Velké mámení světa

Jsou lákadla, a že je jich hodně, od cukrátek přes hračky, zvířata, knížky, jídlo, lásku, cesty a pobyty v rezortech, krásná auta, návštěvy sportovních utkání, počítače, telefony, z nichž leze jabko, anglický nábytek na úrovni, čtyři vily, které jsou všechny vaše, pekelně dobrý sestřih u kadeřnice, báječnou kosmetiku, dobrej chlast... U čeho to skončí? U rakve z ebenového dřeva a kostry propíchané diamanty?

Jsou taky lákadla cizích světů, ve kterých jsme možná byli, nebo do nich směřujeme. Ať nás tam vede Spasitel a budeme v nekonečném ráji, nebo se budem jako vězni komíhat v jeskyni, abychom neviděli na světlo. Možná že ho pod tíhou lákadel globalizace nevidíme ani ve světě vezdejším.

I když zažít bílou noc je taky prima, to člověk čeká, čeká, čeká a hlavním lákadlem je tma. A nic. Světlo. Zatemní se okna neprodyšnejma hadrama a stejně. Bílo. Dvě hodiny ráno, tři, čtyři. Pak už je to na panáka, jediné lákadlo, co zbývá. Možná proto je skandinávská literatura tak temná a všichni na severu tolik chlastaj.

No vono můžou pak chodit s černejma brejlema i během bílý noci.

Superčíča chodí zásadně s růžovejma brýlema, protože má tuhle barvu ráda. Teda maji růžový obloučky. Přes růžový skla by se zdálo, že jste mezi červánkama za ranního kuropění či večerního soumraku. Nejsou to brejle mámení, protože zmámit Superčíču, je jako naučit kapra štěkat. Vono taky voblouznit se materiálnem tohoto světa, sebou samým či svými úspěchy je úplně stejný jako voblouznit se ideologií. Pak si možná svou profilovku na síti vybarvíte nazeleno a ta barevná skla ani nebudete potřebovat.

Není možná vod věci občas snít a představovat si plavbu na bílym voblaku, i když Superčíča by se mnohem radši plavila po Nilu. Tam se odehrává Smrt. Superčíča má ráda plavby.

Takové pltě během plavby od hotelu Pltnik, to byla veliká nádhera! A místní průvodce z pohoří, které šlo přejít za jeden den, mrky, mrk, fešný junák. Plavba přes Kanál taky přinesla euforii, vláček pod Kanálem méně. Trochu kanálie. Byly tam úzký chodbičky a moc cestujících. Jako když vypuknou v nákupáku slevy a mámivé letáky nalákají rodinky na megasupervýhodnou akcici. Dlouhatánská plavba na zaoceánskym parníku by byla jistě zajímavější než ty tisíce žlutejch banánů, co se šmrdolí po Sázavě. Jistě jsou jejich osadníci taky omámeni vidinou, že by mohli zažít úchvatnou žlutou tlačenici.

Svět mámí a mámí. Všechny smyslové orgány mu  v tom napomáhají. Naháněči vůní, pachů, zvuků a barev. Chceme tyhle zážitky a jsme ochotni měnit naše vidění, aby byly krásné. 

Jenže pak přijde střet, brejle někdo rozšlape a svět se rozsype na tisíce kousků. Jako z krasohledu. Různé skládačky a obrazce, vztahy a krachy. Zas a znova. Dokola. Otáčí se osudí a čeká se na další kartu, která buď posouvá na další metu, nebo zas hráče vrací na začátek.
Aby byl znova omámen a svět se roztočil. 

Jako káča.