O zmrzlině a zmrzlinářích

Stala se mi minulý týden taková příhoda. Seděla jsem na zastávce na docela opuštěném místě, a protože jsem měla někam jít a měla jsem čas k dobru, nespěchala jsem. Nikde žádní lidé ani auta, Město tepalo jinde. 

Najednou přijelo auto, náklaďák s mrazicí skříní polepenou obrázky zmrzliny a mražených produktů. Nebyl to Family Frost, jehož houkání ohlašovalo poledne v mnoha vesnicích i městečkách. Už jsem ho dlouho neviděla, asi se stáhnul z českého trhu někam pryč. Auto zabrzdilo před lavičkou, na které jsem si spokojeně hověla. Zadní dveře mrazáku se otevřely a začala vyjíždět výsuvná plošina. Jako pro vozíčkáře nebo když chcete něco nakládat. Ale nic se nedělo. Plošina zela prázdnotou, stánek se zmrzlinou na ní neseděl.

Zmrzlinářské propriety si pamatuju moc dobře ze svého dospívání, v jihočeském městečku V. jsem prodávala na náměstí zmrzlinu. Kopečkovou. Osm druhů. Byla to skvělá práce. Rozzářené obličeje dětiček, když jim maminky dopřály tu šílenou modrou šmoulí zmrzlinu, páry, které se zvaly na zmrzlinu, či staré babičky, jež vytáhly z pompadůrek pár mincí a vesele si užívaly zmrzlinového dobrodružství. Dokonce jsem se již tehdy snažila zmrzlinárně zvyšovat obrat - ke šmoulí zmrzlině jsem postavila figurku šmouly, aby to děti přilákalo, k jahodové zase srdce, aby milenci věděli, že je z lásky. Občas jsem psala na ceduli i veselé slogany. Nic o tom, že máme osm druhů, ale jasný důvod, proč by si to lidičky měli koupit. A pak moje lákání. "Jeden kopeček je málo, to slíznete cobydup, dejte si radši dva. A co takhle přímo pohár. Ano, moje zmrzlina je vynikající." A ten přehled, co měl člověk, když stál celý den na náměstí...

Nic takového se ale s příjezdem náklaďáku nestalo, nikdo nevyskočil, aby volal: "Jahodová, dejte si jahodovou!" Jen plošina se dál pomalu šinula jako jazyk žáby, když číhá na mouchu. A najednou vyskočil řidič a povídá mi: "Taková krásná žena a sedí tady sama! Naskočte si mezi zmrzlinu, tu plošinu jsem vám spustil, aby se Vám lépe nastupovalo. Svezu vás, kam budete chtít."

Hmm, červený koberec pro Superčíču, který ji odtáhne do zmrzlinového království. Představovala jsem si, jak bych se postavila na plošinu a ta by se mnou podobně líně zajížděla do zmrzlinového autíčka.

Bohužel jsem ale musela jít na tu schůzku a v mrazicím boxu by mi navíc byla zima. Odvětila jsem, že je to škoda, že nemůžu, že tu jen krátím čas, poněvadž jsem někde dřív, než být mám.

A řidič mi říká: A nedáte si aspoň zmrzlinu?

Slušně jsem mu poděkovala, že ne, že bych se určitě umazala a to by nevěštilo nic dobrého. Smutně se usmál a dal pokyn plošině, aby se zase vrátila na své původní místo.

A já dál seděla a přemýšlela, jestli jsem nepromeškala velkou nabídku svého života.

No, budu muset počkat, až mě nějaký ctitel pozve na zmrzlinu. 

Jahodovou.

Chvála české hospody

Večírky, party, flámy, návštěvy nonstopáčů, vináren, pivnic, hospůdek, restauračních zařízení, kaváren a jiných špeluněk, to je něco, co hýbe vnitřním životem Superčíči. V těchto prostorách (a fakt mě štve, že odevšad vyhánějí kuřáky) totiž lze pozorovat mnohé typy a charaktery pánů a paní, žádostivých mladíků i slečen, mlsných olezlých kocourů, kulatých pantátů i vypitých inventářů.

Česká hospoda má charakter stmelující, iniciační i inspirační, je to místo setkávání, intrik, lásek i tajných jednání. Nenadarmo ji velebili již bratři vlastenci, následně se v putykách setkávaly stolní společnosti a zakládaly politické strany. Z náleven nad ránem vylézali spisovatelé i povaleči a každý velebil dobře strávený čas. Viděla jsem cizí taverny, inny i kutlochy dervišů. Stánky a pouliční vozíky a vím jedno. Unikát restaurace páté cenové skupiny svět nezná. 

Také Superčíča má za sebou několik iniciací, už jako dítě obléhala schody venkovské hospody, pila žlutou limonádu (podivné barvy a ještě podivnější chuti), aby pak během let adolescenta objevila kouzlo studentských putyk i piva. S nabytou svobodou získanou příchodem do Města, pak začaly bujaré večírky v přilehlých knajpicích, které byly pod taktovkou milovaného Mistra, básníka J. P. Toho jsem však nepobrala v hospodě, propadl se k nám do latiny. Zato L. jsem v restauraci nalezla. Jako pravdu, pravdu v pivu, mnoho nabídek i pobídek, mnoho historek či anekdot a také informací různého druhu.

Obvyklá lákání končící slovy: "Nezajdeme na škopíček, pohárek, kalíšek, litránek? Společnost bojující proti zdrobnělinám mi jistě promine, leč k alkoholu má člověk vztah mazlivý. Taky to musí vypadat nenápadně, kdyby se začalo slovy jako škopák, monstrkalich či lítrák, tak by přece měl člověk pocit, že zahálí. A zahálka je činnost nepřípustná, když přece práce šlechtí. Některá lákání v podání J. P. však vypadala jinak. SMS: "Kocour už je v troubě. Karkulka čeká sama v chaloupce. Liška už je v noře. Žaludi DNES. Pozvánka na drink v sobě měla takovou zvláštní apelaci, které musí podlehnout každý a rád. 

A pak přicházely historky, někdy pomalu, někdy naopak s rychlým nástupem, když přišel nějaký pocestný, jenž už od dveří ze sebe chrlil příběh, kterému byste nevěřili, a přesto se stal. Někteří lidé pak také přímo v restauračních zařízeních konali zázraky. Jako Ježíš. Zkoušeli chodit po pivu, tento upgrade byl ostatně lepší než po vodě. Proměňovali vodu v pivo a křísili zemdlené. Obvykle je pak taky táhli domů taxíky, tramvajemi nebo alespoň na zádech. V pivních zákoutích vznikaly říše, nad nimiž slunce nezapadalo, protože díky elektřině byl v hospodě pořád den a pořád cvrkot.

Vlastní hospodu zatím nemám, i když naše venkovské sídlo je bývalá hospoda. Naposled v ní jak na potvoru pil wehrmacht za druhý války. A taky já včera. A protože venkov si zasluhuje naši pozornost, přesunuli jsme tu říši tam. Má to velkou výhodu, není složité se odvalit přímo do lože, když slunce vychází. Když na terásku za ranního kuropění dojdou cigára, nezbývá pak už nic jiného než to slunce neuvítat.

Přesto však někde v hloubi svého srdce cítím, že to není konečná, že ještě přijde nějaké vyvrcholení. Nemyslím, že Superčíča bude vařit pivo nebo pašovat cigarety (jako tenkrát v Bílé Holubici, kde měli nějaké podivné pančované malborky, chutnaly jako sláma smíchaná s pivem), ale usadí se ve smíchovské putyce, kde houstne dým, potáhne z cigára, lokne si piva a zasní se. 

V tu chvíli vyjde slunce.

Desatero rad, kterak Superčíče učesat kožich

Motto:

Neptej se, co pro tebe Superčíča udělá, ptej se, co můžeš udělat pro Superčíču! 

1. Nebudeš před Superčíčou dělat vernisáž. Právě takovou jako u Havla. Nepotřebuju porovnávat krokodýlí kabelku a igelitku ze supráče, v mým případě pak něco ze série blázen v Praze.

2. V IKEA byla Superčíča párkrát v životě. Většinou v restauraci. Jednou se tam vozila na vozejku v těch dlouhejch chodbách. Není nutné ukazovat mi osmnáctou stejnou skleničku za pět padesát a smontované skříňky Stela, Maria, Heda, Astrid nebo Ronja, dcera loupežníka.

3. Boxer Superčíči je vychovanej pes. Nikdy mi nezničil jediný boty. Samozřejmě je celej po mně, takže má svou hlavu. Je to osobnost, a to já jsem ostatně taky. A když ho učim s vodicí šňůrou, umí si ji pěkně srolovat do tlamičky. Pěkné zavazadlo.

4. Pokud chceš, aby Superčíča řídila auto, zaplať jí taxík. Může to bejt klidně dvadvašestka, ale proboha, nepouštěj ji za volant. Pusť ji jedině tehdy, pokud nevidíš na cestu jako básník J. P. a chceš dovézt z Lešan cigára.

5. Nenuť Superčíču sportovat. Její historky z tělocvičen vydají na samostatnou knihu, kterou Superčíča jistě někdy napíše. Na to konto jí pak nakladatel zaplatí krásného trenéra fitnes, který ji promění v panenku Barbie.

6. Lidi, který začnou monolog o tom, jak jsou oběti světa, mohou mluvit do zdi. Superčíča je stejně po pěti minutách přestane poslouchat a začne snít o pochodu do lesa na houby. Už aby zas začla sezona! Stejně tak nesnesitelný sou věčný mudrlanti, co blejou nad stavem světa. Houby porostou i bez nich.

7. Superčíča nesnáší tygrovaný oblečky. Cokoli, co vypadá jak leopard říznutej s osmdesátkama, Superčíču rozběsní. Nejhorší byl ten hacafrak od matky, která přece ví, že tyto tygroviny nemůžu vystát. Skončil v kontejneru pro charitu.

8. Jednou donutili Superčíču jíst cibuli. To je větší trest než plejt jahody. Teda dát si cibuli do pusy, že vyžene streptokoky. Nevyhnala. A ty pátý antibiotika taky ne. Asi se pak bacili pobili sami, bylo jich tam několik drzejch kmenů.

9. Nesnaž se Superčíču oblbovat slovy bio a eko. Superčíča prožila život na vesnici, kde by se zdravý životní styl dal krájet a fakt si ráda dá králíka z klobouku k obědu nebo červenou řípu, kterou vytahne celá kumpanie včetně myšky. Ale i přesto na ty kedlubny a saláty prší. Stejně jako prší na Superčíču. Nemůže bejt tedy bio, ani kdyby se naložila do octa.

10. Takovej vzdušnej zámek, to je konec. Stavět ho znamená rovnou oběsit se na boxerově vodítku. A jestli to někdo nechápe, měl by si sednout na prdel. A když mu to nepomůže, může si snad zaplatit kurz. Třeba toho, jak se vaří paleotrava. 

No a samozřejmě: Superčíča pro tebe cokoli udělá, pokud ji pěkně poškrábeš na kožíšku.

Pražská hříšnice

Být Superčíčou znamená být neustálou ozdobou společnosti, švitořit s muži a svým charismatem stát názorově výše než jiné ženy. Vyžaduje to náročnou přípravu, od špulení pusy, motání vlasů na prst před chlípnými muži, přes leštění zrcadla a sledování svého mediálního obrazu až po znalost svých předností. Tzn. vystrčit poprsí, kde je potřeba, mrknout očkem i tím u punčochy, nastavení nožky, aby byli muži zmatení krásou mého statného lýtka či zakopli a spadli mi k nohám.

Speciální cvičení představuje příprava na konverzaci a výcvik v disciplíně zvané duchaplné odpovědi na poznámky mužů. Sem spadají cvičení, jak reagovat na návrhy schůzky, večeře, sexu či noci na hotelu. Vždycky jsem si myslela, že tyto dovednosti musí člověk vytahovat pouze v Turecku, kde tamní mlsní kocouři nabízej sex, i když vám spadne zapalovač do louže a oni pro něj skáčou šipku. Cudní čeští pivaři se nejevili v těchto otázkách jako zajímavý výzkumný materiál, podivné poznámky měli spíše cizinci, které člověk občas potká v pražských ulicích či bárech. Ale přišel jednou večer v nonstopu Netopýr. Bylo to na Vánoce a my s básníkem J. P. čekali na zbylé osadníky, kteří se odploužili do kostela, aby sledovali hordy opilců, kteří fandí knězi, jako kdyby byl hlavním fotbalovým útočníkem či hvězdou rockového koncertu. Sedíme si a popíjíme a konverzujeme o samých důležitých tématech literatury a náhle se zpoza rohu vynoří jakýsi pán. Čekáme, co přijde, a z něj vypadne, že je řidič autobusu, který se rozhodl v tomto podivném podniku slavit Vánoce. A najednou na stole přistane becherovka a pán na mě smyslně kývá. J. P. samozřejmě nic, co bychom také chtěli od nadějného básníka, jemuž krása ženy nepřijde lákavá, ale raději reaguje na Škromacha v bazénku či Milošův mobilní telefon.

Obstarožní autobusák se přitočí a už mi padá k nohám. Možná je tak vylitej, ale přesto z něj začínají padat moudra."Pane, tato žena je zlatý sloup, tu si musíte hýčkat." Tančí okolo radostné rituální tance pozdního zapáleného jelena v říji. V tu chvíli je jasno, musí se začít jednat. Iniciace začíná. 

"Zlatý sloup se ale může zbortit, to nemáte jen tak." 

Na stole přistane další becherovka.

Ó květinko samotinká, nechcete se projet autobusem?"

Sklopím oči a pravím: "Mně se v autobuse dělá špatně, zvlášť když je řidič na mol." Pán se někam odkutálí, ale ještě zdálky na mě kýve a nadšeně zvedá panáky. Zjevně má pocit, že si užil Vánoce.

Tento moment však přinesl poznatek do mé hlavinky, duchaplnost a rozvaha je potřeba i v Praze. A proto se usmívám na řidiče, číšníky, turisty i prodavače. Obvykle i na prodavačky a úřednice, i když nejsem lesba. Toto nadšení však s sebou přináší podivné nabídky mužů všeho druhu - a nejsou to jen černoši potloukající se  po Národní třídě. Vtipně zvolená pochvala či úsudek nasměruje na správnou cestu i různé jiné pány. Musím říct, že v tu chvíli zcela nehraje roli, že mám nohu velkou tak, jako by měly ostatní ženy tři vedle sebe. Mrk a mrk a můžu mířit samopalem. Skoro aby si člověk před sebou budoval hradbu, aby nenastal okamžitý hop. Možná se tomu říká zdravé sebevědomí, ale je to hra. A já ji hraju a vyhrávám.

O jarní tradici

Všechny ty ovečky a zajíčci, opentlené stromy, pomlázky v květináčích i v rukou kohokoli, kdo s nima chce šermovat. Krásné kraslice s přesnýma geometrickýma vzorama a taky do detailů vyvedenejma kytičkama. Zima jak v psírně, jak říká starosta Pokorný - studený rok, do hrobu skok.

Shrňme si to a podtrhněme:

- nemam doma vověšenej strom zajícema

- nebarvim vajíčka

- neuklízím půl roku dopředu

- nepeču berany ani mazance ani nic dalšího

Vlastně bych vyrušila celý Velikonoce, ale ono to dost dobře nejde. L. je miluje. 

Takže:

- peče perníky

- barví vejce

- vyrábí pochutiny

a hosana, bosana, hurá, hurá, neuklízí a nezastaví celej barák velikonočníma zajícema.

Hlavní hit přichází v pondělí - koledníci s pomlázkama. Já to od dětství nesnášim, protože mě vždycky všichni ti vesničtí chasníci do krve zbili, prý ve jménu tradice. Teda nejsem feministka, ale mohl by někdo utvořit tradici, jejíž pointa spočívá v tom, že ženy bijou muže?

A ráno člověk spí, protože do noci hádal, ve které zemi žije takin, a zcela se tím nadchl, takže chce vyrazit do liberecké zoo, aby se podíval na jediné takiny vyskytující se široko daleko v Evropě, když tu se zjeví L. a začne kvákat něco o kolednících za plotem. Má ďábelský výraz a je zcela posedlý tou dětskou sebrankou. Když ho odeženu, že chci spát, ať koledníkum řekne, že tady žádné ženské v domě nejsou, tak ačkoli ta děcka vůbec neznám, nadšeně odvětí, že ne, že ty děti moc dobře vědí, že jsem doma. Jak by ne, když jim to řek. Jakmile se tedy zmátožím, ať mám od této podivné sorty koledujících dětiček klid, L. mi sdělí, že odešli, ale že se vrátí, neboť jim samozřejmě řek, ať přijdou později. Inu, kafe a probouzení se a čekání, co tedy bude dál.

Říkám, že už by sem žádná nová skupina nemusela chodit, a L. na to, že v žádném případě, co bychom asi dělali s těma dvaceti vejcema, která mě den předtím přinutil barvit podivnejma hrudkama, jež připomínaly cokoli jen né barvu na vajíčka.  A za chvíli se za plot žene houf děcek, nepozdraví, nezaklepou - a ještě jsou to samé holky. Vrhají se na vejce i perníky jako lítá zvěř na kořist a šermují pomlázkama, jak jinak. Jsem ale vybavená - vypustím totiž šelmu, našeho bílého boxera. To je najednou ufání, děti jsou dost poděšené. Ale hlavně - boxík je silnější než pomlázka a ty směšné klacíky rve té dětské drobotině z rukou. Budou se přece pěkně žvejkat. Jedna z těch holčiček začne pištět, že přece tu pomlázku potřebuje, protože ještě nebyla ve dvou domech, ze kterých by mohlo něco kápnout. Asi u sousedů, neboť i tam nechce paní domu vstávat.

Děti už jsou na odchodu, když tu vtrhne na pozemek chlapeček. Bez pozdravu se vrhá na ošatku s vejci. Říkám mu, že mě může plácnout tou pomlázkou, a on nic. A už se ta skupinka žene pryč. Bez rozloučení. Ostentativně opakuju: Na shledanou. V duchu si říkám, sbohem a šátek a bylo toho dost a snad již netřeba. A děti nic. Já opět: Na shledanou. Jedno z dětí se chytne.

Jestli se mají tímto tradičním způsobem slavit Velikonoce, chci se stát papežem a svátek jara zrušit. Skvělé jehněčí může L. upéct jen tak. Ale ten toaletní papír s kuřátkama se mi docela líbí.