Marná snaha

Nerozumim autum. Řízení z bodu A do bodu B považuju za úplně stejnou hrůzu, jako je třeba háčkování. S obojím mám neblahé zkušenosti. Všechny pokusy řídit auto byly zatím marné a teď se k tomu dlouhodobě snažim odhodlat asi poosmé. S tím háčkováním to dopadne stejně, to si člověk říká, že bude-li pilný jako včelka, dostane se brzy ke kýženému výsledku v podobě čepice, rukavic, šál, nákrčníků, voteplouchů, a dokonce svetrů pro hady. 

Ale opět - i po trpělivém mučení vlastní osoby tím hákem byla chvíle, kdy byl zahozen, osvobozující. Určitě ještě bude vytažen při dalším pokusu, ale myslím si, že koupit čepici někde v bazaru nebo poprosit nějakou šikovnou osobu, aby mi to uháčkovala, zatímco já budu hákovat za počítačem, bude asi jednodušší.

Člověk se prej nemá vzdávat a má se kousnout a jít zas hlavou proti zdi a tak pořád a pořád. 

A trpělivost prej přináší růže. 

Ano, ano, je to tak, Superčíča by netrpělivost mohla prodávat na kila. Jak něco není hned, usoudí, že jí to nejde a že to dělat nebude. 

Zároveň už ve svém osvícení došla tak daleko, že ví, že je to její problém a že to musí porazit. 

A protože nikdo neprohrává rád, vede marný boj s větrnými mlýny - ať už si pod nimi lze představit periferní vidění nebo šikovné ruce - je to stejný.

Kdyby totiž všichni lidi na světě řekli, že to nejde a že to dělat nebudou, vypukla by celosvětová anarchie, v níž by nakonec vyhráli ti, kdo by něco dělali. Třeba dali pravý hák sousedovi, aby mu snědli špagety. Prostě bez boje se žít nedá. Ale taky je občas boj nesmyslnej.

No super - a pak je tu ještě pokus zhubnout. To je snad ještě větší hrůza než řidičák a háčkování.

Kdybych to měla seřadit, bude to na prvním místě toho, co nejde. To možná i ty šmodrchanice nakonec ušmodrcham, auto po silnici, kde neni provoz, asi taky dovezu, ale ty špeky by šly snad jedině uřezat a vyškvařit.

Na druhou stranu - jsem dobrej navigátor a málokdy se pod mym vedením náš vůz ztratí. Zmatou mě pouze výluky a objížďky. A přítel Google dokonce dokáže ukázat, jak je ucpaná dálnice. Mam spoustu možností, kde koupit ty háčkovaný křápy. A taky mam spoustu hubenejch přátel. 

Jeden nemůže mít všechno, i když by rád vyhrál.

Takže háku, dneska si zas dáme dostaveníčko!

Ranní

Nemam ráda ráno. Ano, člověk má mít optimismus a radovat se, že přišel nový den, vysvitlo slunko zlaté a všude cvrlikají ptáčkové a radosti je vůkol plný svět. A všechno je ranní - noviny, káva, mlha, ale i kocovina. A někde vám daj i ranajky. 

Nic z toho nemam ráda, obecně mě pronásleduje pocit, že chci každý ráno klepat hlavou do zdi, aby nebylo a abych mohla spát nejmíň do oběda. A to i v případě, že mam vstát a jet na vejlet, na plavbu nebo na nějakou veselici. 

Ráno je modrá tůň a břehy jsou bílý - a já mam mžitky před vočima a chci, aby tu tůň někdo vychlemtal až do dna.

Zas ráno.

Taky je prej ráno moudřejší večera, říká se, ale mě teda ráno napadá jedině, jak se zahrabat do postele a nemuset vstávat. Na nic lepšího se nikdy muj mozek nezmůže. A jak přijde podzim a tma, jsou rána ještě horší, protože vylezt z temnoty do smogový průrvy, to je rána jak od ranaře mokrym hadrem.

Nikdy se mi nelíbilo, pokud práce s s sebou nesla ranní vstávání. Ránu do voka dostat každej den je vážně strašný, to nepomůže ani káva, nejlepší to ranhojič.

To taková noc. To je jinačí dar. To vám mozek sviští na plný obrátky a jste odhodláni k nejvyšším výkonum ve všech ohledech. 

Nic nevadí tma ani zima. Je ticho a všichni spí. Kvete radost nočních dobrodružství, v nichž nesníte a v nichž můžete skutečně přemýšlet. Únava zmizela, ranní vzdechy ustoupily. 

Je skoro ráno. Budíček.

Vstavam pomalu, převaluju se a otvíram na přeskáčku jedno a druhý oko, jestli mam vstát. Nepomůže ani, když na mě skočí boxerek, bláznivej boxer Ferda a Kotě. Obvykle v jinym pořadí, Ferda oba dva totiž nadšeně přeskočí jednim mocným přemetem a dá smeč, tedy jeho tělo přistane na mej hlavě. 

Ranní přemítání je to tam, protože takováto situace musí být operativně řešená. Vyhozením Ferdy na chodbu. A pak už je člověk od božího rána na nohou s občasnym poleháváním u kompu.

A tak děkuju lingvistovi za každý nový ráno, kdy mě nechá vyspat.

Ach, ty šminky!

Dalo by se říci, že ze zakuklený díry vylezl malíř podzim a natřel si, co potřeboval, veselejma, čarovnejma, ba co víc, dokonalejma barvama, který by měly nadšeně zářit do kraje i za mlžných dní plných náruče sychravého kouře a vůně posledního zbytku aster, jiřin a  růží. Afrikány prosím smrdí.

V tom smutnění plném kapek by mohla bejt docela nuda, a tak se podzim maluje. A to teda fakt umí, žádná maskérka na něj nemá, ba ani nejlepší kosmetička, držitelka řádu zlatého štětce. 

Superčíča samozřejmě neni tak dobrá jako podzim, ale vobčas si musí nakreslit vobličej. Situace žádá,aby osmnáctej beďar velikosti vosího hnízda aspoň nebyl rudej jak alkáčovo nos po desátym rumu. Nastává aplikace retuše. 

Už jenom výběr mejakapu pro mě představuje utrpení - zkoušet si ty vzorečky na ruce obvykle dopadne tak, že se mi vobtisknou do svetru, nedej bože dokonce na kalhoty. Ale s velkou slávou to koupim a dotahnu domu. Oční stíny si i vybrat umim a tužku na oči taky - tu musim mít jedině vysunovací, klasickou nevořežu, neb se mi pětkrát zlomí tuha a pak je na vodpis.

Faktem je, že odstínum ala pastelové barvičky, bordó a šampaň vůbec nerozumim. Ani speciálním odstínum smetany - tak proč si bílit pusu. A 50 odstínů šedi mi už tuplem nic neříká.

A pak začne sláva s barvami, velký to přerod nové Superčíči. Obvykle nános mejakpu, od kterého nevim proč jsou postříkaný dlaždičky v koupelně. Jednou se mi ta lahvička taky rozbila. Jen tak si skočila do vany, odstín béž 1, byl uplně všude. Druhá věc je oční stín, to jakž tak jde, až na to, že neumim žádný barevný přechody ani kočičí look. Pak následuje největší utrpení - tužka a řasenka. Pokud si nevypíchnu oči první, tak druhou jistě, oko začne slzet a celá ta nádhera jde dolů. A jede se odznova. Fakt nechápu ty ženy, které se v cuku letu nalíčí v autobuse nebo za volantem auta, který řídí. No a rtěnku vůbec nemam - to kdybych použila se svym uměním trefit se, tak vypadam jak dobrej cirkusovej klaun.

Nechápu ženy, který vzdychaj nad novym odstínem stínů a utrácej za šminky šílenej peníz. U mě se to zredukovalo na tři kusy, protože dřív to po používání cca jednou za půl roku vyschlo, a já měla spoustu křápů, který byly k ničemu. Nejsem dobrej vobjekt pro prodejkyně kosmetiky. Obdobně mam doma spousty krémů a vzorků krémů, který mi někdo vobčas někde vnutil, nebo jsem si je sama koupila, že třeba to beďarstvo zmizí. Nezmizelo. 

Ve svý podstatě tu kresbu fasády považuju za podvod. Stejně tak jako považuju za podvod podzim, protože pak přijde temno a břečka a za sněhem musí člověk v světa kraj. Stejně tak, jako když musí pod tuny šminek hledat, co v tý ženě je. Anebo neni.

Nemam co na sebe

No vážně. Tenhle dojem má Superčíča každej den. Jakmile má někam jít. nastává panika. To oblečení se ztrácí, vůbec není, kde má být. Že ponožky žere pračka Matylda 2, by člověk ještě pochopil, ale když se ztratí mikina nebo kabát? Taky se ty věci podezřele zmenšujou, možná že se taky srazily v pračce nebo nevim. Taky sušička prej všechno zkracuje. Co paní Josefíno? 

Ale do těch skříní se vůbec nic nevejde. Potřebovala bych zřejmě neviditelnej šatník, do kterýho by se vcházelo na tajný heslo NEJEZ. Mohlo by tam bejt nekonečně poliček a šuplíků a ramínek, háčků na kabelky a krabic na boty. Protože mně je ty kousky, co mi nejsou, mnohdy líto vyhodit (a to je disciplinovaně vobčas nosim do kontejneru pro charitu). Mam k nim totiž vztah, který jsem si vypěstovala jejich nošením nebo alespoň nákupem - pak už v životě neopustily dno skříně...

Vobdobný je to s botama, tam pak člověk nosí furt jedny dokola - obvykle žabky a cosi nazouvacího (proboha nenuťte Superčíču chodit v lodičkách, zlomí si v minutě nohu - ale neřikam, že se mi ty jehly nelíbí, jen se mam docela dost ráda). No a v tej bedně, kde jsou naházený všechny boty - nebo spíš jen část - neb je Kotě tahá ven, by se čert vyznal, to vzít a vysypat někam do sběru - asi bych si toho nevšimla. Nákup bot mi činí obdobný trauma jako nákup kalhot. Široký boty, pokud možno kožený s vyztuženou patou, nemaj mnohdy ani ve zdravotní obuvi pro důchodce, no kdo by chtěl obouvat kočičí drápiska. A když si má člověk koupit kozačky, to se mu snad i zpotí zadek, když chce obebnout dva pěkné kůly, na kterejch chodí. Pak se snadno prohlásí, že v zimě se nedá jít ven. No jo - je zima a nemam na to botičky.

Asi by měl člověk voblíct císařovy nové šaty. Lesanstva to již jistě zjistila, a jak říká lingvista - poté, co zahodila pleny, kočáry i lžičky, zahodí i šatstvo a půjde se houpat na liánách a hledat ztracený ráj.  Faktem ale je, že školní uniforma má něco do sebe, zvlášť když do školy chodí malej luxusand, kterej smí bejt jen v tý a v tý značce a ještě se srovnává s ostatními, který pokoutně uplácí tim, že jim na minutu pujčí svuj novej ajfon. Ale Superčíča by potřebovala nějaký kalhoty na gumu a vytahaný tričko, kdyby měla sedět v uniformě celej den.  Tak nakonec dopadne i její uniforma, když vyráží do ulic. Jen to zamaskuje něčim, co si natáhne přes to, asi aby nikdo nevočumoval špekovité kruhy na jejim trupu.

Vůbec si nedovedu představit, co by nastalo, kdybych zhubla. Masivní nápor na haderstvo. Doplnění šatů. Obohacení starý sestavy, která by náhle byla uskladněna - no co kdyby...

Když už se dosápu k tomu, že se najde hadr, který mi je - nastane problém číslo 2 či 3. Kotě mě poleje kafem, obtiskne mi na šaty ruku vod kečupu nebo jenom prská. To stačí. Boxerek zas slintá. A když jim něco fakt dobrýho, dělaj se mu u mordy  bubliny velký jak v pouťovym bublifuku.  Nedej bože když mě takhle mordujou spolu. A k tomu boxerek pustí chlup.

Jakmile budu mít co na sebe, přestane mě plnění skříní bavit, to je jistý. Anebo by se mohly vznést a někam zmizet. Třeba do pralesa - to by si tam z nich opice udělaly róby. Ale nebojte, lesany by dál nosily císařovy nové šaty, neb je to trendy.

Vidim to tak, že jdu pomlsnout trochu biovývaru, kterej lingvista ukmochal z bioslepice, a ráno si zas navleču tričko tak možná na nohu. Aspoň tu bude příležitost nakupovat - a tim se mi jistě zvyšuje karma. Ale zas: Neopouštěj staré známé pro nové, nemůžu přece ty svetry jen tak zahodit.

Jo a jestli někdo chcete čtyřicítky kozačky, dejte vědět. Pár jich tu mam nenošenejch. A ty zas teda v klidu vopustim, dle počtu nachozených kilometrů (nula) jsme zas žádný kámoši nebyli.

Zahrabu se do těch šatů a vylezu až po zimě. Aspoň k něčemu ty haldy budou dobrý.

Klasifikace mužů

Bylo toho mnoho řečeno o ženách, protože Superčíča má určitá kritéria, přes která nejede vlak. A mnoho žen bohužel sítem neprojde - buď rovnou, nebo za čas propadnou, hlavně z důvodu své hašteřivosti, snahy se srovnávat, agrese, touhy po luxusu anebo plačkovství. To muži, to jest jinačí kalibr - nebo kalibřík? Tam tyhle vlastnosti obvykle zapadají, pokud nejsou podněcovány nějakou žínkou. Přesto však Superčíča má ráda muže, ba by řekla, že radši než ženy. I zde lze však vysledovat několik podivných podtypů, které ani Superčíču netankujou.

Jednička je macho (nebo masochista), drsoň v kanadách, kterej by postavil ženskou k plotně, a válel se v kanadách s pivem na gauči. A ty seď, panenko, v koutě a nevopovažuj se vodporovat, jinak pudu do hospody s Pepou a vrátim se ráno vožralej jak váza. IQ tohoto muže bejvá různý a je to vlastně jedno. 

Dvojka, a to je jasná věc, je ňouma, alias leklá ryba. Ten stojí a kouká. Postavíte ho do kouta - tam stojí. Položíte otázku a hup - kouká a mlčí. Pozná se už při seznamování vlažným stiskem ruky - poválí vám ji v dlani, ale nestiskne - jasná leklá ryba. V osobních vztazích bývá odtažitý, doma obvykle pod pantoflem. Takový milák k pohledání. A hlavně nemůže nic říct, jinak mu to jeho drahá vysvětlí. Takoví muži se na mě obvykle lepí, ale vážně - co s nima?

Trojka je kutil. Umí přivrtat i hlavičku vod sirky k voknu. Neshoří. Kutilství se projevuje v různejch formách, zahrádkář, sběratel historickejch vozů, kuchař, stavitel a budovatel, chovatel a kutil nešika. Zvlášť poslední kategorie je občas zajímavá pozorovat. S pěti šroubovákama nakonec přivrtá svou nohu k podlaze. Nutno říct, že bych se tak rozhodně označila jako muž vzhledem ke své nešikovnosti, ale znam svý možnosti a k ručním pracem a kutilství se radši neuchyluju.

Čtyřka je chaot. Při výstupu z auta stačí ztratit mobil, peněženku i parkovací kartu. V trávě posléze najde mobil a diví se, kde se tam vzal. Nikdy nechodí včas. Zapomene, jak se jmenujete, i když vaše jméno neni uplně typický a vobvykle se tak jmenujou psi.

Poslední typ se může směle stát ze všech čtyř kategorií - jest to čumil ňadrový (jak ho označil můj dobrý řídící). Zažila jsem jednoho, kterýho jsme přezdili pan Sken. Když do sebe vlil pár piv, stával se panem Touchem. Jak říká drahý řídící, břečťanem popínavým. Kamarádka V. ho nazývá chobotnicí - ruce takového muže jsou všude. Chapadla napínavá.

Pak ještě existuje luxusand, muž, co má drahej bourák, nosí supr hadry, loví kočičky a pije drahej chlast. Takový muže však neznam, neb mý prostředí nevobejvaj. Co s nima taky. Však taky nejsem kočička, nýbrž Superčíča.

A uplně poslední kategorie je lingvista. A to je jasnej originál, nelze onálepkovat ani zaškatulkovat. Proto s nim žiju.