Trip to the yellow hell

Jeden by neřekl, jak se proměňuje česká krajina. Ze svých mladých let vybavuji si bramborářský jih (ano, je to taky rodiště skvělého bramborového alkoholu jménem Tuzemák, kdysi možná řečeného rum), kde sem tam pole zdobila kukuřice a docela často obilí. Když v něm kvetly chrpy a vlčí máky, byla to pastva pro oči. A dlouhé zástupy kombajnů, když začaly žně. Břinkající hvizdojezdy. Kupodivu dožínky se neslavily, přece jen mé vzpomínky sahají někam do raných devadesátých let minulého století.

Žlutý peklo

Vyrazili jsme na Den osvobození s kocoury na vejlet. Představu příjemně stráveného odpoledne si vytváříme každý svou. Mně se samozřejmě líbí pěkná cestička ke špacíru, nejlépe lesem a pak nějaká ta rekvizita, již lze vyfotit. Např. hrad či kaplička. Přímo u ní mohu pózovat. Klidně v plavkách.  Posledně jsem kvůli této své úchylce vlekla skupinu k zřícenině hradu Kožlí, která ovšem zmizela z povrchu zemského. Zbyl z ní pouze kopec a kousek zdi. Naposledy ji spatřil v celku asi Karel Hynek Mácha, když si to rajzoval Posázavím v roce 1835. Než jsme tam ale došli, boxerek poděsil pár bažantů a vůdce výpravy nás zatáhl do křivolakých skalorohů, neboť ho tam vlekla navigace. Moderní vymoženost. Sever by měl přece být tam, kam ukazuje lišejník nebo aspoň mraveniště. 

Nad tímto potokem je skryto Kožlí.

Jinou představu má další účastník dobrodružství, básník J. P. Ten by nejraději nechodil nikam, pěkně by seděl v nějaké restauraci páté cenové skupiny a pozoroval tamní život. Na výpravy si s sebou však způsobně nosí torničku naplněnou lahváčema, přece jen, po zkušenostech ze skalorohů ví, že občas hospoda neexistuje. Nebo si taky její majitel udělá prázdniny, jako hostinský z obce L., kterému se idea tří dnů volna zamlouvala natolik, že tamní restauračku prostě zavřel. Asi mu vadilo, že by mu do ní přišli lidi. Sdělil mi ale, ať mu zachovávám přízeň. Na takové kuliferdy mě užije.

Poslední člen výpravy dva kocouři, Superčíča a pes je lingvista L. aneb Horský vůdce. Ten má speciální schopnost, až nadpozemskou, dalo by se říct - vyhnout se jakékoli normální cestě a navigovat nás zbylé do potoka, bažiny, trniště či kombinace všech těchto míst. Musím říct, že dodnes jsem nezapomněla, když mě vzal na romantický výlet podél řeky, na jehož konci jsme museli podhrabat plot, jinak bychom se museli vracet nebo plavat. Kromě toho hledá skryté poklady, ale nikoli s detektorem kovů, ale s mobilní aplikací. K těmhle pokladům míří přes hory doly přilepený na displej svého mobilního telefonu. My se plazíme za ním, abychom se neztratili.

Andrejova nora.

"Pojďte, pojďte, tam bude pěknej výhled," a šup, mizí v kopřivách. Hup do kopřiv, pak řepkové pole a začíná to, řepka je zcela všude. Žluté lány, žluté moře. Pomýlené představy o úrodných posázavských polích berou za své. Řepka je vyšší a vyšší. Boxer už není vidět, J. P. taky ne, L. kouká někde v dáli jenom zlatý dred v záplavě žlutě. Přeplujem žlutej oceán a už hola hej, les. "No pozor, tady je to samá nora, mohli bychom se propadnout." Asi tam bydlí všichni ti hraboši, který museli utéct poté, co jejich pole obsadila řepka. Následuje tragédie. Mobilu dojde šťáva. Jsme v koncích v hloubi lesa a nikdo nikde. Ani ten zlatorohý jelen, co odnes Smolíka pacholíka. Zřejmě skotačí v řepkových výparech i s jezinkama. Vono mu zlatý rohy s řepkou docela ladí. J. P. nabízí svou baterku do mobilu. Obstarožní stroj hledače pokladů ji však nechce. 

Někde v dáli žluta vlaje zlatý dred.

Muj neumí heslo a nikdo ze skupiny jej nezná. Do toho si J. P. smaže PIN kód. A tak jsme opět v řepce, žlutá láva nás zavaluje, řepka mě švihá do tváře a boxerek už změnil barvu. Je žlutý. J. P. přemýšlí, kdy se z nás stanou Číňani. Přece jen má v oblibě básníka Li Po, který byl známý opilec a tulák. Zahynul, když opěvoval měsíc. Co čert nechtěl, plavil se přitom na džunce. Taky se plavíme, ale řepkou. Stojíme kdesi mezi žlutou a žlutou, L. se vrhne do remízku. Poklad tam někde zarůstá mechem. 

"Tam já nejdu, jsem něžná Superčíča, nebudu se prodírat trním, stačí tohle žlutý peklo."

"Já si dam pivo a zavoláme paní E., ať mi pošle PUK, protože telefon potřebuju. Vždyť jsme zcela ztraceni," souhlasí poeta.

"Půjčte mi hned ten telefon, tady je dvacet kamenů obrostlejch mechem." 

Už zarůstám řepkou.

"Nemůžem, voláme paní E., potřebujem puky."

"Jaký puky, vždyť tady hokej není," vzpomene si L. na básníkovu posedlost národním sportem. Vítězoslavně uchvátí mobil, aby odvalil ten správnej zarostlej balvan.

"Andreji, za co?" volá J. P. a kupodivu neoslovuje nikoho z hokejového mužstva.

"Proklínám tě, Andreji, 

a to není žert, 

tebe, ba i s Monikou, 

i tvůj Agrofert!"

Plaveme opět v žluté břečce. Vyprahlá půda pod nohama. Kdesi ve mně trpí geny jihočeskejch sedláků. Vzpomínám na Provence. Přece jen ty levandule a slunečnice měly něco do sebe.