Vánoční čas s sebou nosí taky přípravy na tu velkou slávu. Domácnosti se uklízej, ženy krášlej, dělaj si vánoční účesy a nechávaj fotit velká překvapení - vánoční foto v negližé pro své miláky nebo sebe ve speciálním líčení, aby si tu fotku nastavily na sítě. Ještě horší jsou zamaskovaný děti jako jezulátka v betlémě, už tam chybí jen oslík a bejček, pokud se za ně nepřevlečou babička s dědečkem. Nebo ty šílený vánoční kombinézky, kdy malej kuklenec dělá mrk, mrk, já jsem smrk a na hlavně mu září hvězda jasná.
A pak to pečení, to je jak výrobna koláčů pro kumpanii. Superčíča kdysi pracovala ve cukrářské výrobně a ví, jak se vyrábí ve velkym. Taky si pamatuje ty myšky, co se vylouply z mouky, a bylo je nutno je honit a zašlápnout nebo praštit botou. Zásadně nikdy tam Superčíču nepustili k plechum. Jednou si popálila ruku, jednou jí horkej plech spad a všechny věnečky nebo rakvičky (by mě zajímalo, proč se to cukroví jmenuje podle samejch životních strastí) se rozlítly po výrobně. Aspoň se myšky poměly. Nakonec teda kam s ní? Inu, skončila milá Superčíča u kádě s čokoládou a namáčela do ní kdejakou sladkost. Sladké mámení ji pak odradilo vždy aspoň na půl roku od dortů. Nebylo by špatný tam zas skáknout, aby člověk nemlsal dortíky, ale tu provozovnu už zavřeli.
Lingvista L. miluje vánoční cukroví. A co miluje, vášnivě rád ho peče. Každej rok přidává nový druhy a jeho dvacet druhů je taková normální lajnička. Superčíča dělá jen vosince, teda vosí hnízda, neb ty se jen matlaj. Je schopná je dělat s trojkou v žíle, vo půl čtvrtý ráno. Žádná křeč.
Ale pečení cukroví ani vomylem. Nikdy. Jenže pak uvízne doma s dvaceti těstama v lednici a lingvistou L. účastnícim se mezinárodní konference v Oxfordu, kam s sebou bohužel těsta neodvez.
"Mno, to máš jednoduchý. Vyválíš to válečkem, hodně to pocukruj, ať se to nelepí. Pak to vykrájíš. To budeš dělat jenom kola. No a pak to dáš na osm až deset minut do Karla. Vyndáš to a jedeš nanovo."
Ty jo, nejsem mašina, to je pan Karel. Náš pan trouba. Peče i hoří a občas i zhasíná. Já taky zhasínam při přestavě, že budu matlat jakési těsto v hoře cukru. Co zhasínam, vypínam.
No dobře, tak lingvista pryč. "Budu péct cukroví, já fešná hospodyňka," hlásam všude. Však to neni žádná věda, štrudl už jsem taky upekla. I helouvínský kejky. Tak nacukřim váleček a hup s nim do těsta, to je ale taková hrouda, že se nehne. Hm, musí asi roztát. Na topení ho radši dávat nebudu, by se rozteklo. Upect ho jako jeden kus, to by bylo nejlepší. Ale nic, vyčkáme. Po hodině zjišťuju, že se do něj dá píchnout. Hurá. Nacukřim vál i váleček. Kdyby tu byl linvista, tak ho asi majznu po hlavě. Cukr začne lítat po kuchyni. Do toho se rozlije voda, která tam stojí v lahvičce. Novej pokus. Ha, mam placičku. Váleček už má cukernatý držátka. Cukr mi oblepil vlasy, ještě chvilku a bude ze mě cumel k nakousnutí. Však nejsem z cukru. Nějak uplácam placičku. A začnu vykrajovat kola. To mi jde. Za chvíli je plnej plech. No, to se podá, sem prostě supervýkonná Superčíča, nikdo mě neporazí. Druhá placka připomíná cukrové pole. Ale je to placka, tak co. Krájim znova. No hurá, kola, kola kol dokola a druhej plech je na světě. "Radši bych šla učit na pomocnou školu," říkam si, "to by bylo menší maso." Hup, hup, startuju Karla a přemejšlim, jak je to pěkný bejt už skoro v cíli. Už se vidim, jak se budu pyšnit cukrovejma kolama. Až přijdou holky, hned jim je naservíruju.
Po osmi minutách votvíram Karla. Asi si vzal dovolenou. To cukroví je zcela neupečený. No budu ho kontrolovat po minutě. Deset minut. Žádnej pokrok. Popálená ruka. Jedenáct minut. Žádnej pokrok, utěrka hoří. Dvanáct minut, mokro, mokro, kola jak jezero. Píšu lingvistovi, zda to má bejt skutečně osm minut. Třináct minut. Kontroluju každou minutu a nic. Najednou Karla zahalí dým a já po patnácti minutách vyndavam černý uhle. Ďábelský pečivo. Další těsta rozhodně péct nebudu, ráno je nenápadně vnutim lingvistovo mámě, která je narozdíl ode mě s troubama kamarád. Mluvim o věčnej škodě a spálenej zemi. Hledam potraviny s donáškou do domu. Vobjednávam holkám balený linecký. Ó, sem to dobrá hospodyňka.
Myslim, že se radši zamaskuju za oslíka a vyfotim v negližé.
Žádné komentáře:
Okomentovat