občas vozí vyprat. Řídící si zas dělá protiboxeří úpravu. Zakuklí se celej. Aby mu boxerek poránu nevolízal hlavu. Vono je fakt, že tam už zas takovej rozdíl mezi boxerkem a máslem není. Zvlášť když předtím boxerek pohoduje sledě v oleji. 

Uplně nejlepší by byla idea, kdybysme se do těch pytlů spacích zavřeli všichni. Voblíkli bysme se, potřeli  se tukem a plazili se někam, kde je hodně místa. Taková hala na Hlavním nádraží by nebyla špatná. Mohli bysme se tam vyplazit z vlaku, co jede ze Sázavy. Ale mohli by si nás tam plest s bezdomovkama, ač bychom jim tvrdili, že jsme slimáci. No pak by asi byl směr jedinej: Bohnice.

Až jednou teda Superčíča skončí v pytli (teda spíš v urně), mohly by na ten happening přijet spacáky. Potřely by se olejem a plazily se aspoň po haciendě (tam je dlažba). A po písni Nech brouka žít by si k tanci a klouzání pustily největšího Poula McCartneyho When I´m sixty four. Jo jestli mi někdy bude 64, zakloužu si taky, i kdybych byla Superčíča na vozejčku.

Kosti je prej dobrý mazat, jinak se červi rozlezou.

A vono zkusili ste se někdy zbavit slimáků?

O novoročních předsevzetích

Novoročnim předsevzetim, jimž říká zoufání po naději, Superčíča zrovna nefandí. Vona se zná, u ničeho dlouho nevydrží. S gustem si minutu po půlnoci zapaluje další cigáro, ač je furt zdražujou, a rozhodně nevykřikuje, že se začne oddávat zdravýmu životnímu stylu. To vlastně dělá už dlouho, tak co. Až na tučný sejry, pivo, čokoládu, dorty, vosí hnízda, zmrzlinu, chlebíčky a pomazanky a možná ještě něco, na co jsem zapomněla.

"Hele, šampaňské prej posiluje mozkový buňky, lidi, co ho pijou, nemaj Alzheimera, ani jiný potíže s pamětí," vysvětluje mi básník J. P. a otvírá čtvrtou flašku. Pokračuje v tom i na Nový rok, a protože do sázavské haciendy přijela nová posila, která zrovna slaví narozeniny, je potřeba posílit mozkový buňky i další den. A v sobotu zas slaví narozeniny soused, takže člověk z toho pití šampaňského vlastně nevyjde. Mozkové buňky Superčíči dostávají hned začátkem roku velkou bublinkovou nálož.

A proto by si měla dát předsevzetí.

Ta o sportu a pravidelnym jídle asi nemaj moc smyslu. Vim, že tim vyhrožuju už dlouho, ale povídková kniha Jak jsem se pokoušela sportovat stále sedí v mej hlavě. Příběhů z různejch sportoven a hubnoven mam fakt hodně a všechny ty pokusy stejně selhaly, tak jestli neni lepší se spokojit s tim, co je, než si vytyčovat programy mínus kilo měsíčně. Vždyť boky jako skříň sem tam někoho uhranou i v mym věku. Jako například onehdá toho vyprahlýho taxikáře, kterej mě chtěl na Andělu povozit ve svym tágu. Na hlavě přehazovačka, na sobě maskáče, to by byl ctitel jedna báseň. "Kočičko, copak tu děláte jen tak samičká?" hulákal. Ó, zdála jsem se mu zjevně jako smyslná samička, neb hovořil dále, chválil plný rty a pěknou statnost. No anebo byl pěkně napranej. Každopádně Superčíča štrádovala jen za roh, tak jí auto bylo k ničemu.

Mohla bych taky vykřikovat, že o sebe začnu dbát, tj. budu si každej den na ksicht natírat všechny možný kosmetický přípravky a obklopim se kosmetickejma poradkyněma, který mi medovejma hláskama doporučí nejlepší blemcáky na ksicht proti vráskam, který mi stejně budou pak stát doma na vaně, neb mě nebaví se s nima plácat. A Superčíča duševně nestárne a mozkový buňky posiluje.

Navíc básník J. P. viděl onehdá fotografii dívky mladší o pět let, než jsem já, náležitě pyšné na svuj zevnějšek, a prohlásil, že vypadá jako volysalá vydra. To se Superčíče nemůže stát. Ze svejch vlasů by snadno utkala košile i pro sedmero krkavců. Akorát nevim, kdo by to šmodrchal. Superčíče by z toho vzniknul možná tak slepenec vlasů neurčitýho tvaru, v lepšim případě míč.

Taky by mě mohlo posednout, že se naučim vařit. To by možná dopadlo líp než to šití košil. Možná by jen tak dvakrát, třikrát shořel barák a pak už by to šlo. Zejtra cvičně dělám párky. Dam si k tomu radši to šampaňský, aby moje mozkový buňky nevopomněly vypnout vodu.

Eště horší nápad by moh bejt, že začnu řídit. To už by hrozilo smrtí nejen mou, ale asi tak dalších dvaceti lidí, který by se k tomu připletli. A nedej bože, psů! A alkohol za volant nepatří!

Loni nějak před Vánocema se mě vrchní hlava pomazaná, která velí lingvistovi L., se kterym žiju, ptala na muj blog. "Ale ty tam moc nepíšeš, co?" Proto jsem si loni dala předsevzetí - vydržet psát jeden rok. A světe div se, vono to, narozdíl vod hubnutí, krášlení, vaření, řízení, pletení, vystřihování, zahrádkaření, de.  Měla jsem teda nejdřív pocit, že je to takové kostrbaté, ale v tuhle chvíli daly již mý mozkový buňky celýmu blogu řád. Inu, ševče, drž se svého kopyta. Druhej blog psát nebudu, ale vytrvam. Protože trpělivost je vlastnost skutečně obdivuhodná (a Superčíča je trpělivá asi jako boxerek, před jehož tlamou se mává klobásou) a růže přináší. Takže čekam, že příští rok vyhraju alespoň blogerku roku. 

Bezva, a teď můžu jít do lednice a dát si medovník.

P. S. Samozřejmě všem držim palce do novýho roku, ať se tam připlazili nebo vyskočili či snad jen vkročili, nechť se vaše předsevzetí ověnčí věnci růží, a kdyby to náhodou nevyšlo, taky nevadí. Vono to jednou vyjde. A nezapomeňte posilovat mozek!