Podzimní

Nemám inspiraci. „To je pro umělce vždycky nejhorší,“ říká mi básník J. P., zatímco lingvista L. opravuje písemky učitelek prvního stupně ZŠ, který si maj doplnit vzdělání, a rozčiluje se, že určujou ve větě „Stůl bude stát v rohu místnosti.“ bude stát jako přísudek jmenný se sponou. Ty jistě inspiraci maj.

„Tak piš vo podzimu,“ říká básník a pouští si další šlágr Karla Gotta, aby mu poslal psychickou vzpruhu. Jest totiž velký obdivovatel našeho národního šlágrmajstra a mrzí ho, že už nastal podzim jeho života. A tak si pouštíme Mistrál a já si vzpomínam na to, jak sem byla v letnim kině na Jízdě, protože muj hudební vkus je nudný, vlastně nejsem fanoušek hudby, baví mě spíš texty, který někdo napíše. Jako Včelí medvídci. Říkam básníkovi, že na podzimu není nic závratně zábavnýho, teda ty barevný listy jsou príma, a když se to fotí, je to i hezký, ale jinak nevim, nevim, mlha přede mnou, déšť nade mnou, voda pode mnou. Už zase skáču přes kaluže… Ale to furt de. Až přijde sníh a led, bude to ještě děsnější. Neb ve Městě není zima, ale bahnisko a kluzisko. A když náhle napadne snížek, kalamita na krku. A záhadný je, že silničáři vždycky zaspí. Mají zřejmě podzim života každý ráno.

Podzim s sebou ale nese i jiný kratochvíle. Výlovy rybníků třeba. To jsem, ač Jihočeška, viděla jen párkrát na uplně malej rybníčkách a nějak mě to neba. Rybáři jsou obecně zvláštní stvoření. Nemluví a jen zíraj do vody, když nastává úsvit. Pro rybky však podzim, soumrak jejich žití. A to ani nemusí prosit a slibovat tři přání. Stejně by všichni chtěli peníze a dovolenou v Chorvatsku. Pak jsou taky hony. Toho se bojim, že mi někdo picne boxerka v domnění, že je to srnka, von tak obdobně hopká. Naštěstí je bílej, ale co když ňákej svatej Hubert bude honit bílou laň… 

Myslivci ale dělaj dobrý plesy, dá se tam vyměnit bažant za poukázku na uhlí nebo za sadu lahváčů. Vobčas vylosujou i hlavní cenu a pak si člověk jako lingvista L. vleče domu na zádech srnu. 

Jednou s náma bažant již po definitivním setmění svého života cestoval do Města. Sme mu udělali prohlídku. Ukazovali sme mu z tramvaje Národní divadlo, Karlův most, a dokonce i Hrad. Jelikož je to v podstatě slepice, rozumu moc nepobral, ale ani z toho nevobživ. Není divu. Kolem krku mu to vočko páni myslivci stahujou silně.

„Můžeš taky napsat, jak ste střihaly Lucifera,“ směje se básník. No tak o tom ozubí, kdy stříhali dohola malého chlapečka, až vznikl hrnec,“ už vůbec nemůžu psát.

„Já ty holiče nikdy neměl rád,“ opakuje mi J. P., kterého naše sousedka Klíněnka vždycky přejede mašinkou na dýlku půl milimetru, až vypadá jako dělník ze stavby. Já vo holičích nic nevim, mně je zcela jedno, jak mam střižený vlasy, sama to neudělam, a když mi někdo nakecá, že tam mam zub, tak tomu věřim, protože mam těch vlasů tolik, že bych je mohla prodávat rybářum na vlasce. Ale začínaj mi šednout. Podzim je tady a Superčíča se mění v Lady in grey. Lady Gaga (no tu fakt nemůžu) ani Žena v bílém zatím nenastala, ale ta detektivka vod Dikensova zetě je prima, trochu pomatená, ale nastartovala v Anglii žánr, kterej teď tak dobře válej Skandinávci. Ono ty bílé noci a zima s sebou nesou depresivní myšlení a jistě větší krvelačnost.

A inspirace pořád nikde. Asi ji vodnesly vlaštovky nebo včerejší mistrál. „A tak piš o jaru,“ povídá J. P. a pustí Vivaldiho Čtvero ročních období, a jistěže Jaro.

Hm, tak Superčíča se přemění ve Velkou medvědici a začne zas psát až na jaře.

To přijde Zmrtvýchvstání. 

Třeba přiletim na tom bažantovi…