O dívce, která střihla do vosího hnízda

Občas si člověk řekne, že by měl dělat fyzickou práci. Třeba sekat zahradu, vyrvávat kopřivy, které ku své vlastní radosti vytváří džungli. O úklidu bytu a chaty nemluvě. Mně to nebaví a opravdu bych si přála mít robota, kterej by to dělal za mě. Jednou mi můj drahý lingvista L., se kterym žiju, koupil vysavač, jenž chodil sám. To byla bomba, člověk se mohl povalovat na gauči, sepisovat, co potřeboval, a vysavač chodil a šůroval.

Druhej boxerek, ten starší, co s námi bydlí jen občas, ho ale honil packou, zřejmě si myslel, že je to žába nebo nějaká obzvlášť do prostoru vyvinutá kočička. Ale milej Robo, jak jsme mu říkali, ten bordel u nás doma dlouho nezvlád. Ani ne po roce udělal blik a cvak a nenastartovali ho už ani v servisu. Vrátili nám peníze a dalšího vysavače samochoda jsme už na naše koberce nepustili. Malej boxerek by ho určitě ulovil, honí i ten normální. To je asi dvacetikilovej obr, kterej funí jak osm parních válců. On je boxerek vůbec zápasník, když vidí kolec nebo jízdní kolo, myslí si, že je vodník a musí urvat jeho duši.

Jediná činnost zahradní, ze které se ocitám v extázi, je stříhání křovisek, větví, keřů a dalších porostů. Když je mohu pěkně likvidovat, destruovat tu bujnost. Aby si nemyslely, že nám přerostou přes hlavu.

Jelikož lingvista L. koupil nový zahradní  nůžky, Superčíča udělala vrrr, opustivši počítač, kde si pokojně čte fakt špatnej překlad dona Quijota , vrhla se na břečťan, kterej obrůstá terásek jako vousy  starého poustevníka. Ničení bylo velkolepé, břečťan nemohl odolat, jeho moc a síla se zmenšovala. Začala být vidět zídka a stůl, taky se našel míček a mistička, které tam možná někdy někdo odložil a břečťan je pohltil do svých spárů jako velká zelená písečná duna.

Zbýval poslední kus. Mocný střih. A najednou se z té zelené líhně vyhrnulo stádo vos. Fakt to bylo divoký, neboť létaly jedna přes druhou a už hledali tu, která jim zničila domeček. Pích a pích a pích! Tři žihadla v pacičce sličné Superčíči. Ona by to asi nebyla tragédie, ale od té doby, co mě popíchala vosa, která mi vlítla pod nohavici, mám na štípance alergii. Tehdy přilítla z hrušky a nevěděla nic lepšího než prozkoumávat, co mám pod kalhotama. Možná to byl vosák. Já si toho vůbec nevšimla a říkala jsem si, že se o mě asi pokouší zánět žil. Poté jsem na to dostala nějaký léky a vim, že jsem se belhala zkoušet nějaký opravný zkoušky. Vypadala jsem jak starej žebrák, jak jsem tahala tu nohu za sebou. Po několika dalších bojích s vosama jsem konečně přestala bejt hrdinka (no dodržujme genderovou korektnost, nemohu bejt HRDINA) a vim, že si musim do hodiny vzít nějakej prášíček, že mi to pak nenateče a vypadám dál jako Superčíča, a ne jako sloní žena. Jednou mě takhle píchla vosa v autobuse, když jsem jela učit. Přiznávam, že vůbec nevim, co jsem tehdy vykládala. On po tom léku je pak den jako v mlze.

Problém byl, že jsme v naší sázavské haciendě žádnej lék neměli. Lingvista L. se však v tu chvíli stal neohroženým rytířem a už sedlal svou Rocinantu, našeho nebojácného pana Partnera, a svištil se mnou do lékárny v J., abych si zobla potřebnou drogu. Zdálo se, že tenhle boj s vosími hnízdy bude vyhrán. Superčíča si říkala, jak bude achat a ufat a vzdychat, jak je strašlivě poraněná a lingvista o ni bude muset pečovat, obkládat ji zmrzlinou a ledovými tříštěmi a mojitem nebo alespoň ledy, co vypadají jako rybí kosti. To samozřejmě vytušil i nácíček boxerek, neboť je to skutečně bystrý pes.

Po příjezdu zpět se vyřítil z auta, už zřejmě s jasným úmyslem. Vydal se na svou obhlídku vesnice a už to má, už to čuje. Lipová alej! Hned se tam vrhnul. Co tam dělal, uniklo mému již lehce zakalenému zraku. Ale za chvíli ho vidim, jak válí sudy, dusí se, podivně pšíká a tře si tlamu o silnici. Když jsme ho konečně ulovili, bylo jasno, boxerek musí mít to samý, co Superčíča, protože je přece její pes. Ba co víc, musí ji překonat. Pravděpodobně dobrovolně se nechal píchnout vosou přímo do dásně.

Po pěti minutách sedlal lingvista L. Partnera znova, tentokrát jeho výprava měla jasnej cíl: najít v pátek večer na venkově veterináře. Kupodivu i tato štrapace došla dobrého cíle. Poté, co naftový oř proskákal přes silnice, které vedly takovými pustinami, kam by snad ani vosa nevletěla, objevil se obrovský dřevěný palác a v něm kouzelný dědeček, který udělal z boxerka okamžitě hvězdu celého dne. Kdysi totiž choval boxy a jezdil s nima na soutěže. Hned nám vysvětlil, jak je náš nácík dobře stavěnej a jak má pěknou masku, ač teda byla opuchlá tak, že nebylo vidět jedno oko. Boxík si zřejmě chtěl vynahradit karneval, kterýho se minulej tejden taky kvůli svejm blbejm nápadum nezúčastnil.

Dostal dvě injekce, abychom si počtem vpichů byli kvit, a jelo se domů. Pokojně se rozvalil přes celou postel, jako by říkal: „Pché, jsem víc zraněnej než ty.“

Přemejšlim, že ho naučim aspoň vysávat.

P. S. Ty břečťanový vosy byly nějaký agresivní. Prášky už jim tři dny a ruka bolí furt jak hejno čertů. Aspoň neni voteklá. 

Boxerek už vo svym štípnutí ani neví. Včera už tam chtěl letět zas! Naštěstí nám ten dobrý veterinář poradil skvělej lektvar – stačí prej do psa nalejt jednoho turka. Teda bez logru. 

Vidim to jasně, neni to jednorázová akce našeho drahouše. Je to připravenej plán. Chce se stát kavárenskym povalečem. 

Až bude moudře rozkládat o všech překladech dona Quijota a zamýšlet se nad tím, že všichni spisovatelé jsou lháři, možná mu někde udělej doktorát. A na to vysávání pak najme nějakýho jezevčíka nebo jinýho smetáka z ulice.

Léto na koupališti

Vždycky, když začne léto, kolem vod všeho druhu se nahrnou davy lidí, aby se smočily v té či oné tůňce, žabinci, řece, vodním víru, rybníku, nádrži, lomu, louži, plechové vaně a možná i v pěkném vykachličkovaném bazénu. Dámy vrtí zadečkama a páni předvádějí své vypracované bicáky a mužné hrudě. Tarzanové českých luhů a hájů. A pak je tu hromadná promenáda pro všechny bez rozdílu. Koupaliště. Se zmrzlinou, vosama, kabinkama, chlorovanou vodou, dětičkama  v bázenku, lehátky, ručníky a taky skokanskými můstky a tobogánem.

Moje zážitky s těmito prostory nejsou velké. Chlorovanou vodu mi zakázali, asi po hojné návštěvě pražských bazénů (to bude jednou příspěvek do seriálu Jak jsem se pokoušela sportovat), a protože mi vadí i různá verbež koupališť přírodních, moc tyhle plácky nevyhledávam. Tobogánů se bojim. Jednou mě na Valentýna chtěl L. (můj milý lingvista) potěšit, tak mě poslal se svým studentem J. na výlet do libereckého Babylonu. Tam měli tuze plno klouzadel. A Superčíča pak spadla po hlavě do vody a dlouho dělala glo, glo, glo. V tom ráji atrakcí se ale vůbec nedalo plavat. To mnohdy nejde ani na koupališti, neb prostor u skokanského můstku zabere divá mládež, brouzdaliště dětičky s křidýlkama (jen proboha, ať neprděj do vody), někde uprostřed se ráchá zbytek. Na břehu samozřejmě číhaj Venuše, které smyslně stříhají nožkama a lákají svoje ctitele. Ty líně seděj v místním báru a chlastaj pivo, nebo tužej svoje tělo při volejbalu a pak slastně mrkaj na svý kočičky.

To si moc dobře pamatuju z koupaliště ve městě V. Je to moc pěknej prostor. Přírodní koupaliště napájený vodou z řeky, který si dobří Jihočeši postavili za druhý války. Beztak tam odhodil uniformy i wehrmacht. Celá ta dřevěná restauračka s kabinama, kam jsme od patnácti chodili na proslavené páteční dydžiny, asi pamatuje taky kdeco. Oldschool koupačka jak z Rozmarného léta. Jen ty námořnický oblečky chyběly. Pokud teda nebyla benátská noc a na slepém břehu řeky V. nejezdily gondoly a pěkní chlapci nemuseli píchat tyčemi do bahenitého dna. A úplně vzadu koupaliště byla taková lehátka, kde se vyhřívali ti největší krasavci a krasavy. Nevim, jak moc se nudili, ale předváděli své postavičky i cestujícím ve vlaku, který jezdí nad lehátkama. 

Myslim, že slunění považuju za ztrátu času. A voda se mi líbí, jen když je příjemně teplá. Ta voda ve městě V. byla vždycky příšerně studená. Tělo odhaluju jenom lingvistovi a možná někdy básníkovi J. P., který blbě vidí. Ten si stejně nejradši donese plechovou vanu na zahradu s výkřikem: "Jsem atomovej šnek!"

Napustí hadicí vodu a celej oblečenej do vany skáče. Vana má asi metr a půl, obvykle zaroste travou a je celá rozpálená. Jako Superčíča na rozpálené plechové střeše. Lingvista má obvykle jiné choutky, co se vody týče. Občas dělá velrybu. Já zase Afroditu, jako tenkrát u Pont du Gard. Nejhorší je ovšem box, kterej do vody nechce. Má z ní běs. Jediný, co snese, jsou bahniště všeho druhu, tam se zřejmě válí jako prasátko, dokud nezmění barvu z bílý na hnědou a z voňavýho pejska nezačne bejt panem smraďochem. Ty bahniště vypátrá, i kdyby měl udělat dvacet sudů v louži a pak tam ještě zarejt hlavou.

Asi by chtěl jet do lázní. To je taky prostor, kde Superčíča nikdy nebyla. Přece jen bych tam ještě mohla podstoupit odtučňovací kúru a pak se vystavit na lehátku na skvělém koupališti ve městě V. přímo pod očima cestujícím ve vlaku. Ještě by skákali ven a padali by mi k hlavě. A to by je na rozpálené plechové střeše pěkně bolela hlavinka a museli by ji zchladit v ledové vodě.

Skoro jako když z rozpálené ulice vlezete to místnosti, kde je klimatizace nastavená na patnáct stupňů.

Myslim, že se radši budu držet kamenných stěn starých domů.

Je to stejně old school jako jezdit s mapou, chodit na prvorepublikový koupaliště, větrat oknama a jezdit do lázní.

Ten poslední level mě ještě čeká.

Ale pak se, kocouři, třeste se!

O bouři a molu (nikoli molech, ani v moll)

Mám ráda, když prší a když po mym těle bubnuje voda. Ale nesmí být zima, takový ten podivný podzim, kdy by se mlha dala krájet nožíkem na houby, které díky tomuto počasí radostně vyskakujou a těší nejedno srdce houbařovo. Líbí se mi letní deštík, když ťuká pomalu do ramen a je možné courat  se kalužemi a namáčet v nich šatičky, který jsou pak krásně lemované, lepší než jakákoli batika světa. 

Baví mě pozorovat letní bouřky, pokud sedim na verandě a dívam se, jak spolu na obloze blesky provádějí kdejaké skopičiny. Naopak sedět v autě za bouřky mě trochu děsí. Nebo když padají kroupy a auto se změní v člun, jako teď v sobotu, když plavalo mezi dvěma kopci, kde se držel asi metr vody. Pak začalo podivně rachtat a syčet. 

Říkali jsme si, že už asi nikam nepojede. Naštěstí se mu ale pouze uvolnil nějaký plast u kola a já, nemechanička, to vodhalila. 

Občas se ve mně zrodí tyhle kutilské nápady, není to teda asi uplně pro dobro věci, ale v pondělí na přednášce o jistém velikánovi 19. století jsem svým umem strčila do kapsy tři lidi. Přednášející měla připravenou prezentaci, ale v knihovně měli pouze starší verzi programu, v níž ji chtěla pouštět. Instalovala se tedy nová, ale stejně to nešlo. Přišla další paní a začala to zkoušet. Vzdala to s tím, že počítač v knihovně je starý. Povolali technika. Velmi divoký muž, jako všichni chlapi od počítačů, vous a velký břicho. Rozhodně neměl vypracovanej pekáč břišáků, to teda ne. Připomínal mi nejmenované kolegy z jedný mý práce, který baštili k obědu půl cihly sejra a strašně funěli. Pohledem už dopředu poslal celou přednášku do kopru. Nato prohlásil, že to nepůjde, protože knihovna má strašně starý počítače. Nehledal cestu. Ale já nejistě pípla vzadu: „No ono, kdyby se to nahrálo na Google...“ 

Pan řídící, dychtivý to badatel, do mě začal šťouchat, ať to řeknu nahlas. Jeho to jistě taky napadlo, co by s tím šlo dělat, ale podněcoval moje pokusy žádostivými pohledy. No a jistě taky chtěl vědět, co ve fondu daného spisovatele maj uloženo. Inu, přihlásila jsem a řekla jsem: „Vono by to šlo.“ Dobré dámy pořadatelky mě vyzvaly, ať vystoupím na stupínek. Chápu, že někteří lidé mohou mít trému, ale Superčíča, která běžně vystupuje před davy, s tím nemá problém. 

Podotýkám, že už od tří let, kdy jsem se promenádovala ve vesnickym kulturáku na módní přehlídce ve slušivých socialistických oblečkách. A pak ve svý sukničce, kterou mi máma, která je narozdíl ode mě zručná, ušila podle Burdy. Už tehdy bylo jasno, že mě čekají pódia, stupínky a sály, které budou obdivovat mou krásu a můj přednes. Přesto taje počítačů nejsou zrovna moje hobby, usoudila jsem, že na data obrovská prezentace paní přednášející půjde nahrát a pustit přes Google. Jen to šíleně dlouho trvalo. Paní se furt hrozila, že to má na obrázcích a že to jistě neuvidíme. Až nakonec, haleluja, Superčíča klik a hup a všichni hned viděli, co všechno skrývá fond českého velikána. A že to nebyly jen dopisy a fotky, ale taky péra z mrtvého kosa a snad sto dvacet let starej tabák. No jo tleskali i mně. 

A tak mám novej důvod, proč se drát na pódia. Až se dostanu někdy na molo a vypadne jim obraz na projektoru, na němž budou moje fotky v nadživotní velikosti, nad kterejma budou všichni slintat, určitě najdu cestu, jak se tam nastavit. Jen bych potřebovala přijít na to, jak mít ve svém sázavském hájenství rychlejší internet, připojovat komp přes hotspot je docela hrůza. Ale lingvista L., se kterym žiju, to neumí. Zato umí vařit. A možná i zručnějc zašívá. Plést neumíme ani jeden a myslim, že se to v životě už nenaučim. A zacházet s šicím strojem? To snad se radši budu rachtat v sekačce. 

Po přednášce jsme šli ochutnávat vína a s dalším kamarádem si dali také 69. Byl to jako obvykle mls. Venku mezi tím burácela bouře. A ačkoli by mě ji dozajista bavilo pozorovat a ráda bych se koukala, kterak se nad Petřínem honí blesky, nějak mi unikla. Ve sklepě vinárny o ní člověk nevěděl. Jak přilétla, tak zas zmizela a venku zbyly jen kaluže, v nichž šlo namáčet šatičky. Škoda, že jsem měla kraťasy.

S bouřemi je to jako s hněvem, naskočí, šíleně řádí, aby pak už jen z posledních sil zahrozily a stáhly se zase zpátky. A pak je konec a vzduch tak zvláštně voní. A člověk se nemůže zlobit, že už ten internet zase nejde, protože by mu uteklo spoustu krás. Třeba to, že na sebe nechá padat kapky deště a půjde s ním. A rozpálená ramena je budou lapat a oči sledovat, jak se pomalu vezou dolů po pokožce. A ten pocit je lepší, než když dostanete dvě stě zlatejch prstenů. 

Ale na to molo by mě někdo pozvat moh. 

To zas jo. 

Mam nový plavky. 

A kdyby to bylo po bouřce a vzala bych si lodičky na jehlách, na kterejch neumim chodit, a rázovala si to po molu někde u majáku, kde budou plachtit racci a parkovat jachty, klidně do nějaký i zaskočim za mořskym vlkem, co bude mít  velkou vanu, na drink.

Mezi veterány

Včera jsem se ocitla na srazu veteránů. Nebyli to však muži pamatující druhou válku, které bych oblažovala svou krásou, znalostí dějin, chytrostí, nebo dokonce touhou střílet z pistole. Nebyli to ani veteráni soutěží, jako je fotbalová liga nejnižší třídy nebo soutěž dobrovolných hasičů. Nene, byla to auta. Krásná, stará, nablýskaná auta. 

Na výlet spojený se závodem těchto krasavců jsem byla vyvezena přímo jeho účastníky. Náměstíčko nebo snad náves v obci O., proslulé spíše svou pěknou hvězdárnou, kterou nechal postavit jeden z mnoha klanu Fričů, syn slavného revolucionáře z osmačtyřicátého, na vrchu Mandě (a stavěl ji Josef Fanta, přítel to Julia Zeyera), tentokrát nepozorovalo hvězdy nebes, ale hvězdy silnic. Piráty, závodníky, funily, krásky, životní lásky i drahé skvostíky svých majitelů.

Mělo to punc jakési obecní trachtace. To musím říct, že mám ráda už odmalička, pocházejíc z vesnice. Pěkně amplion, kapela, stánek s buřty a pivem, guláš, zmrzlina a pár už ráno zkroušených existencí. A sláva a paráda. Je to příjemné, malé, a není to okázalé a snobské.

Lidé mají něco rádi a chtějí se z této kratochvíle radovat (ostatně stejně jako veteráni má takové srazy kdejaká podivná skupina, např. sběratelky panenek. Existují třeba takové panenky, které jsou oblékány jako lidi. Jejich majitelky je fotí jako modelky v nejrůznějším oblečení, píšou za ně blogy nebo o nich vymýšlí příběhy). Taky mykologové chodí na speciální vycházky, kde loví houby, stejně jako myslivci divoká prasata. Majitelé veteránů loví body v soutěži, cestě vozem krajinou, kde musí plnit různé soutěže; většinou se týkají automobilů, jejich historie a jejich technické výbavy. Ovšem i otázky lingvistické žertující organizátoři přidávají.

Jako Superčíča oceňuju jednak krásná auta a jednak jejich majitele. Mnohdy jsou to totiž velcí štramáci, kteří neváhají si odskočit do pole stejně jako řidič kamionu. Mrkají na kolemjdoucí dámy a je jasné, že je nezvou domů ani na alkohol ani na sbírky nějakých podivností, jako jsou třeba zátky od piva, ale lákají je na svého veterána. Vždyť kdo by se nechtěl projet v kouzelném kabrioletu jako ve filmech pro pamětníky s Oldřichem Novým?

Pravda, já taky nepoznám vůbec žádná auta. Musím si vždy přečíst nápis, co na autě stojí. Symboly značek, ať jsou to kruhy nebo kosočtverce, nerozeznam. A vim, že jsme jezdili dlouho favoritem a teď máme pana Partnera, kterého nám prodala naše kamarádka, která s ním vždy přijela, vysvětlujíc: "Já Partnera mám." Je to dobrý auto, protože se do něj vejde postel nebo kolo nebo cvičící stroj. A když se rozhodne, že nepojede, je to, až poté, co splní svou misi. Jako když vezlo železo do sběrny. Zastavilo se s ním přesně na váze. Asi nám chtělo naznačit, že by mohlo být veteránem.

Veterány taky nepoznam, Možná škodovku a žigulík, neb jsou to vozy mého mládí, ale ten starší čas v mých vzpomínkách ještě není. Takže vim, že existovala auta značky Praga, Tatra nebo JAWA, ale rozdíly v nich nevnímám. Jsou krásné a chápu, že je jejich majitelé mají jako svoje šperky.

Ti mě ostatně baví čím dál víc, nejen, že vtipkují, leští svoje auta a hrdě před nimi pózují, ale hlavně si hrají. Pokud je hra drží i do věku veteránů, jsou to zábavní, veselí lidé, ne jako některé zapšklé paní učitelky s kyselým výrazem ve tváři a vyčítající žákům, že se dost nezajímali o naši minulost. Veterán pak veterána zná a zná taky jeho historii. A ještě je velmi mrštný, neboť se dokáže oběma koly svého miláčka trefit na prkno a to bez mrknutí oka přejet. Stejně jako když lingvista L., s nímž žiju, zajel panem Partnerem slepici.

Na konci celého veteránského dne se rozdávají věnce. Nevily je víly, ale patrně nějaké dobré manželky či milenky pánů veteránů. Někteří závodníci se špičkují, někteří radují. Jen pohár nikomu nedají. Vítězi s ním udělají obrázek. A pak dort za soutěž v jízdě podle slepé mapy. Vyhrává dáma v dobovém kostýmu. 

Hmm, tohle bychom taky mohli nějak vymyslet. Kostýmy do pana Partnera. Ono stačí, že musím vymyslet kostým pro boxerka na sraz chovatelů boxerů...

Myslim, že hra by se měla cenit, a koníčky ctít, protože pak si můžeme s třemi veterány zazpívat: Není nutno, aby bylo přímo veselo...