Jestli mi ten čúrek potu přistane
ve voku, ne, určitě nepřistane. Čum do toho počítače. Musíš to dopsat, zas na
tom něco visí, někdo na to čeká, je to potřeba. Potí se mi ruce. Obrazovka se
komíhá. Líně líže muj pot z tváře.
Já vim, že jo, no. Přišla jsem ve
čtyři. No mohla jsem přijít ve tři. Ale mně se vlastně nechtělo domu. Chtěla
jsem kouřit. Moc kouřim, a když moc kouřim, piju. Nějak mi to poslední dobou
štymuje k sobě.
Nevezmu si lentilku, nevezmu a
nevezmu. Jsem velká holka. Když děláš takový hlouposti, trp!
Pot stekl do ucha. Fuj. Mam
pocit, že bliju na vytahaný tílko. Možná zatim je to jen zdání. Zato se mi po
tom chlastu zdál docela pěknej erotickej sen. To zas jo. Má to něco do sebe. Za
chvíli se fixuju na ideu, že jsem lehkonohá blondýna s mrkačkama.
Proboha, proč píšu ve slově
příčina tvrdý y po ř? Já nevim, mně už se komíhá celej svět.
Že bych si vzala lentilku? Přece
jen, musim fungovat až do večera.
Voni vylezli. První má snad
vidle. Druhej motyku. Ale ten třetí je nejhorší. Má rejč. A dloube mě někde
dole v podtemení. Přísaham, že bych je nejradši poslala spát. Ale jsou
úporní. Nechtěj.
Cože, vony došly všechny růžový
lentilky?
Zhluboka dejchat. To prej pomáhá.
Začnu kašlat.
Ten s rejčem asi začal
tancovat. To mi eště chybělo. Druhý dva mu sekundujou. Tři mušketýři, co se
vydali dobýt moji palici. Ať je někdo pošle pryč, slibuju jim, že pudu spát, že
si dam kafe, že se napiju vokurkovýho láku, že fakt snim ten vývar, jen ať
zmizí. Asi hopkaj. Jejich nadšení se zvyšuje.
Je mi zima. Klepe se mi ruka. Na
klávesnici už nevidim. Mžitky. Temno. Teskno.
Fakt mam chuť na cigáro. Třeba
pak vodejdou.
Nemoh by někdo přijet a přivezt
mi ty lentilky? Šmatram ve stole, trochu se motam. Ani jedna malinká růžová
kamarádka. Jazyk přilepenej na patro. Proboha, jestli budu někomu volat,
neřeknu zhola nic. Mam chuť se zbičovat, proč to proboha dělam. Jsem jak
nějakej feťák, když neni lentilka, klepu se ještě víc. Potřebuju fungovat. A
potřebuju to vopravdu?
Jdu spát. Třeba usnou taky. Ten
s rejčem protestuje. Hlasitě si zpívá lidovky a dupe u toho. Když je u
„Proč ta sova tolik houkala“, mam chuť bejt malym myslivečkem a střelit ho do
hlavy. Aspoň by viděl, jaký to je.
Zavřu oči: růžová lentilka
poletuje kolem mý hlavy. Směje se na mě.
Čúrek potu ve tváři se spojuje
s druhym. Ten s rýčem se raduje, že se pude koupat. Jen to bude
slizký a slaný. To mu asi neva. Myslí si, že je to moře. Nadšeně skáče.
Kamarádi se přidávaj. Příliv a odliv.
Už nevim. Nechci vědět. Spim.
Vzbudim se a oni tam sou dál.
Líně zívaj a povídaj si o tom, jak se pěkně nakrmili mozkovejma buňkama. Prej
luxusní potrava. To určitě sežrali rozbor Zeyerových dramat. Jojo, právě kousaj
Radúze a Mahulenu. Ten s vidlema mlaská. To bude zřejmě tlusťoch. Ten
s motykou si libuje jen v lahůdkách, právě okusuje prolog
k Radúzovi. Nevim, jestli je pohádka. Ten s rejčem propadá ďábelskýmu
smíchu. Asi vyhrabal Jméno růže.
Šátram ve svejch drogařskejch
výdobytcích. Prst se zabod do krému. Obvaz. Náplast. Nůžky.
Oranžová lentilka!
Néééé, to jsem zas měla jednou
štěstí.
A teď padejte kopat vo dům dál.
P. S.: Text vznikl pro nesoutěžní blok Kocoviny festivalu MELA. Možná to neni popis kocoviny, ale oblíbenýho stavu mý hlavy. Někdy mi tam chlapci vylezou, aniž bych cokoli pila...
Žádné komentáře:
Okomentovat