Vlaky mě vždycky bavily. Mají zvláštní poetiku, spojujete si
je s cestou, výletem, zábavou, ale i povinnostmi. Mašinky mají svá jména a
mile si supí krajinou, mávají na ně děcka a výpravčí ve svých oficínách dávají
praporem znamení, že se mají vydat zase o dům dál. Protože nejsem fanoušek
strojů, nepoznam volvo od škodovky, nevyznam se ani v lokomotivách.
Vim, že
každá z nich má speciální jméno a že se s ní strojvůdci mazlí jak se
svou holkou. Ta jména se odvozujou podle různejch věcí. Většinou podle zvířat,
ale po českých tratích si to šine i tzv. Bardotka, nazvaná podle hrudníku
slavné francouzské herečky. Pravda, poskakuje spíš už jen v šumavských hvozdech,
asi aby tam sváděla osamělé lesní dělníky. 
A pak jsou tu jména oficiální, ta, co
se dávaj rychlíkum a mezinárodnim spojum a někdy i jinejm vlakum. Vytisknou vám
je i na lístek. A čekáte co vlak a vy? Rychlík Jaroslav Hašek bude určitě
vtipnej, Albert Einstein vám ukáže, že všechno je relativní, rychlík Budvar nabídne
pivo a vysvětlí vám, že České Budějovice musí určitě navštívit každý, a v expresu
Smetana se jistě potěšíte, protože proč byste ostatně neměli, krásami naší
vlasti. Co se ale stane ve vlaku s názvem Červnová noc, to musim ještě
zjistit. Jezdí z Brna do Lednice. A na Moravě v dalším drakovi na
kolejích jménem Hruškovice či Slovácký vinohrad bude určitě veselo.
A na nádraží hrajou melodie jako: Kolíne, Kolíne či Žádnej
neví, co jsou Domažlice. Pěkně od podlahy zněj, když vlak staví ve stanici. Asi
aby se nepřejelo, tak se hraje. A někdy dost nahlas.
Mam ráda starý sedačky potažený koženkou. Můžete je polejt a
nevadí to. Ty plyšový jsou horší. Ale nejhorší je to, co začali dělat teď: když
jsou sedadla ve vlaku řazený jak v autobuse. Zlatý kupé se záclonkou.
Cenná vlaková dobrodružství jsou ovšem fenoménem vlakového
cestování. Výpravy s pivem a zelenou někam do neznáma, kde končí svět,
stejně jako seznamování se s různými osobami. Na to jsem přeborník. Ve
vlaku mě oslovuje kdekdo. Od babiček, které cestujou za vnoučaty s husou,
přes pantáty, mládežníky či opilé průvodčí. Loni v létě jsem se dostala do
spáru dvou Američanů, již se mnou švitořili z Berlína až do Prahy. Byli
strašně bohatý a báli se, že hned na nádraží bude sedět parta zlejch Čechů,
která je okrade o jejich kufry. Bydleli v Hiltonu a chtěli se po prohlídce
Prahy plavit z Pasova do Budapešti po Dunaji. Zřejmě bejvalá monarchie má
zřejmě ve Státech ještě zvuk, protože tohle by mě nenapadlo.
V pátek jsme jeli s tim, co píše ty krátký verše,
drahým J. P., a bílym psem Posázavskym pacifikem.
Skoro k moři do New
Yorku. Bílý pes je lidolapka, jakmile ho kdokoli vidí, vrhá se k němu. A
občas si možná všimne i mě. A boxerek se mění v šaška. Říkám vždy těm
nebohym lidem, že na ně začne skákat, že budou samej chlup, ale marně. Všichni
to chtějí. „Já mam psy rád, jen ať si poskočí.“ „Já mam doma tři, mně chlupy
nevadí, pojď na mě, fešáku.“ No mně to ti pánové neříkaj teda.
Na nádraží v Braníku nastoupil mladík, jehož taky
zaujal bělouš. Skoro se spolu váleli po celý chodbičce, kde jsme se usídlili.
Vedle toho s náma na sedačce seděl opuštěnej batoh. Začala jsem se
strachovat, že ho tam někdo zapomněl, ale mladík nás ujistil, že je pana průvodčího,
že si ho tam vždycky nechává. Mladík byl na svuj věk dost užvaněnej. Zaujalo
mě, proč se probůh dal do hovoru s ženou nejméně o patnáct let starší.
Jemu to nijak nevadilo. Uměl se vemluvně vlichotit tak, že jsem mu dobrosrdečně
půjčila telefon, aby napsal svejm mladejm milkám, kdy dojede do cílové stanice
J.
„No počkejte,“ říkam, „já teď budu mít na ty holky číslo a
začnu jim psát.“
„To sou kluci,“ odpovídá chlapec.
„Hm, to je zajímavější, to budou koukat, až jim napíše
taková suchá větev jako já.“
„No, to můžete napsat i mně.“
„Na to jste moc mladej, chlapečku,“ kontruju, „vždyť vám
bude tak patnáct.“
„Hm, náhodou za rok osmnáct,“ opáčí.
„O tom by se už dalo uvažovat,“ směju se, „ale až za rok.“
„Tak dobrá, přesně za rok se sejdem v tomhle vlaku.
Poslední pátek v měsíci, vlak, co jede v ten a v ten čas. Naše
rande, jo?“ nabízí.
OK, platí. Pěkná pozvánka pro Superčíču. Mladej kocourek a
rande za rok.
Básník J. P., kterej vždy ve vlaku pije pivo a sleduje
krajinu (i když tentokrát ho zaujala mladá matka s kočárkem, o kterej se
láskyplně staral, asi se domníval, že by to mohlo bejt dobrý vozítko pro
lahváče), mi říká: „To se nesmí dozvědět L.“ To je muj lingvista, s kterym
žiju. Nevim, proč by neměl. Svědčí to o tom, že jsem atraktivní a na úrovni,
ne?
Ale ten výpravčí v J. byl fakt moc hezkej. Musela jsem
mu zamávat.
Asi budu muset jezdit vlakem častějc.
Až ten vláček zapíská.
Žádné komentáře:
Okomentovat