„Až vyhraju ty dvě a půl milardy, bude následovat show,“
povídá mi básník J. P., „seženu si žlutej kontejner, co je na plasty, naplnim
ho šáňem, skočím do toho a pojedu v tom po celý vesnici. Když budete hodný,
nechám takový kontejnery napustit i pro vás. Obstaram mašinku, co tahá dětský
vláčky, budem se koupat v tom šáňu a jezdit po kraji.“
Musim říct, že v šáňu jsem se ještě nekoupala. Nevim,
jestli bych nebyla ulepená, ale zase perličková koupel, kapičky lahodného moku
jemně bubnující o mou sádelnatou postavu, by jistě působily stejně jako masáž v třeboňských
lázních.
Soused D. nám říkal, že kdyby on vyhrál ty miliardy, že by
si jednu nechal a zbytek rozdal na charitu a projekty, na který nejsou peníze. „A
tu jednu miliardu bych ještě rozdělil, vám bych dal deset mega.“
Mecenáš.
Přemýšlela jsem, jestli bych chtěla být nechutně bohatá. Kdo
by nechtěl, no. Ale nevím. Koupat se v šáňu, no ještě dobrá, ale plavat jako
strýček Skrblík z Kačerů v tisícovkách s obrázkem Franty Palackýho,
s jehož mozkem teď zrovna obcujou v Národnim muzeu a neví, co s nim
maj udělat, by mě zase asi tolik netěšilo. Taky by frantové mohli sedět v bance
a jen virtuálně bzíkat z mý visa kartičky.
To by byly botičky a kabelky. Hmm. Možná i odtučňovací
kúrka. O kůrce chleba a vodě.
Určitě bych si koupila zverimex. A ještě jednoho až dva
boxery, který by měli svůj pokoj a každej vlastní postel, aby se nehádali.
Stejně by leželi u sebe stočený do klubíček, spokojeně chrápali a snili o světě
plnym kostí a pejsků. Kdysi jsem se na táboře, kam jsem jela jako vedoucí,
seznámila s holkou, která měla doma dva boxery. Byla jsem pak u ní doma,
boxeři měli vlastní manželskou postel s peřinkama. Oběma ušila noční
čepičky na spaní, bílý, jako maj Křemílek s Vochomůrkou. Vypadali
kouzelně.
S výhrami mám zato bohaté zkušenosti. I když ty peněžní
mě míjejí asi jako všechny ostatní smrtelníky. Vyhrála jsem však spoustu
věcných cen na bálech všeho druhu. Roztančim vždycky osudí tomboly a ceny ke
mně skáčou. Od knih přes bažanty, pytle brambor a obilí. Samé milé věci, které
se dají sníst nebo zúročit.
Jednou jsem však v tombole vyhrála stůl. Dlouhý, nízký,
fialový s nějakou poličkou, co se na něj měla nasadit. Byla zima, sněžilo
a stůl se měl dopravit kilometr daleko sněžnými závějemi. Představa, že v krásných
šatičkách a lodičkách ťapkám sněhem a táhnu stůl, se mi pranic nezdála, zvlášť
když kamarádka D. vyhrála taboretku jinak taky řečenou bobík. Každá jsme ještě
vyhrály pět kilo mouky a myslim, že D. ještě dřevěnou stavebnici. Jala jsem se
zaujmout svůdný postoj u svého nového stolu a shánět kocoury, již ho někam
odvezou. Nevycházelo to. Až...
Přitočil se ke mně jakýsi mladík v notně podroušeném
stavu. „Hele, mně se líbí...“ Čekala jsem, že oslaví mé nekonečně hluboké oči,
ale nic. „... ten stůl.“
Ačkoli nepropadl mé kráse, vytušila jsem šanci. „A nechceš
si ho ode mě koupit?“
„Ne, ale vyměnil bych ho.“
„A co nabízíš?“
„Tady tu poličku.“
Byla malá a dala se vzít do ruky. Heuréka.
„OK, tak jo.“ A chlapec hvízdnul, odněkud se přikulili jiní
dva a odvlekli stůl. Zapomněli ale na tu přídavnou věc, co se přimontovávala na
desku stolu. Vzrůstal ve mně chtíč, co kdyby byla ještě jedna polička?
Vyhoupla jsem se sebevědomě z místa, mrkla okem a hup k neznámému
opilci.
„Víš, k tomu stolu patří ještě taková součástka, co se
montuje nahoru...“ Popravdě vypadalo to jako garnyž a domu jsem to rozhodně
nechtěla vléct.
„No tak to potřebuju,“ uznale kýval chlapec a trochu
vrávoral.
„A co dáš?“ ptám se a doufám, že nebude nabízet své tělo,
přece jen nikterak fešnej nebyl.
„No já už nic nemam. Co by sis představovala?“
„Nevim, třeba další poličku.“
„To nemůžu sloužit, ale kámoš vyhrál ptačí budku.“
„A tak jo. Na to si plácnem.“ Výměnný obchod vzkvétal. Budka
byla moje. Dodnes ji maj rodiče na balkoně.
Zbývala cesta domů. Budka, police a mouka. Mouka šla do
batohu i s lodičkama, na nohy k těm krásnym šatům pohory. Polici jsem
šálou přikurtovala k batohu a budku čapla do ruky. Moje milovaná D. to
měla těžší, musela vodvléct bobíka. Ale i na to jsme přišly. Přivázala si ho
šálou k tělu a podpírala ho rukama. A pak jsme se vyklouzaly do sněžné
noci.
Vymyslet a zrealizovat záložní plán neni na škodu, zvlášť
když člověk nikdy nevyhraje, co by rád.
Ale prej ty dvě a půl miliardy někdo vyhrál. Prej dokonce z naší
země.
No jestli tohle čte, mohl by nám poslat ten kontejner se
šáněm. Jsme skromný, stačí jeden, my se vystřídáme.
A pak prosím jednu kabelku.
Pro Superčíču.
Žádné komentáře:
Okomentovat