Superčíča kuchařinkou

Opravdu neumim vařit  jsem vždycky vděčná, když mi někde něco daji. Tim chválim všechny školní jídelny světa, kde jsem kdy jedla, protože i kdyby mi tam připravili dušenou kočku (koučku) na pampeliškách, s chutí bych ji snědla a ještě bych jim poděkovala. Asi by někdo moh postrašit mou matku, že mě k vaření nevedela, ale šokována mými pokusy a variacemi, myslim, že prostě nenašla odvahu.

Když mi byly dva, chtěla jsem udělat kočičí polívku. Ulovila jsem černýho kocourka Mikeše a pěkně ho hodila do kýblu s vařicí vodou. A míchala a míchala. Přežil. Měla jsem ho ještě mnoho let a nechal si vode mě vod tý doby líbit uplně všechno. Třeba nosil šatičky a jezdil v kočárku pro panenky.

Pak jsem jednou dělala pampeliškovej med. Dopadlo to tak, že sem zahrabala natrhaný pampelišky do písku, aby se rozležely. No nevim, myslim, že to pískoviště byl oblíbenej kocourův záchod.

Asi v patnácti mě už pustili zapnout konvici. To ale netrvalo dlouho. Jednou jsem si dělala v toustovači tousty a upekla je i s kabelem vod tý chytrý mašiny. Vyhodilo to proud v celý vesnici. Museli přijet machři až z Budějc, aby to vopravili.

Poté, co jsem odešla do Města, hned jsem se přihlásila do všech menz a stravovacích zařízení, co se kde objevovaly, s prostým cílem: NEVAŘIT. Přesto ale mým pokusům občas přihlíželi s překvapivym údivem mnozí spolužáci. Což čínská polívka, to jedli všichni, no dobře. Ale proč si proboha dáváš do těch míchanejch vajíček paštiku?

„Vona vaří jako chlap,“ konstatoval jednou žravý spolužák J. „Do všeho narve česnek.“ No pravda, je to má oblíbená surovina doteď. Básník J. P. si však jistě dobře vybaví, jak jsem mu do těstovin dala pálivou vomáčku, která se jmenovala Huszár nebo Čardáš nebo nějak podobně. Jak si tak mlaskal, najednou mi řek, že ji chce i k večeři. Dostal kuskus (na tom se nedá nic zkazit, zaleje se vodou jako kafe) s devíti lžícemi pálivé mňamózy. To fakt neměl chtít. Jeho zadnice nepoznala středověk, ale spíš pravěk. On teda básník kuchtí jinak asi obdobně jako já, poté, co navařil kýbl celeru a nasypal na něj hrnec soli a pak nás tim nutil mazat chlebíčky, osvědčil své kvality a musíme oba děkovat Bohu a všem svatejm, že lingvista L. naštěstí vařit umí. I když banket u starosty konaný na počest výročí založení Československa, kde je básník J. P. vrchním hostitelem a chodí v zástěře, je již vyhlášený. Navíc J. P. je pravý básník. Žije poezií, pivem a za trochu čipsů by šel světa kraj. V noci pak chodí loupit do lednice vlašák ze supráče nebo uherák.

Nutno říct, že vobdivuju všechny ty dámy, který vaří, a muže za plotnou snad ještě víc. Teda kromě televizních pořadů, kde vařej maliny nebo hrušky. Nikdy jsem nebyla na kuchařskym kurzu, ale mam oči, tak vobčas koukam. Výsledkem toho je moje slabost pro domácí spotřebiče a pomocníky. Ačkoli mikrovlnku nemáme, nepřipaluju už šňůry, ale vařím na ohni. Pravda, první setkání s plynem dopadlo tak, že jsem propálila digestoř, ale nakonec mě oheň (asi po dvou stech spálenejch utěrkách) poslech. Ale stejně mam vobčas strach, přece jen, co kdyby, pečená Superčíča, co pečená, flambovaná. To by se to sádýlko pěkně vyškvařilo. A tak toustuju, topinkuju, griluju, rakletuju, palačinkuju a nově i mixuju. Takovej tyčovej mixér, panečku, to je pašák. Zvlášť když mrkev lítá po celý kuchyni. Příště básníkovi J. P. namixuju čili papričky. Může je užívat tekuté.

Asi mě měli mlátit pánví, ve starších dobách bych byla vrchní nešika a zavřeli by mě do chlívku. Však přesto jsem tuhle uhostila návštěvu vobědem o dvou chodech, kafem a štrudlí.  Včera jsem si uvařila prazvláštní polívku. Ve mně to tříme! Až mi jednou udělej řád zlatý vařečky a budu dělat televizní šou, budou ještě všichni koukat. Však dobře víme, že láska prochází žaludkem (v případě básníka J. P. i jinudy) a nestačí chleba s láskou namazanej.

Pěkně stejk a prejt a jitrničky a klobása a sekaná a bůček a králík a krkovička a ….

Ale tu zástěru si nevemu. Klidně budu vypadat jako mastnej flek, pocukrovanej skořicovym cukrem a ublemcanej vod mrkve.

Jsem stále sexy a krásná.