Můj boj (s žehličkou)

Domácí spotřebiče u nás v bytě mají svoje jména, teda jen ty hodní a užiteční. Sporák je Karel a pračka Matylda II. Matylda I. bohužel odešla na vrakoviště šikulů, poté co jí po jedné obzvlášť velké rvačce s prádlem praskl buben. 

Donedávna sme měli ještě pani sušičku. Jmenovala se Irma podle jedné jičínské spisovatelky, kterou tak ctí pan řídící. A přijela s náma z Jičína, kde sme o spisovatelce besedovali a pak taky besedovali v tamních nálevnách. Moc pěkný byl zvlášť ten bar s levnym chlastem na náměstí, kde ještě ve dvě v noci bylo veselo. 

Protože Irma byla dekadentní básnířka, sušička to od ní zřejmě odkoukala. Zvolila si drsnou smrt. Během přepětí elektrického proudu vybuchla, shořela a její kola se již dál neroztáčí a nic již nikdy neusuší. Uf. Ačkoli se mi zdálo, že světla blikají a že každou chvíli žárovky podivně vybuchují, přivolaný elektrikář na žádnou závadu nepřišel. Jen mi pořád říkal Paninko. Na taková podivná oslovení je Superčíča háklivá. Světlo, který měl přimontovat, se mu nepozdávalo, místo lamp chtěl instalovat led osvětlení, který sem vůbec nikdá nechtěla, a lustr chtěl ozářit neonem. Asi aby si lingvista L., se kterym žiju, připadal jako v šantánu, až přitančim ve svém kočičim prádle. Ale přepětí tento elektrikář přemoudřelý nevyřešil, ba tvrdil, že je zcela ok. 

A pak přišel jeden pátek, kdy postupně elektřina odcházela a žárovky dělaly bům a prásk a pápá a byt temněl, až ztemněl zcela. Paní Irma v temnotách dlela a raději se vrhla do náruče pekla. Od té doby sušičku nemáme. 

Je to asi stejný, jako když se vysavač Robo, co chodil sám, rozhod, že chodit přestane, a novej už nepřišel. 

Ovšem desinfekce nutná, a tak se Superčíča musela ujmout žehličky. Ta jméno nemá, leží zabalená v krabici někde v hlubinách bytu. Žehlicí prkno k ní do páru vůbec nemam. Upouští páru a sípe. A já kmitam. Stejně to neni rovný. Bolí mě krk. Tolik času s tim křápem. Irma by to vysušila, vyžehlila a ještě by tu zatopila v předsíni. 

A za pár dnů rande s žehličkou znova. Ta si to užívá, semetrika jedna. Už podruhý mohla vyfunět ze skříně. Plíží se jako saň. Stopuju, jak dlouho mi trvá vyžehlit jeden kus. Tak pět minut a ještě to neni rovný. Vobdivuju svou matku, která furt žehlila, jak na to mohla mít nerv. Vobdivuju ženy, který tvrdí, že si u žehlení vodpočinou... Vobdivuje taky ty, co s láskou žehlí ve dvě v noci košile svejm milejm. Vobdivuju i ty, který u toho koukaj na seriály. Já se tak pekelně soustředim, aby aspoň milimetr hadérku rovný byl, že bych nestíhala číst titulky. Au, ta mrcha mě spálila. Ještěže jen trochu. Přemejšlim, kolik procent popálenin musim mít na těle, aby mě vodvezli do nemocnice. Všechno lepší než boj s tou saní. A ta zatim funí a funí.

Říkam lingvistovi, že jestli ta sušička nebude brzo nová, že se zbláznim. Nalejvá mi limošku a snaží se mě uklidňovat. Zastavuju tu příšeru, že si na chvíli vodpočinu. Místo krku mam kameny. A ta nádhera hop, skok a přímo na skleničku. Stůl politej, podlaha taky. Tohle by Irma nikdy nedovolila, takovej svinčík. "Hele ale aspoň to prádlo neni politý," konstatuje lingvista L.

No kdyby to mý pracně vyžehlený prádlo bylo ještě vod limonády, tak už se dobrovolně zapálim na Karlovi. Nebo do něj strčim hlavu. Však plyn už syčí...

"Vidíš, co ten krám dělá. Jen bordel." Následuje vytírání. No abych kvuli metru čtverečnýmu štelovala mopa Miku Hakinena, to teda ne. To by bylo dalších deset minut.Už takhle s tou vobludou trávim dvě hodiny. No možná už i tři. 

Konečně jí došla voda. Novou kvuli dvěma kouskum napouštět nebudu, ty počkaj.

"Hele, dokud se nevobjeví jiná sušička, tak žehlit nebudu, vobleků tu je dost," konstatuju s tim, že jsem Superčíča a musim si zachovat chladnou hlavu, a ne se zbláznit kvuli funící nádheře.

"No já jsem se tě chtěl hned zeptat, proč to vlastně děláš?"

Dobře, už nebudu. Vzdávam to a zejtra vočekávám výbuch žehličky.

Anebo bych ji mohla vyhodit z vokna.

Jméno nedostane, to bych eště pak žehlila furt.

A to teda ne, prostě hospodyňkou Superčíča nebude, a basta!

O nočním lupu aneb chvála plný lednice

My holky s velkym mozkem a zadkem to máme komplikovaný. Aby naše tělo bylo mentálně aktivní, potřebuje přísuny energie, kterou bohužel nenačerpá jak solární panel jen tak ze sluníčka, ani ji jako energický upír nevysaje vod jinejch nebo do sebe nenarve nějaký supervýkonný baterky. Potřebuje přísun dobře cílené potravy.

Ano, samozřejmě, každej dietolog vám poradí, že máte jíst malý porce pětkrát denně a ještě to strukturovat tak, že ty sladký a energeticky vydatný jídla maj bejt ráno, že se večer tělo ukládá ke spánku. Jenže tělo Superčíči se probouzí kolem osmý večer a mozek začne pracovat k úplné dokonalosti a spokojenosti majitelky ještě tak vo hodinu pozdějc. A to už je tělo zcela vyhladovělé a odmítá poslušnost. Pomalu se musí vypravovat k ledničce, nejdřív jen opatrně nakukuje, ale pak si vezme. Tak pomalu, plátek sejra třeba. To tak kalorický neni. Jenže pak je deset a je to ještě horší. V jedenáct už se maže chleba máslem a v jednu sní guláš vod voběda.

Naše kamarádka S. to má asi taky tak, neb o tom napsala a nazpívala píseň:

https://www.youtube.com/watch?v=LbRvd2m2n5A

Ještě hůře je na tom básník J. P. Ten totiž potřebuje uplně mozek uspat, aby ho nenapadlo jíst... Jenže ouha vegetativní nervstva pěvcova, i když je v úplnym deliriu, ho přinutí vstát a nenápadně se sápat k bílé skříní. A odtud si v kapsičkách a pracičkách tajně odnášet tu salám, tu hermelín, tu klobásku a někdy oblíbenou specialitku - bramborovej salátík. Jednou se to básníkovi nevyplatilo. V domnění, že loupí ruskou zmrzlinu, odnesl si máslo a celý ho zbaštil. Někdy se jeho lupy vztahujou uplně na nepatrnej kousek čehosi, co se ukrývá v zákoutí paní Bílé. A tak sní vařené neochucené kuřecí maso nebo prázdný, suchý placky na tortillu.

Ráno obvykle diagnostikuje dle vobalů pod polštářem, co si naloupil a nakřečkoval na noc. A vona někdy bejvá dlouhá.

V tuhle chvíli maj výhodu ti, co jim geny nadělily figuru plaňky v plotě. Mohou sníst husu na posezení a ještě to zakusovat dortem a nic se neděje. Ale muj mozek má hlad. A jako auto bez bengálu nejede, nebude frčet ani von.

Dorazí-li nějaká návštěvice, je to ještě horší, protože člověk nenechá prázdnej stůl a pak si pomlsává během hovoru. Tak do sebe nasouká deset čoko bobo ani neví jak. Ale záchranou budiž hubnoucí čaj, kterej lingvistovi L. poslali jako dárek. Asi už jim taky přišel jako spokojená reklama na pořádnou českou výkrmnu.

Inu, hrčály připraveny a všichni sme do sebe nasoukali skoro litr toho zázraku. Už po půl hodině mozek Superčíči ví, že nebude spát. A tak si nenápadně zobne dvě kuličku hrášku, co je v ledničce. To přece nic nedělá. A ten plátek sejra taky ne. No a piškot s marmeládou, to je jen takovej dezertík.

Ty jo, ten čaj byl nějakej povzbuzovák, za půl hodiny si mažu chleba máslem a zapíjim to mlíkem. Je půlnoc a z kostela zvon mi připomíná, že bych už měla přestat. Jenže spát se nechce a myšlenky zuřivě poskakujou a potřebujou stravu. Když vymyslim teorii o tom, že spokojenej tlouštík je záruka klidné rodiny  a že nervy mam jen jedny a trápit se kvůli jídlu nemá cenu, vyrážim na novej lup. Hmm, telecí řízek vod voběda taky neni špatnej. To je něco tak dobrýho, že to nemá smysl nechávat na zejtra. A pak píšu tenhle článek, přemejšlim, jestli muj pozitivní vztah k jídlu neni vlastně nemoc nebo nějaká psychická úchylka. Mam ještě větší hlad. Ten hubnoucí čaj byl fakt nějakej velkej lomcovák. Hoho, v lednici je prejt. Mls, no to si pošmáknu. Mlask. Ale samotný to neni vono. Vyhrabu ještě zelí a chleba.

Mám energie, že bych vyřešila rovnici vo dvou neznámých, to mi nikdy nešlo. Jsou dvě hodiny, noc pokročila i všichni duchové Města zalejzaj do nor. Co nějakej zákusek? Hoho, makovej závin z jihočeský produkce mý tetičky, to je velká lahůdka. V žaludku je zřejmě mordor, ale pranic mu to nevadí. Jsou tři. Říkam si, že bych měla jít spát. Asi v půl čtvrtý to zalomim s tim, že určitě na žádnej novej vobjev nepřijdu.

Když v sedm vstávam, vůbec nemam hlad. Mozek spí. 

Šedé buňky mají plná břicha a jsou zcela saturovány. Chrápou a říkaj si, že večer určitě vymyslej teorii fikčního bláta. Zatim je jim dobře.

Ale tim hubnoucim čajem je radši podporovat nebudu, aby ze Superčíči nebyla Superkoule.

Podzimní

Nemám inspiraci. „To je pro umělce vždycky nejhorší,“ říká mi básník J. P., zatímco lingvista L. opravuje písemky učitelek prvního stupně ZŠ, který si maj doplnit vzdělání, a rozčiluje se, že určujou ve větě „Stůl bude stát v rohu místnosti.“ bude stát jako přísudek jmenný se sponou. Ty jistě inspiraci maj.

„Tak piš vo podzimu,“ říká básník a pouští si další šlágr Karla Gotta, aby mu poslal psychickou vzpruhu. Jest totiž velký obdivovatel našeho národního šlágrmajstra a mrzí ho, že už nastal podzim jeho života. A tak si pouštíme Mistrál a já si vzpomínam na to, jak sem byla v letnim kině na Jízdě, protože muj hudební vkus je nudný, vlastně nejsem fanoušek hudby, baví mě spíš texty, který někdo napíše. Jako Včelí medvídci. Říkam básníkovi, že na podzimu není nic závratně zábavnýho, teda ty barevný listy jsou príma, a když se to fotí, je to i hezký, ale jinak nevim, nevim, mlha přede mnou, déšť nade mnou, voda pode mnou. Už zase skáču přes kaluže… Ale to furt de. Až přijde sníh a led, bude to ještě děsnější. Neb ve Městě není zima, ale bahnisko a kluzisko. A když náhle napadne snížek, kalamita na krku. A záhadný je, že silničáři vždycky zaspí. Mají zřejmě podzim života každý ráno.

Podzim s sebou ale nese i jiný kratochvíle. Výlovy rybníků třeba. To jsem, ač Jihočeška, viděla jen párkrát na uplně malej rybníčkách a nějak mě to neba. Rybáři jsou obecně zvláštní stvoření. Nemluví a jen zíraj do vody, když nastává úsvit. Pro rybky však podzim, soumrak jejich žití. A to ani nemusí prosit a slibovat tři přání. Stejně by všichni chtěli peníze a dovolenou v Chorvatsku. Pak jsou taky hony. Toho se bojim, že mi někdo picne boxerka v domnění, že je to srnka, von tak obdobně hopká. Naštěstí je bílej, ale co když ňákej svatej Hubert bude honit bílou laň… 

Myslivci ale dělaj dobrý plesy, dá se tam vyměnit bažant za poukázku na uhlí nebo za sadu lahváčů. Vobčas vylosujou i hlavní cenu a pak si člověk jako lingvista L. vleče domu na zádech srnu. 

Jednou s náma bažant již po definitivním setmění svého života cestoval do Města. Sme mu udělali prohlídku. Ukazovali sme mu z tramvaje Národní divadlo, Karlův most, a dokonce i Hrad. Jelikož je to v podstatě slepice, rozumu moc nepobral, ale ani z toho nevobživ. Není divu. Kolem krku mu to vočko páni myslivci stahujou silně.

„Můžeš taky napsat, jak ste střihaly Lucifera,“ směje se básník. No tak o tom ozubí, kdy stříhali dohola malého chlapečka, až vznikl hrnec,“ už vůbec nemůžu psát.

„Já ty holiče nikdy neměl rád,“ opakuje mi J. P., kterého naše sousedka Klíněnka vždycky přejede mašinkou na dýlku půl milimetru, až vypadá jako dělník ze stavby. Já vo holičích nic nevim, mně je zcela jedno, jak mam střižený vlasy, sama to neudělam, a když mi někdo nakecá, že tam mam zub, tak tomu věřim, protože mam těch vlasů tolik, že bych je mohla prodávat rybářum na vlasce. Ale začínaj mi šednout. Podzim je tady a Superčíča se mění v Lady in grey. Lady Gaga (no tu fakt nemůžu) ani Žena v bílém zatím nenastala, ale ta detektivka vod Dikensova zetě je prima, trochu pomatená, ale nastartovala v Anglii žánr, kterej teď tak dobře válej Skandinávci. Ono ty bílé noci a zima s sebou nesou depresivní myšlení a jistě větší krvelačnost.

A inspirace pořád nikde. Asi ji vodnesly vlaštovky nebo včerejší mistrál. „A tak piš o jaru,“ povídá J. P. a pustí Vivaldiho Čtvero ročních období, a jistěže Jaro.

Hm, tak Superčíča se přemění ve Velkou medvědici a začne zas psát až na jaře.

To přijde Zmrtvýchvstání. 

Třeba přiletim na tom bažantovi…

V ráji slepičím

Tentokrát napíše Superčíča text o zvířeti užitečném, pro hospodářství nezbytném, nenasytném a hrabivém. Kupodivu to nebude o několika dámách, které chtějí jednu, dvě, tři vily a ještě závidí a srovnávaj se s jinýma.

Ne, bude to skutečně o zvířeně. Konkrétně o kuru domácím čili slepicích. Ono by se jistě dalo psát i o husách, ale s těmi kromě toho, že furt syčí a musej se jim cpát šišky do krku, aby pěkně tloustly a kynuly, nemá Superčíča velké zkušenosti. A s kachnama taky ne. Nám vždycky doma chcíply na nějakou podivnou červivost jazyka. Pávy ani pštrosy jsme nechovali. Ti druzí jmenovaní jsou prej velmi zlostní, zrovna dneska mi lingvista L., se kterým žiju, líčil, jak v nějaké soukromé ZOO napadli výletníky.

Zato tyto kvokalky. To je mi boží nadělení. Prej maj pod čepicí. No nevim, podle mě je slepice strašně blbý zvíře, blbější snad je už jen ovce. Jako dítě si vybavuju tyto kokodálky, jak se pelichaj na hnojišti. Asi se mi líbily, protože sem za nima furt lezla do maštale. Měla jsem dokonce ušité stádo slepic, se kterejma sem si hrála. Zřejmě jsem si představovala, že sem jednou z nich.  A pak mě rodiče nebo babička načapali, jak sem s nima u korýtka a vesele mlaskam nějaký obilí a žmolky (to byl mix brambor, bramborovejch slupek a šrotu). No výplach žaludku mě neminul. Od té doby sem tato zvířata přestala vnímat, samozřejmě kromě vajíček, který muj mlsnej jazýček rád. A když se daj do smaženice, óóó jéé. 

S opeřenou vejcosnaškou mam už jen jeden zážitek, když nám známá naší kamarádky vyprávěla, jak chovala doma slepice. A že nejhorší a nejplašší z nich se jmenovala Blběnka. Ta se bála i žrát zrní. Co kurník nechtěl, jednou se do něj vloupala kuna. Vytahala z ubikací všechny nebohé slípky a vysála jim krčky. Ale Blběnka byla tak blbá, že se ani nenechala sežrat. Ze strachu se provrtala do podestýlky v kurníku a kuna ji neobjevila. Inu, někdy se i blbost vyplatí.

Ve Vsi, kde trávíme chvíle odpočinku s oběma muži - lingvistou L. a básníkem J. P., je přeslepicováno.

V mym světě žijou slepice doma v ohrádce. Ve světě Vsi žijou na veškerém volném prostranství. Okupujou silnici, přilehlá panství, dokonce i pomník padlých vojínů. Rozhrabaly celou mez a už postupují na les. Jsou stejně agresivní jako ty dámy, co jim nestačí jedna vila, pak z ní vyházej nábytek a pak si nakoupit napodobeninu staroanglického nábytku, která je navíc nevkusná...

V jejich čele stojí takovej malej napoleonek, kterej aby si dokázal svou velikost, hurónsky kokrhá. Taky atakuje kočárky a skáče na batolata. Tato jeho armáda pomalu zaplavuje celou náves Vsi, že už přes slepice není kam šlápnout. Boxerek úpí. Chtěl by jíst. Nevim, jestli majitelka slepic zásobuje vejci účastníky demonstrací, nebo jen často peče piškot, ale její slepičárium už pomalu míří na pozemky dalších obyvatel.

Z její zahrádky má dokonce vybudovanej tunýlek, kterej ústí přímo na návsi. Lingvista L. demonstruje občas sílu za volantem vozu a mezi kurem se zakouří. Jen jednou zůstala slepička ležet bez života. A to bůhví jestli ji ty ostatní neresuscitovaly.

Myslím, že i vůči tomu začínají být imunní. Dneska naskákaly do kufru auta a zběsilý majitel z toho málem šel na záchod. Vono totiž slepice choděj furt na záchod. A když se člověk nebrodí mezi nima, brodí se v něčem jiném. Dost už kanálu, ačkoli i do něj sem je již viděla lézt. 

Opravdu si myslim, že ten výplach žaludku přišel v mym případě včas. Přerod ve slepici mě minul. A tak je mi toto domácí ptactvo pěkně nepříjemné a myslim, že patří do kurníku. A tam se má pěkně klepat, jestli nepřijde divoká číča.

Cesta do pravěku

Prej existuje nějakej pořad, kde cestujou děti časem a dolezou vždy do nějakýho období a tam zkoumaj, jak se žilo v tý který době. A je to jistě edukační. A nejpopulárnější prej je, když se cestuje mezi dinosaury, to nejeden pidimužík či pidižena vejrá na ty podivné tvory s divnými krky, kteří jsou u této věkové skupiny zřejmě tuze populární. Nebo je to dobrej marketingovej tah. Taky si kupuju všechno s boxerama. 

Musim říct, že pravěk mě nikdy moc nepřitahoval. I když bych jistě mezi pramuži byla oblíbenou venuší, neb mám ty správné kypré tvaráky. Pamatuju si Cestu do pravěku, která mě tuze nebavila, a pak jeden díl z Macha a Šebestový, kde si tyto dva mladí draci pořídili mamuta. Tim končí moje zaujetí pro opičáky a jejich éru a klidně si tam mohli lítat všichni možní sauři, sauroni a sauráci, kde chtěli, mohli snášet vejce a někde ve vývojové lince člověka čekal pračlovíček. Mimochodem, ten večerníček jsem měla ráda.

Ve Městě je taky několik restaurací jménem Pravěk, kde si člověk může objednat pravěké menu (Naštěstí ho před snědením nepraští kyjem a nevynadají mu do neřádů, jako to dělají v oblíbených a návštěvníky hojně vyhledávaných středověkých krčmách. Pokračuju v závorce – do podniku, kde bych měla sedět na slámě, jíst z kůry a ještě by mi nadávali do idiotů, bych v životě nevlezla, neb mi to evokuje nejvyšší vrchol vulgarity.) a kde mají výzdobu plnou klů a velmi nevkusných velkých poprsí padlých madon s velkými balonky, abysme citovali muj nejmilovanější seriál.

V rámci komických převleků ve svém exdivadelnim angažmá a na milovaných maškarních plesech ve městě V., jsem nikdy nešla převlečena ani za pravěČíču, dokonce ani za mamuta či dinosaura. Ono maskovat se za brontosaura by ani dost dobře nešlo. Přesto jsem se jednou ocitla v druhohorách.

Bylo to při výjezdu do krajů moravských ve městě V., které je spíš známé tím, že tam studujou zelený mozky, než čímkoli jiným. Ve složení lingvista L., se kterým žiju, básník J. P. a drahý přítel jihočeský  - pan řídící, jsme se vydali navštívit tamní ZOO. On lingvista ZOA rád. A taky se to nedá skloňovat, páč je to zkratka. Básník už u vrat prohlásil, že to vypadá na inspiraci v tamní hospůdce, že bude muset prostudovat tamní folklor a okusit, jestli vůbec maj na Moravě normální pivo. My zbylí jsme tedy vlezli obdivovat asi pět místních koz, neb tam měli část věnovanou domácí zvířeně (tyhle rádoby nápodoby vesnic pořád uplně nechápu, ale pokud lidi tráví víkendy v nákupácích a podivných atrakcích ala středověká krčma, tak se není čemu divit). No a pak jsme uviděli vláček. Já takový atrakce ráda a panu řídícímu přišlo dobrý, že pěkně důstojně pojedeme. Lingvista neprotestoval.

Bylo sice asi sedm stupňů, ale už jsme pěkně seděli ve vagonku, kterej pravda neměl střechu, ale pěkné sedačky tam byly, to zas jo. Pán v ZOU nám tvrdil, že je tam ještě cosi věnovanýho dinosaurum. No když byli na Moravě ti lovci mamutů, proč ne. A tak sedíme a jedem. Najednou vláček profrčel ZOEM, otevřel bránu a my mizeli pryč. Básník J. P. na nás ještě volal ze zahrádky místní krčmy: „Co se děje? Že by únos?“ A vlak už byl fuč.  Ujeli jsme asi kilometr, když vlak zapnul amplion a začal hlásit: „Uora, uora, vítejte v druhohorách.“ A ozývaly se z něj podivné skřeky a chroptění, občas pravda prokládaný výkladem. Zcela promrzlé nás vezl asi dva kiláky přes celé město V., pak zahnul někam, kde byla velká brána, ta se otevřela a my se octli v dinoparku. Vono už jich je asi po republice víc, ale pro mě tohle byl neskutečnej šok. Po parku všude různý pravěký potvory. Nebylo to ani hezký. Přesto věřim, že jako atrakce pro děti je to působivý a furt lepší než ten nákupák, že jo. Některý ty vobludy sloužily jako prolejzačky, to mi přišlo i vtipný.  Některý byli dokonce instalovaný ve vzduchu, jako že lítaj. A k tomu edukační barák… Jistě, kam bychom bez výchovy mládeže došli. Tak jsme to prošli, udělali fota a zas hupli do vlaku.

Byla fakt zima, básníkovi J. P. mezitím umrzla inspirace na rtech a byl celej šťastnej, když se vláček vrátil. „No taky, voni by vás ani nikde nechtěli, ne?“ hurónsky halekal. A kde jste to vlastně byli?“

„V druhohorách.“

No vida, vono asi někdo chce ty výlety v čase realizovat v praxi. Tak příště mezi faraony, ale proboha ne jako votrok, co tahá ty šutráky.