Tentokrát napíše Superčíča text o zvířeti užitečném, pro hospodářství nezbytném, nenasytném a hrabivém. Kupodivu to nebude o několika dámách, které chtějí jednu, dvě, tři vily a ještě závidí a srovnávaj se s jinýma.
Ne, bude to skutečně o zvířeně. Konkrétně o kuru domácím čili slepicích. Ono by se jistě dalo psát i o husách, ale s těmi kromě toho, že furt syčí a musej se jim cpát šišky do krku, aby pěkně tloustly a kynuly, nemá Superčíča velké zkušenosti. A s kachnama taky ne. Nám vždycky doma chcíply na nějakou podivnou červivost jazyka. Pávy ani pštrosy jsme nechovali. Ti druzí jmenovaní jsou prej velmi zlostní, zrovna dneska mi lingvista L., se kterým žiju, líčil, jak v nějaké soukromé ZOO napadli výletníky.
Zato tyto kvokalky. To je mi boží nadělení. Prej maj pod čepicí. No nevim, podle mě je slepice strašně blbý zvíře, blbější snad je už jen ovce. Jako dítě si vybavuju tyto kokodálky, jak se pelichaj na hnojišti. Asi se mi líbily, protože sem za nima furt lezla do maštale. Měla jsem dokonce ušité stádo slepic, se kterejma sem si hrála. Zřejmě jsem si představovala, že sem jednou z nich. A pak mě rodiče nebo babička načapali, jak sem s nima u korýtka a vesele mlaskam nějaký obilí a žmolky (to byl mix brambor, bramborovejch slupek a šrotu). No výplach žaludku mě neminul. Od té doby sem tato zvířata přestala vnímat, samozřejmě kromě vajíček, který muj mlsnej jazýček rád. A když se daj do smaženice, óóó jéé.
S opeřenou vejcosnaškou mam už jen jeden zážitek, když nám známá naší kamarádky vyprávěla, jak chovala doma slepice. A že nejhorší a nejplašší z nich se jmenovala Blběnka. Ta se bála i žrát zrní. Co kurník nechtěl, jednou se do něj vloupala kuna. Vytahala z ubikací všechny nebohé slípky a vysála jim krčky. Ale Blběnka byla tak blbá, že se ani nenechala sežrat. Ze strachu se provrtala do podestýlky v kurníku a kuna ji neobjevila. Inu, někdy se i blbost vyplatí.
Ve Vsi, kde trávíme chvíle odpočinku s oběma muži - lingvistou L. a básníkem J. P., je přeslepicováno.
V mym světě žijou slepice doma v ohrádce. Ve světě Vsi žijou na veškerém volném prostranství. Okupujou silnici, přilehlá panství, dokonce i pomník padlých vojínů. Rozhrabaly celou mez a už postupují na les. Jsou stejně agresivní jako ty dámy, co jim nestačí jedna vila, pak z ní vyházej nábytek a pak si nakoupit napodobeninu staroanglického nábytku, která je navíc nevkusná...
V jejich čele stojí takovej malej napoleonek, kterej aby si dokázal svou velikost, hurónsky kokrhá. Taky atakuje kočárky a skáče na batolata. Tato jeho armáda pomalu zaplavuje celou náves Vsi, že už přes slepice není kam šlápnout. Boxerek úpí. Chtěl by jíst. Nevim, jestli majitelka slepic zásobuje vejci účastníky demonstrací, nebo jen často peče piškot, ale její slepičárium už pomalu míří na pozemky dalších obyvatel.
Z její zahrádky má dokonce vybudovanej tunýlek, kterej ústí přímo na návsi. Lingvista L. demonstruje občas sílu za volantem vozu a mezi kurem se zakouří. Jen jednou zůstala slepička ležet bez života. A to bůhví jestli ji ty ostatní neresuscitovaly.
Myslím, že i vůči tomu začínají být imunní. Dneska naskákaly do kufru auta a zběsilý majitel z toho málem šel na záchod. Vono totiž slepice choděj furt na záchod. A když se člověk nebrodí mezi nima, brodí se v něčem jiném. Dost už kanálu, ačkoli i do něj sem je již viděla lézt.
Opravdu si myslim, že ten výplach žaludku přišel v mym případě včas. Přerod ve slepici mě minul. A tak je mi toto domácí ptactvo pěkně nepříjemné a myslim, že patří do kurníku. A tam se má pěkně klepat, jestli nepřijde divoká číča.
Žádné komentáře:
Okomentovat