Ranní

Nemam ráda ráno. Ano, člověk má mít optimismus a radovat se, že přišel nový den, vysvitlo slunko zlaté a všude cvrlikají ptáčkové a radosti je vůkol plný svět. A všechno je ranní - noviny, káva, mlha, ale i kocovina. A někde vám daj i ranajky. 

Nic z toho nemam ráda, obecně mě pronásleduje pocit, že chci každý ráno klepat hlavou do zdi, aby nebylo a abych mohla spát nejmíň do oběda. A to i v případě, že mam vstát a jet na vejlet, na plavbu nebo na nějakou veselici. 

Ráno je modrá tůň a břehy jsou bílý - a já mam mžitky před vočima a chci, aby tu tůň někdo vychlemtal až do dna.

Zas ráno.

Taky je prej ráno moudřejší večera, říká se, ale mě teda ráno napadá jedině, jak se zahrabat do postele a nemuset vstávat. Na nic lepšího se nikdy muj mozek nezmůže. A jak přijde podzim a tma, jsou rána ještě horší, protože vylezt z temnoty do smogový průrvy, to je rána jak od ranaře mokrym hadrem.

Nikdy se mi nelíbilo, pokud práce s s sebou nesla ranní vstávání. Ránu do voka dostat každej den je vážně strašný, to nepomůže ani káva, nejlepší to ranhojič.

To taková noc. To je jinačí dar. To vám mozek sviští na plný obrátky a jste odhodláni k nejvyšším výkonum ve všech ohledech. 

Nic nevadí tma ani zima. Je ticho a všichni spí. Kvete radost nočních dobrodružství, v nichž nesníte a v nichž můžete skutečně přemýšlet. Únava zmizela, ranní vzdechy ustoupily. 

Je skoro ráno. Budíček.

Vstavam pomalu, převaluju se a otvíram na přeskáčku jedno a druhý oko, jestli mam vstát. Nepomůže ani, když na mě skočí boxerek, bláznivej boxer Ferda a Kotě. Obvykle v jinym pořadí, Ferda oba dva totiž nadšeně přeskočí jednim mocným přemetem a dá smeč, tedy jeho tělo přistane na mej hlavě. 

Ranní přemítání je to tam, protože takováto situace musí být operativně řešená. Vyhozením Ferdy na chodbu. A pak už je člověk od božího rána na nohou s občasnym poleháváním u kompu.

A tak děkuju lingvistovi za každý nový ráno, kdy mě nechá vyspat.