Nostalgická

Superčíča neni nafrněná, ani melancholická, ale s přibývajícim věkem podléhá nostalgii. Projevuje se to podezřelym vzpomínánim na to, jak to vypadalo, když byla malá. 

Ty zážitky jsou skutečně takové, na které každý rád vzpomene:

• "Sem měla spálu, no to byl děs, mě zavřeli do nemocnice, když mi byly dva."
• "Sem měla ty neštovice, to byla hrůza. Devětatřicítky horečky v květnu."
• "Sem měla plnou pusu aftů, nemohla jsem jíst a otejkal mi celej krk."
• "Sem spadla do potoka, byla jsem mokrá  a bála jsem se jít domu a pak jsem byla nemocná."

Přesto je tady nějaká všeobecná snaha po nostalgii - můžete absolvovat nostalgickou jízdu historickou tramvají, nostalgickou plavbu po řece, nostalgickou tour nostalgickym vlakem.

Pude tomu člověku nos kolem.

Některé nostalgie jsou ale docela fajn - jako když se po milionu letech ocitnete ve stejný učebně a slyšíte stejnýho profesora jako před šestnácti lety. To se ten svět zastaví, i když je ze Superčíči superkoule a za ní sedí dámy z univerzity třetího věku. A najednou je tu ta možnost promítnout si to, co bylo pak. Šla ta cesta tudy, kudy měla jít?

Tyhle rekapitulace jsou dost častý - jej, co by bylo kdyby... Jenže ono není kdyby, je teď. Sladké teď.

Za někym taky přicházej do práce bejvalí borci a člověk ví, jak je na tom on a oni. Ony a on. Onanie nových dálav, nebo starejch zážitků?

V dobách největších hrůz prej vzpomínaj lidi na ty dobrý nostalgie - taková Božena Němcová se třeba přesadila do hauzu, ve kterym její rodina nikdá nežila, a vytvořila idylu v čele se superbábou. Všichni bohemisti nad tim slzí. Asi taky šukali po světnici a čuměli, co má jejich babka v truhle. Nebo snad vedle nich zrovna tak bydleli Kudrnovi, již mlsali kočky a veverky. Superčíča by tak přece jen dopadnout nechtěla, ani jako superbába ani jako naše paní. Ale třeba by ji pak taky (i se vší tukovou vrstvou) vyobrazili na peníze.

Možná, až si necham zmenšit nos, nakadeřit šedý vlas a udělat nanotukolipožroutsukci, koupim si boty na jehlách a budu vzpomínat a dojímat se nad tim, jak jsme brázdili venkovský dydžiny, bude nostalgie završena.

Pak napíšu Dědečka... Nebo alespoň V ráji šumavském 2.

Zatim mi ale musí stačit vracet se v čase o patnáct let zpátky a vzpomínat na léta univerzitní, protože to byla opravdu fajn doba. A asi i ta univerzita byla jiná než dneska. 

Ve skutečnosti mě vlastně venkovská idyla nezajímá. Napíšu idylu o svých létech učňovských.

Název je jistej. 

Profesor.