O aktivitě a Národním divadle

Jsou lidé malí a velcí, tlustí i hubení, mladí i staří, pilní i líní, hovorní či mlčenliví, bojácní či odvážní. Jsou pesimisté a optimisté, jsou škudlilové a rozhazovači, jsou věční stěžovači a pohodáři. Jsou lidé, co rádi jí, a naopak ti věční dietáři. Jsou lidé moudří i hloupí, jsou dobrosrdečníci i mrzouti. Máme manipulátory a ty nebohé manipulované. Najdeme ve světě jistě ty, které někomu ochotně pomohou, ale také ty druhé, kteří se schovávaj, aby nemuseli vidět nic jiného než sebe. Je to fajn, že lidský druh je natolik variabilní, že co kus, to originál, protože kombinace jeho cílů a charakteru je vždy jiná a psycholog by řekl, že v tom hraje roli i jistá zasutá minulost. 

Pokud se teda nevydáte ke koučovi, který psychologii v životě neviděl, jest to jen novodobý mastičkář, který vám chce radit, jak máte žít. Upřímně, na to si každý musí přijít sám a je to také podepřeno mnohými zkušenostmi a zážitky, které se nakupují v lidském světě.

Superčíča má několik nepřehlédnutelných vlastností – jednak je výrazná – jak sexy tělem, tak hlasem a uměním sebeprezentace. A druhak je hyperaktivní. Tahle vlastnost u člověka, který vypadá, že za chvíli zhebne na infarkt, je podivující. Skutečně i někdy problematická, neb hyperaktivec nevydrží sedět v koutě a mlčet. Od základní školy se Superčíčou šili všichni

čerti, a to vůbec nevadilo, že nevyšplhá o tyči ani centimetr, nevyskočí na hrazdu a o hvězdě či přemetu by si mohla opravdu nechat zdát. 

Přesto tato holčička s vlasy ostřihanými podle hrnce seděla v první lavici a po deseti minutách měla hotovou práci, co byla zamýšlena na celou hodinu. Jako když se měla kreslit ilustrace k bajce o lišce a hroznech. Všichni kreslili a malá Superčíča se nudila, neb si přečetla bajku za pět minut (nenadarmo vyhrála již předtím několik soutěží v rychločtení) a obrázek měla hned pak. A co teď? Protože za ní sedící spolužák Brouček neměl přečtenou ještě ani první stránku, rozhodla se tedy, že na svůj obrázek přikreslí broučky. Bylo to pravda trochu surrealistické, brouci byli všude. Lezli po hroznech, lišce z ucha, až byl celý obrázek plný brouků. Paní učitelka to vyhodnotila, jako že se to přemoudřelé dítě vysmívá pomalejším spolužákům, což jistě nebyla pravda, byla to jen inspirace. A rodiče museli do školy. Takhle tam chodili často…V dalších letech se již Superčíča hlásila o nadbytečnou práci dobrovolně, což samozřejmě s sebou neslo poznámky kolegů, že je aktivní a agilní. Ale co dělat s volným časem, vždyť se toho dá tolik stihnout… Superčíča však nikdy nepřišla k nějakému aktivismu ve jménu různých ideologií, ba je jí to docela odporné. Jedinou ideologií, ke které se hlásí, je fenomén národního obrození. Není však na hlavu padlá, aby s tím nacionálně operovala a toužila po uctívání našich vlastenců. Přesto však navštěvuje různé národní síňky a světničky předních velikánů po končinách českých, moravských, neváhá však zajímat se také o velikány i německé, anglické, irské, turecké, rakouské či polské. Jen ta Paříž literární spolu s Bretaní je pořád v nedohlednu.

Také spolu s bodrým krajanem panem řídícím navštěvuje Superčíča různé besedy a přednášky. Na té věnované Jakubu Arbesovi způsobila povyk asi po deseti minutách, kdy paní přednášející nespustila počítač. Přišli tři technici a taky nic. Superčíča se však aktivně přihlásila s tím, že: „Vono by to nějak šlo!“ A taky že jo. Za půl hodiny otevřela všechny obrázky. Bodrý pan řídící se již bojí se Superčíčou někam chodit, neboť ona nevydrží dřepět hodinu na zadku a neustále vyrušuje. Taky má zvídavé dotazy. Tím již pokoušela v minulosti různé průvodce hradů a zámků, již by ji jistě rádi vykázali ze své prohlídky. Poslední pokus pana řídícího byl expedice do Národního divadla. Že se nahlásil u vchodu příjmením Superčíči, to bylo ještě v pohodě. Ale poté chtěla Superčíča začít vstupovat do výkladu průvodkyně. Paní pořád mluvila a posluchači seděli. 

Když ji asi třikrát Superčíča doplnila poznámkou nebo bujarým smíchem, dobrotivý řídící již nadskakoval. Přece jen, proč na oponu Hynais namaloval třikrát stejnou ženskou, je zajímavé, průvodkyně si Superčíču rychle zapamatovala. A když chtěla průvodkyně vybrat materiály, bylo jasno. Kývla na Superčíču: „A ty reprodukce mi vyberete vy!“  To však Superčíču neumlčelo, měla další zvídavé poznámky. Dobrotivý řídící ji musel zaujmout tím, že se chtěl nechat vyfotit. U Alšových maleb začala Superčíča nahlas jásat, že je zcela jasné, proč se jeden z nich jmenuje Otava a že to je jistě oslava jižních Čech, odkud velký malíř pocházel, protože každý Jihočech se rád přihlásí ke své rodné hroudě.  Zmohl jí až výstup na střechu národního svatostánku, protože uf, uf, to bylo schodů. Ale čekat dole, no ani náhodou. S infarktem v oku už se hrne nahoru. Jen škoda, že se nedalo na ty koníky vylézt a povozit se. A to cigáro na střeše Zlaté kapličky, to by byl hardcore. Divadlo by znova neshořelo, hned u střechy mají schovaný hasičák. „No až se tady vyfotíte, můžete domů.“ I ne, i ne, jde se pěkně ještě do sklepa, na kameny. Zvlášť ten s nápisem Z Boubína se musí vidět!

A při odchodu hovor s paními u vchodu: „Jakpak by se dalo dostat do prezidentské lóže?“ „No víte, on tam vlastně Zeman nikdy nebyl.“ Trochu paradox, když prezident nezavítá do národního svatostánku, ale na Moravu na slivovici šupajdí každou chvíli. Hlas lidu, hlas boží. „No ale v té lóži se musí nějak uklízet, co kdyby se rozhodl tam jít, a byl by tam bordel.“ „No když se v divadle zaměstnáte, tak to uvidíte.“ A Superčíča už spřádá plán, jak se stane aspoň na měsíc uklízečkou Národního divadla, jen aby si tam mohla prohlédnout ty obrazy.

Panuje obava, že Superčíču neumlčí ani vlastní smrt. Schová po vlastech českých různá sdělení, která budou muset být dešifrována, nejlépe tak, že bude promlouvat z nahrávky a něco radostně sdělovat. 

Jako když zmáčknete knoflík a vyletí čertík. Jen bude oplácaný, bude sebou vrtět a bude nadšeně volat: „Já to udělám, já to udělám.“

Bylo by možná fajn pochopit, že přijde doba, kdy to bude muset udělat někdo jiný.

Třeba Lucifer.