Celá republika sledovala jakousi taneční soutěž, o jejíž existenci jsem věděla asi tolik, že se koná stejně jako jiné supertalenty a závody o zlato v hrdle. Je to líbivé a lesklé. Muj vztah k televizi je takový nemastně slaný, a tak by mi i tento maraton hupů v rytmu klasiky a latiny zcela unikl. Ba, unikl by mi úplně, neboť vůbec neumim tančit a nosit silonky je pro mou šik figuru horor (nevim, proč mě otec uvítal poznámkou, že jsem nějaká tlustá - vždyť naopak, jsem v klidu, udržuju se poklidným životem rodinného štěstí, však již čtvrt roku sedim doma a chodim maximálně pro poštu a vobčas do žabky, když mi dojde jídlo, ač to už jsem apgrejdovala dovážkovejma službama, který mi ho i vynesou do schodů našeho hradu). A strašidelnej horor jménem silonky se hodí snad leda na škrcení stopařek nebo barvení velikonočních vajec, což je menší horor. V obojim případě má pak člověk na rukou krev. Jakej chytrák tu hrůzu vlastně vymyslel? A proč je ženy rády nosí? Natahnout si je, to je případ pro silný nervy. První silonky se obvykle roztrhnou. Druhý teda vypadaj, že budou lepší. Taham, taham, jenže ty pitomý punčochy mi skončí někde pod zadkem a přes šumavskej táhlej kopec se vodmítaj vydat. Musim je ze sebe zase servat. Přemejšlim, že bych je mohla dát někomu, kdo je z roviny. Třeba z Polabí. Už zuřim. No nic, sundam je taky. Hele, voni prdly ve švu. Nevim, jak to šijou, ale nic to nevydrží. Chápu, že to mužům dělá dobře, když to z žen servou, ale pokud je to někde v kanclu na stole (poněvadž nejvíc nevěr prej vzniká na pracovišti - proto vysílam lingvistu L., se kterym žiju, mezi samý budoucí učitelky), aby ta dotyčná pak s sebou tahla tak dvoje náhradní. Ne-li víc. U třetích, který vyndam ze skříně, si všimnu, že maj díru. Ty byly asi ňáký vosvědčený, když jsem je uchovala. Vono silonek, který vydrží víc než jednu cestu tramvají, si člověk musí vážit.
Asi sem si chtěla zapamatovat značku. Po těch letech mam taky vycvičený voko na nákup těchto krás a musim konstatovat, že pro mou figuru řetězce i obchody s barevnými, síťovanými, krajkovými a jinými svůdnými záležitostmi mají dva druhy - béžové a černé. To je mi vskutku laskomina. Takže navlíct si silonky a pak ještě šaty. Silonky a plyšová společenská róba, to je vražedná kombinace. Ty šaty totiž šplhaj po těle rozhodně líp než Superčíča po tyči. A pak ten tanec. Já samozřejmě dobře tančím. Dokonce jsem chodila do tanečních. Dvakrát. Kroky si nepamatuju. Lingvista L. je ze mě zoufalej, neb ho vždy zcela mimo rytmus vleču někam jinam, protože je tam něco zajímavýho, co se rozhodně netýká té koncentrace pohybu. Tančila jsem dobře vlastně jen jednou. S jihočeským chasníkem, bratrem kamarádky D., jenž mě chytil a nepustil a v jednom kole jsme přehvízdali sérii polek hasičského plesu. Jsou sakra dlouhý, takže to byla jízda. Lingvistovi bych po minutě utekla s výmluvou, že vidim strejdu hasiče a že ho musim pozdravit. Na plesy moc nechodim, a když - tak na ty, kde je tombola, proto vlastně nechápu, proč někdo sleduje nějaký tanečníky. Já teda ani nevim, proč někdo sleduje zpěváky, lidi ve vile, muj fejsbuk a tenhle blog (kterej potřebuje ještě dvacet lajků na síti, aby jich měl sto, pardon, už jen vosmnáct).
A kdyby jí roztrh silonky, tak bych to asi i pochopila.
Nicméně oživlé dřevo soutěž nevyhrálo, vyhrála Marfuša, která zatančila cosi, v čem mi připomínala Josefa K. z Kafkovo procesu. Ta diva prej píše blog. To tam říkali. Teda moje matka si myslela, že je to Miss, co má lékárnu. Inu, sláva je pomíjivá.
Nicméně tohle mě zajímá. Superčíča taky píše blog a nějaká diva není pro ni konkurence. A protože lingvista L. platí za naši domácnost koncesionářský poplatky, očekávam teda, že mě naše veřejnoprávní televize pozve do taneční soutěže. Nebo do nějaký jiný. Třeba v pečení, to bych jistě rovněž excelovala.
Samozřejmě přijdu. Moje show bude postavená na tanci se silonkami.
Ale jelikož jsem vychytralá Superčíča, tak si vezmu legíny.
Žádné komentáře:
Okomentovat