My nejsme hokejová rodina, vlastně ani nejsme hokejový fanoušci. Nesledujem to a asi ani nikdy nebudem, ledaže by mluva hokejistů začala jevit známky nějakých aspektů hodných zkoumání lingvistů, což se při slovech jo a ne nedá moc určit.
Mistrovství světa v ledním hokeji bychom si asi nevšimli, kdyby v obchodech neměli perníky ve tvaru puku a v trafice mi neprodali kolu s dárkem - samolepkami český vlajky. Možná by mě na to upozornil až pan řídící, který dělá v jistých českých novinách a musí tam zůstávat déle. A díky tomu vim i to, že je to v Praze, protože se musí navracet domu MHD s opilými, řvoucími fanoušky.
Nicméně básník se připravuje. Faktem je, že mě to udivilo. Měl by přece sedět na verandě, dívat se na Měsíc a psát básně o mrtvém lese a bledé ruce. Nebo alespoň o milé sedmi nocležníků. Ale kdepak.
Už od časného odpoledne si Mistr pouští na reprobednách různé národní hymny. Nevim proč, ale nejčastěji tu habsburskou, kterou prokládá Radeckého maršem. Odněkud z neznáma vytáh i národní vlajku, do které se halí jako pan Vigo do svého parádního kabátku. Poskakuje v chodbičce a vydává prapodivné skřeky korunované zpěvem hymny polské. Nevim, ale co si tak pamatuju, Poláci nikdy nějak moc hokej nehráli.
Pak to přijde, okamžik přenosu v bedně. Mistr tajemně zmizí a začne štelovat televizi. Ta přitom donedávna nefungovala, zázrakem však naskočila a J. P. se přilepuje k obrazovce. Začnou mluvit moderátoři a Mistr si s nima začne povídat. Škoda, že ta zpětná vazba chybí. My tam nejsme. Zmizíme. Za chvíli z ní z místnosti: "Ale nekecej, to je Vichnar. Proboha, ten vyzobanec eště žije? Ó, veliký smutek, Jardo, já ti pofoukam ten malíček, ty zase naskočíš."
To bude asi Jágr. Ten zřejmě taky ještě hraje. Ano, hraje. Ťukání na dveře. Boxerek se vyděsí. Obličej J. P. přilepený na skle. Vydává skřeky. Ten hokej ale s člověkem zamává. Pouštíme ho dovnitř.
"Voni normálně prohrávaj. A kdyby neměli Jágra, můžou jet domu."
"Ale, J., oni jsou doma!"
"No to je dobře, aspoň tolik neutratí za kurvy. Pudou za svejma manželkama."
"Ale Jarda žádnou nemá."
"Ten pude za mámou."
Za chvíli je zase zpět a slyšíme jen: "No to nemyslíš vážně. Ale prosim tě, vždyť je to starej kořen." Asi si místo Měsíce na nebi hlubokém našel novej objekt. Jágra na českym ledu.
Je přestávka, Mistr si jde pro pivo a chystá se na další třetinu. "Vy se jako nebudete dívat?" Za chvíli přilítne znova a volá: "Fanoušci se teprve vracej do hlediště. Stáli frontu na občerstvení."
Pak ještě proběhne cosi jako bledá tvář, mrtvé milenky cit, když se za sklem vynoří opět obličej, na který si připevnil silikonovou chňapku na vaření ve tvaru kohouta. Nadšeně signalizuje oběma prsty stav utkání. Bohužel nevim, kterej znamená my, kterej hosté. Ale jelikož na každé ruce ukazuje dvojku, je to jedno.
"Stáváme se na chvíli zase vlastenci," říká M.
"No to..." Směs různě podivně sprostejch slov. "My snad dali gól.Teda Jarda dal gól. Jááááááááááááááááárda!" Boxer zcela vyděšenej.
Cigáro na terase.
"Ten Mé (myšleno Měsíc) vypadá jako puk."
Tomu se říká poezie. Možná k Mé na raketě přiletí i Jágr, kterýho nakonec vyhlásili nejlepším hráčem zápasu, což Mistra dojalo k slzám.
Doufám tedy, že ikoně českého hokeje věnuje alespoň kuplet.
Žádné komentáře:
Okomentovat