Každé
Vánoce se mi vybaví závěr Skácelovo Harfy ve sněhu. Píše se zde o tom, co si
básník moravské vesnice (a jeden z mála oblíbených veršmistrů Superčíči) přál
jako malý chlapec: "Harfu si přeju,
nadělte mi letos pod stromeček harfu. Nejlépe zlatou, struny mohou být
stříbrné. Dlužíte mi harfu. Takovou, co by spala."
Musim říct, že sem si
nikdy nepřála harfu. Jedině Lego a dům pro panenky. A knížky. Nějak se mi přání
měnila. Teď už si přeju jen dobrej žaludek a ztrátu váhy. Vono se trochu
vylučuje, já vim. Vánoce mě vlastně
nebaví, kapr mi nechutná, úklidy, to je moje smrt. Cukroví spálim a balení
dárků, to je taky úkol.
Vypadá to následovně.
Přinesu hrdě papír z obchodu. Vyberu nějakej šílenej, např. štěňátka vomotaná
cesmínou nebo zlaté blýskající se cosi. Už dopravit tu rouru se stává
dobrodružstvím, obvykle s ní tak dva lidi omylem bouchnu, pak mi upadne na zem.
Když je břečka, letí rovnou do kontejneru na papíry, Vánoce Nevánoce. Někdy ji
taky rousam ve sněhu, kterej už asi nikdá nebude, a někdy jich koupim víc a
žongluju s nima po cestě. Jednou mi ji uzmul i boxerek a jal se s ní lítat po
domě. Poté rozdělim dárky. Ty, co jsou pro kamarády a příbuzný, hrdě vystavim
na skříně, pochlubim se lingvistovi L., se kterym žiju, jak jsem pěkně
nakupovala, ale že by to mohli v těch krámech balit, a on to převezme do svých
tlap a opatří danym krásnym papírem. Nutno říct, že je zručnej, já ne. 
Pak
totiž přijdou na řadu jeho dárky. Nejlepší je to vše narvat do dárkový
taštičky, ta se dá použít víckrát (je to ekologický a rychlý). Ale moment
překvapení je důležitej. No, inu, je tu izolepa - věrný přítel. Čapne se dar,
papír se na něj přimáčkne a obtáčí se izolepa dokolečka dokola, až to konečně
drží. Pak se ten papír ještě musí odstřihnout. Tam občas prohrávám. Letos jsem
si zabodla nůžky do stehna. Ještěže je mám tak prošpikovaná sádelnatými
chuchvalci, že se mi nic nestalo. I izolepa mě zklamala. Stal se z ní věrný
nepřítel. Nechtěla se rovně usadit na papíru, začala z radosti nad svou funkcí
vytvářet cosi jako shluknuté vrtule. A papír na tom nedržel. Pak se mi to
přilepilo na nos a já s tim pochodovala po bytě. Jak vánoční skřítek.
Taky mi přijde škoda
plýtvat papírem, proto slepuju izolepou k sobě různý kusy. Nevypadá to špatně,
jen ty dárky se strašně špatně rozbalujou, neb izolepa nejde roztrhnout.
Jéje, ještěže si
lingvista nepřeje harfu, to by se musela voblepit struna po struně. To bych
musela mít nějaké odolné balení věrného nevěrníka. Asi tu na koberce. Jestli
neni nějaká na harfy.
Ale mam lepičky, přišly
mi poštou od mé drahé D. Na izolepových mumiích dokonce drží. Mohu ty dárky
pěkně popsat. To zas neni těžký. Jen jsem si těch lepiček nastříhala moc.
Musim taky poslat
vánoční přání. Pohledum už vodzvonilo, škoda. Jiná D., taktéž drahá duše, mi
radí, jak se to dá vyrobit onlajn. A to mi jde. Boxerek jako Santa, boxer u
krbu, boxerci u ozdob. A vždycky přeje/ou pěkné svátky.
ZATIM JSOU PĚKNÉ.
Až tady bude zejtra
Superčíča skuhrat se zkaženym žaludkem, bude si přát harfu.
Tu ze Třech veteránů.
Vykouzlí mi okamžitě armádu složenou z lékaře, maséra, kadeřníka, trenéra,
kuchaře, pekaře, cukráře, hodinového manžela, chůvy Fajn a barmana.
Pak snad ty Vánoce
budou veselé.
Všechno dobré i Vám a
přejte si harfy!
Žádné komentáře:
Okomentovat