Moje cestovatelský zážitky jsou většinou individuální, obvykle se seberu a někam jedu. Nejlíp autem nebo letadlem. Fakt je, že jsem vyměkla, a protože zádíčka žádaj klidu, radši dopředu zařizuju postel. Ty noci v pangejtu bych už přece jen opakovat nemusela.
Speciální kategorii však představuje zájezd. To mi evokuje již výpravy s mateřskou školou, kila kinedrilu a poblitý sedačky. Pamatuju si moc dobře tu plavbu na Orlík, když mi bylo pět. Asi proto, že Superčíča se vodjakživa ráda plavila. Autobus plnej jedinců je však záležitost komplikovaná.
Takovej výlet má dvě specifika - řidič a průvodce. Vozataj veliké plechovky plné lidí se vyznačuje různejma specifika i vzhledem. Poslední můj zážitek - milej řidič se třema předníma zubama snad vytěsnil řidiče vazbiče z jakési studentské exkurze i obsluhujícího v jídelním voze ve vlaku do Krakova (pravda, to nebyl řidič, ale řídil dovoz žrádla jen levou rukou a stále do něčeho boural, neb byl pravák a druhou packu měl v sádře v šátku s logem Českých drah, jak jinak).
Však v hloubi vzpomínek stejně stále sedí řidiči, již vezli autobus do Anglie, když byla Superčíča děvče jako květ, že se Angličani kolem ní jen vlnili. Tito dva muži vynikali zvláštnostmi. Jeden neustále mluvil o cihlách, jejich tvrdosti, pálení, výstavbě z nich - skoro to vypadalo, že jiné téma nemá - chlap se zřejmě měl věnovat zedničině, bylo by to asi lepší. Druhý se vyznačoval tím, že četl všechny cedule, pěkně po písmenkách: "C A L A I S. To je asi to, kam jedem. C A R F E R R Y - to musíme najít." Podotýkam, že je to hodně vousatý, protože tehdá ještě nefungoval tunel pod Kanálem. Při první značce, která naváděla ku trajektu, řidiči zahnuli. První samozřejmě zvládl ještě poučit druhého o různé červeni cihel a už se svištělo. 
U trajektu jsme se měli setkat s druhou skupinou, která se vracela domů. Její vedoucí se totiž měl přidat k nám.Tehdy ještě ani nebyly mobily. A tak jsme čekali. Dvě hodiny, čtyři, šest... Druhého dne zrána to již Superčíče přišlo podezřelé, neb přece jen sleduje detektivky - nikde totiž nebyla cedule s označením města. Pak už byl jen krok k otázce - "Jsme skutečně v Calais?" Nějaká dobrá dáma zašveholila: "Ale zlatíčko, tohle je Dunkerk." Řidiči byli celí auf, když se dozvěděli tuto novinu.
Kroutili hlavami, že to není možné, ten jeden se dokonce chtěl mlátil cihlou, ale nakonec vyskočili a hnali se sami ptát na nějakou místní správu, kde se dozvěděli, že skutečně minuli cíl. Vyrazili tedy na Calais, kde u nějaké trajektové budky stál zcela zničenej vedoucí výpravy s igelitkou. Takhle tam vyhlížel karosu celej den a noc.
Dodneška se divim, že řidiči zvládli řídit vlevo a že to celej zájezd přežil. Je to asi stejný, jako když nějakej z vazbičů exkurze dovezl autobus na polní stezku mezi bažiny.
Podobně roztodivní jsou průvodci. Z nich jsou to hlavně podivné existence adventních výletů, na které mě lingvista L., se kterym žiju, občas vyveze. Jejich hlavní náplní je informovat publikum, kde mají jaké slevy a co je v akci. Nezapomenutelný byl kdysi průvodce v buse do Paříže, kterej znal do pětníku všechny sejry v supráči Ošán a přesně vypočítal, kolik kterej stojí.
Když už i průvodce i řidič vypadaj normálně, seděj za váma podivný pasažéři. Třeba holčičky, co se šprtaj německý slovíčka, podesátý se jedna druhý zeptá, jak se řekne strom... "To je přece jasný, der Tree," vysvětluje druhá.
Každá cesta se tak mění v dobrodružství a vždycky se trochu modlim, abych se vrátila domu.
Vono rozmlátit hračku připomínající autobus kladívkem a narvat do něj igráčky a jezdit s nima po pokoji má taky něco do sebe. Nehrozí nebezpečí, že budou mluvit.
A Superčíču aspoň nebude bolet koleno, až vesele pohovoří s řidičem, kterej jí domu dovez oběd.
Žádné komentáře:
Okomentovat