Ach, ty seriály!

Musim říct, že muj vztah k televizi by se dal označit za velmi vlažný. Doma ji máme. Takovou starou herku, která má obrazovku velkou asi stejně jako muj malej notebook. A vlastně ji ani nepouštíme. Jen když je nějaká událost jako olympijské hry, tak to možná zapnem. Politické debaty po obědě se sovim obličejem k tomu nebudou rozptylovat radostné okamžiky Superčíči. Lingvista L., se kterym žiju, krabici zapíná jedině na Vánoce, když vysílaj premiéry novejch pohádek. A dost si to užívá.... Na síti minutu po minutě komentuje jednotlivý události, který v tý pohádce nastaly. Myslim, že favorit dosud zůstalo Tajemství staré bambitky, vyznačující se tim, že tam všichni vykřikovali: "A kudla!" A pak ta pohádka, kde všichni fetovali a kde se ztratily ryby, to bylo moc i na mě. Lépe vypadala pohádka, kde kolem princezny hopkal písař, až do chvíle, kdy se ukázalo, že jeho tatík, kterej tajemně zmizel, vegetoval dvacet let v bažině, která byla dva kilometry vod zámku. A vůbec se nevysvětlilo proč. Vono zas letos jistě lingvistovi přijde nějaká do rány. 

Už si brousí vous... 

Jelikož Superčíča zjistila, že existuje jakejsi krám pro opravdové gentlemany a prodávaj tam Krabičku vousáčovy záchrany, asi mu ji na ty vousiska pořídí, až bude zas spřádat plány. Ale jelikož je jejich krám uplně vykoupenej všema pražskejma Vousama (nebo spíš děvama těchto Vousů), asi ostrouhá. Uplně si nedokážu představit, že by si lingvista L. natřel vous olejem s příchutí vanilka a mango, ačkoli firma inzeruje, že jde o afrodiziakum.

Přesto neni ani náhodou pravda, a to skutečně nutno říct, že by Superčíča nebyla poznamenána sledováním barevnejch vobrázků, to zas ne.
Kouká totiž na svym malym notebooku na seriály. Téhle kratochvíli kupodivu nikdy zcela neholdovala, i když si pamatuje fenomény Dallas i Dynastie, a dokonce i prapodivnou taškařici Život na zámku. To, že některé dámy u seriálů žehlí, a tak si vodpočinou, Superčíča nechápe. Ona na ně kouká. A tim si odpočine. Ale nezasedá každej den úderem sedmý k notebooku, že jde ten její hit. Ba naopak, obvykle sjíždí dva tři díly v kuse. Byla jsem kdysi v Anglii a bydlela u takový starý pani, která zásadně pět minut před sedmou ukončila rozhovor s tim, že jí jdou její soaps a že smůla. A do deseti sjížděla všechny ty tesklivé romance o nebohejch holkách, který Superčíča nemůže vystát. Připomínalo mi to mou jihočeskou tetičku, která nadšeně sledovala seriál Esmeralda. Vášní pro slepou hlavní hrdinku, co chodila furt v zelenym, se netajila a jen na to přišla řeč, hned řešila její život. Nikdo s ní moc nesouzněl, až si u ní na sadě zaparkoval jakejsi chlapík bagr, a co čert nechtěl, sledoval taky Esmeraldu. No chodil k ní na kafe každej den. A pak za něj Superčíču chtěla provdat. Příběhy svejch hrdinů chtěla zřejmě žít i v reálu. Existuje pro to vodbornej termín. Vidiot.

Superčíču ale fascinuje zcela jinej žánr. Kromě klasiky, jako je Haló, haló a adaptace děl českejch velikánů, ji baví detektivky. Třeba Sherlock. Nebo ty temné, severské. A tak po osamělém komisařovi Wallanderovi a The Killing je tady ještě jedna paráda. Most. Seriál temnej jak noc, ač ta je na severu dlouhá a bílá. A podmanivej. Na to Superčíča čumí s otevřenou pusou, a teda fakt žehličku nééé.

No a pak lingvista jede na Šumavu, aby dotáh domu dalšího boxera.

"Stojim někde na opuštěný střelnici na louce a nikde nikdo," píše.

Čekam. Nic. Volam. Nic. Telefon hluchý. "Dovolali jste se..."

Zmocňuje se mě panika. Šumavu znam. Tam se člověk může ztratit natotata. Ho tam někdo vylákal s tim, že mu prodá psa, a přitom... Ponurou atmosféru šumavskejch močálů by severští filmaři dokázali využít rozhodně líp než televize Nova s Policií Modrava. Telefon furt mlčí. Tajemná mlha. Močály bublaj, lingvista se nehláší. Volam. Zas nic. Na takový vopuštěný střelnici může přiletět kulka a tělo zmizí v močálu hnedka. 

Píšu básníkovi J. P.: "Hele, jestli se mu něco stane, je ti jasný, že se stěhuješ ke mně? Jinak to nepřežiju." Básník je klidnej. Nezná ty močály. Lingvista už tam beztak někde zapadá. No snad tam nehodlá žít dvacet let uklizenej jako ten podivnej písařův tatík v pohádce a nakrucovat si svuj vous rašelinovejma zábalama.

Za chvíli mobil píp a zpráva. "Tak už jedu. Psa mam. Dal sem si s pánem kafe."

Posílá mi fotku psa. Posílam ji básníkovi a ten kontruje: "Hele, von se v tej bažině lingvista L. proměnil?"

Myslim, že ten zůstal u Saxany.

I když teda já si vobčas připadam jako Čáryfuk. A radši na ty kriminálky budu koukat pomalejc, aby se ze mě nestal vidiot. To bych pak nevylezla z domu. Všude bych viděla únosce a vrahouny číhající u nás v parčíku za keříkama.

No tak Panství Downton, pojďme nastavit jinej svět. Ó, budu si hovět na gauči do oběda a snídani chci na tácku do postele. Líně si zívnu v prošívanym župánku a pak se pudu projít po sázavskym panství.

Vidiot jasnej.